SKUT.PŘÍB. Ř

                                                      Řeč koní

                                                             Skutečné příběhy

   

                  BLUE CHIP CANDY

 

         

       

     

                          BLUE CHIP CANDY:  Verčo, vím že nemáš ráda tu fotku, kde podlejzám ten skok. Ale víš o tom, že mě zachránil před   prodejem! Byli u nás totiž kupci a chtěli mě koupit. Šéfka Iva Rosická jim ukazovala, jak dobře skáču. Já jsem skákal a skákal a pak jsem to podběhl!!! Měl jsem z toho děsnou legraci!!! No a kupci mě kvůli tomu nekoupili!!! CHI,CHI,CHI!!!

                          Já vím, teď jsi si určitě vzpomněla, jak jsem Ti to samé provedl na výstavě v Lysé nad Labem ve skoku mohutnosti! Verčo, ale dej si ruku na srdce - víš,že jsem se ve skákání vždy moc snažil a že jsi se mnou měla plno a plno vítězství a velmi dobrých umístění. Málo kdy jsem udělal chybu, snad nikdy jsem nezastavil – i ty Tvoje - někdy až velmi odvážné zkratky jsem respektoval. Víš, že skáču strašně moc rád! Ale jsem plnokrevník a skákat nějakou mohutnost mě opravdu nebaví! Krom toho, co to bylo za mohutnost? Mohutný skok si představuji mohutný – tady to bylo jenom bidlo, které dávali výš a výše. Když už to bylo hodně vysoko- krom toho ten hluboký písek… skok byl nekorektní, protože v něm mezi zemí a bidlem byla ohromná díra! Nezlob se, ale nešlo to nepodlézt!!! Já jsem si v tu dobu asi určitě ani neuvědomil, že sedíš na mě a že se tam už nevejdeš!!! Tak se na mě Verčo prosím nezlob! Ale zas na druhou stránku – měli jsme oba ohromný aplaus a prý se o tom povídá do dnes – jak Veronika v Lysé seděla na koni a držela bidlo! Také jsem slyšel fór, že prý jste chudí a musíte odnášet bidla z výstavy! Veru a teď opravdu vážně – už mě tam do té Lysé neber. Nějak mi nedělala dobře ta strašná spousta lidí. Ve stáji se nedalo dýchat a ty davy těch lidí – každý na mě šahal a já jsem byl z toho strašně moc nervózní.

                          Nejvíce se mi líbilo na té Gabrielce, když jsem s Tebou mohl pořádně utíkat v tom DERBY. To se mi opravdu líbilo. No a také ze všech závodů mám nejraději dekorování. To se s Tebou pořádně proběhnu a mám velkou radost. Také mám rád, když mi na dekorování fandí náš ošetřovatel a maskot – mentálně postižený Ládíček a Tomášek.

                           Velmi jsem si také oblíbil Tvou kamarádku Klárku. Ona i s její maminkou mi dávají hodně lásky a pěkně se o mě starají. To ty pochopitelně také, ale tím, že máš koní víc, není to ono.

                            Mám velký strach, co se mnou bude. Vím, že jsem trošku temperamentní a že na mě ani jedna z dívek – Klárka, Míša a Nikola – nemají. Ty jsi daleko ve Švýcarsku a nikdo neví, kdy se vrátíš. Mám strach, aby mě šéfka neprodala. Teď máme zimní odpočinek a mě už to moc nebaví. Mám Tě strašně moc rád a těším se na Tebe!   Tvůj     Blue CHip Candy

                          Moc a moc bych chtěl za všechny mé koňské kamarády a také za sebe poprosit děti z Řisut a Malíkovic, aby na nás už neházely různé předměty. Jsme přeci zvířata a nemůžeme se bránit. Byl jsem to právě já, na koho jste vy děti házely předměty, kterých jsem se velice bál. Při úprku jsem se mohl zranit a také jsem mohl těžce zranit dívky – Michaelu i Nikolu. Obě dívky ze mě mohly spadnout a tím mohlo dojít k nebezpečnému pádu. Nevím, jestli byla náhoda, že byly předměty házeny pokaždé na mě. Bylo to v rozmezí jednoho týdnu. Nevím, jestli jste věděly, že jsem ze všech koní nejlekavější. Ale leknout by se mohl i ten nejhodnější kůň. Vím, že jste děti a že jste si to třeba ani neuvědomily. Nechce se mi věřit, že jste to dělaly s úmyslem – někoho zranit nebo někomu ublížit.I když ta znetvořená  panenka je na pováženou a jde z toho mráz po zádech i starším a otrkaným osobám.

                                       SNAŽNĚ VÁS PROSÍM!  Už na nás na koníky nic neházejte.   Nic jsme vám neudělali. Děkuji i za všechny mé čtyřnohé kamarády. 

                                             

                           

                        JE VŮBEC MOŽNÉ, ŽE TOTO ZNETVOŘILA DÍVKA?!?

                  

                         

                          

                                          

                        NO COMENT!!!

         

                TÁK a teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte. Jedna má kamarádka mi volala a říkala: „ Ivo, ty jsi blázen!!!

                     tu  strašlivou pannu a tu bramboru tam nedávej !!! Takhle si do Tvých hodin nikdo žádné dítě nedá!!! Aspoň já bych

                      si ho tam   nedala!!!“

                                   

                To má určitě pravdu. I já bych si své dítě také dala pouze tam, kde je absolutní pohoda, kde je všechno nejkrásnější,nejpříjemnější, no prostě nej, nej ... Dívala jsem se na plno jezdeckých stránek a v každé je samá chvála. Jelikož já mám mé koně téměř všechny pronajaté, tak mi nevadí, že se k nám maminky s dětmi nepohrnou. Příběhy, které píši jsou skutečné a to s tou pannou se to skutečně stalo. Od dívek – převážně z vedlejší vesnice z Malíkovic chodilo mnoho sprostých a vulgárních zpráv. Dívkám z IROSU vyhrožovaly zbitím, následovaly sprosté obrázky namalované na vratech, později házení velkých a tvrdých brambor na jízdárnu. Vulgarita, šikana, násilí ,neodbornost majitelů – je to všude kolem nás. Stačí sledovat televizní zprávy. Jde z toho kolikrát až mráz po zádech, co si děti v dnešní době dovolí. JAK PROTI TOMU BOJOVAT ?   Tím, že budu mlčet? To v žádném případě nemohu. Myslím, že nám hodně pomůže, když o tom budu mluvit a   psát. Také nám velmi pomohlo zabudování kamer po celém areále. A také nám pomohlo, že po dlouhé době mě už rodiče dívenek z IROSU vnímají a v jistých věcech mi pomáhají. Myslíte, že se zlobím na ty zdivočelé děti? Ne. Nezlobím. Jsem         přesvědčena, že ony za to nemohou. Zaprvé si ani snad neuvědomují nebezpečí, které mohly způsobit. Za druhé plno věcí dělají z nudy. A zatřetí nemají strach z průšvihu – tedy z rodičů. U některých dívek je to jakási msta. Chodily k nám do stáje, ale nedodržovaly pravidla a tak jsem jim vstup pochopitelně zakázala. Udělala jsem také velkou chybu, že jsem od těchto dívek nevyžadovala peníze, ale brigády. Kdyby v tom měli rodiče peníze, tak by dětem ke koním do stáje chodit nezakazovali – naopak by jim jistě říkal: „Máš to tam zaplacené, tak tam choď!“ Takže nedochvilnost dívek vznikla, že jim to rodiče kolikrát buď zakázali a nebo se na to dívky pouze vymlouvaly a chodily si jak se jim to líbilo.

            PARADOX NA ENTOU !!!

-                           Představte si, že když jsem točila na kameru dívku – která na koně házela rozervanou pannu a fotila jsem jí na fotoaparát, tak místo, aby se její máma přišla zeptat, co se stalo, TAK MI JEŠTĚ PŘIŠLA VYNADAT!!!

                  Jak to, že její dceru fotím!!! A nad takovou výchovou zůstává rozum opravdu stát.

               kamarádka – také z naší vesnice, tak její táta chytl v obchodě našeho tehdejšího krmiče a nejmilovanějšího člověka z vesnice pana Milouška Zahradníka a řekl mu: „Ať mě ta Rosická nesere!!! Ať mě ta Rosická nesere!!!“ Takže - jeho dcera krade a já ho seru!

-                  Případ řešila policie. Zastavil mě bývalý starosta a řekl: „Paní Rosická, tady na vesnici se neudává!“ To je sice hezké, co řekl, ale tady na vesnici se může lézt na cizí pozemek a KRÁST? Dívenka byla usvědčena díky mým psům. Cizího by na statek moji bojovní psi v žádném případě nepustili.

-                            Jedna dívka z Řisut schvátila poníka, který byl u mě ustájený. Majitelce poníka jsem radila, ať ho dětem bez dozoru nepůjčuje.Ona mě ale neposlechla. Jak byl poník schvácený – velmi zpocený, tak se napil a dostal těžký zápal plic. Volala jsem pochopitelně mámě té dívky. Víte, co mi odpověděla? Začala na mě řvát, že jsem si na její dceru zasedla, protože jí nemůžu trénovat !!!

              A víte, co mi řekla majitelka toho poníka? Že si nepřeje, aby se to řešilo, že má plno svých starostí, že se bude rozvádět! Jediná rozumná byla dcera majitelky. Ta se slzami v očích řekla: „Maminko, jak můžeš říct, že to nechceš řešit? Poník je stále těžce nemocný!“

-                            - No a když jsme u těch paradoxů, tak jsem kamarádovi z vesnice kdysi půjčila míchačku a on mi jí poté nechtěl vrátit, protože jiný kamarád, který za mnou dost často chodil mu prý dlužil nějaké peníze.

-                              Soused si dělal v těsné blízkosti kompost. Ten chytl. MOHL TO BÝT TAKOVÝMALÉR ! Byli přivoláni hasiči. To nad námi stálo milion andělů. Představte si – oheň asi do půl metru – vedle strom a z druhé strany náš DŘEVÉNÝ PLOT a půl metru od plotu půda a tam seno a sláma!!!Koně jsme tenkrát v noci museli evakuovat do jiné stáje k paní Blance Ledvinkové – které bych tímto chtěla velmi poděkovat. Kdyby tam stál nemocný kůň Mário, tak by kvůli kouři , kvůli kterému ve stáji nebylo ani vidět – tak by tuto velmi nepříjemnou situaci býval zcela určitě nepřežil. Byli zavoláni pochopitelně hasiči. Myslela jsem, že se druhý den přijde soused třeba s flaškou omluvit. Nepřišel a je do dnes uražený, že jsem si dovolilana něho pozvat hasiče!!! Přitom by stačilo tak málo – kdyby nám otevřel dveře, tak bychom společnými silami bývali oheň uhasili. Ale ani to ještě nebyl konec. Hasiči tu hromadu pochopitelně rozhrnuli a pořádně prolili. ALE TEN SOUSED TAMTU HROMADU UDĚLAL HNED DRUHÝ DEN ZNOVU !!! A jestli měla ta hromada – neboli - ten kompost - tenkrát půl metru, tak dnes je tam ve výšce JEDNOHO METRU!!! No a ten největší paradox byl, že když jsem mluvila se starostou, tak mi řekl: „Pani Rosická, volat hasiče kvůli tak malému ohýnku???!!!“ CHÁPETE TO???!!! Kolikrát vznikne OHROMNÝ OHEŇ A POŽÁR jenom kvůli malinkaté jiskřičce a on mi řekne, proč jsem volala hasiče kvůli ohýnku!!!

             

               

 

 

 

-                           Ani toto však sousedovi nestačilo. Po pár dnech si udělal další ohýnek – těsně pod okny stáje koně Altiuse. Jelikož má pozemek z kopce dolů a na něm velké navážky, tak vlastně okno stáje je ve výšce jeho kotníků. Toto okno pravda nikdy neotvíráme. Zaprvé, abychom sousedovi nekoukali na jeho nohy. Za druhé, abychom mu nekoukali na jeho pozemek. Za třetí, abychom nenarušovali jeho soukromí. A za čtvrté, aby si jeho děti nehrály třeba s míčem a ten nevlítl „náhodou“ koni na hlavu. Takže nevím, proč to okno tenkrát dcera otevřela. Byla jsem přesvědčena, že to bylo najust sousedovi. Ale ona tvrdí, že ne, že tam měl Altius dusno, že to nebyl naschvál. No a co udělal soused? Udělal si pod tím oknem oheň !!! Dcera i svědek viděla, jak tam soused s jeho ženou přikládají trávou!!!No, aby TOHO KOUŘE BYLO CO NEJVÍCE!!! Ve stáji bylo od kouře bílo – k nedýchání!!! Tenkrát také dceři pomáhala paní Blanka Ledvinková, protože já jsem NAŠTĚSTÍ NEBYLA DOMA!!! Obě šly za starostou. Ten sám kašlal, když vešel do stáje a VERONICE VYNADAL, ŽE TO OKNO NEMÁ OTVÍRAT !!!!!!! Přitom to okno TAM JE 1OO LET !!!PARADOX NAD PARADOXEM!!!

-                              TEN SAMÝ SOUSED – přitloukl na můj dřevěný plot jakési prkýnko. To by mi tak nevadilo. ALE HŘEBÍKY ASI 5 CM VYČUHOVALY – a mé koně se o to mohli potrhat, nebo dokonce vypíchnout oko!!!

 

               Řeknu vám, že jsem si tady v  té vesnici kolikrát připadala jako ve vosím hnízdě. Ale stále jsem si myslela, že je to pouze útok na MOU osobu. Že jsme Pražandy a ještě maličko vyčuhujeme a to vesničané nemají moc rádi. A najednou jsem zjistila:

-             Že se jedna paní téže z naší vesnice soudí se sousedkou, které SMRDÍ KONĚ Zdůrazňuji – NAVESNICI NĚKOMU SMRDÍ KONĚ!!! Kde už potom jinde mají být ? Došlo to až k nejvyššímu soudu a NAŠTĚSTÍ kamarádka – koňařka ten soudVYHRÁLA. Kůň po pár dnech zahynul.

-                        Jiný domorodec dal souseda také domorodce do Občanského Juda

-                            Další se zase z naší vesnice soudili kvůli kouři z komína!!!

 

-                           No dívenky z IROSU Michala a Nikolka – jsou vlastně domorodkyně – jedna zde dlouho bydlela a druhá zde má babičku s dědečkem a SRŠNI Z VESNICE JDOU I PO NICH!!! Tak to s Prahou asi nemá nic společného. No, je to hrůza. To vám teda povím. Jsem zvědavá, co bude, až si někdo z nich tyto stránky přečte!

-                           V Řisutech jedné paní vykradl kdosi sedlovnu. Lidé z vesnice NIC NEVIDĚLI, NIC NESLYŠELI. Ale jinak vesničané vidí a slyší úplně všechno – i to co nemají!

-                           Jedna babička z Řisut si mi stěžovala, že jí cizí děti vlezly na zahradu a vzaly plno okurek, které si pěstovala. Když děti při krádeži přistihla a ptala se jich, proč to dělají, proč jí to berou, že s tím měla plno práce…. (Když si vzpomenu na své mládí, tak jsem také přelézala s kamarádkou plot a chodily jsme na lup – buď kytiček, nebo třešní…) Nojo, ale víte co ty děti ještě udělaly???! Vzaly kámen a rozbily té babičce okno!!!

-                           Jiná babička z Řisut si zase stěžovala, že měla před domem kytičky. Děti šly a utrhly je. Ona říkala: „Kdyby je vzaly domu maminkám, tak by mi to tolik líto nebylo. Jenže oni roztrhaly ty kytičky na kousky a pouštěly to do potoka!“

            PROČ NEDÁTE NA RADU ZKUŠENÝCH ?

-                             Mé koně jsme dávali dříve do jednoho výběhu. Můj přítel postavil svou Avii tak nešikovně – asi dva metry od zdi. Žádala jsem ho, aby si tu Avii dal k té zdi blíže, aby tam nějaký kůň nevlezl a neporanil se. Přítel mávl rukou a neposlechl mě. Koně se honili a klisna Scherry proběhla mezi Avií a zdí. Bylo z toho velmi těžké zranění – krom sedřené kůže si utrhla oba kyčelní klouby. Klisna utracena být sice nemusela, ale už nikdy nemohla sportovat.

-                                Ten samý člověk – zapřahal své dva mladé a nezkušené koně. Radila jsem mu, ať to nedělá, že mladého koně musí naučit tahat tak, že se připřáhne ke koni zkušenému. Že nikdy nemá zapřahat dva koně nezkušené. Neposlechl mě. Koně se splašily a v plném trysku vlítli do sloupu. Jednomu koni se naštěstí nic nestalo a hned se začal pást. Ten druhý se napíchl na oj a zůstal ležet a nemohl se zvednout. Byly z toho naštěstí „pouze“ zlomená žebra . Kůň se musel asi půl roku léčit. Nikdy už ale nemůže být zapřažený. Jeden starý pán, který při této havárii vypadl z vozu byl odvezen do nemocnice.

 

-                                 Paní měla ustájenou svou klisnu u svých rodičů. Bylo krásně nasněžíno a tak klisnu pustili do zahrady. Klisna se s radostí proháněla. Netušila však, že rodiče mají pod sněhovou přikrývkou skleník. Klisna do toho skleníku propadla a byla velmi pořezaná.

-                                 Ta samá paní jezdila do terénu sama. Klisna se i s ní splašila a obě vlítly na silnici a pod auto. Naštěstí byly obě pouze potlučené.

-                            Ta samá paní si dala klisnu do jakési buňky, která sice měla kolem sebe ohradu – výběh. Mohl tam ale každý a kdykoliv vlézt. Paní jsem upozorňovala na velké nebezpečí, které může vzniknout jak dětem, tak klisně. Paní na mou radu nedala. Děti z Řisut klisnu honily a ta, když už nevěděla kam utéci, tak se napresovala do prostoru, kde bylo na roštech seno. A došlo k tomu nejhoršímu – klisna si zlomila nohu a musela být utracena. Ještě, že v tom prostoru zrovna nebylo žádné dítě – klisna by ho v tom boji ukopala.

 

 

            A půjdeme dál-pár kilometrů od Řisut

 

-                            Ve vedlejší vesnici ve Studěnevsi děti podpálily stodolu

 

-                              Mladou dívenku děti brutálně zbily a zkopaly se slovy: „Ty svině se nad námi budeš vytahovat, že máš koně?!!!“ Dívenka skončila v nemocnici s krvácením – ledviny.

 

-                         Jeden majitel koní si stěžoval, že v lese mezi stromy dal jakýsi „DOBRÁK“ ostnatý drát a jeho kůň se velmi potrhal. Tento kůň už nikdy nebude moci sportovat.

 

-                                   Zase jiným směrem – Jakýsi „dobrák“ dal mezi stromy drát a to ve výšce krku jezdce – ještě, že tam jeli za světla a drátu si včas všimli.

 

-                                   Na vlastní oči jsem viděla, jak majitel „MILOVAL SVÉ KONĚ.“ Dostal se ale do kritické situace a neměl na krmení. Koně byli ve velmi zuboženém stavu. S kamarádkou jsme mu přivezly pytle s ovsem a radily mu, ať ty koně netýrá, ať je raději někomu dá. On se tak udiveně podíval a řekl: „Ale to by byla má prohra! Vždyť je to můj chov!“ Byl o tomto muži i pořad v televizi. Byla u něho nalezena zakrvácená pila. Ten muž uhynulé koně rozřezal a zakopal na zahradě. Koně, kteří přežili mu byli odebráni.

 

-                                     Koně se kradou z pastvin. Kamarád mi říkal – přišel jsem včas – hříbatům už někdo nandal vazačky. Ale vedle už se 8 hříbat ztratilo a byly tam koleje od vleku.

 

-                                  Koně se kradou ze stájí – nesčetné množství případů, kdy byl kůň vyvržen – pár metrů od stáje¨.

 

      Smůla, nezkušenost, neposlušnost

 

           Ani já, ačkoliv dbám na bezpečnost jak mohu, tak jsem se také neubránila maléru.

 

-                 V Praze v Šeberově jsem měla krásnou pískovou jízdárnu. Z jedné strany byl ale plechový plot souseda. Pět let se nic nestalo. Ale jednou šel kůň s jezdcem v těsné blízkosti toho plechového plotu a kůň šlápl do jakési díry. Noha se mu dostala pod ten plot a jeden z miliónu případů – kůň si stáhl kopyto!!! Musel být utracen

 

-                               Důvěřuj, ale prověřuj! Zaměstnanci jsem nakázala, aby při krmení jádrem koně vždy vázal. Nebyla jsem doma a on si chtěl ulehčit práci a koně nepřivázal. V jednom boxe jsem měla poničku – ale velkou 148 cm a s ní roční hříbě. Asi se u krmení nějak nepohodly a ta ponička to hříbě UKOPALA !!! Pitva prokázala utržení sleziny.

 

-                                Seděla jsem na svém nejmilovanějším koni OMAROVI. On začal nějak poskakovat. Kdybych do něho zajela holení a pobídla ho vpřed, tak by se nic nestalo. Jenže na jedné tažné klisně seděla malá holčička a já jsem se bála, aby nespadla. Omara jsem začala hlasem uklidňovat. Ale ta tažná klisna se k nám otočila a začala po Omarovi kopat a zlomila mu nohu! Kůň musel být utracen.

 

-                           Měla jsem trénovat mladičkou dívenku na poníkovi. Přijela ke mně ale má kamarádka a ptala se mě, jestli s ní nechci jet do nemocnice za panem Miroslavem Balcarem. Touha jet za ním byla větší, nežli bezpečnost. Poprosila jsem svou dceru Veroniku, která měla velké zkušenosti i s koňmi i s trénováním, zda li by tu dívku nepotrénovala ona. Podotýkám, že dcera v tu dobu ještě neměla zkoušky základního výcviku. No a tak jsem odjela. A co se nestalo. Dívenka seděla na velmi HODNÉM poníkovi. Dceři ale začala téct krev z nosu. Odběhla si do stáje pro kapesník, který si namočila do studené vody. Byly to zhruba tři minuty. Poník vlezl pod zábradlí a začal se drbat. Dívence tím ale způsobil zlomeninu nohy.

   

                   Jdeme dál.

 

-                             Mé velké kamarádce si v noci strčila klisna nohu do mříží - respektivě zřejmě vykopla asi na střed mříží, zadní noha se jí dostala mezi mříže a ta se zavřela. Klisna se tolik mlátila, že si vymlátila obě oči a nohu si zlomila. Musela být utracena.

 

-                                        Kůň Mário – propadl podlahou u Avie. Naštěstí byl Mário velmi inteligentní a zůstal stát v absolutním klidu a to i když ho z pasti vyřezávali. Byl naštěstí „pouze“ odřený. Nechtějte vědět, jak by to dopadlo, kdyby se začal mlátit.

 

-                                 Jakási dívenka vedla na závodech koně pouze na vazačce bez udidla. Kůň se lekl, dívenka se dostala na konec vodítka a koně nepustila. Kůň měl radost a tak si vyhodil. Bohužel se strefil do hlavy té dívky a ta nepřežila.

 

-                                     Nedávno bylo ve správách: Dívka si přivázala koně k motorce a chtěla ho tak zřejmě vypohybovat. Kůň se lekl a dívku vláčel.Dívka na četné zranění zemřela.

 

-                               Klisna mého kamaráda propadla podlahou v jedoucím autě. Řidič o tom pochopitelně nevěděl. Zastavil ho až jeden řidič, protože bylo na silnici za autem plno krve. Klisna si o kolo ušoupala nohu až na kost. Musela být utracena.

 

-                                     Velmi dobrý kamarád – jezdil do terénu hlavně sám. Jednou měl ale dobrou náladu a tak se přidal k našemu lotu. JELI JSME V KROKU a najednou klisna s tím kamarádem lehla a byla mrtvá. Bylo velké štěstí, že nás jelo více! Jeden jel pro traktor, další uklidňoval jezdce, který nohou ležel pod bezvládným tělem ohromného zvířete. Skončilo to „pouze“ se zlomenou nohou. Ale jak by to dopadlo, kdyby se mu to stalo někde v lese a on tam byl sám !!!??? To by bylo hodin, než bychom přišli na to, kde zrovna je! Mohl by z toho klidně i zešílet.

 

-                                      Dívenka jela do terénu sama. Kůň se něčeho leknul a dívku shodil. Kůň sice přiběhl domu, ale tam nikdo nebyl a tak se tam v klidu pásl. Až po několika hodinách si kdosi náhodou všiml, že se kůň pase se sedlem. Následovalo volání rodičům, policie, záchranky…Byla ale už tma. Dívku našli až druhý den s pomocí vrtulníku. Byla velmi zraněná.

-                                         Není to tak dávno – v televizi pořad – soused -OSLAVA, OHŇOSTROJ -   kůň to nepřežil.

 

-                                       Kamarád si koupil koně. Přišel a vyprávěl. Neměl jsem na něho týden čas. Včera jsem ho nasedal a TRYSKEM jsem ho hnal 1O kilometrů…. Pak se divil, že mu kůň začal kulhat.

 

-                           Hubertovy jízdy – většinou děs a děs. Majitel svého koně žene třeba i 3O Km na místo srazu. Tam najedou ve cvalu dalších pár km a přitom s koněm skáče. Poté koně žene zase 3O km domů, aby byl včas na hubertovské zábavě. Vím o dvou případech, kdy kůň už domu nedošel.

 

-                                   Jeden opravdový hospodář mi nedávno vyprávěl : „Dívence koupili koně. Ona nic neuměla a o koních nic neznala. Rodiče také ne. Byla zima a mráz. Koně měli ve výběhu několik dní a nocí – bez pití a bez žrádla. Tajně jsme ho   chodili napájet a krmit. Bylo nám ho moc líto. Když jsme dívenku po dlouhé době uviděli, tak jsme se jí ptali, PROČ TOMU KONI NEDÁVALA PÍT A ŽRÁT. Ona se na ně udiveně podívala a řekla: „ BYLA JSEM NEMOCNÁ!!!!“

 

-                                 Nevím, jak to funguje dnes. Ale dříve jsem byla u případu, kdy si v jednom PLEMENÁŘSKÉM PODNIKU klisna zlomila nohu. Na jatka musela být kvůli vyplacení pojistky odvezená živá. NECHTĚJTE dopodrobna vyprávět, jakým způsobem byla klisna s tou zlomenou nohou nakládána a kolik zlomenin ještě utrpěla při převozu.

 

            Pro ty otrlejší.

 

-                                     Dříve byly v oddílech v sobotu a v neděli služby. Mladík, který slušně jezdil na koni si tam přivedl svou dívku, kterou měl rád. Ona ho uprosila a bez dovolení si nasedli dva koně a vyjeli do terénu. Kůň té dívky se něčeho lekl. Dívka spadla. Mladík jí tam nechtěl nechat samotnou a tak jí dal přes sedlo na jednoho koně. Než došli ke stájím, dívka umřela. Měla “ POUZE“ zlomená žebra, ale propíchla si plíce.

 

             Trenér – nesčetněkrát vykládal dětem, že mají být opatrní a vždy na koně promluvit, že je

      kůň nemusí

    kopnout úmyslně,že se  může jenom leknout. Opakuji – tyto slova říkal   nesčetněkrát!

       Sám jednou šel kolem nejhodnějšího koně.Nepromluvil na něho, jenom ho poplácal.

    Kůň byl uvázaný venku na uvazovišti. Lekl se, kopnul a

    trenér umřel.

 

-                                  Mladá žena na závodech nakládala koně. Stála nebezpečně blízko jeho zadních nohou. Pobídla ho krátkým bičíkem. Kůň vyhodil a udeřil jí. Mladá žena zemřela.

 

-                                 Můj velký kamarád a dlouholetý koňař a v této profesi odborník. Prodal svého koně. Když ho nakládali, tak si stoupl za něho, poplácal ho po zadku a řekl: „ Tak se s Tebou loučím ty můj kamaráde. Měj se pěkně.“ Ale kůň vykopnul, kamaráda uhodil a i když o jeho život bojovali v nemocnici, tak svůj boj prohrál a zemřel.

 

-                               Vím o více případech, kdy kůň shodil svého jezdce. Kdyby shodil, ale tomu jezdci zůstala noha ve třmenu. Jezdec byl umlácen  o strom.

                     Jeden člověk vedl svého koně přes elektrický drát. Kůň ho prošlápl. Na místě byli oba mrtví.

   

             UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU

          Kousek chybí!!!!

 

         koní, tak jezdců - tím, že by byl zákon o proškolení člověka,než si koupí koně???

 

              Možná někteří z vás budete protestovat a řeknete si – vždyť jsou zkoušky základního výcviku! Ale POZOR, to je sice pravda, ale to je pro HODNĚ POKROČILÉ. Jezdci, kteří jdou ke zkouškám základního výcviku tak tam mají drezůru a parkur. To znamená, že na koních již dovedou jezdit. Já mám na mysli TY ÚPLNÉ ZAČÁTEČNÍKY. Dříve byly jezdecké oddíly a tam své zkušenosti předávali cvičitelé a trenéři. Dnes nic takového není. Je mnoho a mnoho soukromých stájí, ale tam jde především o ustájení koní. Lidé – by měli být proškolováni o bezpečnosti koní a jezdců a také o kolikách koní, které jsou opravdu pro koně mnohdy smrtelné.

                    Vždyť si pozorně ještě jednou přečtěte, co se všechno doopravdy stalo. A to je jenom setinečka případů. Asi bychom se všichni divili, kdyby se takto rozpovídali veterináři, či doktoři. A uvědomte si prosím, že se PLNO NEPŘÍJEMNOSTÍ STALO I LIDEM, KTEŘÍ O KONÍCH JIŽ NĚCO VĚDÍ!!! ASTEJNĚ SE MALÉRU NEUBRÁNILI !!!

       Já jsem přesvědčena, že kůň u neodbornéhomajitele – byť je jeho miláčkem, tak trpí daleko a daleko více, nežli kůň, který například tahá klády v lese.

   

                    KDE JSOU OCHRANÁŘI ???!!! Hlavně, že jdou protestovat na Velkou pardubickou a díky nim popadá plno koní a jezdců. Hlavně, že kritizují koně na Staroměstském náměstí – přitom tam ty koně procházejí každé DVA MĚSÍCE přísnou lékařskou kontrolou. A protože je to živnost – tak si sám majitel zdravotní a výživný stav svého koně hlídá především on sám. Krom toho, je to jeho majetek a v dnešní době, kdy málokdo umí naučit koně tahat, tak má spolehlivý kočárový kůň cenu kolem 7O OOOKč. Tak by byl ten podnikatel blázen, kdyby si své kočárové koně úmyslně huntoval.

 

 

                    Toto jsou skutečné příběhy a tak bych ze sebe nechtěla dělat úplného svatouška. I když koně miluji, tak je také dovedu někdy potrestat. Trest ale musí být takový, aby vás kůň respektoval, ale hlavně, aby vás měl rád! Když budete koně pouze rozmazlovat, tak to také není správné.

                    Ráda bych reagovala na jeden vzkaz. Byl vulgární a tak jsem ho smazala. Byl psán dívkou jménem M.R, kterou neznám, kterou jsem nikdy neviděla a která už vůbec nebyla nikdy na mé jízdárně a tudíž nemohla vidět trénování mých koní. Ale přesto bych se ráda obhájila. Jedná se o tyč, kterou mám občas na jízdárně ve výšce asi deseti centimetrů. Kůň Altius byl velmi těžce nemocný. Tahal za sebou zadní nohy – prostě je nezvedal. Veterinář mi doporučil mu dávat do cesty něco, co ho donutí ty zadní nohy ohýbat a zvedat. Nejprve jsem tam dávala klasickou kavaletu. Ale ta pokaždé spadla a on se o ní neustále uhazoval. No a tak mě napadla ta tyč, kterou Altius respektoval a to ho opravdu donutilo ty zadní nohy ohýbat a zvedat.

                    Jiný koník zase skákal sice hodně do výšky, ale nekrčil přední nohy. Stalo se, že šel třeba parkur za 16 i 2O bodů. To znamená, že to bylo 4-5 chyb. A když šel dva parkury v sobotu a dva v neděli, tak si spočítejte, kolikrát se ten kůň uhodil!!! 16 až 2O krát !!! A je to otázka do diskuze, jestli mu doma trošku vysvětlit, že má ty nožičky zvedat a nebo ho nechat, ať se do nohou neustále mlátí. Jsem přesvědčena o tom, že když se na koni učí jezdec jezdit a skákat a kolikrát jezdec přivede koně tak nešikovně a kůň nezastaví a skok skočí, poté do skoku spadne a celý sepotluče, že to je pro koně daleko nebezpečnější a daleko bolestivější. Je potom jenom otázka času, kdy ten kůň řekne dost, protože ví, že ho u skoku čeká bolest, tak začne zastavovat. Nemyslete si, i já jsem svým miláčkům svou neodborností tímto způsobem kolikrát ublížila, když jsem se na nich učila skákat. Ale ti moji koně měli ohromné srdce a málo kdy mi zastavili. No a asi nejhorší je, když nezkušený jezdec dá koni do tlamičky různé páky a po skoku mu nepovolí. Nechtějte ani vědět, jak velkou bolest a utrpení kůň za skokem prožívá. Vždyť si to zkuste na sobě!

                    Zjistila jsem si pochopitelně, kdo je M.R. a která je její stáj. Paradoxní ovšem bylo, že jedna dívka z této stáje startovala na závodech s klisnou, která měla potrhanou zadní nohu a tekla jí krev. Prý šetřila na ustájení a tak dala dva koně do jednoho boxu a ti se tam pořádně pokopali. Další paradoxem bylo, že paní z téže stáje, kterou M.R. hájí, že by nikdy koně na jatka nedala – tak ta zkupuje laciné koně a dále je prodává jednomu z největších handláků v republice. No, asi bych se raději nechala uspat, nežli bych měla procházet mezi handláky!

                    No vidíte – na začátku jsem psala Řeč koní a málem bych je nepustila ke slovu.

                Krom toho z příběhů, které píši bych chtěla především upozornit na NEBEZPEČÍ,které u tohoto sportu číhá ze všech stran a to jak nebezpečí jezdců, tak nebezpečí koní. Jsem dle vlastní zkušenosti přesvědčená, že když někoho člověk poučuje, nebo mu přikazuje, že ho ty lidičky stejně nevnímají a že si myslí své. Kolikrát se mi stalo, že jsem se snažila někomu poradit a ten dotyčný mi řekl: „ Ivo, ty přeháníš! Ty to jenom přivoláváš! Musíš myslet pozitivně!“ Je to asi jako byste šli do autoškoly a tam vám radili: „Musíte stát na červenou… musíte dát chodcům přednost na přechodu… nejezděte rychle, když je náledí… v zimě si dávejte zimní pneumatiky… nejezděte na ojetých pneumatikách… nepředjíždějte na plné čáře … hrozí vám nebezpečí a ohrožujete i ostatní …“ No a vy byste jim řekli, ať myslí pozitivně a že to jenom přivolávají!!! A tak si myslím, že by mohly mé příběhy pomoci plno začínajícím dětem a jezdcům. A byla bych tomu opravdu velmi ráda.

                 V příbězích se snažím nikoho neurazit a tak některá jména jsou vymyšlená. Ale jak se   říká – POTREFENÁHUSA SE VŽDYCKY OZVE a tak se v našich vzkazech už jedna ozvala. O sobě vím, že to se mnou ti ostatní také nemají vůbec jednoduché a tak ANI SEBE V PŘÍBĚZÍCH – protože jsou skutečné – NEŠETŘÍM.

                Dále jsem se dozvěděla ve vzkazech, že se děvčata z IROSU vytahují… Jednou jsem s dívkami byla v jezdeckém oddíle v Lounech – ukázat jim pomník pana Miroslava Balcara – jednoho z nejlepších trenérů v republice a dát mu tam kytičku a zapálit svíčku. Od místních dívek jsme byly pozvané na hobby závody. Jedna z mých dívek z IROSU řekla: „My si sem rádi přijedeme pro mašličky!“ A věřte, že jsem jí za to velmi „VYCINKALA.“ Krom toho jsem jí řekla, že NIKDY neví, co bude zítra. A ta dívka do Loun nakonec doopravdy nejela, protože měla ode mne zákaz na koních jezdit a to měsíc.(Dívenka slíbila, že bude krmit – nepřišla, ani se neomluvila a poté to ještě zapřela.) Takže by si děvčata už nedovolily se vytahovat. Krom toho v loňském roce 2OO7 jezdily pouze hobby, tak ani tam o vytahování nemůže být řeč. No a jestli ta dotyčná paní myslela, že se vytahujeme, že jsme si dali do výsledků na naše stránky mašle a poháry … Tak to prosím berte jako MOU CHLOUBU a MOU REKLAMU. Když je dobrý stavitel domů, tak si svou firmu také chválí a své fotografie a tedy reklamu dává kam může. Tak to prosím berte, že se třeba vytahuji, ale já tomu říkám REKLAMA. Když je dobrý jezdec a má výsledky, tak je dobrý pouze on. Ale ti v pozadí - trenéři, manažeři, sponzoři, ošetřovatelé, krmiči, řidiči – o těch se moc nemluví. A já jsem v plno případech byla - teď nevím, jak bych to napsala – ale z pěti, nebo šesti – jeden. A tak si o mně myslete, že se vytahuji, mě je to jedno. V mašličkách mám plno své práce, plno svých peněz a spoustu a spoustu svého času. Tuto práci dělám ráda a jsem koníkům za to vděčná. Přinesla mi mnohem více těch krásných chvil, než těch špatných. A koně? Ty jsou asi má droga. I když na ně někdy nadávám, tak život bez nich si opravdu představit nedovedu. Píši pravdu – a tak vám napíši pravdu, že když má dcera Veronika “vylétla z hnízda“ a já stála před rozhodnutím, zda všechny koně prodat – málem jsem zešílela. Zachránila mě myšlenka koně pronajmout a ještě se nevzdát té závodnické atmosféry.

              Svými příběhy bych chtěla také vyjádřit i to, kolik úsilí a překážek jsme s dcerou musely překonat a že ta naše cestabyla OPRAVDU VELMI TRNITÁ.

K                 Když se díváte na televizi, tak je plno filmů, kde je láska, přátelství, závist, nenávist, pomluvy, lži, pláč, smích, výhry, prohry, štěstí, smůla, život i smrt…Mé příběhy jsouskutečné a tak v nich všechny tyto vlastnosti najdete. A když tam poznáte sebe – nerozčilujte se – spíše se nad sebou zamyslete, jestli jste se tenkrát neměli zachovat jinak.

                  Když já záhadně zemřu – pomozte prosím přijít pravdě na kloub! Je ale možné, že mě někteří upálí jako čarodějnici! (smích)

            Od srdce vám přeji krásné počteníčko.                                                      

                                                                                Iva Rosická

                                                                                LEDEN 2OO8

 

                                   

                                       

                                 

                               

                          Ponička Sinda  

               

                              PONIČKA SINDA : Jo, podbíhání skoků. Tak jsem pochopila, že CHIP podběhl nějaké bidlo. To já jsem Verunce udělala něco horšího! Byli jsme na závodech ve staré Boleslavi. Šéfka Iva Rosická mě s sebou brávala, ale já jsem s Verunkou závodit nesměla. Za prvé ještě v tu dobu závody pro poníky nebyly a za druhé- Verunka byla malinká a neměla ještě licenci. Tak během závodů na mě Verunka jezdila jenom na opracovišti. Tam vám byl takový lesík a Verda se mnou hurá do lesíku. Verda byla divoch a já také. A tak jak jsme vlítly rychle do lesíku, tak jsme z něho zase plným cvale vylítly na opracoviště. Ale tam jela jakási Nováková a ta kvůli nám z velkého koně spadla. Já i Verunka jsme se smály. Když závody skončily, tak nás šéfka Iva Rosická vzala na to opravdového kolbiště. To byla nádhera. Já jsem byla malinká, černá a měla jsem kolem metru. Každý se na nás díval. Šéfka Iva Rosická mi začala stavět skoky. Mně se to strašně moc líbilo a Verče určitě také. Pamatuji se, že tam byl takový velký kůň a vůbec nechtěl skákat. A já jsem přes tu samou překážku lítala jako pták.

                       

                      Představte si, že šéfku poprosili, jestli bych nemohla jet před tím velkým koněm a že bych ho přes ten skok jakoby přetáhla. Byla jsem namyšlená jako páv – že já malinká ponička přetahuji přes skoky ohromného koně!!! No jo, ale za chvilku s tím velkým koněm odcházeli pryč. Já jsem si tam tak ještě s Verčou po tom krásném kolbišti probíhala. Najednou na mě ten velký kůň zařehtal. Asi mě chtěl poděkovat, nebo pozdravit - nevím. Mně se po něm nějak zastesklo a tak jsem to nabrala plným tryskem nejkratší cestou k němu. Píši nejkratší cestou - a ta byla podběhnout zábradlí. Ani jsem moc nevnímala Verunku, že na mě sedí a křičí: POMÓC,POMÓC,POMÓC !!!A už vůbec jsem nevnímala, že se pod to zábradlí Veronika NEVEJDE A ŽE JE TO ZÁBRADLÍ ŽELEZNÉ A PEVNÉ!!! Její tělo zůstalo ležet na zemi. Bylo mi to moc líto. Moc jsem naříkala a měla o Verunku strach, když jí odváželi do nemocnice. O to víc jsem měla radost, když se vrátila bez sádry a jenom potlučená.

                                Musím se ale přiznat, že jsem neměla Veroniku za začátku moc ráda. Bylo to asi dáno tím, že když mě koupili, měla jsem pod sebou hříbátko, o které jsem se moc bála.

                             

                          Veronika byla opravdu mrňavá a chtěla si se mnou hrát. Já jsem vždycky sklopila uši a ze stáje jsem jí vyhnala. Ona vždycky plakala, ale druhý den přišla zas. Jednou mi vztekle řekla: „ Nemám Tě Sindo ráda! Míša před Tebou byla lepší. S tou jsem si mohla i hrát! Ty jsi zlá a bojím se na Tobě jezdit. Na Míše jsem i jezdila.“ Já jsem se s tím vůbec netrápila – jestli mě má nějaká Rosická ráda, nebo ne. Měla jsem svoje hříbátko Cyklona a to pro mě bylo to nejdůležitější. A tak jsem jí odsekla: „Tak si jdi za tou Tvou Míšou! Mě je to šuma fuk!“ Verunka se smutně podívala a se vzlykem řekla: „ No jo, ale my už jí nemáme. Nebyla naše a ten majitel jí prodal.“ Já jsem šla chvilku od hříběte k Veronice, dala jsem zase uši dozadu, vycenila na ní zuby a sykla jsem na ní: „Tak hele ty mrňousci, jestli si myslíš, že na mě budeš jezdit, tak to ani náhodou! Než mě Tvá maminka koupila, tak mě měl pán, který neměl od kolene dolu nohy. TOHO JSEM OPRAVDU MILOVALA!!! On měl takový vozíček, do kterého mě zapřahal a jezdil se mnou i 3O km za svými kamarády! Pro něho bych se přetrhla, jak jsem ho měla ráda!“ Verča vzlykla a řekla: „Tak když jsi ho měla tak ráda, tak proč Tě teda prodal?“ Smutně jsem zahrabala, dala hlavu k zemi a odpověděla: „Protože ten můj pán umřel. Proto mě prodali.“ Verunka došla do krabičky pro cukr, dala mi ho a trochu mě pohladila po hlavě a řekla: „ Sindo, Sindičko, budeme kamarádky ano?“ Ale v ten moment se moje hříbátko pohnulo a já jsem o něho začala mít strach a tak jsem rychle odešla k němu a Verunce jsem neodpověděla.

                               Potom jsem plno dní vyhlížela, kdy za mnou Verunka zase přijde. Chtěla jsem si s ní plácnout, že budeme kamarádky. Ale Verunka nikde. Další den zase Verunka nikde. A tak to trvalo několik dní. Jednoho dne jsem slyšela rozhovor, jak šéfka Iva Rosická říká: „To se nedá nic dělat. Když k poníkům Veroniko nechodíš, tak je odvezu.“ Slyšela jsem Veroniku, jak pláče. Chtěla jsem říct, že už to bude dobré, že na Veroniku nebudu tolik zlá a že se s ní chci kamarádit… Ale bylo pozdě. Slyšela jsem nastartovanou Avii a pláč Veroniky: „ Maminko, prosím Tě, neodvážej mi Sindu. Já už se o ní budu doopravdy starat! Maminko, neodvážej mi jí! Strašně moc Tě prosím!!!“ Já jsem začala nervózně běhat po stáji, začala jsem hrabat a řehtat a také jsem šéfku chtěla poprosit, aby mě nikam neodvážela, že už budu na Veroniku hodná. Měla jsem strašně velký strach o mé hříbátko – o mého Cyklona – nádherného ryzáčka s lysinkou, s ušlechtilou štíčí hlavičkou a ponoštičkami. Je to tak nespravedlivé, že vám lidé nerozumí. Ale vždyť si musela šéfka všimnout mých očí, jak v nich mám slzy. Ale nevšimla, nebo nechtěla všimnout. Mě i mé hříbátko naložili a vezli pryč. Celou cestu jsem se moc a moc bála a vyčítala jsem si, že jsem se s Veronikou nechtěla skamarádit dříve.

                               Najednou auto zastavilo. Otevřela se rampa a přišel k nám jakýsi silnější pán v brýlích. Říkali mu divně BAŠTÍK. Já jsem byla moc nervózní. On mě ale milým hlasem utěšoval: „Neboj se malá. Já Ti neublížím. Jsi v Praze na Trojském ostrově. Budeš tady mít i pastvinu a mám tady také poničku a s tou se budeš kamarádit. O Verunku se bát nemusíš. Šéfka Iva Rosická Tě neprodala. Jenom Tě sem dala na pastvinu a až ten Tvůj mrňousek Cyklonek vyroste, a ty se o něho nebudeš tolik bát, tak si tě zase na Šeberov odvezou. Budeš se mít dobře. Neboj se, uvidíš.“ Jeho hlas byl opravdu příjemný a tak jsem se trochu uklidnila. A měl pravdu, byla tam nádherná pastva a s poničkou jsem se také skamarádila.

                                Na Verunku jsem ale stále vzpomínala. Stále jsem jí vyhlížela, jestli se na mě přijede podívat. Byla malinká a byla odkázána, aby jí přivezla šéfka. Stále jsem chodila k plotu a dívala se, jestli nejedou. Byla jsem smutná a ta druhá ponička to na mě poznala. „Ty vyhlížíš malou Rosickou? Děti jsou nevděčný! Baštík má také syna Marka a ten na mě také kašle. Baštíkovi to je líto, ale co nadělá.“ Já jsem ale věděla, že se semnou Veronika chtěla skamarádit a, ale že jsme to jenom nějak nestihly. Stále jsem slyšela ten Verunčin pláč a prosby, aby mě neodváželi. Ona mě přeci musela mít ráda - jinak by jí to bylo přeci jedno!“ Hodila jsem hlavou a cvála k hříběti. Ale druhý den – v čase, kdy chodila Veronika ze školy jsem u plotu zase stála a zase na ní čekala. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. A NAJEDNOU JSEM JÍ UVIDĚLA !!! Celá šťastná jsem k ní přiběhla a hned jsem běžela pro Cyklona, abych se Verunce pochlubila, jak už nádherně vyrostl.Verunka plakala dojetím. Chytla mě kolem krku a moc a moc mě mačkala. Mně se to teda moc nelíbilo, ale bála jsem se, abych zase něco nepokazila a tak jsem to její obětí vytrpěla. Milejší a příjemnější mi však bylo, když Veronika zašustila pytlíkem a v tom byla dobrůtka – cukr. Začala jsem za Veronikou chodit jako pejsek.

                              Po pravdě se vám přiznám, že už jsem si na pastvinu u Baštíka zvykla a že se mi na Šeberov moc nechtělo. Ale bylo mi divné, že si mě Verunka neodvezla domu. Byla smutná, když se semnou a Cyklonem loučila, ale nechali mě tam. Ale později za mnou začala Veronika pravidelně dvakrát v týdnu jezdit. Vozila si sebou i sedýlko a tak jsme se pomalounku čím dál víc sbližovaly. Začala na mě i jezdit a já už jsem pod ní nebyla tolik divoká. Bylo fajn, že i syn Baštíka začal jezdit na mé poničské kamarádce. Ale ona byla velká potvora!!! Mnohokrát ho sundala o strom. Bylo to od ní záludné – přiběhla s ním ke stromu a začala se drbat a ten hošík vždycky spadl. Verunku jsem nepoznávala. Možná se chtěla před tím hochem pochlubit a tak za námi vždy přijela upravená a čisťounká. Oba – Verunka i ten hošík si pokaždé myli boty… No, začalo se mi to pomalu líbit.

                                  Ale přišel den, kdy přijela Aviee a šéfová Iva Rosická si mě i Cyklona vezla domu. Zařehtala jsem mé koňské kamarádce na pozdrav a tušila, že začne doopravdy má jezdecká kariéra. A opravdu. Veronika na mě jezdila každý den. Já jsem se sice stále nechtěla moc mazlit, ale to Verunce vynahradil můj syn Cyklon. To byl mazel až až.

                          

                                A byly tady první závody. Myslím, že bylo Verunce 8let. Vzali mě na závody westernové. Vím, že to šéfka Iva Rosická se svou klisnou CHoreou vyhrála.

                           

                             Já jsem s Verunkou sice závodit neměla, ale měly jsme jet jenom ukázkovou jízdu. Ale vysvětlujte to mě!!! Ve mně se objevila nějaká závodnická krev!!! Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Trochu mě vyhecovala nádherná a rychlá jízda krásné, velké a mohutné kolegyně ze stáje – Chorejky. Byly tam postavené takové tyče. Měla jsem jet rychle tam, potom procválat kolem těch tyčí a zase jet rychle tryskem do cíle. Verunka do mě kopla a já vystřelila jako šíp - plným tryskem. Měla následovat rychlá otočka. Místo, aby mě Veronika ještě více pobídla, začala mě tahat zpátky a příšerně přitom brečela a řvala: „ Maminkooooooóóóó, já mám strach, já se strašně bojím!!! Já už nechci cválat rychle!!!“ V tom k nám přiběhl jakýsi kovboj v klobouku. Strašně moc se smál a mě chytl za uzdu. Tak s takovouto OSTUDOU jsme skončily s Verunkou první závody. Ale měly jsme ohromný aplaus!!!¨

                              

                                  Myslím, že se Verunka i přede mnou styděla. Přišla ke mně do stáje, poplácala mě a pošeptala do ucha: „Ale Synďucho, já se strašně moc chci na Tobě učit jezdit. Víš? Bojím se, aby Tě mamka zase neodvezla. Budu na Tobě trénovat každý den a věřím, že to zvládneme. Víš ?“ No, začala jsem hrabat a moc jsem nevěřila, že to nemehlo se na mě něco naučí. Ale Verunku jsem začala mít doopravdy ráda. Nejvíc jsem milovala, když přišla ze školy a měla nějaký průser. Sedla si k nám ve stáji do žlabu a všechno nám řekla. Škoda, že jsem jí slíbila, že to nikdy nikomu neřeknu - jinak bych vám to dnes napsala. Ale věřte, že se nám - mě i Cyklonovi svěřila úplně se vším a my jsme to na ní nikdy neprozradili!

                                No a asi už i mě začala perná příprava na závody. Šéfka Iva Rosická mě často brávala na lonž a také se mnou tak skákala. Potom mě měla na lonži a na mě seděla Verda. Musela jezdit bez třmenů a bez držení a později i tak skákala – nejdříve na lonži a později i bez ní.

                                Měly jsme s Veronikou velkou smůlu, že se v té době nejezdily oficielní závody poníků a ani mistrovské soutěže. Nechci se chlubit, ale plno medailí bychom posbíraly. Byly jsme spolu totiž k neporažení!!! Já vím, musím vám vysvětlit, že Veronika se mnou skákala závody „ZM“. ALE TO BYLY ZÁVODY VELKÝCH KONÍ !!! A MY JSME SKORO VŠUDE VYHRÁLY !!!

 m                         

                              Později byly závody poníků na Mělníku. I tam jsme byly s Verunkou k neporažení – bylo nám jedno, jestli to je parkur, či skok mohutnosti, či dostih, či skákání v maskách. Téměř všude a všechno jsme vyhrály. Za jedinou konkurentku jsem považovala klisnu SALLY. Byla také černá, trochu vyšší nežli já a měla také dobrou jezdkyni.

                              Ráda vzpomínám, když jsem skákala s Veronikou skok mohutnosti. To už ale závodil s Veronikou i můj syn Cyklon. Já jsem byla vždy první a on hned za mnou druhý. Tak se vrátím k tomu skoku mohutnosti. Představte si, že jsem měřila llO cm a skočila jsem 13Ocm !!! Takže jsem vyhrála a hlavně – přeskočila jsem sama-sebe!!! Cyklon skočil 125 cm a byl zase za mnou hned druhý. Víte, co bylo nádherné, že vedle na velkém kolbišti se skákali velké závody „ST“. Plno diváků se však šlo dívat na Veroniku, jak po každém skoku přesedá ze mě na Cyklona a obráceně a jak nám ty překážky stále zvedají a zvedají a my skáčeme a skáčeme čím dál výše.

                            Teď jsem hodila hlavou ŘÍKÁM: „Nebyla jsem takový srab, abych to s Veronikou skok podlezla, jako Blue CHip Candy!“

                                No ale jednou jsme s Verunkou také na Mělníku na tom malém kolbišti jely dostih poníků. Už jsem věděla o co jde. Šéfka mě vždy musela vést na start, jako pravého dostiháka. Mě to opravdu moc bavilo. Ale jak jsem byla nervózní, tak jsem buď vyběhla dříve, nebo jsem se na startu motala jako bába v kolotoči a tak nešlo odstartovat. Tak, když se spustil praporek, zařvalo se GOU! … Vyběhla jsem plným tryskem do čela. Měla jsem opět neuvěřitelný náskok. V tom na mě zase zařehtal takový krásný hřebec, který stál za zábradlím. V tom zápalu boje jsem si zase neuvědomila… a v té plné rychlosti jsem neodbočila po trase, ale zase jsem to zábradlí s Verunkou na zádech PODBĚHLA!!! Byla z toho naštěstí pouze pořádně potlučená ruka. A víte, co bylo komické, že jsem tam způsobila takový zmatek, že doběhl do cíle jeden jediný poník!!!

                        Verunko, promiň, ale já jsem opravdu nechtěla!!!

                        Jednou mě na tom Mělníku ale doopravdy POŘÁDNĚ NAŠTVALI !!! Jela se jakási celoroční soutěž. S Verunkou jsme zase suveréně vedly a s Cyklonem také. On skákal v kategorii s těmi nižšími poníky a já jsem i když malá –ale dobrá skákala s těmi poníky většími. Pár bodů nám sice chybělo, protože byla jeden víkend Veronika na škole v přírodě. Ale jely se poslední závody a já i Cyklon jsme všechno vyhráli. Pouze skákání v maskách nemohla Veronika vyhrát dvakrát a tak se mnou byla první a s Cyklonem druhá.

                      Teď mi asi neuvěříte, ale za sobotu a neděli – ZA JEDNU SOBOTU A NEDĚLI VERONIKA VYHRÁLA   PATNÁCKRÁT !!! A JEDNOU BYLA DRUHÁ !!! Ano, bylo to TAK !!! To bylo tenkrát povoleno více startů,nežli dva – tak jak je tomu nyní. Byla v tom i jízda zručnosti, ty masky, mohutnost a dostih. A tak počítejte – s Cyklonem v sobotu čtyři soutěže a semnou v sobotu čtyři soutěže a s Cyklonem v neděli čtyři soutěže a v neděli se mnou čtyři soutěže. To je dohromady 16 soutěží. S každým poníkem jela v jiné kategorii, tak OPRAVDU PATNÁCKRÁT TA VERONIKA VYHRÁLA a jednou byla druhá s Cyklonem v maskách. CELOROČNÍHO VÍTĚZE  A TO BYLO NA TOM VELKÉM KOLBIŠTI PŘED MNOHA DIVÁKY, TAK VERONIKA SE MNOU NEBYLA ANI NA DEKOROVANÉM MÍSTĚ !!!!!!!!! TAK STRAŠNĚ MOC VERONIKU, MĚ, ALE I CYKLONKA OŠIDILI !!!TAK TAKOVÝTO VÝKON NĚKDO NEDOKÁŽE ZA CELÝ ROK A VERONIKA TO DOKÁZALA ZA DVA DNY !!! A představte si, že když bylo vyhlášení

                        Pro nás pro všechny to bylo velké zklamání. Šéfka Iva Rosická šla na věž rozhodčích, ale moc tam nepochodila. Potom panu Mestenhauserovi psala jakýsi dopis a on se jí omluvil přes noviny.

                     

                       Ale i tam nás oškubali – prý skončila na celkovém třetím místě. Už to nemá smysl řešit, ale v každém případě jsme jeli všichni domu smutní -jako spráskaní psi. Bála jsem se, že už to Verču nebude bavit. To víte – sláva na dekorování je sláva na dekorování. To je právě ta odměna za tu dřinu, kterou do toho před závodama dáváte. A když vás o to NĚKDO PŘIPRAVÍ, tak to v novinách už nedožene. Bylo mi to fakt líto. Ale po pár dnech se Verunka z této rány vzpamatovala, hupsla do sedla a zase jsme se jen tak chytit nedaly!!!

                  Iva Rosická: "Sinďucho, já vím, že jsi velká bojovnice a že tě to tenkrát mrzelo.Ale já i Veronika jsme to panu Vladimírovi Mestenhauserovi již dávno odpustily! Vždyť je to už 12 LET !!! A podívej se, byl jediný, který svou chybu uznal a OMLUVIL SE PROSTŔEDNICTVÝM NOVIN! Vždyť je to krásné! A nesmíš Sindičko zapomenout, že zrovna pan Vladimír Mestenhauser byl  PRVNÍ A JEDINÝ ČLOVĚK, který pořádal závody pro poníky! Na začátku jsi si stěžovala, že jsi musela skákat soutěže s velkými koňmi, no a tady jsi skákala díky němu jenom s poníky.Krom toho ses tam vyblbla i na různých poničkovských hrách.

                      Já osobně, ale i Veronika a věřím, že i dívky z IROSU k panu Vladimírovi Mestenhauserovi jezdíme moc rády do dnes.A představ si, že když ještě žil jeho tatínek a já jsem u nich v červnu závodila, ŽE MI VĎYCKY POBLAHOPŘÁL K MÝM NAROZENINÁM.Bylo to velmi dojemné.Já mám ráda celou jejich rodinu."

                       Tak jo. Asi máte pravdu.Tak já mu tedy ODPOUŠTÍM ! SINDA

     

                        Když mi Veronika odrostla, vůbec mě můj prodej nebolel. Koupila si mě Bára Doušková a té jsem také dělala velkou radost – a hlavně – stále jsem byla na Šeberově a s Verunkou jsem se tudíž každý den vídala. Nebolel mě ani prodej, když mi vyrostla i Bára. Koupil mě pan Luboš Krátký pro svou dceru Veroniku Krátkou – a také jsem zůstala ve stáji v Šeberově u mé milované Verunky Rosické.

                           Po několika letech se Verunka se šéfkou Ivou Rosickou stěhovaly do Řisut u Slaného. Bála jsem se, co bude se mnou. Ale pan Krátký mě také odvezl do Řisut a tam jsem byla plno let.

                         To už byla Verunka Rosická s koňmi hodně zkušená a představte si, co udělala za hloupost!!! Chtěla udělat Veronice Krátké radost a chtěla mi ostříhat rousy, co jsem měla na nohách. Jenže den předtím se očkovalo a to já k smrti nerada!!! Očkování vždy probíhalo, že mi chytli nohu, pak mě pět lidí drželo a pak mě po různém přemlouvání píchli. No a tak se vrátím k tomu stříhání těch rousů – Verunka ke mně přišla a zvedla mi nohu… Jenže já jsem byla ještě vyplašená a bála jsem se další injekce a tak jsem jí nějak tu nohu vytrhla aVERUNCEJSEM VYRAZILA PŘEDNÍ ZUB !!!

                        Verunko moje milovaná – odpusť mi prosím, co jsem Ti provedla bolestivého. Věř mi, že to nebylo úmyslné a že jsem tě měla a mám strašně moc ráda.   Tvoje nejmilovanější SINDA ¨

                          

                         CYKLONEK : Jak o mě psala má maminka Sindička – byl jsem krásný, byl jsem poslušný, byl jsem velmi dobře jezditelný a na závodech jsem byl hodně dobrý. Jsem přesvědčený, že se Verunce na mě i dobře jezdilo, protože jsem byl velmi příjemný a nebyl jsem takový divoch, jako moje maminka Sindička. A byl jsem i hodně mazlivý. Trošku mi vadilo, že jsem byl mnohokrát druhý a to vždy, když jsem jel ve stejné kategorii a soutěži s mou maminkou Sindou, protože ona byla i ve svém později velkém věku opravdu téměř k neporažení. Takže jsem se ve všem opičil po mé mamince Sindě. Bohužel jsem se opičil i v tom, že jsem s Verunkou také naMělníku podběhl to zábradlí!!!Ale to bylo na velkém kolbišti – také jsem tam skákal parkur „ZM“ s velkými koňmi. Maminka Sinda se sice chlubila, jak byla dobrá, ale zapomněla na jednu dost důležitou věc, že ona i já – mrňaví poníci, že jsme skákali suveréně i TEN VELKÝ VODNÍ PŘÍKOP!!! A to kolikrát neskáčou ani velcí koně na Velkých závodech stupně „ST“ !!!

                        No a tak abych se vrátil k tomu podběhnutí toho zábradlí – byl jsem hodně mladý a sám ani nevím, proč jsem to udělal. Vím, že helma, kterou měla Veronika na hlavě pořádně rupla a šéfka Iva Rosická jí má do dneška – protože Verunku ta helma uchránila před velkým úrazem! A víte, co je odstrašující? To zábradlí jak na velkém kolbišti,tak na tom malém –DODNES NENÍ ZABEZPEČENO, aby nemohli poníci podběhnout !!! A že už jich tam téměř každý den s dětmi běhá!!!

                     Nerad vzpomínám, jak jsme jeli do terénu. Na mě seděla Verunka a na Chorejce náš kamarád. Chorejka se lekla, vyhodila a ten kamarád spadl na záda a nemohl se hýbat. Verunka byla ještě dost malá, ale za její reakci měla dostat nějaké ocenění. To tenkrát nebyly mobily, jako jsou dnes. Představte si, že šel kolem jakýsi pán a Verunka ho prosila o pomoc A ON JÍ TU POMOC ODMÍTL!!! Pro Verunku to bylo všechno dost těžké. Musela chytit CHorejku, která tam kolem pobíhala jako šílená a musela sehnat pomoc pro kamaráda, který ležel na zemi a nemohl se hýbat. Když Chorejku po delší dobu chytla, musela ze mě slézt – já jsem byl přeci jenom malý a CHorejka ohromná. Takže nás malá Veronika oba vedla. Nevím, jestli si to dovedete představit, ale já malý poník jsem šel pomalu a CHorejka ohromná kobyla šla rychle a jak šla směrem k domovu, tak šla ještě rychleji. No – spíš caplovala-tedy poklusávala. Byla také pořádně nervózní, protože doma na ní čekalo její hříbátko ALTIUS. K prvním domkům z lesa jsme šli plno kilometrů. Verunka tam zazvonila na jakési lidi a poprosila je o pomoc a vysvětlila, kde náš kamarád leží.

                        Potom kohosi poprosila, aby jí pomohli s námi s koňmi, ale nikdo jí opět nepomohl. Nejhorší byla cesta takovým tunelem pod dálnicí. Byla tam tma a plno bordelu. Špatně se tam jde, když tam vede jeden jezdec jednoho koně. A vemte si, že z jedné strany vedla Verunka mě a z druhé strany tu bláznivou Choreu, která se čím víc blížila domovu ke svému hříběti, tím víc byla protivnější a nervóznější. Tak ten tunel jsme jakžtakž zvládli. Ale pak jsem měl o Verunku doopravdy velký strach. Za tím tunelem byl takový příkop a ten koně museli skočit. A zase si představte – já skáču jinak a velký kůň také jinak! Já opravdu nevím, jak to napsat, abyste si tu hroznou a nebezpečnou situaci uměli představit. Maká Verunka - myslím, že jí bylo devět let –stojí uprostřed. Z levé strany drží mě a z pravé strany ohromnou Chorejku. Příkop musíme takto skočit –všichni tři najednou !!! Já jsem malinký,tak udělám malý skůček. Chorejka je velká, tak udělá velký skok a Verunka mezi námi!!! No, snad jsem to popsal a vy si to dovedete představit. Bylo to pro ní strašně moc nebezpečné. Měl jsem o ní velký strach. Ale měl jsem strach i o CHorejku. Kdyby jí Verunka neudržela, CHorejka by tryskem utekla ke svému hříběti a to znamenalo přes velmi frekventovanou hlavní silnici !!! Ale Verunka ta šikulka to zvládla !!!

                        O toho našeho kamaráda jsem měl také velký strach. Dopadlo to s ním moc špatně - zlomená páteř a dlouho byl poté na invalidním vozíku. Nyní už snad chodí o berlích.BRR!!! Nerad na to vzpomínám.

                      Verunce jsem na závodech dělal také velké radosti. Byl jsem rád, když jsem jednou porazil nosatého přítele naší šéfky Ivy Rosické. On seděl na sportovním koni Leonovi. Kdyby nebyl Leon přiježděný od šéfky, tak by ten nosatec ani nic nedokázal. Vím, že ho to hodně štvalo, že jsem ho porazil. Ale já měl raději Verunku, než toho s tím dlouhým frňákem. Myslím, že si mohl založit živnost a s tím frňákem mohl kácet stromy! Neměl jsem ho rád!

    ?   ???   (Já vím Cyklonku, domluvili jsme se, že budeme psát všechno po pravdě. Omlouvám se Ti a čtenářům přiznávám, že ty jsi nebyl škodolibí koníček a nebylo nikoho, komu by ses posmíval, nebo koho by jsi neměl rád! Ta škodolibost vyšla ze mě, protože jsem si na toho nosáče vzpomněla a opravdu ho už nesnáším! Ale že jsi měl raději Verunku nežli jeho, to je pravda VIĎ?!)

                        No to je přeci jasné, že jsem měl Verunku nejraději a skákal jsem jenom pro ní! Také jsem velmi miloval, když Verunka na mě seděla a proháněla na jízdárně stádo poníků. Jednou jsme jeli na jakousi výstavu až k Plzni a Veronika to tam měla předvádět před mnoha lidmi. Dokonce tam dali i skok a Veronika měla ty poníky nahánět a s nimi skočit i ten skok. Jenomže – v Šeberově byla podstatně menší jízdárna a tam to tedy předváděla dokonale. Poníci před námi utíkali a když se tam dal skok, tak to bez problému skákali. Ale v té Plzni – za prvé to bylo cizí prostředí a tak jsme se tam cítili dost nejistě a za druhé tam bylo mnoho prostoru a všichni poníci se rozutíkali –každý na jinou stranu! Takže jsem s Verunkou na zádech lítal jako blázen, ale stádo dát dohromady se nám nepodařilo a o skoku ani nemluvím!!! Nejvíce se však diváci nasmáli, když se dospělí lidé snažili poníky chytit!!! Zdržení programu bylo díky tomu přes půl hodiny. Nejvíce měli pořadatelé starosti s mou maminkou Sindou! Ta si z nich vyloženě dělala legraci. S napřaženýma ušima si někoho nechala přiblížit tak na půl metru. Když ten dotyčný napřáhl ruku a chtěl jí chytit, tak se otočila, ještě vyhodila a pelášila pryč. Verunka byla z vystoupení nejdříve zklamaná, že se jí to nepovedlo, ale všichni se honičce moc smáli a tak se pak už smála i Verunka. Když se všichni poníci pochytali, měli jsme s Veronikou ohromný aplaus.

                      No a když mi Verunka už odrostla, následoval můj prodej. Bál jsem se, kam půjdu a bylo mi moc smutno, když mě odváželi. Plakal jsem a řehtal po mé mamince Sindě a po Verunce. Ale dostal jsem se k moc fajn lidem. Jezdil na mě takový fajn hošík, ale nechtěl moc závodit. Myslím, že mě bylo trochu škoda, protože jsem závodil rád a dobře. Měl jsem se jako starý kůň na důchodu – jestli víte, co tím myslím. Byl jsem celé dny puštěný a chodil jsem si do různých výběhů a pastvin, jak jsem chtěl. Když už mě to nebavilo, tak jsem přišel do stáje.

                      Pamatuji se, že se za mnou šéfka Iva Rosická s Verunkou přijely podívat. Musím se přiznat, že mi dlouho trvalo, než jsem poznal, že jsou to oni. I když jsem na ně vzpomínal, hned jsem je nepoznal – až po hlase. Chvilku jsem se s nimi pomazlil, potom podběhl výběh a už jsem byl zase na pastvě.

                      Slyšel jsem šéfku Ivu Rosickou, jak říká mé nové majitelce, že je to pro mne velmi nebezpečné, aby mě nepouštěli k těm velkým koním. Já jsem zakroutil hlavou a nechtěl jsem se mé svobody vzdát. To samé udělala i má nová majitelka. NECHALA MI VOLNOST. Ale ta volnost se mi stala osudnou. Jednou jsem také podběhl výběh k velkým koním. Ten jeden velký kůň mě pořádně pokopal. Ležel jsem dlouho v bolestech a velmi zraněný. Bylo pro mne vysvobození, když jsem odešel do nebíčka. Až po několika letech za mnou do nebíčka přišla má maninka Sinda – ověnčena samým vítězstvím.

                      Verunko, měl jsem Tě doopravdy moc rád a mám se tady dobře – neboj!      

                                                              Tvůj Cyklon

 

   

  H                 HÁJENKA

                     

 

H                        H Á J E N K A : No, o mě se říkalo, že jsem krásná a urostlá, že mám nádherný styl nad skokem, ale že mi prý zapomněli dát pracovní knížku! To teda fakt nevím, co tím mysleli. Ale pravda je, že se mi moc pracovat nechtělo. Naučila jsem se své jezdce shazovat a asi proto jsem moc oblíbená nebyla. Nejraději jsem byla ve stáji, nebo ve výběhu a jen tak jsem kolem sebe sledovala děj. Úplně jsem nesnášela, když si někdo stoupl doprostřed jízdárny a myslel si, že tam bude stát a já kolem něho budu běhat, nebo dokonce skákat!!! To jsem se rozčílila, dala uši dozadu a po tom člověku se rozeběhla a chtěla jsem ho z jízdárny vyhnat!   Jednou to na mě také vyzkoušela šéfka Iva Rosická. Také jsem se k ní vztekle rozeběhla se sklopenýma ušima… A najednou místo biče něco zašustilo, ona na mě hezky promluvila, poplácala mě po krku, dala mi cukr a já jsem najednou zjistila, že se jí nemusím bát a že nemám potřebu jí z jízdárny vyhnat. Pomalounku jsme k sobě začaly mít větší a větší důvěru a já jsem za ní chodila jako pejsek. Vím, že šéfka s ostatními koňmi mnohokrát pracovala ve volnosti. Ale já jsem byla stále vzpurná a sama jsem prostě běhat nechtěla. Dokonce jsem nechtěla ani chodit do terénu! Prostě jsem se s Veronikou někde zastavila a že nepůjdu a nepůjdu. Bylo mi dokonce jedno, když šli s námi i jiní koně. Bylo mi jedno, že odcházejí. Já jsem se zastavila a když přišla pobídka bičem, začala jsem se stavět na zadní.

                         Pamatuji se, že jednou na mě seděla jakási Martina. Byla daleko starší nežli Veronika. Šla se mnou také do terénu. Od šéfky Ivy Rosické věděla, co dokážu. Byla na to připravená. Zase jsem na ní vyzkoušela ten můj kousek. Zastavila jsem se a že dál nepůjdu. Čekala jsem různé pobídky a byla připravená, že se začnu stavět. ALE NIC !!! Žádná pobídka nepřišla. Tak jsem chvilku stála. Pak už mě to nebavilo a chtěla jsem jít domu. A ejhle. Martina byla rázná a sykla na mě: „NE!!! NIKAM NEPUJDEŠ !!! CHTĚLA JSI TADY STÁT, TAK TADY STUJ!!!“   Dnes už nevím, jak dlouho mě tam trápila. Pamatuji se, že bylo příšerné horko a že mě to tam už doopravdy nebavilo. Raději bych byla doma u žrádla. To jsem měla nejraději. Ale Martina byla důsledná a z toho místa jsme šly až po hodně dlouhé době a to, kdy ONA řekla, že půjdeme domu. Věřte, ale už jsem tam nikdy nezastavila. Ale pochopitelně jsem to s jiným jezdcem vymyslela zase jindy a jinde! No a také se mi kolikrát nechtělo vejít ani do parkuru. Hned jsem vystihla situaci a HUP NA ZADNÍ !!! A jak přišel někdo ze zadu s bičem a myslel si,že se ho snad leknu.Začala jsem strašně vyhazovat a kopat.

                        A představte si, co ta potvora šéfka Iva Rosická vymyslela, aby mě to odnaučila!!! Začala mi dávat kočárovou uzdečku, která měla klapky!!! Víte, co to je? To koně vidí jenom dopředu. Do stran a dozadu vůbec. Nejdříve jsem vůbec nevěděla, proč to dělá. Ale později jsem pochopila. Neviděla jsem totiž ten bič! No a já, když jsem odmítla jít dopředu – tak na mě šéfka zamlaskala a tím bičem mě pořádně štípla. Když jsem poslechla, řekla- hodná- a dala mi něco dobrého. Vy lidé tomu říkáte reflex, nebo co. Pak stačilo jenom říkat krók, klús, nebo cval a já jsem podle toho poslušně běhala. A víte co na mě vymyslela ta ještě větší potvora Veronika Rosická ???!!! Slova si nahrála na magnetofon a V U B E C na té jízdárně N E B Y L A !!! A já jsem tam běhala po jízdárně s klapkami s domněnkou, že tam stojí uprostřed s bičem a když neposlechnu, že bude štípanec!

                      A představte si, že mě s těma klapkama brali i na hobby závody. Každý - i koně na mě koukali jako na blázna!!! Ale mělo to ten samý význam – bičík jsem neviděla a když jsem neposlechla, tak následovalo zamlaskání a hned štípanec od biče. A jakmile jsem na zamlaskání poslechla a šla vpřed, následovala sladká odměna. Tak jsem si později uvědomila, že je lepší poslechnout a jít v před a dostat odměnu a že je lepší skákat bez klapek, než s nimi. Tak takto mě ty dvě potvory naučily, abych chodila do parkuru, abych nezastavovala před skokem, abych nezastavovala nikde v terénu. Prostě a jednoduše nade mnou obě holky Rosických vyzrály!!!

 

                      Možná to vypadá, že jsem byla na závodech úplný začátečník. Ale opak je pravdou. Skákala jsem předtím pod profikama a to moc dobře. Nevím ale, co se najednou stalo, že jsem skákat přestala. Myslím, že mi na závodech dávali víc, než jsem byla schopna unést. Myslím tím, že jak jsem se asi ukazovala, že mám skokové schopnosti, tak mě pouštěli zbytečně do těžkých soutěží no a proto jsem jednoho dne řekla dost. Potom to na mě zkoušeli po zlém a to jsem se ještě více zabejčila. Takže když se mnou začala Veronika skákat zase od začátku a pozvolna a to od nizoučkých skůčků, začala jsem pomalounku mít znova důvěru. Moc dobře se pamatuji, jak se Veronice škodolibě pošklebovali, že se mnou skáče hobby parkury. Já jsem se také trochu styděla – skákat JÁ a s PONÍKAMA !!!  A ty mě ještě poráželi !!! Ale později jsem pochopila, že to bylo moc dobře, protože jsem tam opravdu pomalu a jistě začala získávat důvěru a skákala jsem s Veronikou a s velkou radostí. Verunka o mě věděla, že nedovedu moc rychle utíkat. Ale naučila mě skákat šikmo a tím jsme si trasu velmi zkrátili a mnohokrát jsme proto vyhráli. Někdy ty její „ZKRATKY“ v rozeskakování byly až příliš odvážné. Ale je pravda, že jsem Veronice strašně moc věřila a že jsem se těch jejich zkratek nebála a že mě to opravdu bavilo. Nikdy se nestalo, že by mě přivedla ke skoku do neřešitelné situace a že bych se odradila a znovu bála skákat.

                        Tak jo, řeknu pravdu. Jednou na závodech v Kolíně jsem první den skákala skvěle a druhý den jsem třikrát zastavila. Prostě jsem neměla svůj den. Vím, že byla Veronika moc smutná. Prý jí na tom dost záleželo. Chtěla ukázat Šlechtovi, jak jí pěkně skáču, protože jeho jsem moc ráda neměla. (Také jsem ho nechala pořádně vykoupat ve vodním příkopu! On to se mnou v plné rychlosti najel, já jsem se ale těsně před příkopem zastavila, sklonila jsem hlavu a ještě jsem si vyhodila. TEN DO TÉ VODY ALE LETĚL!!! AŽ TO ZAŽBLUŇKALO!!! A rychle jsem utekla z parkuru, abych s ním už skákat nemusela! )

                        Tak snad mi Verča ty nepovedené závody v Kolíně odpustí, protože pár dní na to jsem s ní vyhrála na výstavě v Lysé nad Labem skok mohutnosti a ještě nás vyhlásili KRÁLOVNAMI SKOKU MOHUTNOSTI !!!   Verunka tam byla mezi chlapy jediná dívka a já jsem tam byla mezi hřebci jediná kobyla a skočily jsme nejvíce!!! Asi 17O cm širokánský oxer! Představte si to ohromné publikum, plno lidí, muzika, hlasatelka…Veronika mi po soutěži povolila otěže a já jsem věděla, že je již konec a že mám pohov. V tom davu lidí jsem ale hledala šéfku Ivu Rosickou a chtěla jsem se ujistit, že jsem skákala dobře a že je také se mnou spokojená. Stále jsem jí očima hledala. Byla jsem nešťastná, že tam v tom davu nikde není. Jak jsem psala, měla jsem povolené otěže a tak jsem šla k hrazení co nejblíže a stále jsem tu šéfku hledala. Najednou uslyším ! : „Hájenko !“ ANO! BYLA TO ONA!!!Věřte, nevěřte, strčila jsem hlavu do toho davu, natáhla jsem hodně krk a dostala jsem odměnu – cukřík! Pak jsem byla nadmíru spokojená!

                           

                  Asi po půl roce přišli do Řisut nějací kupci. Zastavili se u mého boxu, dívali se na mou tabulku se jménem a původem, poté koukali na mě a mezi sebou se ptali: „Je to ona?“ Když přišla šéfka, tak se jí ptali: „Paní Rosická, ta Hájenka, je to ta klisna, jak skákala na výstavě v Lysé nad Labem skok mohutnosti?“ Paní Rosická přikývla, že ano. Oni odpověděli: „No to je teda náhoda! My jsme si jí tam oblíbili a moc jsme jí drželi palce, aby to vyhrála. Skákala tam moc dobře. To by nás ani ve snu nenapadlo, že se s ní tady setkáme. Je opravdu nádherná.“ 

                      No, tak to vám teda řeknu, koně kolem mě – ty čuměli – i Altius! Dělal sice jako že neslyší a že žere, ale já jsem si moc dobře všimla, jak měl nastražené uši a poslouchal, jak mě chválili!!! Otočila jsem se k senu a spokojeně začala také žrát. To jsem měla stejně nejraději – to žrádlo a klid.

                      Ale jednou mě na závodech v Lounech pořádně naštvali!!! To jsem měla svůj den!!! Byl to parkur na čas. S Veronikou jsme skákaly šikmo, předváděly jsme neuvěřitelné obraty, až se lidem až zatajoval dech!!! Asi jsem v sobě měla plno energie, bavilo mě i pořádně rychle utíkat. Já i Veronika jsme tomu závodu daly celé srdce a prostě jsme chtěly vyhrát. Do cíle jsem mazala jako o život!!! Víte, ostatní koně jsem nesledovala. Jenom ty, které jela Verča. Bála jsem se, že mě porazí s téměř neporazitelnou Cantou. Jela také velmi pěkně a rychle, ale jeden z těch velmi těžkých obratů se jí nepovedl a tak si trošku zajely. Pak jela Veronika s klisnou Vineu Calek.Ta byla také od pana Martince. Ale té jsem se nebála, protože jsem slyšela, jak se Veronika domlouvá se šéfkou, aby nejezdila na čas, ale jenom na bezchybný parkur. Takže s tou klisnou jela pomalu a zajížděla za skoky. Pan Balcar by řekl, že jela někam do lesa. No a já se nosila jako pávice, protože jsem věděla, že z koní, které jela Veronika jsem byla nejlepší. No a představte si!!! Bylo vyhlášení vítěze. Vyhrála nějaká domácí. Ta pomalá klisna byla druhá, Canta asi pátá a JÁ AŽ JEDENÁCTÁ !!! Šévka Rosická s kamerou a časem běžela na věž rozhodčích a tam se jí prý omluvili a řekli: „ IVO,PROMIŇ, KDYŽ JELA VERONIKA S HÁJENKOU,TAK JSEM ZAPOMNĚL ZMÁČKNOUT STOPKY !!!“ No, co byste tomu řekli??? Já jsem se s Veronikou tolik snažila a přišly jsme jak o slávu, tak o výhru, tak o reklamu v novinách! Výsledky se totiž píší pouze do třetího místa a někdy jenom vítězové. Majitel pan Martinec by měl určitě radost, kdyby si přečetl v novinách, že jsem vyhrála. No a co ty rozhodčí dělali, když skákala Canta ??? Já jsem přesvědčená, že byla těsně za mnou a to tedy na druhém místě!!! Tak to byl rozhodčí se stopkami asi zrovna když Canta startovala na záchodě, protože není možné, že byla až za Vineou, která jela opravdu pomalu a hodně si na skoky nadjížděla!

                      No, měla jsem obě Rosické hodně ráda. Vím, že měly hodně rády i ony mě. Je divné, že mě měl rád i ošetřovatel mentálně postižený Ládíček. Vůbec ani nevím, proč mě měl rád. Já jsem ho přitom kolikrát kousla, nebo mu šlápla na nohu, nebo zase jeho někam namáčkla a on vždycky říkal: „Ty moje Hájenko milovaná. Já ani nevím proč Tě mám tak rád. Ty moje potvoro!“ Prý na mě hodně vzpomíná i dnes. Takže jsem se trochu rozpovídala – měla jsem Rosické opravdu hodně ráda, měla jsem se u nich dobře, ale musím říct po pravdě, že teď se mám líp. Představte si, že mě majitel pan Martinec prodal do Německa. Cosi do mě strčili – prý nosím v sobě hříbě od jiné matky. Ale mě je to šumafuk, že to hříbě nebude mé pravé. Mě se totiž splnil můj sen – dostávám hodně nažrat a samé vitamíny, chodím si po pastvinách a NIKDOuž na mě nevyžaduje žádný sport a žádnou práci !!! Mám se jako prase v žitě !!! Ale stejně na holky Rosických vzpomínám a mám je ráda.   H A J E N K A

 

                           

                        A L T I U S :   Já si na to moc dobře pamatuji, jak jste všichni z Loun přijeli pořádně naštvané. Dodnes nad tím kroutím hlavou. To, že si to dovolili- to byste se divili, co si rozhodčí kolikrát dovolí. Ale že si to rozhodčí a zrovna v LOUNECH dovolili na Rosické!!! Vždyť právě rok předtím tam zase ošidili mě! A byl z toho pořádný průšvih. Šéfka Iva Rosická dávala protest až na oblast !!! Takže si tam sakra nedali pozor, když věděli, že si to šéfka pořádně hlídá !!!  A nebo to udělali schválně. I to je možné. Protože je to do nebe volající, že se spletli jak u Hájenky, tak u Canty, tak dokonce i u Viney. A že se spletli v jednom roce a v tom druhém zase!!!

              No, ale tenkrát v Lounech to bylo také husté. To jsem tam skákal dvoukolové „S“. Neměl jsem s touto soutěží moc zkušenosti. Své první „S“ jsem skákal na Kladně a byla to velká sláva, protože jsem si hned splnil s Verunkou kvalifikaci na Mistrovství české republiky. Takže v těch Lounech jsem byl v této soutěži velmi nezkušený a spíše jsme to brali jako trénink před tím mistrovstvím. Pamatuji se, jak mě Verunka moc dobře jela. Perfektně mě přiváděla ke skokům a já jsem skákal, jako bych měl křídla. Ani v sobotu, ani v neděli jsem neudělal v základním kole chybu. Už si moc dobře nepamatuji, jak to bylo v tom rozeskakování. Ale tam jsem vždy nějakou chybku nasbíral, protože už to bylo přeci jenom 14O cm. Takže jsem v sobotu i v neděli byl na dekorování a to hned za jezdcem CHýlem, protože ten neudělal se svým koněm žádnou chybičku ani v základním kole, ani v rozeskakování. Měl jsem opravdu velkou radost a holky Rosičtí také. A najednou nesli z věže rozhodčí překrásný PUTOVNÍ POHÁR města Loun. Já i Veronika jsme na něho tak trochu závistivě koukali, protože nám bylo jasné, že to vyhrál Chýle. Šéfka Iva Rosická stála u hrazení a když šel rozhodčí s tím pohárem kolem ní, začal jí gratulovat, že jsme ten Putovní pohár vyhráli my! Ona i Verunka i já jsme se divili. A OPRAVDU !!! Mě Altiuse a Veroniku Rosickou vyhlásili, že jsme vítězi toho nádherného Putovního poháru. V propozicích prý bylo, že o vítězi rozhoduje bezchybnost obouzákladních kol a LEPŠÍ ČASZ DRUHÉHO KOLA !!! A to jsem měl já s Veronikou. Chápete to? Já jsem byl sice v klasickém „S“ v sobotu i v neděli za CHýlem, ALE PUTOVNÍ POHÁR JSEM S VERUNKOU VYHRÁL!!! Šéfka Iva Rosická měla dvojnásobnou radost, protože vyhrála 5.OOO Kč. A já jsem dostal ohromnou a nádhernou žlutou mašli, která mi vlála pří dekorování a fanfárech, když jsem ukázkově cválal čestné kolo a na sobě jsem nesl šťastnou Verunku.

                      No jo. Ale ten Chýle to nemohl rozdýchat a tak šel na věž rozhodčích a začal tam šíleně řvát a dával protest. Pamatuji se, že k šéfce a Verunce přišel jakýsi rozhodčí a řekl: „Holky Rosických, vezměte pohár, naložte koně a zdrhejte, nebo vám ho ještě vezmou!“ Šéfka Iva Rosická se smála, držela ten pohár, poplácala ho a řekla: „Ale my už si ho vzít nenecháme! Už jim ho nedáme. Pohár už je náš!“ Culila se u toho a byla šťastná. No, já jsem cítil něco ve vzduchu a už bych byl nejraději v Avii a hlavně doma v Řisutech i s tím pohárem. Mé tušení bylo správné. Za chvilku přišel hlavní rozhodčí a řekl, že nám ten pohár musejí vzít, že to vlastně vyhrál Chýle. A tak jako zlodějka nesla ten pohár šéfka Iva Rosická na tu věž rozhodčích a i těch 5 OOO Kč. Chýle prý řekl vztekle: „Tu mašli ať si nechají! Těch mám doma dost!“ Tak jsem měl radost z té mašle, ale řeknu vám, že jsem byl pěkně naštvaný. Ale já jsem byl naštvaný i na šéfku Ivu Rosickou! Proč si pořádně nepřečetla pravidla? Ale později jsem se dozvěděl, že šéfku ani ve snu nenapadlo útočit na dvoukolové „S“ tedy útočit na ten Lounský pohár. A tak tyto závody brala pouze jako dvě „S“ a proto se o propozice a pravidla v této soutěži moc nezajímala – respektivě vůbec nezajímala.

                      A nejvíc jsem byl pochopitelně naštvaný na pořadatele a rozhodčí. Přeci není možné, že pořádají JIŽ NĚKOLIKALETÝ ZÁVOD O PUTOVNÍ POHÁR A NEZNAJÍ PRAVIDLA!!! Přeci hned od začátku měli vědět, kdo je vítěz!!! Strčil jsem čumákem i do Veroniky i do šéfky Ivy Rosické, začal jsem hrabat a chtěl jsem jim říct, ať si to nenechají líbit!!! Ale bohužel mluvit nedovedu. Ale naštěstí se našlo pár přátel a moje holky popíchli a tak šéfka Iva Rosická napsala protest až na oblast. A opravdu nám to vítězství UZNALI !!! ALE AŽ PO PUL ROCE !!! Peníze prý dolovali od CHýleho asi rok. Co jsem si všiml na závodech, tak Chýle s nimi do dnes nemluví. Ale jak znám ty moje holky, tak je jim to šumafuk !!!

                        Ale chtěl bych napsat, že si moc dobře pamatuji, jak jsme ten den jeli domu. Víte – měli jsme se radovat, jak jsem s Verunkou dobře skákal a jak jsem měl nádherné umístění v klasickém parkuru stupně „S“. Místo radosti jsme v sobě měli takový divný smutek. Nevím, jestli si to dovedete představit. Byli jsme ošizeni o radost. Trochu ta radost pochopitelně přišla, když ty moje holky ten protest vyhrály, ale řeknu vám, že po půl roce - to už neníono.

                      No a to mě ještě ten samý rok ošidili i na Mistrovství české republiky v Ostravě. Byl jsem tam s mým velkým kamarádem Máriem. V pátek jsem vyhrál zahajovací soutěž. První kolo bylo „L“. Verunka byla mladinká – bylo jí myslím 16let.Vzpomínám, že strašně moc pršelo a bylo to hluboké a klouzalo to. Veronika s námi jela velmi opatrně. Pro Mária byla tato soutěž hračka, ale zrovna se jim moc nevedlo. Já jsem šel líp, jak Mário, ale také žádná sláva. Pro Veroniku nastal těžký úkol. Do druhého kola mistrovské soutěže si musela vybrat jednoho z nás. Já jsem byl oproti Máriovi ucho, ale Veronika si vybrala mě, protože jsme spolu byli hodně sehraní. Také pochopitelně hrálo velkou roli počasí. Říkal jsem sice, že v pátek pršelo. Ale na sobotu a na neděli hlásili katastrofální tropická vedra. Mário měl velké problémy s dýcháním a Veronika měla o něho strach. No a tak si vybrala mě. V sobotu a v neděli se skákalo „S“. Snažil jsem se. Opravdu jsem se moc snažil. Ale zase mi ty lupiči rozhodčí UŠKODILI!!! Představte si, že jsem skákal vodu. Vyskočil jsem do výšky, ale i do dálky. Za vodním příkopem má být na ZEMI položená páska. ALE TA PÁSKA BYLA VE VÝŠCE 2O CM !!! Já doskočil ZA TU PÁSKU, ale jak jsem doskočil a jak jsem prohnul nohu v kloubku, tak se můj kloubek té pásky dotknul a ta se zahýbala a ten PITOMÝ ROZHODČÍ, co stál u vodního příkopu ZVEDNUL PRAPOREK a to znamenalo, že jsem do té vody šlápl a to znamenalo 4 trestné body !!! Vím, že šéfka a plno svědků, co to viděli šli za hlavním rozhodčím Jiřím Pecháčkem. Dokonce mu ukazovali kameru, kde bylo jasně vidět, že jsem do té vody nešlápl a bylo nám to všem houby platné!!! Pecháček řekl, že je to jako ve fotbale – když zvedne rozhodčí praporek u vodního příkopu, není odvolání!!!

                        Věřte nevěřte, ale něco podobného se prý ten samý rok stalo na mistrovství mužů v Karlových Varech. Tam také jezdec s koněm skočili ZA VODNÍ PŘÍKOP a tam zase odpadl od kopyta drn, který spadl do vody, ta zažbluňkala a zase pitomý rozhodčí zvedl praporek a také následovaly nespravedlivé čtyři trestné body.

 

                        Možná si budete myslet, že jsem chlubílek, ale s Verunkou jsem vyhrál mistrovství Prahy a na mistrovství české republiky jsem byl s Verunkou pátý. Mohl jsem být lepší, ale Verča ještě v těchto soutěžích tenkrát neměla moc zkušeností a já jsem byl také mladý a nezkušený. Ale později jsme si pár skvělých parkúrů „ST“ Verčo zaskákali viď! Škoda, že jsem onemocněl. Vím, byla to pro Tebe velká rána a velká ztráta. Ale víš, jak jsem trpěl, když jste odjížděli na závody s jinými koňmi? To se snad ani nedá popsat. Moc jsem ve stáji řehtal a naříkal, že mě neberete sebou. Já bych byl ochoten pro Tebe skákat i o jedné noze! Tak moc jsem měl závody a Tebe rád !

                        Verčo, chtěly jste mi pomoct a daly jste mě s maminkou na výběh k vaší známé. Bylo mi po vás moc smutno. To opravdu bylo. Ale ta pastvina – to bylo něco!!! Byl jsem tolik šťastný. Ale fakt, že paní mě měla sice moc ráda, ale starala se o mě neodborně. Bál jsem se tam chodit přes ty elektrické kabely ve stáji jsem měl málo podestláno a ležel jsem na tvrdém a studeném. Jsem rád, že jste si toho všimly a že jste mě zase vzaly zpátky do Řisut. Až na to, že tam chybí ta pastvina. Jinak to tam mám moc a moc rád. Už jsem se uzdravil a teď dělám radost Nikolce Kalousové. Nejdříve jsem se bál, že mě ty mrňavounké skoky s ní skákat bavit nebudou, ale opak je pravdou. Prostě miluji závody a miluji dekorování a tu atmosféru kolem. Z pana Kalouse si dělám legraci. On to s námi koňmi moc neumí. Tenkrát jsme byli na závodech na Trojáku. Příšerně pršelo. Tvá maminka řekla panu Kalousovi, aby mě RYCHLE odvedl do auta, aby na mě tolik nepršelo. Verčo, znáš mě!!! Viděl jsem tam nádhernou trávu a bylo mi úplně jedno, jestli prší, nebo ne. Popošel jsem krok a začal se pást. Pan Kalous mi říká: „Aldánku, Altiusku pojď, půjdeme do auta, abys nezmokl. Zase jsem kousíček popošel a dal hlavu dolu a zase jsem se začal pást. Pan Kalous zase: „Aldánku, pojď, moc prší, musíš jít do auta víš?“ Verčo, vždyť mě znáš! Dělal jsem, že ho vůbec neslyším. Normálně bychom tu trasu ušli za 3minuty. Já jsem to s panem Kalousem šel půl hodiny!!!

                        Vím, že za to Nikolka nemůže, protože bydlí daleko. Ale já bych si představoval, že by se o mě více starala a více mě hýčkala. Mám tam sice Tvou maminku, mám tam úžasného Ládíčka, jsou tam i jiná děvčata - ale Nikolka na mě jezdí a já bych si od ní přál více lásky a více opečování. Ale když mám plný žlab, tak si na to ani nevzpomenu.

                    Ale jednou se mě Nikolka pořádně zastala. Kdysi k nám chodila jedna paní z vesnice. Také má koně a byla to naší šéfky Ivy Rosické velká kamarádka. Šéfka jí k nám kolikrát pozvala i na Štědrý večer – aby „chudinka“ nebyla doma sama. Vím, že jí šéfka také pokaždé zvala na různé oslavy. Ale ta ženská na šéfku Ivu Rosickou udělala pořádný podraz. Slyšel jsem jednou šéfku, jak říká: „Ta už mi tady nesmí překročit práh!“ Jednou jsme byli s Nikolou na závodech. Míša tam byla také se svými koňmi a já jsem dvakrát vyhrál a Míša také měla několik krásných umístění. A obě se šly s mašličkami pochlubit k té ženské. Ona se prý závistivě podívala na ty mašle a zle řekla: „Míšo, Tobě gratuluju. Ale Tobě Nikolo ne! I kdybys vyhrála mistrovství, tak Ti nepogratuluju,protože ten Altius patří NA JATKA !!!“ TFUJ!!! Ta ženská je ale odporná!!! Viďte!!! No, ale Nikolka se zachovala úžasně a okamžitě zareagovala a odpověděla: „ JÁ SE VÁS O ŽÁDNOU GRATULACI NEPROSÍM   VY   R O P U CH O   Š E R E D N Á !!!

                    Tak to klobouk dolu před Nikolkou!!! Takhle se za mě rve jako lvice!!! Však já Ti to ty moje holka ještě vynahradím! Neboj.

                    Hájenka psala, že má naše holky Rosických moc ráda. Ale to já je mám také moc a strašně moc rád. Vždyť jsem jejich miláček- vždyť jsem se u nich narodil!!! Představte si, že šéfce Ivě Rosické za mě nabízeli MILIÓN KORUN A ONA MĚ NEPRODALA !!!

                                          Je mi po Tobě Verunko už delší dobu moc smutno.       Tvůj  ALTIUS

                               

                                   MÁRIO 

                  

                          M Á R I O : To já jsem je také moc miloval. Hlavně Verunku. Kdybyste věděli, jak se o mě velmi dobře a s tou největší láskou starala, když jsem byl nemocný. Každý den mi vařila různé bylinky a čajíčky, mazala mi nozdry voňavounkým a mastným krémem, ošetřovala mi nemocný kohoutek, bandážovala mi nohy…Byl jsem opravdu hodně nemocný. Neměl jsem v pořádku plíce. Možná plno lidí z vás odsoudí mého majitele a trenéra pana Balcara, že mě na závody vůbec pouštěl. Ale zcela určitě vám musím říci, že jsem závody miloval a že bych bez nich umřel. Jsem vděčný panu Balcarovi, že mi vybíral závody někdy i více kilometrů daleko, ale vybíral je tam, kde se moc neprášilo.

                    Verunce jsem velmi vděčný, že mě v parných dnech trénovala velmi brzo ráno, kdy byl ještě chládek. Velmi brzo, to znamená ve 4 hodiny ráno. Potom se musela vysprchovat, jít do školy,potom odjezdit další koně, učit se a kolikrát mě ještě vzala ve 22 hod večer, kdy už byl opět chládek. Byl jsem ve velmi dobré kondici. Verunku jsem opravdu miloval a skákal hlavně pro ni. Byla mladičká – 16 let a neměla moc zkušeností z parkurů 14O cm – tedy z parkurů stupně „ST“. Ale jsem přesvědčený, že jsem byl pro ni dobrý učitel a pan Balcar velmi vynikající trenér. Ona musela mít talent, protože by jí jinak pan Balcar netrénoval a už vůbec by jí nedal na ježdění mě. Měli jsme spolu mnoho a mnoho krásných umístění. Já jsem byl pod ní šťastný. Byla jemňoučká, ale když byl problém, dovedla do mě pořádně strčit. Nejvíce si vážím, že mi vyšla maximálně vstříc. Tím myslím, že i v základním parkuru a to i v těch vyšších soutěžích trasu velmi zkracovala a tím jsem se s dýcháním zbytečně nenamáhal. Psal jsem, že jsme měli plno úspěchů, ale nemyslete si, že to měla Verunka jednoduché!!! O mém majiteli panu Balcarovi je všeobecně známé, že byl velmi a velmi přísný. Její maminka Verunce také pořádně šlapala na paty, až mi bylo Verči kolikrát líto. Ale asi to tak bylo dobře. Třeba by se bez toho ty úspěchy nedostavily.

                   Nejraději vzpomínám na zimní tréninky, když jsme i s Altiusem jezdili skákat na Kladno do haly. Pamatuji se, že šéfka Iva Rosická vždy něco napekla a než se postavily skoky a než jsme se vykrokovali, tak tam s panem Balcarem a panem Poncarem popíjeli kafíčko a přitom si dávali něco dobrého do nosu. Když měl náladu Láďa Kubr, tak tam ještě vyvářel různé dobrůtky i on. Po tréninku kolikrát koukali i na různé parkury na videu. Opravdu na toto období velmi rád vzpomínám.

                    Ale velmi nerad vzpomínám na to, jak chtěli Veroniku okrást v Mostě o její velkou výhru a to o 3O.OOOKč. Velkou výhru – to nemyslím částku 3O.OOOKč, protože celoroční sbírání bodů v Orling Junior Capu stálo plno peněz – a to startovné,ustájení, ubytování, doprava… VELKOU VÝHRU myslím tím, že byla Veronika v Orling Junior Caou absolutní vítězka, protože měla takový bodový náskok před ostatními,že v posledním kole vůbec nemusela startovat a stejně by to VYHRÁLA!!! A PŘEDSTAVTE SI, ŽE VERONICE TU VÝHRU NEVYPLATILI!!! V tu sobotu jí dali „prázdnou obálku“ a v novinách se ani nestyděli napsat, že byla výhra vyplacena!!! Teprve až druhý den po velkých bojích a nechutných urážkách s nepříjemným pohledem čásku šéfka Iva Rosická vybojovala.

                      Ponižující také bylo, že pro mě a Veroniku ti chudáci neudělali ANI ČESTNÉ KOLO!!! Bylo sice čestné kolo – ale to pouze z parkuru „S“. A to vyhrála dcera pořadatelky. A Veronika v té soutěži byla se mnou druhá. A tak plno diváků nevědělo, že ORLING JUNIOR CAP vyhrála právě Veronika.

                    Bylo to nechutné a hlavně u mladých jezdců by se takové věci dít neměly!!! Zrovna to samé, co psal Altius :JAK JE MOŽNÉ, ŽE POŘADATELÉ ANI ROZHODČINEVĚDELI, KOMU MAJÍ VÝHRU VYPLATIT!!!   TO JEPŘECI ABSURDNÍ!!! Nejhorší na té lumpárně je, že se ani Veronice, ani paní Ivě Rosické do dnes NEOMLUVILI !!! A přitom byla Veronika skutečně velká vítězka!!! „Verunko, byla jsi stejně nejlepší a já Ti gratuluji!“ Mário

                    Ještě jsem zapomněl napsat – ale to by mělo být obráceně – Prohra, ALE PŘITOM VÍTĚZSTVÍ. To jsem skákal s Verunkou mistrovství republiky. Byly to vlastně první závody, které jsme spolu jeli. Shodou okolností se to také skákalo v Mostě, ale ne na písku – tam to snad ještě nebylo hotové, ale na dostihové dráze. Teda, klepu se na čele, proč na dostihové dráze. Verunka tam měla mě a také vynikajícího koně Linche. Ten byl kdysi také trénován panem Balcarem a v tuto dobu ho měl majitel pan Hrnčiar. Byli jsme oba já i Linch vynikající koně. Myslete si, že jsem ješitný, ale když se na nás na oba zeptáte, tak vám to každý potvrdí. Od obou majitelů bylo hezké, že nás Veronice půjčili. S Linchem jsem se pořád dohadovali– oba jsme chtěli to mistrovství pochopitelně vyhrát. Tak jsme se stále dohadovali, kdo z nás dvou bude mít tu zlatou medaili a kdo tu stříbrnou. První kolo jsme šli OBA BEZ CHYBY !!! Druhé kolo jsme šli OBA BEZ CHYBY !!! AŠLO DO TUHÉHO – POUZE JEDENÁCT KONÍ (PODOTÝKÁM Z CELÉ ČESKÉ REPUBLIKY !) SE DOSTALO DO ROZESKAKOVÁNÍ, KDE ŠLO O HODNĚ -TEDY O MEDAILE !!! A jestli jste dobře četli, BYLI JSME TAM S VERUNKOU   O B A !!! Já I LINCH!!!

                      Nervózita začala pořádně stoupat. Nevím, kdo byl víc nervózní, jestli já a Linch,nebo Veronika. Ale nejvíc – to vím zcela určitě byl nervózní můj majitel – tedy pan Balcar. Měl rád i mě i Linche. Ale já jsem byl jeho a tak si určitě moc přál, abych to s Verunkou vyhrál já. On rád vyhrával, já jsem rád vyhrával, Verunka ráda vyhrávala Linch rád vyhrával – a skákalo nás už jenom jedenáct!!! Kolikrát jsme s Linchem vyhrávali v daleko těžších soutěžích a z daleko většího počtu koní… Linch skákal s Verunkou první. Díval jsem se na ně a pochopitelně jim držel moc a moc palce. Ale začal jsem nervózně hrabat a řehtat a volat na Veroniku: „Verunko, nespi a jeď rychleji!!! Vždyť je to rozeskakování a skáčeš si pro medaili!!! Jedeš moc pomalu!!! Linch má raději rychlé tempo !!!“ Verunka mi mou řeč bohužel nerozuměla a tak nezrychlila. K jednomu skoku přijela opravdu pomalu a Linch jí jednou zastavil. Potom se asi vzpamatovala a kopla ho do pupku a už jeli bez chyby. Ale to jedno zastavení stálo Veroniku medaili!

                      Potom si sedla na mě. Najednou přišel na opracoviště pořádně naštvaný můj majitel pan Balcar. Poznal jsem na něm, že je také moc nervózní. Řekl Veronice, že má se mnou skočit skok. Asi zase jela pomalu a on na ní začal šíleně řvát. Báli se ho skoro všichni. Já ne. Já jsem vždy věděl, co mám dělat, protože mě to učil. A tak konečně Veronika trochu přidala a mně se skákalo podstatně lépe. Pan Balcar mě také trochu vyprovokoval a já jsem chtěl vyhrát ještě více. Znal jsem jeho fígle. Těsně před startem mi nechal postavit vyšší skok a já jsem se trochu uhodil. To zase byla známka, že mám více zvedat nohy. Ale měl jsem strach, aby nás s Verunkou nevyloučili. Skok mi tam postavil opravdu vysoký. Někdo tam cosi řekl a můj majitel se rozčílil a poslal ho někam. A šlo se do boje. Na start jsem se těšil. Miloval jsem atmosféru závodů, miloval jsem závody a hlavně jsem miloval rozeskakování. Nejsem člověk, jsem kůň, ale vždy jsem moc dobře věděl, kdy je rozeskakování a to i když to bylo s následným rozeskakováním.

                      Tak abych neodbočoval. Už, už, aby zvedli praporek a zazvonili!!! KONEČNĚ !!!  Veronika mě vedla opravdu bravurně. Tempo mi vyhovovalo, ona mě v ničem nerušila a já jsem skákal s takovou radostí!!! Už jsme měli pár skoků do cíle. Najednou obrat a mě to ujelo. Snažil jsem se neupadnout, ale nešlo to. Tráva byla kluzká jako led. Snažil jsem se, aby se Verunka nějak udržela – ale opravdu to nešlo. Oba jsme padli na zem. O Verunku jsem měl velký strach. Noha jí zůstala pod mým tělem. Ale ani jeden z nás jsme to nevzdali. Na mistrovství vás pád nevylučuje. Ani jsem netušil, že ta mlaďounká Verunka má také tak velké srdce jako já. Žádné brečení, žádné prohlížení, zda jí něco bolí – sedla na mě – před námi byl vysoký skok. Kdyby si udělala kroužek, byla by to neposlušnost a zase další trestné body a také trestné body za čas. Verunka měla to velké srdce jako já a tak jak jsme se zvedli ze země mlaskla na mě a pobídla mě a ten skok jsme BEZ NÁJEZDU A BEZ CHYBY PŘEKONALI !!! Neudělali jsme žádnou chybu ani v následujících skocích. Dojeli jsme do cíle a oba jsme byli bolaví. Za pád nám naskočilo 8 trestných bodů, takže bylo po medaili. Ale víte, co vám povím - i s tím pádem jsme měli LEPŠÍ ČAS, než Holíková, která to tenkrát vyhrála!!! Možná mi řeknete, že jsem chlubílek, ale ode mne i od Veroniky  TO BYLO MISTROVSKÉ DÍLO!!! Nakonec jsem byl s Verunkou na 9tém dekorovaném místě a Verunka s Linchem byla přede mnou na 8mém dekorovaném místě. Pamatuji se, jak maminka Iva Rosická seděla na tribuně a tekly jí slzy. Takhle přijít o medaile… Vím, že za ní přišel jeden fajn kamarád a utěšoval jí a říkal: „Hlavně, že se jim nic nestalo. Bylo to od nich od obou mistrovské, co předvedli.A uvědom si Ivčo, že jsou osmí a devátí Z CELÉ ČESKÉ REPUBLUKY !!! Vždyť je to nádhera !!! Moc ván gratuluji!“

                    To je Verčo viď, buď nás ošidí, nebo máme smůlu. Ale bylo i plno krásných závodů viď! Za nejkrásnější považuji Ústí nad Labem a na nově upravený trávník před povodněmi u pana Žižky na Trojském ostrově. To se to tam cválalo a skákalo. Jako po mechu. To byla nádhera. Také jsme tam spolu přeci vyhráli mistrovství Prahy. Pamatuješ? Trošku mě namíchnul novinář Cyril. Do novin sice napsal, že jsi to vyhrála se mnou, ale dal tam Tvou fotku s Altiusem. Ale to nevadí. Moc rád na závody a na Tebe vzpomínám.   Tvůj Mario                                                                                                                                                    

 

                     

                                   LYNCH

                     

LYNCH : Verčo, Verunko, že mi to odpustíš, že jsem ti v tom mistrovském rozeskakování zastavil! Já se opravdu stydím. Vím, že to tempo bylo pomalejší, nebylo optimální, ale nemusel jsem zastavit. Stydím se i před Máriem. On je také anglický plnokrevník a on neměl oproti mě tempo vůbec žádné. Po pádu a tvém nasednutí skočil skok a neměl ani tempo, ani prostor, skočil to dokonce z místa! Kdybych to mohl vrátit, určitě bych Tě v tom už nenechal. Vím, že v tu dobu jsi měla raději mě než Mária. Bylo to dáno určitě tím, že mě pan Balcar trochu od Tebe odstrkoval. Nechtěl, abys na mě jezdila v tréninku a chtěl, aby vyhrál jeho kůň a to byl právě Mário. Vím, že asi proto jsi měla trochu víc raději mě. A já jsem Tě zklamal. Je mi to opravdu líto.

                      Škoda, že jsme spolu potom už nikdy žádné závody nejeli. Určitě bychom si na sebe více zvykli a bylo by to úžasné. Ale já jsem měl později velké problémy s kolikou. Když jsem svůj boj o život v brněnské nemocnici prohrával, vzpomněl jsem si na Tebe a byl jsem se s Tebou rozloučit. Ty ten sen dopodrobna popisuješ ve Tvých SKUTEČNÝCH PŘÍBĚZÍCH. To, že jsem umřel jsi věděla ty jako první.

                      Pamatuješ, jak jsi mě i Mária před mistrovstvím měla zkoušet na Kladně? Tam se přeci majitelé pan Hrnčiar i pan Balcar měli domluvit, jestli nás Tobě půjčí. Mário tenkrát prokopnul stěnu u Avie a já jsem vám přeci při vyložení utekl!!! A ještě že se to ani pan Hrnčiar, ani pan Balcar nedozvěděli!!! Mohlo být po všem viď!

                      Ale jízdu na nás jsi zvládla bravurně. Ale také bylo k zasmání, jak jsem Ti nacválal na špatnou nohu. Ty jsi přešla do klusu a chtěla nacválat na správnou. A Balcar jak se začal rozčilovat: „Ser na nohu a doprdele cválej!!!“ Nebo jak nám před skokem nevycházel krok a ty jsi podle Roberta CHelberka udělala před skokem kroužek. Slyším zase řev pana Balcara: „ Doprdele!!! Co to tady ty krávo děláš za kroužky!!! SER NA TO A JEĎ !!!“ No, škoda, že sis na toto v tom rozeskakování nevzpomněla! Možná by ta medaile byla!

         

                 Také se musím smát, když si vzpomenu, jak tam byly ty holky z Loun. Byly to takové šmudly neupravené! Ta jedna měla také skákat a skočila skok proti srsti. Za ním stál přece pan Hrnčiar a ona ho málem porazila. Byl jsem zvědavý na pana Balcara. Čekal jsem příšerný řev, ale on dělal, že si toho nevšimnul. Asi nechtěl dát najevo, co to na tom koni od něho sedí za střevo. Ale nechci vědět, co by se stalo, kdybys tento kaskadérský kousek udělala ty se mnou, nebo s Máriem!!! Myslím, že by pan Balcar tak příšerně řval, že by spadla celá sportovní hala!!! CHI, CHI, CHI.

    Ale mě je tady v nebíčku moc fajn. Mám tady plno koňských kamarádů. Je tady také už i pan Balcar i pan Poncar a je tady i Mário a poník Cyklon a Tvá nejmilejší ponička Sinda. Paní Rosická tady má i Omárka. Kolikrát jí slyším, jak mluví paní Rosická k panu Balcarovi a říká mu: „Mirku, ne že si tam zase vybereš ty nejlepší koně!!! Ať tam také nějaký zbude na mě!“ Pan Balcar se ale potutelně usmívá. To víš Verčo, že nás ty nejlepší má on!

    Ale po pravdě Ti řeknu, že je tady nuda. Nejdříve se mi tady líbilo, ale je tady fakt nuda. Do skokových hodin k panu Balcarovi chodím jenom když chci. A on vůbec neřve. Když nám to jde, tak je rád a když nám to nejde, tak se jenom divně podívá. A to mě právě nebaví. Já jsem měl rád to napětí a také jsem měl rád atmosféru ze závodů.Nejraději bych se vrátil K VÁM NA ZEM. Jo, abych nezapomněl – viděl jsem tady pobíhat vaše pejsky Blekinku, Míšu,Besinku a toho mrňavého a sympatického pejska Aldánka .Tak vás tam, dole mám moc pozdravovat. Mám chuť na zeleňoučkou travičku. Tak se tam, dole mějte. Třeba mě převtělejí a na ZEM se zase vrátím. Moc pozdravů   Tvůj LYNCH.

 

           

                 

 

                        Angie 1 – KLUSAČKA.

                     

                Když mě šéfka Iva Rosická koupila, byla jsem krátce obsednutá. Uměla jsem díky svému původu chodit v kroku a v klusu. Když jsem se ve výběhu něčeho lekla, neuměla jsem utéct cvalem, jako každý normální kůň, ale z místa nebezpečí jsem utekla klusem. Oba moji rodiče byli zapřaženi v sulkách a běhali klusácké dostihy. Já jsem prý byla pomalá a tak mě do těchto klusáckých dostihů moc nepouštěli.

                      Když jsem se dostala do rukou Veroniky, musím se vám přiznat, že mě trochu trápila. Vůbec se mnou totiž neklusala, jenom krokovala a cválala. Bylo mi to ze začátku velmi nepříjemné. Klus byl pro mě přirozený. V tom cvalu jsem se cítila velmi nemotorně. Po několika měsících mi začaly se šéfkou dávat do cesty různé kavalety. Byla jsem mlaďounká a nikdy jsem nic takového neviděla. Moc jsem se všeho, co bylo na zemi bála. Ale Veronika i šéfka byly důslední a dokud jsem to nepřeskočila, tak jsme z jízdárny neodešly. Potom následovala odměna – kýbl s ovsem a to ještě na jízdárně. No a takhle pomalounku, polehounku se začaly skoky dávat větší. Později následovaly různé profily – deky přes skok, igelit přes skok, různě barevné překážky…

                        Veronika v tu dobu měla své nejlepší koně a to Altiuse a Mária. Před zimou dala oboum   koníkům od velkých závodů a skoků pohov a tak vzniklo, že si mě vzala Veronika na soustředění do TALENTOVANÉ MLÁDEŽE. Vím, že nade mnou trenér ohrnoval nos – že jsem malá a ještě k tomu klusačka. Já jsem vám zapomněla říci, že i když se mnou Verunka doma neustále cválala, že jsem se stejně v nepříjemné situaci vždy rozklusala, protože to bylo pro mě přirozenější a pohodlnější.

                       Ale pamatuji se, že když jsem skočila jakýkoliv skok, lidem jsem se moc líbila. Prý jsem skákala vysoko a hodně jsem krčila nohy a nechtěla jsem udělat chybu. To soustředění bylo v hale a tam se mi moc líbilo. Měkounký terén, nikde nic nešustilo, nikde na vás nefoukalo a já jsem se mohla soustředit na práci.

                        Ko lem dubna potřebovala šéfka pomoci na Staroměstském náměstí. Věděla o mně, že dovedu tahat a tak mě tam na pár měsíců vzala. Musím se přiznat, že mě tahat nevadilo. Nevadilo mi ani to neustálé ošahávání turistů – teď to vypadá, že jsem hošahávala já je – ne obráceně – to bylo tisíce lidí, co na mě šahali a hladili mě. Konští kamarádi si mi stěžovali, že jim to je nepříjemné. Prý že když zrovna nejsou na cestě, tak si na tom Staromáku schrupnou. Ale ti lidé je hlazením neustále budí. I když se kolikrát kočí rozčilují, aby na nás nešahali, tak to stejně neuhlídají. No, tak tohle mi moc nevadilo. Ale co jsem nesnášela – STÁT NA ČERVENOU !!!  Byla jsem nervózní a chtěla jsem jít dopředu. Někdy jsem se i stavěla v tom kočáře na zadní, jen abychom se už rozešli. Ale jinak musím říci, že jsem se tam pěkně osvalila a psychicky vyrovnala. Nebála jsem se ani velkých aut, ani tramvají. Měla jsem bezvadného kočího Tondu a ten byl ke mně moc hodný.

 

                        Když jsem se vrátila do Řisut, začala na mě Veronika zase jezdit. Když jsem absolovala skoky na jízdárně bez problémů, tak jsme vyjely s Verunkou na hobby závody. Byla jsem vystrašená z té muziky a ruchu a takové té divné atmosféry, která na těch závodech byla. Ale skoky jsem skákala s velkým přehledem a zjišťovala jsem, že mě to moc baví. Později mě Veronika naučila skákat i šikmo a tím jsme si trasu velmi krátily a tím pochopitelně šetřily vteřinami a dosáhly jsme spolu velmi mnoho a mnoho vítězství.

                       Ale ty první závody jsem kolikrát proklusala!!! Vím, že mě cval doma v Řisutech Veronika nesčetněkrát učila, ale v zápalu boje se nedalo neklusat!!! Vím, že se nám kolikrát lidé i smáli, protože to bylo velmi komické. Ale s Veronikou jsme se díky tomu staly obě hodně populární. Pamatuji se, jak k mé šéfce Ivě Rosické přišel její velký kamarád Luboš Krátký. Smál se a říkal: „To snad není možné, ona to tady Veronika s tou klusačkou celé prokluše a z devadesáti koní je první !!!

                        No, ale potom jsem klusala čím dál méně a méně. Pouze jsem si občas zaklusala v konbinacích. Pro Verunku to muselo být velmi nepříjemné. Ale byla to velmi zkušená jezdkyně – vůbec mi do toho „nemluvila“ seděla v této situaci jako puťka a nechala mě tak skočit ten druhý skok z té konbinace. Ale potom okamžitě následovala pobídka a já jsem Veroniku poslechla a zase naskočila do cvalu.

                       Později jsem začala Verunce věřit a tempo a cval jsem nechala na ní. I já jsem se začala v tom cvalu cítit lépe. A začaly doopravdické závody. Mě bylo jedno, jakou to má výšku, či šířku, jaký to má profil a bylo mi jedno, jestli je tam voda či něco jiného. Byla jsem hodně závodivá a Verunka také. Málo kdo nás dohnal. Snad jen Veronika s klisnou Cantou.

 

R                       Ráda bych vám napsala historku, kterou šéfka ráda vypráví. U nás je již několik let mentálně postižený Ládíček. Pomáhá a je to velký fanda na závodech. Neumí ale počítat. A když se tedy krmí jádro, šéfka ho dává do kýblů a Ládíček to roznáší. Tenkrát jsem byla tlusťoučká a Canta pohublejší. Šéfka řekla Ládíčkovi: „Velký kýbl dones Cantě a malý kýbl dones klusačce.Ládíček šel tou uličkou a stále si opakoval, aby nezapomněl: „Velký kýbl Cantě,malý klusačce.Velký kýbl Cantě a malý klusačce… Když k nám došel řekl: „SERU NA TO! KÝBL, JAKO KÝBL!“

                          Šéfka s její kamarádkou dostaly záchvat smíchu. Potom se ale lekly a řekli si: „Co když to samé dělá Ládíček s kartáčkem na zuby? Co když to samé dělá Ládíček s naším ručníkem?“… Seru nato,ručník jako ručník…! Od té doby má Ládíček svůj košíček a v něm SVÉ hygienické potřeby.

                          Další oblíbená historka sice není o koních,ale je také krásná. Do Řisut ještě za šéfkou Ivou Rosickou jezdí mentálně postižený Tomášek. Nejlepší je, když jsou oba spolu. Režisér pan Zdeněk o nich jednou, když byl na návštěvě v Řisutech řekl,že je to jako MAT A PAT. No a tak se vrátím k té historce. Šéfka jednou potřebovala kamsi odjet. Tomášek na rozdíl od Ládíčka umí číst a psát a je dokonce vyučen kuchařem. Šéfka se zeptala Tomáška, jestli zvládne zalít instantní polévku. On odpověděl: „ Áno paní Rosicko.“ NO a šéfka tedy připravila dvě mističky, do každé dala dvě instantní polévky, trochu guláše a brambor, aby to měli husté. Když se vrátila, tak se zeptala: „Tak co kluci, jaká byla polévka?“ Ládíček se zašklebil a řekl: „To se nedalo ŽRÁT !!!“ Šéfka se lekla a podívala se na Tomáška a zeptala se: „Jak to? Ten guláš byl kyselej?“ Ládíček se ujal slova a řekl: „ Ne, ale NĚJAK TO CHROUPALO!!!“ Šéfka se zase podívala na Tomáška a udiveně se zeptala: „Tomášku, t y jsi tu polévku nezalil?“ A Tomášek odpověděl přesvědčivě: „Nezalil“ Šéfka se na něho zase podívala a ještě udiveněji se zeptala: „A co jsi s ní udělal?“ Tomášek se suverénně podíval a řekl: „Dal jsem jí DO MIKRIVLNKY!“

                         A ještě jedna historka o jídle. Jak jsem psala, Zděněk Troška o klucích řekl, že jsou Mat a Pat. Tomášek je totiž extrémně pomalý a Ládíček je zase extrémně sprostý a temperamentní. Dozvěděla jsem se o Tomáškovi, že několik let vůbec nemluvil. Co chodí k šéfce Rosické a ke koním, tak začal mluvit. A co se zná s Ládíčkem, tak mluví už i sprostě. Tak se vrátím k té historce. Představte si oba, jak sedí naproti sobě u stolu a jedí oběd. Ládíček - ten temperamentní do sebe rychle to jídlo- nemohu si vzpomenout na výraz - ale asi - hází. Ani nestačí polknout a už tam do té pusy cpe další. Kdežto Tomášek sedí a pomalounku dává příbor k talíři, pomalounku jídlo na příbor nabírá a pomalounku dává jídlo do pusy a pomalounku to jídlo žvýká…Šéfka Iva Rosická na ně tak kouká a říká: „ Ládíčku, jez pomalu. Podívej se na Tomáška, jak jí pomalu.“ A Tomášek řekne pomalým hlasem: „ Já jím pomalu.“ Ale to je zase extrémně pomalé a tak šéfka řekne: „Tomášku, ty pomalu i chodíš. Jednou se Ti může stát, že nestačíš doběhnout na záchod!“ Tomášek zase pomalým hlasem odpoví. „Už se mi to stalo. Už jsem se posral.“

                         Možná to tak nevyzní, když je to napsané. Ale oba je vidět pohromadě je opravdu zážitek a hodně se s nimi zasmějeme. Ale nejlepší jsou na závodech. Jsou to oba miláčci publika a neuvěřitelní fandové. Ládíček nejvíce miluje dekorování. Jak Verče, tak dívkám z IROSU fandí s a to opravdu od srdce. Jednou Veronika na závodech spadala. Byla celá špinavá a pořádně naštvaná. Ládíček k ní přiběhl a starostlivě se ptal: „Verunko, vyhrála jsi??? Verunko, půjdeme na dekorování!!!“ Nebo, když Verča, nebo holky nevyhrají a jsou ale na dekorování třeba na pátém místě, tak se Ládíček raduje a šťastně poskakuje a stále si opakuje: „Hurá, vyhráli jsme, hurá, vyhráli jsme! Tralala!Tralala! No a když je dekorování a čestné kolo, tak Ládíček řve z plných plic: „VERUNKO CVÁLEJ!!! VERUNKO CVÁLEJ!!!“ Pamatuji se, jak jedna paní asi nevěděla, že jde o mentálně postiženého a vztekle se na něho podívala a řekla: „COPAK KLUŠE NEBO CO ???“

 

                          Potom následoval můj prodej. Koupila si mě Markéta. Bylo velmi dobře, že jsem stála rok V Řisutech a že Markétě s mým trénováním Verunka pomáhala. Jinak si myslím, že by si semnou Markéta neporadila. Vzpomínám si, jak se mnou jela poprvé Markéta na hobby závody a zkroušeně řekla: „Ale já vyhrávat neumím“. Paní šéfka jí řekla: Ale Angie to umí a vyhrává moc ráda. Angie skákala daleko větší skoky, než těch pár centimetrů na hobby. Neboj se, to zvládneš! Angie to za Tebe vyřeší.“ A také jsem to za Markétu vyřešila a vyhrála jsem s ní. Kolikrát se stalo, že i když jsme s Markétou vyhrály, že jí Veronika plno jejich chyb vyčetla a snažila se, aby byla Markéta dobrá jezdkyně. Ke konci se mi s tou Markétou už začalo jezdit podstatně lépe.

                      Vím, že šéfka Iva Rosická neměla Markétu moc ráda. Nejvíce jí nesnášela, když se jelo ráno na závody. Markéta přijela pokaždé pozdě a ještě k tomu CHODILA POMALU – jako spící panna!!! Když už toho měla šéfka dost, řekla Markétě: „Markéto, takhle se to nedá dělat. Před závodama musí být klid. Ty musíš chodit ráno včas, aby nebyl stres a honička a aby se koně před startem v klidu opracovali a ne honem, honem! Tak to uděláme jinak. Spi u nás a ráno Tě včas vzbudím a uvidíš, že když přijedeme na závody včas, že to bude daleko větší pohoda.“   Tak se také stalo. O šéfce je známé, že dbá na to, aby byl jezdec i kůň velmi upravený. A to se Markéta také naučila. Po ránu byla opravdu pohoda. Přijel tatínek Markéty, naložil mě a ještě jednoho koně Verunky a vyjeli jsme daleko - až do Všemyl u Děčína. Šéfka s Veronikou naložily své koně do Avie a také vyjely včas. Do toho Děčína ale vedou z Řisut dvě cesty. Jedna je směrem na Slaný a druhá přesně opačným směrem na Most. Pochopitelně, že tatínek se mnou a s Markétou jeli na Slaný a šéfka s Verunkou jely na Most. Asi po půl hodině SI MARKÉTA UVĚDOMILA, ŽE V ŘISUTECHZAPOMNĚLA CELOU TAŠKU, VE KTERÉ MĚLA BOTY, RAJTKY A KDOVÍ CO JEŠTĚ!!! Slyšela jsem až do zadu do vleku, jak je tatínek Markéty příšerně rozčilenej!!! To byl řev, až jsem se bála, abychom se nevybourali. Ale teď si představte tu situaci. Tím, že šéfka s Verunkou jely jiným směrem, znamenalo to, že se tatínek Markéty musel vrátit, jel téměř kolem Řisut a musel dohonit šéfku s Avií, aby mu dala klíče od domu. Pak se zase musel plno kilometrů vrátit do Řisut, vzít zapomenutou tašku a znova vyjet směr Děčín!!! Vím moc dobře, že kdyby v tom vleku neměl tatínek Markéty koně Veroniky, kterého do Všemyl musel odvézt, tak by se na Markétu vykašlal a na závody by jí ten den nevezl!!! O tom tatínkovi vám musím také napsat, že sice vozil Markétu na závody – je to přeci jeho dcera- ale nebyl to zapálený koňák. Vím, že se ještě kolikrát při nakládání před závodami šéfky ptal: „A jak tam budeme dlouho? V kolik se vrátíme? Já mám doma plno práce…“ Byl to moc fajn člověk, šéfka ho měla moc ráda, ale prostě to nebyl koňák. Nevím, jestli mi rozumíte, ale to není podstatné.

                          No a tak, abych se vrátila k tomu rozzuřenému tatínkovi, že to střevo Markéta sice byla včas ve stáji, ale tím, že si v Řisutech zapomněla tu důležitou tašku, TAK OPĚT PŘIJELA NA ZÁVODYPOZDĚ!!! Opět byly nervy. Rychle mě z auta složili, rychle mě nasedlali, rychle na prohlídku parkuru, rychle na opracoviště…. Všechno rychle – já jsem byla nervózní, šéfka byla naštvaná a o tátovi ani nemluvím. Takže rychle, rychle, rychle. S vyvalenýma očima se semnou Markéta přiřítila do kolbiště. Snad si ani neuvědomila, jestli je praporek zvednutý.FRRRR,FRRRR,FRRRR – to mě šlo, to jsem dovedla. Skákala jsem bez chyby. Ale poslední skok tam Markéta něco vykouzlila a já jsem udělala chybu. To znamenalo, že jsem nemohla jít rozeskakování. Do „ZL“ mě Verunka s Markétou na zádech ještě pustit nechtěla a to znamenalo, že už máme po závodech a že můžeme jet domu. Říkala jsem si: „To bude mít tatínek Markéty radost! Pojedeme brzo domu!“ ALE ON BYL ZASE NAŠTVANÝ!!! Udiveně kroutil hlavou, podíval se na hodinky a řekl: „ To si snad ze mě Markéto děláš legraci! Ty už jsi skončila a my už jedeme domů???!!! Na tom parkuru jsi byla 2 MINUTY!!!   To mi chceš říct, že celý ten kolotoč, ty nervy,to vracení se pro klíče a pro věci a tolik najetých kilometrů – to mi chceš vážně říct, že to všechno bylo kvůli DVĚMAPITOMÝM MINUTÁM !!!???

                         Vím, že šéfka Iva Rosická měla záchvat smíchu a snažila se s tatínkem laškoval, ale moc to nepomohlo. Stále se držel za hlavu a říkal: „To snad není možné! Kvůli dvěma minutám! To snad není možné!!!“ Na Markétu byl pořádně naštvaný a opravdu okamžitě zase odjeli.

                        Potom si vzpomínám, jak jsme jeli s Markétou na závody do Černuce. Šéfka byla nadšená, protože jsme tam s Markétou vyhrály barely, parkur a hlavně skok mohutnost – to jsem skočila 15O cm. Pamatuji se, že když jsme šly s Markétou do toho posledního kola v té mohutnosti, že Markétě kdosi, cosi radil. Šéfka si toho všimla a Markétě vynadala, že nemá nikoho jiného poslouchat, než jí. Ale je to pravda – viďte- šéfka, nebo Veronika – ty mě znaly a ty Markétě přeci mohly nejvíce poradit. Markéta byla naštěstí rozumná a tak mě jela přesně tak, jak jí to šéfka Iva Rosická poradila. A to udělala dobře, protože jsme s Markétou i tu mohutnost vyhrály. Takže ze tří startů jsme byly třikrát první! Krásné ne?

                          Potom nevím, co se přesně stalo a proč se to stalo, ale jednoho dne mě Markéta odvedla k jedné ženské, která také bydlí v Řisutech. Vím, že to šéfka od té ženské brala jako velký podraz. S  tou ženskou totiž byla do té doby velká kamarádka. Vím, že jí několikrát zvala k sobě domu a to i na Štědrý večer, aby ta ženská nebyla doma sama. S Verunkou a s ní si kupovaly dárky. Jednou jí prý šéfka hodně pomohla – té ženské nějaká kobyla rozkopla hlavu. Šéfka u ní byla na návštěvě a popíjely spolu vínko. Když už chtěla šéfka odejít domu, šla ta ženská na toaletu. Nevím, jestli se vám někdy stalo něco podobného, ale šéfce říkal její hlas, že na tu ženskou před tou toaletou má počkat. A ještě že nezabouchla dveře a neodešla a že na ní počkala. Když ta ženská vyšla ve svém domě z té toalety, tak omdlela o z pusy jí tekly zvratky. Šéfka jí dala první pomoc a potom jí ještě v noci a ráno volala, jestli je vše v pořádku. Kdo ví, jak by to dopadlo…

                         Ony byly opravdu velké kamarádky. I ta ženská pomáhala šéfce i Veronice - například, když Rosickým v zimě zamrzla voda. Půjčila jim takové barely a i jim pomohla tu těžkou vodu navozit do stáje. Nebo když ještě Veronika neměla počítač, tak dost často chodívala právě k té ženské. Šéfka se jí dost často svěřovala i s věcmi, o kterých s jinými nemluvila. No prostě byly velké kamarádky a tak si navzájem pomáhaly a vycházely si vstříc.

                          No a tak jsem trochu odbočila. Tuším, že to bylo v pátek - šéfka pozvala tu ženskou zase na country, které každý rok pořádá. Ta ženská se cpala propečeným prasátkem a různými jinými pochoutkami. Bavila se s přáteli té šéfky. No a teď přijde ta důležitá věc, kterou vám chci napsat. Takže se ta ženská cpala tím prasetem a ani nenaznačila, že je domluvená s Markétou, že si mě v pondělí odvede k té ženské!!!

                           Šéfka to brala jako velký podraz. To, že lidi přicházejí, odcházejí – v tom na Markétu naštvaná nabyla. Já jsem byla Markéty a ona si mě mohla vzít kam chtěla. Kromě toho o Markétě bylo známé, že střídá stáje jako ponožky – celkem snad už byla ve čtyřech, nebo v pěti stájích a to s koňmi, které měla přede mnou.

                          Ale o té ženské šéfka stále říkala – to snad není možné! Tak ona je pozvaná ke mně domu, žere tady moje prase, pije pivo a víno, baví se s mými přáteli a NENÍ SCHOPNÁ MI ŘÍCI, ŽE ZA DVA DNY půjde Markéta s Angií k ní??? To není žádná kamarádka – to je zrůda falešná! Tak oni si to nedělají kováři, ani veterináři po celé republice, že by si přetahovali klienty a mě to UDĚLÁ „KAMARÁDKA“ Z VESNICE???!!!“

                          Bylo mi to líto, ale nedalo se nic dělat. Jsem jenom kůň a musela jsem poslušně v pondělí odejít.

                          Vím, že semnou měla Markéta plno starostí, protože nejsem jednoduchý kůň na ježdění. Někdy jsem s ní chodila po zadních, někdy jsem jí odmítala skákat, někdy se nám to zase povedlo… No, teď si možná právem řeknete- ale ta Angie se stavěla na zadní v tom kočáře…ALE POZOR!!! To je velký rozdíl – stavěla jsem se na zadní, protože jsem nechtěla čekat na červenou. Takže přemýšlejte – stavěla jsem se na zadní,protože JSEM CHTĚLA JÍT DOPŘEDU!!!Ale Markétě jsemse stavěla na zadní, KDYŽ JSEM DOPŘEDU JÍT NECHTĚLA !!!   A největší chyba byla Markéto, že jsi ze mě v tuto situaci slezla a odvedla jsi mě do stáje. Tím jsi mě vlastně naučila, že když se postavím na zadní, že půjdeme domu! No a vzhledem k tomu, že jsem se stavěla na zadní před domem mé šéfky a ta má všude kamery, tak je toto zdokumentováno. A také Markéto nesmíš zapomenout, že jsem se s Tebou stavěla kolikrát na zadní i na opracovišti a na kolbišti. Například v Mělníku, musela jít přede mnou Macková se svým koněm, jinak bych Ti tam ani nevlezla. Je plno svědků- včetně též dokumentu na kameře - jak Mackovou napomínali na věži rozhodčích, aby opustila okamžitě kolbiště, že tam nemá se svým koněm co dělat. Ale ona to neudělala, protože věděla, že bych  okamžitě s Tebou Markéto z toho kolbiště utekla a tím bychom byly diskvalifikované! No vidíš a Veronika Rosická se mnou takovéto problémy neměla. MRZÍ MĚ Markéto, že chodíš a pomlouváš Veroniku, že mě zkazila ona. Píši teď k Tobě Markéto: „Neuměla jsem nic a Veronika mě naučila mnoho. Se mnou skákala téměř všechno čistě - parkury „ZL“ a v rozeskakování to bylo tedy 12Ocm.A to jsem byla mladá a čtyřletá. Ty jsi se mnou skákala nízké hobby. Nebudu Ti psát, kdo z vás dvou byl lepší. Ať ti inteligentní rozhodnou! Stačí si však kliknout na stránky ČJF – tam je napsáno vše!

                         Vypadáš dost hloupě, když pomlouváš lidi, kteří Ti pomáhali a něco Tě naučili a pokud vím, tak jsi za jejich rady a trénování ani nemusela nic platit. Krom toho o mně píšete s tou ženskou ve vašich stránkách, že pokažený kůň – tedy já se nedám napravit … To by ses divila, co dovede udělat špatný jezdec s dobrým koněm a špatný trenér s dobrým koněm a OBRÁCENÉ !!! Dále ve vašich stránkách píšete, že nejsem kůň vhodný pro začátečníka. A proč jsi mě tedy prodala začátečnici Michaele?!? Ona je začátečník – v době, když jste mě jim prodali, tak Míša NEMĚLA ANI ZKOUŠKY ZÁKLADNÍHO VÝCVIKU! Dědečka jsi také podvedla. Neřekla jsi mu, že jsem jiné plemeno - že jsem klusačka.

                         Také mě od Tebe velmi mrzí, že když jste mě prodali, že jsi se semnou ani NEPŘIŠLAROZLOUČIT !!! Bylo mi to moc líto. Míše mě vydala ta ženská. Až po měsíci jsi se ptala Míši, jestli se na mě můžeš přijít podívat, ale má šéfka Tě k nám nepustila - nediv se-pomlouváš a pak chceš přijít na návštěvu??? U Míši doma jsem stála měsíc – proč jsi se nepřišla za mnou podívat tam? Měla jsem Tě ráda Markéto a mrzí mě, jak jsi se zachovala.“ Angie 1 – Klusačka

               V letošním roce jsem se dostala znovu do mé původní stáje v Řisutech a to k mé šéfce Ivě Rosické. Abych byla přesná – jeden dědeček mě koupil jako vánoční dárek pro Michaelu- členku IROSU,kterou šéfka Iva Rosická trénuje na klisně Cantě a valachovi Carlonovi. Trošku mě mrzí, že dědečkovi šéfka mou koupi vymlouvala a snažila se mu vysvětlit, že jsem těžko jezditelná kobylka a ještě k tomu od Markéty pokažená a ať mě nekupuje. Dědeček si ale nedal říci a snažil se šéfce vysvětlit, že si se mnou určitě poradí a že Míše určitě se mnou pomůže. Takže mě doopravdy koupili a já jsem zase u mé šéfky. Je to takový kolotoč – dědeček i Míša věří, že pod šéfkou budu opět dobře a bez chození po zadních a bez zastavování skákat. A já bych strašně ráda něco řekla šéfce: „Věřte mi, že to zase budu já – ta vyhrávací a téměř neporazitelná Angie 1 - zvaná klusačka, nebo Kaiserovka!“