Založit webové stránky nebo eShop
SKUT.PŘÍB. ŘEČ KONÍ

 <object width="425" height="355"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/8JCLP647Flg&hl=en"></param><param name="wmode" value="transparent"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/8JCLP647Flg&hl=en" type="application/x-shockwave-flash" wmode="transparent" width="425" height="355"></embed></object> 

SKUT.PŘÍB. Ř

                                                      Řeč koní

                                                             Skutečné příběhy

   

                  BLUE CHIP CANDY

 

         

       

     

                          BLUE CHIP CANDY:  Verčo, vím že nemáš ráda tu fotku, kde podlejzám ten skok. Ale víš o tom, že mě zachránil před   prodejem! Byli u nás totiž kupci a chtěli mě koupit. Šéfka Iva Rosická jim ukazovala, jak dobře skáču. Já jsem skákal a skákal a pak jsem to podběhl!!! Měl jsem z toho děsnou legraci!!! No a kupci mě kvůli tomu nekoupili!!! CHI,CHI,CHI!!!

                          Já vím, teď jsi si určitě vzpomněla, jak jsem Ti to samé provedl na výstavě v Lysé nad Labem ve skoku mohutnosti! Verčo, ale dej si ruku na srdce - víš,že jsem se ve skákání vždy moc snažil a že jsi se mnou měla plno a plno vítězství a velmi dobrých umístění. Málo kdy jsem udělal chybu, snad nikdy jsem nezastavil – i ty Tvoje - někdy až velmi odvážné zkratky jsem respektoval. Víš, že skáču strašně moc rád! Ale jsem plnokrevník a skákat nějakou mohutnost mě opravdu nebaví! Krom toho, co to bylo za mohutnost? Mohutný skok si představuji mohutný – tady to bylo jenom bidlo, které dávali výš a výše. Když už to bylo hodně vysoko- krom toho ten hluboký písek… skok byl nekorektní, protože v něm mezi zemí a bidlem byla ohromná díra! Nezlob se, ale nešlo to nepodlézt!!! Já jsem si v tu dobu asi určitě ani neuvědomil, že sedíš na mě a že se tam už nevejdeš!!! Tak se na mě Verčo prosím nezlob! Ale zas na druhou stránku – měli jsme oba ohromný aplaus a prý se o tom povídá do dnes – jak Veronika v Lysé seděla na koni a držela bidlo! Také jsem slyšel fór, že prý jste chudí a musíte odnášet bidla z výstavy! Veru a teď opravdu vážně – už mě tam do té Lysé neber. Nějak mi nedělala dobře ta strašná spousta lidí. Ve stáji se nedalo dýchat a ty davy těch lidí – každý na mě šahal a já jsem byl z toho strašně moc nervózní.

                          Nejvíce se mi líbilo na té Gabrielce, když jsem s Tebou mohl pořádně utíkat v tom DERBY. To se mi opravdu líbilo. No a také ze všech závodů mám nejraději dekorování. To se s Tebou pořádně proběhnu a mám velkou radost. Také mám rád, když mi na dekorování fandí náš ošetřovatel a maskot – mentálně postižený Ládíček a Tomášek.

                           Velmi jsem si také oblíbil Tvou kamarádku Klárku. Ona i s její maminkou mi dávají hodně lásky a pěkně se o mě starají. To ty pochopitelně také, ale tím, že máš koní víc, není to ono.

                            Mám velký strach, co se mnou bude. Vím, že jsem trošku temperamentní a že na mě ani jedna z dívek – Klárka, Míša a Nikola – nemají. Ty jsi daleko ve Švýcarsku a nikdo neví, kdy se vrátíš. Mám strach, aby mě šéfka neprodala. Teď máme zimní odpočinek a mě už to moc nebaví. Mám Tě strašně moc rád a těším se na Tebe!   Tvůj     Blue CHip Candy

                          Moc a moc bych chtěl za všechny mé koňské kamarády a také za sebe poprosit děti z Řisut a Malíkovic, aby na nás už neházely různé předměty. Jsme přeci zvířata a nemůžeme se bránit. Byl jsem to právě já, na koho jste vy děti házely předměty, kterých jsem se velice bál. Při úprku jsem se mohl zranit a také jsem mohl těžce zranit dívky – Michaelu i Nikolu. Obě dívky ze mě mohly spadnout a tím mohlo dojít k nebezpečnému pádu. Nevím, jestli byla náhoda, že byly předměty házeny pokaždé na mě. Bylo to v rozmezí jednoho týdnu. Nevím, jestli jste věděly, že jsem ze všech koní nejlekavější. Ale leknout by se mohl i ten nejhodnější kůň. Vím, že jste děti a že jste si to třeba ani neuvědomily. Nechce se mi věřit, že jste to dělaly s úmyslem – někoho zranit nebo někomu ublížit.I když ta znetvořená  panenka je na pováženou a jde z toho mráz po zádech i starším a otrkaným osobám.

                                       SNAŽNĚ VÁS PROSÍM!  Už na nás na koníky nic neházejte.   Nic jsme vám neudělali. Děkuji i za všechny mé čtyřnohé kamarády. 

                                             

                           

                        JE VŮBEC MOŽNÉ, ŽE TOTO ZNETVOŘILA DÍVKA?!?

                  

                         

                          

                                          

                        NO COMENT!!!

         

                TÁK a teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte. Jedna má kamarádka mi volala a říkala: „ Ivo, ty jsi blázen!!!

                     tu  strašlivou pannu a tu bramboru tam nedávej !!! Takhle si do Tvých hodin nikdo žádné dítě nedá!!! Aspoň já bych

                      si ho tam   nedala!!!“

                                   

                To má určitě pravdu. I já bych si své dítě také dala pouze tam, kde je absolutní pohoda, kde je všechno nejkrásnější,nejpříjemnější, no prostě nej, nej ... Dívala jsem se na plno jezdeckých stránek a v každé je samá chvála. Jelikož já mám mé koně téměř všechny pronajaté, tak mi nevadí, že se k nám maminky s dětmi nepohrnou. Příběhy, které píši jsou skutečné a to s tou pannou se to skutečně stalo. Od dívek – převážně z vedlejší vesnice z Malíkovic chodilo mnoho sprostých a vulgárních zpráv. Dívkám z IROSU vyhrožovaly zbitím, následovaly sprosté obrázky namalované na vratech, později házení velkých a tvrdých brambor na jízdárnu. Vulgarita, šikana, násilí ,neodbornost majitelů – je to všude kolem nás. Stačí sledovat televizní zprávy. Jde z toho kolikrát až mráz po zádech, co si děti v dnešní době dovolí. JAK PROTI TOMU BOJOVAT ?   Tím, že budu mlčet? To v žádném případě nemohu. Myslím, že nám hodně pomůže, když o tom budu mluvit a   psát. Také nám velmi pomohlo zabudování kamer po celém areále. A také nám pomohlo, že po dlouhé době mě už rodiče dívenek z IROSU vnímají a v jistých věcech mi pomáhají. Myslíte, že se zlobím na ty zdivočelé děti? Ne. Nezlobím. Jsem         přesvědčena, že ony za to nemohou. Zaprvé si ani snad neuvědomují nebezpečí, které mohly způsobit. Za druhé plno věcí dělají z nudy. A zatřetí nemají strach z průšvihu – tedy z rodičů. U některých dívek je to jakási msta. Chodily k nám do stáje, ale nedodržovaly pravidla a tak jsem jim vstup pochopitelně zakázala. Udělala jsem také velkou chybu, že jsem od těchto dívek nevyžadovala peníze, ale brigády. Kdyby v tom měli rodiče peníze, tak by dětem ke koním do stáje chodit nezakazovalinaopak by jim jistě říkal: „Máš to tam zaplacené, tak tam choď!“ Takže nedochvilnost dívek vznikla, že jim to rodiče kolikrát buď zakázali a nebo se na to dívky pouze vymlouvaly a chodily si jak se jim to líbilo.

            PARADOX NA ENTOU !!!

-                           Představte si, že když jsem točila na kameru dívku – která na koně házela rozervanou pannu a fotila jsem jí na fotoaparát, tak místo, aby se její máma přišla zeptat, co se stalo, TAK MI JEŠTĚ PŘIŠLA VYNADAT!!!

                  Jak to, že její dceru fotím!!! A nad takovou výchovou zůstává rozum opravdu stát.

               kamarádka – také z naší vesnice, tak její táta chytl v obchodě našeho tehdejšího krmiče a nejmilovanějšího člověka z vesnice pana Milouška Zahradníka a řekl mu: „Ať mě ta Rosická nesere!!! Ať mě ta Rosická nesere!!!“ Takže - jeho dcera krade a já ho seru!

-                  Případ řešila policie. Zastavil mě bývalý starosta a řekl: „Paní Rosická, tady na vesnici se neudává!“ To je sice hezké, co řekl, ale tady na vesnici se může lézt na cizí pozemek a KRÁST? Dívenka byla usvědčena díky mým psům. Cizího by na statek moji bojovní psi v žádném případě nepustili.

-                            Jedna dívka z Řisut schvátila poníka, který byl u mě ustájený. Majitelce poníka jsem radila, ať ho dětem bez dozoru nepůjčuje.Ona mě ale neposlechla. Jak byl poník schvácený – velmi zpocený, tak se napil a dostal těžký zápal plic. Volala jsem pochopitelně mámě té dívky. Víte, co mi odpověděla? Začala na mě řvát, že jsem si na její dceru zasedla, protože jí nemůžu trénovat !!!

              A víte, co mi řekla majitelka toho poníka? Že si nepřeje, aby se to řešilo, že má plno svých starostí, že se bude rozvádět! Jediná rozumná byla dcera majitelky. Ta se slzami v očích řekla: „Maminko, jak můžeš říct, že to nechceš řešit? Poník je stále těžce nemocný!“

-                            - No a když jsme u těch paradoxů, tak jsem kamarádovi z vesnice kdysi půjčila míchačku a on mi jí poté nechtěl vrátit, protože jiný kamarád, který za mnou dost často chodil mu prý dlužil nějaké peníze.

-                              Soused si dělal v těsné blízkosti kompost. Ten chytl. MOHL TO BÝT TAKOVÝMALÉR ! Byli přivoláni hasiči. To nad námi stálo milion andělů. Představte sioheň asi do půl metru – vedle strom a z druhé strany náš DŘEVÉNÝ PLOT a půl metru od plotu půda a tam seno a sláma!!!Koně jsme tenkrát v noci museli evakuovat do jiné stáje k paní Blance Ledvinkovékteré bych tímto chtěla velmi poděkovat. Kdyby tam stál nemocný kůň Mário, tak by kvůli kouři , kvůli kterému ve stáji nebylo ani vidět – tak by tuto velmi nepříjemnou situaci býval zcela určitě nepřežil. Byli zavoláni pochopitelně hasiči. Myslela jsem, že se druhý den přijde soused třeba s flaškou omluvit. Nepřišel a je do dnes uražený, že jsem si dovolilana něho pozvat hasiče!!! Přitom by stačilo tak málo – kdyby nám otevřel dveře, tak bychom společnými silami bývali oheň uhasili. Ale ani to ještě nebyl konec. Hasiči tu hromadu pochopitelně rozhrnuli a pořádně prolili. ALE TEN SOUSED TAMTU HROMADU UDĚLAL HNED DRUHÝ DEN ZNOVU !!! A jestli měla ta hromada – neboli - ten kompost - tenkrát půl metru, tak dnes je tam ve výšce JEDNOHO METRU!!! No a ten největší paradox byl, že když jsem mluvila se starostou, tak mi řekl: „Pani Rosická, volat hasiče kvůli tak malému ohýnku???!!!“ CHÁPETE TO???!!! Kolikrát vznikne OHROMNÝ OHEŇ A POŽÁR jenom kvůli malinkaté jiskřičce a on mi řekne, proč jsem volala hasiče kvůli ohýnku!!!

             

               

 

 

 

-                           Ani toto však sousedovi nestačilo. Po pár dnech si udělal další ohýnek – těsně pod okny stáje koně Altiuse. Jelikož má pozemek z kopce dolů a na něm velké navážky, tak vlastně okno stáje je ve výšce jeho kotníků. Toto okno pravda nikdy neotvíráme. Zaprvé, abychom sousedovi nekoukali na jeho nohy. Za druhé, abychom mu nekoukali na jeho pozemek. Za třetí, abychom nenarušovali jeho soukromí. A za čtvrté, aby si jeho děti nehrály třeba s míčem a ten nevlítl „náhodou“ koni na hlavu. Takže nevím, proč to okno tenkrát dcera otevřela. Byla jsem přesvědčena, že to bylo najust sousedovi. Ale ona tvrdí, že ne, že tam měl Altius dusno, že to nebyl naschvál. No a co udělal soused? Udělal si pod tím oknem oheň !!! Dcera i svědek viděla, jak tam soused s jeho ženou přikládají trávou!!!No, aby TOHO KOUŘE BYLO CO NEJVÍCE!!! Ve stáji bylo od kouře bílo – k nedýchání!!! Tenkrát také dceři pomáhala paní Blanka Ledvinková, protože já jsem NAŠTĚSTÍ NEBYLA DOMA!!! Obě šly za starostou. Ten sám kašlal, když vešel do stáje a VERONICE VYNADAL, ŽE TO OKNO NEMÁ OTVÍRAT !!!!!!! Přitom to okno TAM JE 1OO LET !!!PARADOX NAD PARADOXEM!!!

-                              TEN SAMÝ SOUSED – přitloukl na můj dřevěný plot jakési prkýnko. To by mi tak nevadilo. ALE HŘEBÍKY ASI 5 CM VYČUHOVALY – a mé koně se o to mohli potrhat, nebo dokonce vypíchnout oko!!!

 

               Řeknu vám, že jsem si tady v  té vesnici kolikrát připadala jako ve vosím hnízdě. Ale stále jsem si myslela, že je to pouze útok na MOU osobu. Že jsme Pražandy a ještě maličko vyčuhujeme a to vesničané nemají moc rádi. A najednou jsem zjistila:

-             Že se jedna paní téže z naší vesnice soudí se sousedkou, které SMRDÍ KONĚ Zdůrazňuji – NAVESNICI NĚKOMU SMRDÍ KONĚ!!! Kde už potom jinde mají být ? Došlo to až k nejvyššímu soudu a NAŠTĚSTÍ kamarádka – koňařka ten soudVYHRÁLA. Kůň po pár dnech zahynul.

-                        Jiný domorodec dal souseda také domorodce do Občanského Juda

-                            Další se zase z naší vesnice soudili kvůli kouři z komína!!!

 

-                           No dívenky z IROSU Michala a Nikolka – jsou vlastně domorodkyně – jedna zde dlouho bydlela a druhá zde má babičku s dědečkem a SRŠNI Z VESNICE JDOU I PO NICH!!! Tak to s Prahou asi nemá nic společného. No, je to hrůza. To vám teda povím. Jsem zvědavá, co bude, až si někdo z nich tyto stránky přečte!

-                           V Řisutech jedné paní vykradl kdosi sedlovnu. Lidé z vesnice NIC NEVIDĚLI, NIC NESLYŠELI. Ale jinak vesničané vidí a slyší úplně všechno – i to co nemají!

-                           Jedna babička z Řisut si mi stěžovala, že jí cizí děti vlezly na zahradu a vzaly plno okurek, které si pěstovala. Když děti při krádeži přistihla a ptala se jich, proč to dělají, proč jí to berou, že s tím měla plno práce…. (Když si vzpomenu na své mládí, tak jsem také přelézala s kamarádkou plot a chodily jsme na lup – buď kytiček, nebo třešní…) Nojo, ale víte co ty děti ještě udělaly???! Vzaly kámen a rozbily té babičce okno!!!

-                           Jiná babička z Řisut si zase stěžovala, že měla před domem kytičky. Děti šly a utrhly je. Ona říkala: „Kdyby je vzaly domu maminkám, tak by mi to tolik líto nebylo. Jenže oni roztrhaly ty kytičky na kousky a pouštěly to do potoka!“

            PROČ NEDÁTE NA RADU ZKUŠENÝCH ?

-                             Mé koně jsme dávali dříve do jednoho výběhu. Můj přítel postavil svou Avii tak nešikovně – asi dva metry od zdi. Žádala jsem ho, aby si tu Avii dal k té zdi blíže, aby tam nějaký kůň nevlezl a neporanil se. Přítel mávl rukou a neposlechl mě. Koně se honili a klisna Scherry proběhla mezi Avií a zdí. Bylo z toho velmi těžké zranění – krom sedřené kůže si utrhla oba kyčelní klouby. Klisna utracena být sice nemusela, ale už nikdy nemohla sportovat.

-                                Ten samý člověk – zapřahal své dva mladé a nezkušené koně. Radila jsem mu, ať to nedělá, že mladého koně musí naučit tahat tak, že se připřáhne ke koni zkušenému. Že nikdy nemá zapřahat dva koně nezkušené. Neposlechl mě. Koně se splašily a v plném trysku vlítli do sloupu. Jednomu koni se naštěstí nic nestalo a hned se začal pást. Ten druhý se napíchl na oj a zůstal ležet a nemohl se zvednout. Byly z toho naštěstí „pouze“ zlomená žebra . Kůň se musel asi půl roku léčit. Nikdy už ale nemůže být zapřažený. Jeden starý pán, který při této havárii vypadl z vozu byl odvezen do nemocnice.

 

-                                 Paní měla ustájenou svou klisnu u svých rodičů. Bylo krásně nasněžíno a tak klisnu pustili do zahrady. Klisna se s radostí proháněla. Netušila však, že rodiče mají pod sněhovou přikrývkou skleník. Klisna do toho skleníku propadla a byla velmi pořezaná.

-                                 Ta samá paní jezdila do terénu sama. Klisna se i s ní splašila a obě vlítly na silnici a pod auto. Naštěstí byly obě pouze potlučené.

-                            Ta samá paní si dala klisnu do jakési buňky, která sice měla kolem sebe ohradu – výběh. Mohl tam ale každý a kdykoliv vlézt. Paní jsem upozorňovala na velké nebezpečí, které může vzniknout jak dětem, tak klisně. Paní na mou radu nedala. Děti z Řisut klisnu honily a ta, když už nevěděla kam utéci, tak se napresovala do prostoru, kde bylo na roštech seno. A došlo k tomu nejhoršímu – klisna si zlomila nohu a musela být utracena. Ještě, že v tom prostoru zrovna nebylo žádné dítě – klisna by ho v tom boji ukopala.

 

 

            A půjdeme dál-pár kilometrů od Řisut

 

-                            Ve vedlejší vesnici ve Studěnevsi děti podpálily stodolu

 

-                              Mladou dívenku děti brutálně zbily a zkopaly se slovy: „Ty svině se nad námi budeš vytahovat, že máš koně?!!!“ Dívenka skončila v nemocnici s krvácením – ledviny.

 

-                         Jeden majitel koní si stěžoval, že v lese mezi stromy dal jakýsi „DOBRÁK“ ostnatý drát a jeho kůň se velmi potrhal. Tento kůň už nikdy nebude moci sportovat.

 

-                                   Zase jiným směrem – Jakýsi „dobrák“ dal mezi stromy drát a to ve výšce krku jezdce – ještě, že tam jeli za světla a drátu si včas všimli.

 

-                                   Na vlastní oči jsem viděla, jak majitel „MILOVAL SVÉ KONĚ.“ Dostal se ale do kritické situace a neměl na krmení. Koně byli ve velmi zuboženém stavu. S kamarádkou jsme mu přivezly pytle s ovsem a radily mu, ať ty koně netýrá, ať je raději někomu dá. On se tak udiveně podíval a řekl: „Ale to by byla má prohra! Vždyť je to můj chov!“ Byl o tomto muži i pořad v televizi. Byla u něho nalezena zakrvácená pila. Ten muž uhynulé koně rozřezal a zakopal na zahradě. Koně, kteří přežili mu byli odebráni.

 

-                                     Koně se kradou z pastvin. Kamarád mi říkal – přišel jsem včas – hříbatům už někdo nandal vazačky. Ale vedle už se 8 hříbat ztratilo a byly tam koleje od vleku.

 

-                                  Koně se kradou ze stájí – nesčetné množství případů, kdy byl kůň vyvržen – pár metrů od stáje¨.

 

      Smůla, nezkušenost, neposlušnost

 

           Ani já, ačkoliv dbám na bezpečnost jak mohu, tak jsem se také neubránila maléru.

 

-                 V Praze v Šeberově jsem měla krásnou pískovou jízdárnu. Z jedné strany byl ale plechový plot souseda. Pět let se nic nestalo. Ale jednou šel kůň s jezdcem v těsné blízkosti toho plechového plotu a kůň šlápl do jakési díry. Noha se mu dostala pod ten plot a jeden z miliónu případů – kůň si stáhl kopyto!!! Musel být utracen

 

-                               Důvěřuj, ale prověřuj! Zaměstnanci jsem nakázala, aby při krmení jádrem koně vždy vázal. Nebyla jsem doma a on si chtěl ulehčit práci a koně nepřivázal. V jednom boxe jsem měla poničku – ale velkou 148 cm a s ní roční hříbě. Asi se u krmení nějak nepohodly a ta ponička to hříbě UKOPALA !!! Pitva prokázala utržení sleziny.

 

-                                Seděla jsem na svém nejmilovanějším koni OMAROVI. On začal nějak poskakovat. Kdybych do něho zajela holení a pobídla ho vpřed, tak by se nic nestalo. Jenže na jedné tažné klisně seděla malá holčička a já jsem se bála, aby nespadla. Omara jsem začala hlasem uklidňovat. Ale ta tažná klisna se k nám otočila a začala po Omarovi kopat a zlomila mu nohu! Kůň musel být utracen.

 

-                           Měla jsem trénovat mladičkou dívenku na poníkovi. Přijela ke mně ale má kamarádka a ptala se mě, jestli s ní nechci jet do nemocnice za panem Miroslavem Balcarem. Touha jet za ním byla větší, nežli bezpečnost. Poprosila jsem svou dceru Veroniku, která měla velké zkušenosti i s koňmi i s trénováním, zda li by tu dívku nepotrénovala ona. Podotýkám, že dcera v tu dobu ještě neměla zkoušky základního výcviku. No a tak jsem odjela. A co se nestalo. Dívenka seděla na velmi HODNÉM poníkovi. Dceři ale začala téct krev z nosu. Odběhla si do stáje pro kapesník, který si namočila do studené vody. Byly to zhruba tři minuty. Poník vlezl pod zábradlí a začal se drbat. Dívence tím ale způsobil zlomeninu nohy.

   

                   Jdeme dál.

 

-                             Mé velké kamarádce si v noci strčila klisna nohu do mříží - respektivě zřejmě vykopla asi na střed mříží, zadní noha se jí dostala mezi mříže a ta se zavřela. Klisna se tolik mlátila, že si vymlátila obě oči a nohu si zlomila. Musela být utracena.

 

-                                        Kůň Mário – propadl podlahou u Avie. Naštěstí byl Mário velmi inteligentní a zůstal stát v absolutním klidu a to i když ho z pasti vyřezávali. Byl naštěstí „pouze“ odřený. Nechtějte vědět, jak by to dopadlo, kdyby se začal mlátit.

 

-                                 Jakási dívenka vedla na závodech koně pouze na vazačce bez udidla. Kůň se lekl, dívenka se dostala na konec vodítka a koně nepustila. Kůň měl radost a tak si vyhodil. Bohužel se strefil do hlavy té dívky a ta nepřežila.

 

-                                     Nedávno bylo ve správách: Dívka si přivázala koně k motorce a chtěla ho tak zřejmě vypohybovat. Kůň se lekl a dívku vláčel.Dívka na četné zranění zemřela.

 

-                               Klisna mého kamaráda propadla podlahou v jedoucím autě. Řidič o tom pochopitelně nevěděl. Zastavil ho až jeden řidič, protože bylo na silnici za autem plno krve. Klisna si o kolo ušoupala nohu až na kost. Musela být utracena.

 

-                                     Velmi dobrý kamarád – jezdil do terénu hlavně sám. Jednou měl ale dobrou náladu a tak se přidal k našemu lotu. JELI JSME V KROKU a najednou klisna s tím kamarádem lehla a byla mrtvá. Bylo velké štěstí, že nás jelo více! Jeden jel pro traktor, další uklidňoval jezdce, který nohou ležel pod bezvládným tělem ohromného zvířete. Skončilo to „pouze“ se zlomenou nohou. Ale jak by to dopadlo, kdyby se mu to stalo někde v lese a on tam byl sám !!!??? To by bylo hodin, než bychom přišli na to, kde zrovna je! Mohl by z toho klidně i zešílet.

 

-                                      Dívenka jela do terénu sama. Kůň se něčeho leknul a dívku shodil. Kůň sice přiběhl domu, ale tam nikdo nebyl a tak se tam v klidu pásl. Až po několika hodinách si kdosi náhodou všiml, že se kůň pase se sedlem. Následovalo volání rodičům, policie, záchranky…Byla ale už tma. Dívku našli až druhý den s pomocí vrtulníku. Byla velmi zraněná.

-                                         Není to tak dávno – v televizi pořad – soused -OSLAVA, OHŇOSTROJ -   kůň to nepřežil.

 

-                                       Kamarád si koupil koně. Přišel a vyprávěl. Neměl jsem na něho týden čas. Včera jsem ho nasedal a TRYSKEM jsem ho hnal 1O kilometrů…. Pak se divil, že mu kůň začal kulhat.

 

-                           Hubertovy jízdy – většinou děs a děs. Majitel svého koně žene třeba i 3O Km na místo srazu. Tam najedou ve cvalu dalších pár km a přitom s koněm skáče. Poté koně žene zase 3O km domů, aby byl včas na hubertovské zábavě. Vím o dvou případech, kdy kůň už domu nedošel.

 

-                                   Jeden opravdový hospodář mi nedávno vyprávěl : „Dívence koupili koně. Ona nic neuměla a o koních nic neznala. Rodiče také ne. Byla zima a mráz. Koně měli ve výběhu několik dní a nocí – bez pití a bez žrádla. Tajně jsme ho   chodili napájet a krmit. Bylo nám ho moc líto. Když jsme dívenku po dlouhé době uviděli, tak jsme se jí ptali, PROČ TOMU KONI NEDÁVALA PÍT A ŽRÁT. Ona se na ně udiveně podívala a řekla: „ BYLA JSEM NEMOCNÁ!!!!“

 

-                                 Nevím, jak to funguje dnes. Ale dříve jsem byla u případu, kdy si v jednom PLEMENÁŘSKÉM PODNIKU klisna zlomila nohu. Na jatka musela být kvůli vyplacení pojistky odvezená živá. NECHTĚJTE dopodrobna vyprávět, jakým způsobem byla klisna s tou zlomenou nohou nakládána a kolik zlomenin ještě utrpěla při převozu.

 

            Pro ty otrlejší.

 

-                                     Dříve byly v oddílech v sobotu a v neděli služby. Mladík, který slušně jezdil na koni si tam přivedl svou dívku, kterou měl rád. Ona ho uprosila a bez dovolení si nasedli dva koně a vyjeli do terénu. Kůň té dívky se něčeho lekl. Dívka spadla. Mladík jí tam nechtěl nechat samotnou a tak jí dal přes sedlo na jednoho koně. Než došli ke stájím, dívka umřela. Měla “ POUZE“ zlomená žebra, ale propíchla si plíce.

 

             Trenér – nesčetněkrát vykládal dětem, že mají být opatrní a vždy na koně promluvit, že je

      kůň nemusí

    kopnout úmyslně,že se  může jenom leknout. Opakuji – tyto slova říkal   nesčetněkrát!

       Sám jednou šel kolem nejhodnějšího koně.Nepromluvil na něho, jenom ho poplácal.

    Kůň byl uvázaný venku na uvazovišti. Lekl se, kopnul a

    trenér umřel.

 

-                                  Mladá žena na závodech nakládala koně. Stála nebezpečně blízko jeho zadních nohou. Pobídla ho krátkým bičíkem. Kůň vyhodil a udeřil jí. Mladá žena zemřela.

 

-                                 Můj velký kamarád a dlouholetý koňař a v této profesi odborník. Prodal svého koně. Když ho nakládali, tak si stoupl za něho, poplácal ho po zadku a řekl: „ Tak se s Tebou loučím ty můj kamaráde. Měj se pěkně.“ Ale kůň vykopnul, kamaráda uhodil a i když o jeho život bojovali v nemocnici, tak svůj boj prohrál a zemřel.

 

-                               Vím o více případech, kdy kůň shodil svého jezdce. Kdyby shodil, ale tomu jezdci zůstala noha ve třmenu. Jezdec byl umlácen  o strom.

                     Jeden člověk vedl svého koně přes elektrický drát. Kůň ho prošlápl. Na místě byli oba mrtví.

   

             UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU

          Kousek chybí!!!!

 

         koní, tak jezdců - tím, že by byl zákon o proškolení člověka,než si koupí koně???

 

              Možná někteří z vás budete protestovat a řeknete si – vždyť jsou zkoušky základního výcviku! Ale POZOR, to je sice pravda, ale to je pro HODNĚ POKROČILÉ. Jezdci, kteří jdou ke zkouškám základního výcviku tak tam mají drezůru a parkur. To znamená, že na koních již dovedou jezdit. Já mám na mysli TY ÚPLNÉ ZAČÁTEČNÍKY. Dříve byly jezdecké oddíly a tam své zkušenosti předávali cvičitelé a trenéři. Dnes nic takového není. Je mnoho a mnoho soukromých stájí, ale tam jde především o ustájení koní. Lidé – by měli být proškolováni o bezpečnosti koní a jezdců a také o kolikách koní, které jsou opravdu pro koně mnohdy smrtelné.

                    Vždyť si pozorně ještě jednou přečtěte, co se všechno doopravdy stalo. A to je jenom setinečka případů. Asi bychom se všichni divili, kdyby se takto rozpovídali veterináři, či doktoři. A uvědomte si prosím, že se PLNO NEPŘÍJEMNOSTÍ STALO I LIDEM, KTEŘÍ O KONÍCH JIŽ NĚCO VĚDÍ!!! ASTEJNĚ SE MALÉRU NEUBRÁNILI !!!

       Já jsem přesvědčena, že kůň u neodbornéhomajitele – byť je jeho miláčkem, tak trpí daleko a daleko více, nežli kůň, který například tahá klády v lese.

   

                    KDE JSOU OCHRANÁŘI ???!!! Hlavně, že jdou protestovat na Velkou pardubickou a díky nim popadá plno koní a jezdců. Hlavně, že kritizují koně na Staroměstském náměstí – přitom tam ty koně procházejí každé DVA MĚSÍCE přísnou lékařskou kontrolou. A protože je to živnost – tak si sám majitel zdravotní a výživný stav svého koně hlídá především on sám. Krom toho, je to jeho majetek a v dnešní době, kdy málokdo umí naučit koně tahat, tak má spolehlivý kočárový kůň cenu kolem 7O OOOKč. Tak by byl ten podnikatel blázen, kdyby si své kočárové koně úmyslně huntoval.

 

 

                    Toto jsou skutečné příběhy a tak bych ze sebe nechtěla dělat úplného svatouška. I když koně miluji, tak je také dovedu někdy potrestat. Trest ale musí být takový, aby vás kůň respektoval, ale hlavně, aby vás měl rád! Když budete koně pouze rozmazlovat, tak to také není správné.

                    Ráda bych reagovala na jeden vzkaz. Byl vulgární a tak jsem ho smazala. Byl psán dívkou jménem M.R, kterou neznám, kterou jsem nikdy neviděla a která už vůbec nebyla nikdy na mé jízdárně a tudíž nemohla vidět trénování mých koní. Ale přesto bych se ráda obhájila. Jedná se o tyč, kterou mám občas na jízdárně ve výšce asi deseti centimetrů. Kůň Altius byl velmi těžce nemocný. Tahal za sebou zadní nohy – prostě je nezvedal. Veterinář mi doporučil mu dávat do cesty něco, co ho donutí ty zadní nohy ohýbat a zvedat. Nejprve jsem tam dávala klasickou kavaletu. Ale ta pokaždé spadla a on se o ní neustále uhazoval. No a tak mě napadla ta tyč, kterou Altius respektoval a to ho opravdu donutilo ty zadní nohy ohýbat a zvedat.

                    Jiný koník zase skákal sice hodně do výšky, ale nekrčil přední nohy. Stalo se, že šel třeba parkur za 16 i 2O bodů. To znamená, že to bylo 4-5 chyb. A když šel dva parkury v sobotu a dva v neděli, tak si spočítejte, kolikrát se ten kůň uhodil!!! 16 až 2O krát !!! A je to otázka do diskuze, jestli mu doma trošku vysvětlit, že má ty nožičky zvedat a nebo ho nechat, ať se do nohou neustále mlátí. Jsem přesvědčena o tom, že když se na koni učí jezdec jezdit a skákat a kolikrát jezdec přivede koně tak nešikovně a kůň nezastaví a skok skočí, poté do skoku spadne a celý sepotluče, že to je pro koně daleko nebezpečnější a daleko bolestivější. Je potom jenom otázka času, kdy ten kůň řekne dost, protože ví, že ho u skoku čeká bolest, tak začne zastavovat. Nemyslete si, i já jsem svým miláčkům svou neodborností tímto způsobem kolikrát ublížila, když jsem se na nich učila skákat. Ale ti moji koně měli ohromné srdce a málo kdy mi zastavili. No a asi nejhorší je, když nezkušený jezdec dá koni do tlamičky různé páky a po skoku mu nepovolí. Nechtějte ani vědět, jak velkou bolest a utrpení kůň za skokem prožívá. Vždyť si to zkuste na sobě!

                    Zjistila jsem si pochopitelně, kdo je M.R. a která je její stáj. Paradoxní ovšem bylo, že jedna dívka z této stáje startovala na závodech s klisnou, která měla potrhanou zadní nohu a tekla jí krev. Prý šetřila na ustájení a tak dala dva koně do jednoho boxu a ti se tam pořádně pokopali. Další paradoxem bylo, že paní z téže stáje, kterou M.R. hájí, že by nikdy koně na jatka nedala – tak ta zkupuje laciné koně a dále je prodává jednomu z největších handláků v republice. No, asi bych se raději nechala uspat, nežli bych měla procházet mezi handláky!

                    No vidíte – na začátku jsem psala Řeč koní a málem bych je nepustila ke slovu.

                Krom toho z příběhů, které píši bych chtěla především upozornit na NEBEZPEČÍ,které u tohoto sportu číhá ze všech stran a to jak nebezpečí jezdců, tak nebezpečí koní. Jsem dle vlastní zkušenosti přesvědčená, že když někoho člověk poučuje, nebo mu přikazuje, že ho ty lidičky stejně nevnímají a že si myslí své. Kolikrát se mi stalo, že jsem se snažila někomu poradit a ten dotyčný mi řekl: „ Ivo, ty přeháníš! Ty to jenom přivoláváš! Musíš myslet pozitivně!“ Je to asi jako byste šli do autoškoly a tam vám radili: „Musíte stát na červenou… musíte dát chodcům přednost na přechodu… nejezděte rychle, když je náledí… v zimě si dávejte zimní pneumatiky… nejezděte na ojetých pneumatikách… nepředjíždějte na plné čáře … hrozí vám nebezpečí a ohrožujete i ostatní …“ No a vy byste jim řekli, ať myslí pozitivně a že to jenom přivolávají!!! A tak si myslím, že by mohly mé příběhy pomoci plno začínajícím dětem a jezdcům. A byla bych tomu opravdu velmi ráda.

                 V příbězích se snažím nikoho neurazit a tak některá jména jsou vymyšlená. Ale jak se   říká – POTREFENÁHUSA SE VŽDYCKY OZVE a tak se v našich vzkazech už jedna ozvala. O sobě vím, že to se mnou ti ostatní také nemají vůbec jednoduché a tak ANI SEBE V PŘÍBĚZÍCH – protože jsou skutečné – NEŠETŘÍM.

                Dále jsem se dozvěděla ve vzkazech, že se děvčata z IROSU vytahují… Jednou jsem s dívkami byla v jezdeckém oddíle v Lounech – ukázat jim pomník pana Miroslava Balcara – jednoho z nejlepších trenérů v republice a dát mu tam kytičku a zapálit svíčku. Od místních dívek jsme byly pozvané na hobby závody. Jedna z mých dívek z IROSU řekla: „My si sem rádi přijedeme pro mašličky!“ A věřte, že jsem jí za to velmi „VYCINKALA.“ Krom toho jsem jí řekla, že NIKDY neví, co bude zítra. A ta dívka do Loun nakonec doopravdy nejela, protože měla ode mne zákaz na koních jezdit a to měsíc.(Dívenka slíbila, že bude krmit – nepřišla, ani se neomluvila a poté to ještě zapřela.) Takže by si děvčata už nedovolily se vytahovat. Krom toho v loňském roce 2OO7 jezdily pouze hobby, tak ani tam o vytahování nemůže být řeč. No a jestli ta dotyčná paní myslela, že se vytahujeme, že jsme si dali do výsledků na naše stránky mašle a poháry … Tak to prosím berte jako MOU CHLOUBU a MOU REKLAMU. Když je dobrý stavitel domů, tak si svou firmu také chválí a své fotografie a tedy reklamu dává kam může. Tak to prosím berte, že se třeba vytahuji, ale já tomu říkám REKLAMA. Když je dobrý jezdec a má výsledky, tak je dobrý pouze on. Ale ti v pozadí - trenéři, manažeři, sponzoři, ošetřovatelé, krmiči, řidiči – o těch se moc nemluví. A já jsem v plno případech byla - teď nevím, jak bych to napsala – ale z pěti, nebo šesti – jeden. A tak si o mně myslete, že se vytahuji, mě je to jedno. V mašličkách mám plno své práce, plno svých peněz a spoustu a spoustu svého času. Tuto práci dělám ráda a jsem koníkům za to vděčná. Přinesla mi mnohem více těch krásných chvil, než těch špatných. A koně? Ty jsou asi má droga. I když na ně někdy nadávám, tak život bez nich si opravdu představit nedovedu. Píši pravdu – a tak vám napíši pravdu, že když má dcera Veronika “vylétla z hnízda“ a já stála před rozhodnutím, zda všechny koně prodat – málem jsem zešílela. Zachránila mě myšlenka koně pronajmout a ještě se nevzdát té závodnické atmosféry.

              Svými příběhy bych chtěla také vyjádřit i to, kolik úsilí a překážek jsme s dcerou musely překonat a že ta naše cestabyla OPRAVDU VELMI TRNITÁ.

K                 Když se díváte na televizi, tak je plno filmů, kde je láska, přátelství, závist, nenávist, pomluvy, lži, pláč, smích, výhry, prohry, štěstí, smůla, život i smrt…Mé příběhy jsouskutečné a tak v nich všechny tyto vlastnosti najdete. A když tam poznáte sebe – nerozčilujte se – spíše se nad sebou zamyslete, jestli jste se tenkrát neměli zachovat jinak.

                  Když já záhadně zemřu – pomozte prosím přijít pravdě na kloub! Je ale možné, že mě někteří upálí jako čarodějnici! (smích)

            Od srdce vám přeji krásné počteníčko.                                                      

                                                                                Iva Rosická

                                                                                LEDEN 2OO8

 

                                   

                                       

                                 

                               

                          Ponička Sinda  

               

                              PONIČKA SINDA : Jo, podbíhání skoků. Tak jsem pochopila, že CHIP podběhl nějaké bidlo. To já jsem Verunce udělala něco horšího! Byli jsme na závodech ve staré Boleslavi. Šéfka Iva Rosická mě s sebou brávala, ale já jsem s Verunkou závodit nesměla. Za prvé ještě v tu dobu závody pro poníky nebyly a za druhé- Verunka byla malinká a neměla ještě licenci. Tak během závodů na mě Verunka jezdila jenom na opracovišti. Tam vám byl takový lesík a Verda se mnou hurá do lesíku. Verda byla divoch a já také. A tak jak jsme vlítly rychle do lesíku, tak jsme z něho zase plným cvale vylítly na opracoviště. Ale tam jela jakási Nováková a ta kvůli nám z velkého koně spadla. Já i Verunka jsme se smály. Když závody skončily, tak nás šéfka Iva Rosická vzala na to opravdového kolbiště. To byla nádhera. Já jsem byla malinká, černá a měla jsem kolem metru. Každý se na nás díval. Šéfka Iva Rosická mi začala stavět skoky. Mně se to strašně moc líbilo a Verče určitě také. Pamatuji se, že tam byl takový velký kůň a vůbec nechtěl skákat. A já jsem přes tu samou překážku lítala jako pták.

                       

                      Představte si, že šéfku poprosili, jestli bych nemohla jet před tím velkým koněm a že bych ho přes ten skok jakoby přetáhla. Byla jsem namyšlená jako páv – že já malinká ponička přetahuji přes skoky ohromného koně!!! No jo, ale za chvilku s tím velkým koněm odcházeli pryč. Já jsem si tam tak ještě s Verčou po tom krásném kolbišti probíhala. Najednou na mě ten velký kůň zařehtal. Asi mě chtěl poděkovat, nebo pozdravit - nevím. Mně se po něm nějak zastesklo a tak jsem to nabrala plným tryskem nejkratší cestou k němu. Píši nejkratší cestou - a ta byla podběhnout zábradlí. Ani jsem moc nevnímala Verunku, že na mě sedí a křičí: POMÓC,POMÓC,POMÓC !!!A už vůbec jsem nevnímala, že se pod to zábradlí Veronika NEVEJDE A ŽE JE TO ZÁBRADLÍ ŽELEZNÉ A PEVNÉ!!! Její tělo zůstalo ležet na zemi. Bylo mi to moc líto. Moc jsem naříkala a měla o Verunku strach, když jí odváželi do nemocnice. O to víc jsem měla radost, když se vrátila bez sádry a jenom potlučená.

                                Musím se ale přiznat, že jsem neměla Veroniku za začátku moc ráda. Bylo to asi dáno tím, že když mě koupili, měla jsem pod sebou hříbátko, o které jsem se moc bála.

                             

                          Veronika byla opravdu mrňavá a chtěla si se mnou hrát. Já jsem vždycky sklopila uši a ze stáje jsem jí vyhnala. Ona vždycky plakala, ale druhý den přišla zas. Jednou mi vztekle řekla: „ Nemám Tě Sindo ráda! Míša před Tebou byla lepší. S tou jsem si mohla i hrát! Ty jsi zlá a bojím se na Tobě jezdit. Na Míše jsem i jezdila.“ Já jsem se s tím vůbec netrápila – jestli mě má nějaká Rosická ráda, nebo ne. Měla jsem svoje hříbátko Cyklona a to pro mě bylo to nejdůležitější. A tak jsem jí odsekla: „Tak si jdi za tou Tvou Míšou! Mě je to šuma fuk!“ Verunka se smutně podívala a se vzlykem řekla: „ No jo, ale my už jí nemáme. Nebyla naše a ten majitel jí prodal.“ Já jsem šla chvilku od hříběte k Veronice, dala jsem zase uši dozadu, vycenila na ní zuby a sykla jsem na ní: „Tak hele ty mrňousci, jestli si myslíš, že na mě budeš jezdit, tak to ani náhodou! Než mě Tvá maminka koupila, tak mě měl pán, který neměl od kolene dolu nohy. TOHO JSEM OPRAVDU MILOVALA!!! On měl takový vozíček, do kterého mě zapřahal a jezdil se mnou i 3O km za svými kamarády! Pro něho bych se přetrhla, jak jsem ho měla ráda!“ Verča vzlykla a řekla: „Tak když jsi ho měla tak ráda, tak proč Tě teda prodal?“ Smutně jsem zahrabala, dala hlavu k zemi a odpověděla: „Protože ten můj pán umřel. Proto mě prodali.“ Verunka došla do krabičky pro cukr, dala mi ho a trochu mě pohladila po hlavě a řekla: „ Sindo, Sindičko, budeme kamarádky ano?“ Ale v ten moment se moje hříbátko pohnulo a já jsem o něho začala mít strach a tak jsem rychle odešla k němu a Verunce jsem neodpověděla.

                               Potom jsem plno dní vyhlížela, kdy za mnou Verunka zase přijde. Chtěla jsem si s ní plácnout, že budeme kamarádky. Ale Verunka nikde. Další den zase Verunka nikde. A tak to trvalo několik dní. Jednoho dne jsem slyšela rozhovor, jak šéfka Iva Rosická říká: „To se nedá nic dělat. Když k poníkům Veroniko nechodíš, tak je odvezu.“ Slyšela jsem Veroniku, jak pláče. Chtěla jsem říct, že už to bude dobré, že na Veroniku nebudu tolik zlá a že se s ní chci kamarádit… Ale bylo pozdě. Slyšela jsem nastartovanou Avii a pláč Veroniky: „ Maminko, prosím Tě, neodvážej mi Sindu. Já už se o ní budu doopravdy starat! Maminko, neodvážej mi jí! Strašně moc Tě prosím!!!“ Já jsem začala nervózně běhat po stáji, začala jsem hrabat a řehtat a také jsem šéfku chtěla poprosit, aby mě nikam neodvážela, že už budu na Veroniku hodná. Měla jsem strašně velký strach o mé hříbátko – o mého Cyklona – nádherného ryzáčka s lysinkou, s ušlechtilou štíčí hlavičkou a ponoštičkami. Je to tak nespravedlivé, že vám lidé nerozumí. Ale vždyť si musela šéfka všimnout mých očí, jak v nich mám slzy. Ale nevšimla, nebo nechtěla všimnout. Mě i mé hříbátko naložili a vezli pryč. Celou cestu jsem se moc a moc bála a vyčítala jsem si, že jsem se s Veronikou nechtěla skamarádit dříve.

                               Najednou auto zastavilo. Otevřela se rampa a přišel k nám jakýsi silnější pán v brýlích. Říkali mu divně BAŠTÍK. Já jsem byla moc nervózní. On mě ale milým hlasem utěšoval: „Neboj se malá. Já Ti neublížím. Jsi v Praze na Trojském ostrově. Budeš tady mít i pastvinu a mám tady také poničku a s tou se budeš kamarádit. O Verunku se bát nemusíš. Šéfka Iva Rosická Tě neprodala. Jenom Tě sem dala na pastvinu a až ten Tvůj mrňousek Cyklonek vyroste, a ty se o něho nebudeš tolik bát, tak si tě zase na Šeberov odvezou. Budeš se mít dobře. Neboj se, uvidíš.“ Jeho hlas byl opravdu příjemný a tak jsem se trochu uklidnila. A měl pravdu, byla tam nádherná pastva a s poničkou jsem se také skamarádila.

                                Na Verunku jsem ale stále vzpomínala. Stále jsem jí vyhlížela, jestli se na mě přijede podívat. Byla malinká a byla odkázána, aby jí přivezla šéfka. Stále jsem chodila k plotu a dívala se, jestli nejedou. Byla jsem smutná a ta druhá ponička to na mě poznala. „Ty vyhlížíš malou Rosickou? Děti jsou nevděčný! Baštík má také syna Marka a ten na mě také kašle. Baštíkovi to je líto, ale co nadělá.“ Já jsem ale věděla, že se semnou Veronika chtěla skamarádit a, ale že jsme to jenom nějak nestihly. Stále jsem slyšela ten Verunčin pláč a prosby, aby mě neodváželi. Ona mě přeci musela mít ráda - jinak by jí to bylo přeci jedno!“ Hodila jsem hlavou a cvála k hříběti. Ale druhý den – v čase, kdy chodila Veronika ze školy jsem u plotu zase stála a zase na ní čekala. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. A NAJEDNOU JSEM JÍ UVIDĚLA !!! Celá šťastná jsem k ní přiběhla a hned jsem běžela pro Cyklona, abych se Verunce pochlubila, jak už nádherně vyrostl.Verunka plakala dojetím. Chytla mě kolem krku a moc a moc mě mačkala. Mně se to teda moc nelíbilo, ale bála jsem se, abych zase něco nepokazila a tak jsem to její obětí vytrpěla. Milejší a příjemnější mi však bylo, když Veronika zašustila pytlíkem a v tom byla dobrůtka – cukr. Začala jsem za Veronikou chodit jako pejsek.

                              Po pravdě se vám přiznám, že už jsem si na pastvinu u Baštíka zvykla a že se mi na Šeberov moc nechtělo. Ale bylo mi divné, že si mě Verunka neodvezla domu. Byla smutná, když se semnou a Cyklonem loučila, ale nechali mě tam. Ale později za mnou začala Veronika pravidelně dvakrát v týdnu jezdit. Vozila si sebou i sedýlko a tak jsme se pomalounku čím dál víc sbližovaly. Začala na mě i jezdit a já už jsem pod ní nebyla tolik divoká. Bylo fajn, že i syn Baštíka začal jezdit na mé poničské kamarádce. Ale ona byla velká potvora!!! Mnohokrát ho sundala o strom. Bylo to od ní záludné – přiběhla s ním ke stromu a začala se drbat a ten hošík vždycky spadl. Verunku jsem nepoznávala. Možná se chtěla před tím hochem pochlubit a tak za námi vždy přijela upravená a čisťounká. Oba – Verunka i ten hošík si pokaždé myli boty… No, začalo se mi to pomalu líbit.

                                  Ale přišel den, kdy přijela Aviee a šéfová Iva Rosická si mě i Cyklona vezla domu. Zařehtala jsem mé koňské kamarádce na pozdrav a tušila, že začne doopravdy má jezdecká kariéra. A opravdu. Veronika na mě jezdila každý den. Já jsem se sice stále nechtěla moc mazlit, ale to Verunce vynahradil můj syn Cyklon. To byl mazel až až.

                          

                                A byly tady první závody. Myslím, že bylo Verunce 8let. Vzali mě na závody westernové. Vím, že to šéfka Iva Rosická se svou klisnou CHoreou vyhrála.

                           

                             Já jsem s Verunkou sice závodit neměla, ale měly jsme jet jenom ukázkovou jízdu. Ale vysvětlujte to mě!!! Ve mně se objevila nějaká závodnická krev!!! Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Trochu mě vyhecovala nádherná a rychlá jízda krásné, velké a mohutné kolegyně ze stáje – Chorejky. Byly tam postavené takové tyče. Měla jsem jet rychle tam, potom procválat kolem těch tyčí a zase jet rychle tryskem do cíle. Verunka do mě kopla a já vystřelila jako šíp - plným tryskem. Měla následovat rychlá otočka. Místo, aby mě Veronika ještě více pobídla, začala mě tahat zpátky a příšerně přitom brečela a řvala: „ Maminkooooooóóóó, já mám strach, já se strašně bojím!!! Já už nechci cválat rychle!!!“ V tom k nám přiběhl jakýsi kovboj v klobouku. Strašně moc se smál a mě chytl za uzdu. Tak s takovouto OSTUDOU jsme skončily s Verunkou první závody. Ale měly jsme ohromný aplaus!!!¨

                              

                                  Myslím, že se Verunka i přede mnou styděla. Přišla ke mně do stáje, poplácala mě a pošeptala do ucha: „Ale Synďucho, já se strašně moc chci na Tobě učit jezdit. Víš? Bojím se, aby Tě mamka zase neodvezla. Budu na Tobě trénovat každý den a věřím, že to zvládneme. Víš ?“ No, začala jsem hrabat a moc jsem nevěřila, že to nemehlo se na mě něco naučí. Ale Verunku jsem začala mít doopravdy ráda. Nejvíc jsem milovala, když přišla ze školy a měla nějaký průser. Sedla si k nám ve stáji do žlabu a všechno nám řekla. Škoda, že jsem jí slíbila, že to nikdy nikomu neřeknu - jinak bych vám to dnes napsala. Ale věřte, že se nám - mě i Cyklonovi svěřila úplně se vším a my jsme to na ní nikdy neprozradili!

                                No a asi už i mě začala perná příprava na závody. Šéfka Iva Rosická mě často brávala na lonž a také se mnou tak skákala. Potom mě měla na lonži a na mě seděla Verda. Musela jezdit bez třmenů a bez držení a později i tak skákala – nejdříve na lonži a později i bez ní.

                                Měly jsme s Veronikou velkou smůlu, že se v té době nejezdily oficielní závody poníků a ani mistrovské soutěže. Nechci se chlubit, ale plno medailí bychom posbíraly. Byly jsme spolu totiž k neporažení!!! Já vím, musím vám vysvětlit, že Veronika se mnou skákala závody „ZM“. ALE TO BYLY ZÁVODY VELKÝCH KONÍ !!! A MY JSME SKORO VŠUDE VYHRÁLY !!!

 m                         

                              Později byly závody poníků na Mělníku. I tam jsme byly s Verunkou k neporažení – bylo nám jedno, jestli to je parkur, či skok mohutnosti, či dostih, či skákání v maskách. Téměř všude a všechno jsme vyhrály. Za jedinou konkurentku jsem považovala klisnu SALLY. Byla také černá, trochu vyšší nežli já a měla také dobrou jezdkyni.

                              Ráda vzpomínám, když jsem skákala s Veronikou skok mohutnosti. To už ale závodil s Veronikou i můj syn Cyklon. Já jsem byla vždy první a on hned za mnou druhý. Tak se vrátím k tomu skoku mohutnosti. Představte si, že jsem měřila llO cm a skočila jsem 13Ocm !!! Takže jsem vyhrála a hlavně – přeskočila jsem sama-sebe!!! Cyklon skočil 125 cm a byl zase za mnou hned druhý. Víte, co bylo nádherné, že vedle na velkém kolbišti se skákali velké závody „ST“. Plno diváků se však šlo dívat na Veroniku, jak po každém skoku přesedá ze mě na Cyklona a obráceně a jak nám ty překážky stále zvedají a zvedají a my skáčeme a skáčeme čím dál výše.

                            Teď jsem hodila hlavou ŘÍKÁM: „Nebyla jsem takový srab, abych to s Veronikou skok podlezla, jako Blue CHip Candy!“

                                No ale jednou jsme s Verunkou také na Mělníku na tom malém kolbišti jely dostih poníků. Už jsem věděla o co jde. Šéfka mě vždy musela vést na start, jako pravého dostiháka. Mě to opravdu moc bavilo. Ale jak jsem byla nervózní, tak jsem buď vyběhla dříve, nebo jsem se na startu motala jako bába v kolotoči a tak nešlo odstartovat. Tak, když se spustil praporek, zařvalo se GOU! … Vyběhla jsem plným tryskem do čela. Měla jsem opět neuvěřitelný náskok. V tom na mě zase zařehtal takový krásný hřebec, který stál za zábradlím. V tom zápalu boje jsem si zase neuvědomila… a v té plné rychlosti jsem neodbočila po trase, ale zase jsem to zábradlí s Verunkou na zádech PODBĚHLA!!! Byla z toho naštěstí pouze pořádně potlučená ruka. A víte, co bylo komické, že jsem tam způsobila takový zmatek, že doběhl do cíle jeden jediný poník!!!

                        Verunko, promiň, ale já jsem opravdu nechtěla!!!

                        Jednou mě na tom Mělníku ale doopravdy POŘÁDNĚ NAŠTVALI !!! Jela se jakási celoroční soutěž. S Verunkou jsme zase suveréně vedly a s Cyklonem také. On skákal v kategorii s těmi nižšími poníky a já jsem i když malá –ale dobrá skákala s těmi poníky většími. Pár bodů nám sice chybělo, protože byla jeden víkend Veronika na škole v přírodě. Ale jely se poslední závody a já i Cyklon jsme všechno vyhráli. Pouze skákání v maskách nemohla Veronika vyhrát dvakrát a tak se mnou byla první a s Cyklonem druhá.

                      Teď mi asi neuvěříte, ale za sobotu a neděli – ZA JEDNU SOBOTU A NEDĚLI VERONIKA VYHRÁLA   PATNÁCKRÁT !!! A JEDNOU BYLA DRUHÁ !!! Ano, bylo to TAK !!! To bylo tenkrát povoleno více startů,nežli dva – tak jak je tomu nyní. Byla v tom i jízda zručnosti, ty masky, mohutnost a dostih. A tak počítejte – s Cyklonem v sobotu čtyři soutěže a semnou v sobotu čtyři soutěže a s Cyklonem v neděli čtyři soutěže a v neděli se mnou čtyři soutěže. To je dohromady 16 soutěží. S každým poníkem jela v jiné kategorii, tak OPRAVDU PATNÁCKRÁT TA VERONIKA VYHRÁLA a jednou byla druhá s Cyklonem v maskách. CELOROČNÍHO VÍTĚZE  A TO BYLO NA TOM VELKÉM KOLBIŠTI PŘED MNOHA DIVÁKY, TAK VERONIKA SE MNOU NEBYLA ANI NA DEKOROVANÉM MÍSTĚ !!!!!!!!! TAK STRAŠNĚ MOC VERONIKU, MĚ, ALE I CYKLONKA OŠIDILI !!!TAK TAKOVÝTO VÝKON NĚKDO NEDOKÁŽE ZA CELÝ ROK A VERONIKA TO DOKÁZALA ZA DVA DNY !!! A představte si, že když bylo vyhlášení

                        Pro nás pro všechny to bylo velké zklamání. Šéfka Iva Rosická šla na věž rozhodčích, ale moc tam nepochodila. Potom panu Mestenhauserovi psala jakýsi dopis a on se jí omluvil přes noviny.

                     

                       Ale i tam nás oškubali – prý skončila na celkovém třetím místě. Už to nemá smysl řešit, ale v každém případě jsme jeli všichni domu smutní -jako spráskaní psi. Bála jsem se, že už to Verču nebude bavit. To víte – sláva na dekorování je sláva na dekorování. To je právě ta odměna za tu dřinu, kterou do toho před závodama dáváte. A když vás o to NĚKDO PŘIPRAVÍ, tak to v novinách už nedožene. Bylo mi to fakt líto. Ale po pár dnech se Verunka z této rány vzpamatovala, hupsla do sedla a zase jsme se jen tak chytit nedaly!!!

                  Iva Rosická: "Sinďucho, já vím, že jsi velká bojovnice a že tě to tenkrát mrzelo.Ale já i Veronika jsme to panu Vladimírovi Mestenhauserovi již dávno odpustily! Vždyť je to už 12 LET !!! A podívej se, byl jediný, který svou chybu uznal a OMLUVIL SE PROSTŔEDNICTVÝM NOVIN! Vždyť je to krásné! A nesmíš Sindičko zapomenout, že zrovna pan Vladimír Mestenhauser byl  PRVNÍ A JEDINÝ ČLOVĚK, který pořádal závody pro poníky! Na začátku jsi si stěžovala, že jsi musela skákat soutěže s velkými koňmi, no a tady jsi skákala díky němu jenom s poníky.Krom toho ses tam vyblbla i na různých poničkovských hrách.

                      Já osobně, ale i Veronika a věřím, že i dívky z IROSU k panu Vladimírovi Mestenhauserovi jezdíme moc rády do dnes.A představ si, že když ještě žil jeho tatínek a já jsem u nich v červnu závodila, ŽE MI VĎYCKY POBLAHOPŘÁL K MÝM NAROZENINÁM.Bylo to velmi dojemné.Já mám ráda celou jejich rodinu."

                       Tak jo. Asi máte pravdu.Tak já mu tedy ODPOUŠTÍM ! SINDA

     

                        Když mi Veronika odrostla, vůbec mě můj prodej nebolel. Koupila si mě Bára Doušková a té jsem také dělala velkou radost – a hlavně – stále jsem byla na Šeberově a s Verunkou jsem se tudíž každý den vídala. Nebolel mě ani prodej, když mi vyrostla i Bára. Koupil mě pan Luboš Krátký pro svou dceru Veroniku Krátkou – a také jsem zůstala ve stáji v Šeberově u mé milované Verunky Rosické.

                           Po několika letech se Verunka se šéfkou Ivou Rosickou stěhovaly do Řisut u Slaného. Bála jsem se, co bude se mnou. Ale pan Krátký mě také odvezl do Řisut a tam jsem byla plno let.

                         To už byla Verunka Rosická s koňmi hodně zkušená a představte si, co udělala za hloupost!!! Chtěla udělat Veronice Krátké radost a chtěla mi ostříhat rousy, co jsem měla na nohách. Jenže den předtím se očkovalo a to já k smrti nerada!!! Očkování vždy probíhalo, že mi chytli nohu, pak mě pět lidí drželo a pak mě po různém přemlouvání píchli. No a tak se vrátím k tomu stříhání těch rousů – Verunka ke mně přišla a zvedla mi nohu… Jenže já jsem byla ještě vyplašená a bála jsem se další injekce a tak jsem jí nějak tu nohu vytrhla aVERUNCEJSEM VYRAZILA PŘEDNÍ ZUB !!!

                        Verunko moje milovaná – odpusť mi prosím, co jsem Ti provedla bolestivého. Věř mi, že to nebylo úmyslné a že jsem tě měla a mám strašně moc ráda.   Tvoje nejmilovanější SINDA ¨

                          

                         CYKLONEK : Jak o mě psala má maminka Sindička – byl jsem krásný, byl jsem poslušný, byl jsem velmi dobře jezditelný a na závodech jsem byl hodně dobrý. Jsem přesvědčený, že se Verunce na mě i dobře jezdilo, protože jsem byl velmi příjemný a nebyl jsem takový divoch, jako moje maminka Sindička. A byl jsem i hodně mazlivý. Trošku mi vadilo, že jsem byl mnohokrát druhý a to vždy, když jsem jel ve stejné kategorii a soutěži s mou maminkou Sindou, protože ona byla i ve svém později velkém věku opravdu téměř k neporažení. Takže jsem se ve všem opičil po mé mamince Sindě. Bohužel jsem se opičil i v tom, že jsem s Verunkou také naMělníku podběhl to zábradlí!!!Ale to bylo na velkém kolbišti – také jsem tam skákal parkur „ZM“ s velkými koňmi. Maminka Sinda se sice chlubila, jak byla dobrá, ale zapomněla na jednu dost důležitou věc, že ona i já – mrňaví poníci, že jsme skákali suveréně i TEN VELKÝ VODNÍ PŘÍKOP!!! A to kolikrát neskáčou ani velcí koně na Velkých závodech stupně „ST“ !!!

                        No a tak abych se vrátil k tomu podběhnutí toho zábradlí – byl jsem hodně mladý a sám ani nevím, proč jsem to udělal. Vím, že helma, kterou měla Veronika na hlavě pořádně rupla a šéfka Iva Rosická jí má do dneška – protože Verunku ta helma uchránila před velkým úrazem! A víte, co je odstrašující? To zábradlí jak na velkém kolbišti,tak na tom malém DODNES NENÍ ZABEZPEČENO, aby nemohli poníci podběhnout !!! A že už jich tam téměř každý den s dětmi běhá!!!

                     Nerad vzpomínám, jak jsme jeli do terénu. Na mě seděla Verunka a na Chorejce náš kamarád. Chorejka se lekla, vyhodila a ten kamarád spadl na záda a nemohl se hýbat. Verunka byla ještě dost malá, ale za její reakci měla dostat nějaké ocenění. To tenkrát nebyly mobily, jako jsou dnes. Představte si, že šel kolem jakýsi pán a Verunka ho prosila o pomoc A ON JÍ TU POMOC ODMÍTL!!! Pro Verunku to bylo všechno dost těžké. Musela chytit CHorejku, která tam kolem pobíhala jako šílená a musela sehnat pomoc pro kamaráda, který ležel na zemi a nemohl se hýbat. Když Chorejku po delší dobu chytla, musela ze mě slézt – já jsem byl přeci jenom malý a CHorejka ohromná. Takže nás malá Veronika oba vedla. Nevím, jestli si to dovedete představit, ale já malý poník jsem šel pomalu a CHorejka ohromná kobyla šla rychle a jak šla směrem k domovu, tak šla ještě rychleji. No – spíš caplovala-tedy poklusávala. Byla také pořádně nervózní, protože doma na ní čekalo její hříbátko ALTIUS. K prvním domkům z lesa jsme šli plno kilometrů. Verunka tam zazvonila na jakési lidi a poprosila je o pomoc a vysvětlila, kde náš kamarád leží.

                        Potom kohosi poprosila, aby jí pomohli s námi s koňmi, ale nikdo jí opět nepomohl. Nejhorší byla cesta takovým tunelem pod dálnicí. Byla tam tma a plno bordelu. Špatně se tam jde, když tam vede jeden jezdec jednoho koně. A vemte si, že z jedné strany vedla Verunka mě a z druhé strany tu bláznivou Choreu, která se čím víc blížila domovu ke svému hříběti, tím víc byla protivnější a nervóznější. Tak ten tunel jsme jakžtakž zvládli. Ale pak jsem měl o Verunku doopravdy velký strach. Za tím tunelem byl takový příkop a ten koně museli skočit. A zase si představte – já skáču jinak a velký kůň také jinak! Já opravdu nevím, jak to napsat, abyste si tu hroznou a nebezpečnou situaci uměli představit. Maká Verunka - myslím, že jí bylo devět let –stojí uprostřed. Z levé strany drží mě a z pravé strany ohromnou Chorejku. Příkop musíme takto skočit –všichni tři najednou !!! Já jsem malinký,tak udělám malý skůček. Chorejka je velká, tak udělá velký skok a Verunka mezi námi!!! No, snad jsem to popsal a vy si to dovedete představit. Bylo to pro ní strašně moc nebezpečné. Měl jsem o ní velký strach. Ale měl jsem strach i o CHorejku. Kdyby jí Verunka neudržela, CHorejka by tryskem utekla ke svému hříběti a to znamenalo přes velmi frekventovanou hlavní silnici !!! Ale Verunka ta šikulka to zvládla !!!

                        O toho našeho kamaráda jsem měl také velký strach. Dopadlo to s ním moc špatně - zlomená páteř a dlouho byl poté na invalidním vozíku. Nyní už snad chodí o berlích.BRR!!! Nerad na to vzpomínám.

                      Verunce jsem na závodech dělal také velké radosti. Byl jsem rád, když jsem jednou porazil nosatého přítele naší šéfky Ivy Rosické. On seděl na sportovním koni Leonovi. Kdyby nebyl Leon přiježděný od šéfky, tak by ten nosatec ani nic nedokázal. Vím, že ho to hodně štvalo, že jsem ho porazil. Ale já měl raději Verunku, než toho s tím dlouhým frňákem. Myslím, že si mohl založit živnost a s tím frňákem mohl kácet stromy! Neměl jsem ho rád!

    ?   ???   (Já vím Cyklonku, domluvili jsme se, že budeme psát všechno po pravdě. Omlouvám se Ti a čtenářům přiznávám, že ty jsi nebyl škodolibí koníček a nebylo nikoho, komu by ses posmíval, nebo koho by jsi neměl rád! Ta škodolibost vyšla ze mě, protože jsem si na toho nosáče vzpomněla a opravdu ho už nesnáším! Ale že jsi měl raději Verunku nežli jeho, to je pravda VIĎ?!)

                        No to je přeci jasné, že jsem měl Verunku nejraději a skákal jsem jenom pro ní! Také jsem velmi miloval, když Verunka na mě seděla a proháněla na jízdárně stádo poníků. Jednou jsme jeli na jakousi výstavu až k Plzni a Veronika to tam měla předvádět před mnoha lidmi. Dokonce tam dali i skok a Veronika měla ty poníky nahánět a s nimi skočit i ten skok. Jenomže – v Šeberově byla podstatně menší jízdárna a tam to tedy předváděla dokonale. Poníci před námi utíkali a když se tam dal skok, tak to bez problému skákali. Ale v té Plzni – za prvé to bylo cizí prostředí a tak jsme se tam cítili dost nejistě a za druhé tam bylo mnoho prostoru a všichni poníci se rozutíkali –každý na jinou stranu! Takže jsem s Verunkou na zádech lítal jako blázen, ale stádo dát dohromady se nám nepodařilo a o skoku ani nemluvím!!! Nejvíce se však diváci nasmáli, když se dospělí lidé snažili poníky chytit!!! Zdržení programu bylo díky tomu přes půl hodiny. Nejvíce měli pořadatelé starosti s mou maminkou Sindou! Ta si z nich vyloženě dělala legraci. S napřaženýma ušima si někoho nechala přiblížit tak na půl metru. Když ten dotyčný napřáhl ruku a chtěl jí chytit, tak se otočila, ještě vyhodila a pelášila pryč. Verunka byla z vystoupení nejdříve zklamaná, že se jí to nepovedlo, ale všichni se honičce moc smáli a tak se pak už smála i Verunka. Když se všichni poníci pochytali, měli jsme s Veronikou ohromný aplaus.

                      No a když mi Verunka už odrostla, následoval můj prodej. Bál jsem se, kam půjdu a bylo mi moc smutno, když mě odváželi. Plakal jsem a řehtal po mé mamince Sindě a po Verunce. Ale dostal jsem se k moc fajn lidem. Jezdil na mě takový fajn hošík, ale nechtěl moc závodit. Myslím, že mě bylo trochu škoda, protože jsem závodil rád a dobře. Měl jsem se jako starý kůň na důchodu – jestli víte, co tím myslím. Byl jsem celé dny puštěný a chodil jsem si do různých výběhů a pastvin, jak jsem chtěl. Když už mě to nebavilo, tak jsem přišel do stáje.

                      Pamatuji se, že se za mnou šéfka Iva Rosická s Verunkou přijely podívat. Musím se přiznat, že mi dlouho trvalo, než jsem poznal, že jsou to oni. I když jsem na ně vzpomínal, hned jsem je nepoznal – až po hlase. Chvilku jsem se s nimi pomazlil, potom podběhl výběh a už jsem byl zase na pastvě.

                      Slyšel jsem šéfku Ivu Rosickou, jak říká mé nové majitelce, že je to pro mne velmi nebezpečné, aby mě nepouštěli k těm velkým koním. Já jsem zakroutil hlavou a nechtěl jsem se mé svobody vzdát. To samé udělala i má nová majitelka. NECHALA MI VOLNOST. Ale ta volnost se mi stala osudnou. Jednou jsem také podběhl výběh k velkým koním. Ten jeden velký kůň mě pořádně pokopal. Ležel jsem dlouho v bolestech a velmi zraněný. Bylo pro mne vysvobození, když jsem odešel do nebíčka. Až po několika letech za mnou do nebíčka přišla má maninka Sinda – ověnčena samým vítězstvím.

                      Verunko, měl jsem Tě doopravdy moc rád a mám se tady dobře – neboj!      

                                                              Tvůj Cyklon

 

   

  H                 HÁJENKA

                     

 

H                        H Á J E N K A : No, o mě se říkalo, že jsem krásná a urostlá, že mám nádherný styl nad skokem, ale že mi prý zapomněli dát pracovní knížku! To teda fakt nevím, co tím mysleli. Ale pravda je, že se mi moc pracovat nechtělo. Naučila jsem se své jezdce shazovat a asi proto jsem moc oblíbená nebyla. Nejraději jsem byla ve stáji, nebo ve výběhu a jen tak jsem kolem sebe sledovala děj. Úplně jsem nesnášela, když si někdo stoupl doprostřed jízdárny a myslel si, že tam bude stát a já kolem něho budu běhat, nebo dokonce skákat!!! To jsem se rozčílila, dala uši dozadu a po tom člověku se rozeběhla a chtěla jsem ho z jízdárny vyhnat!   Jednou to na mě také vyzkoušela šéfka Iva Rosická. Také jsem se k ní vztekle rozeběhla se sklopenýma ušima… A najednou místo biče něco zašustilo, ona na mě hezky promluvila, poplácala mě po krku, dala mi cukr a já jsem najednou zjistila, že se jí nemusím bát a že nemám potřebu jí z jízdárny vyhnat. Pomalounku jsme k sobě začaly mít větší a větší důvěru a já jsem za ní chodila jako pejsek. Vím, že šéfka s ostatními koňmi mnohokrát pracovala ve volnosti. Ale já jsem byla stále vzpurná a sama jsem prostě běhat nechtěla. Dokonce jsem nechtěla ani chodit do terénu! Prostě jsem se s Veronikou někde zastavila a že nepůjdu a nepůjdu. Bylo mi dokonce jedno, když šli s námi i jiní koně. Bylo mi jedno, že odcházejí. Já jsem se zastavila a když přišla pobídka bičem, začala jsem se stavět na zadní.

                         Pamatuji se, že jednou na mě seděla jakási Martina. Byla daleko starší nežli Veronika. Šla se mnou také do terénu. Od šéfky Ivy Rosické věděla, co dokážu. Byla na to připravená. Zase jsem na ní vyzkoušela ten můj kousek. Zastavila jsem se a že dál nepůjdu. Čekala jsem různé pobídky a byla připravená, že se začnu stavět. ALE NIC !!! Žádná pobídka nepřišla. Tak jsem chvilku stála. Pak už mě to nebavilo a chtěla jsem jít domu. A ejhle. Martina byla rázná a sykla na mě: „NE!!! NIKAM NEPUJDEŠ !!! CHTĚLA JSI TADY STÁT, TAK TADY STUJ!!!“   Dnes už nevím, jak dlouho mě tam trápila. Pamatuji se, že bylo příšerné horko a že mě to tam už doopravdy nebavilo. Raději bych byla doma u žrádla. To jsem měla nejraději. Ale Martina byla důsledná a z toho místa jsme šly až po hodně dlouhé době a to, kdy ONA řekla, že půjdeme domu. Věřte, ale už jsem tam nikdy nezastavila. Ale pochopitelně jsem to s jiným jezdcem vymyslela zase jindy a jinde! No a také se mi kolikrát nechtělo vejít ani do parkuru. Hned jsem vystihla situaci a HUP NA ZADNÍ !!! A jak přišel někdo ze zadu s bičem a myslel si,že se ho snad leknu.Začala jsem strašně vyhazovat a kopat.

                        A představte si, co ta potvora šéfka Iva Rosická vymyslela, aby mě to odnaučila!!! Začala mi dávat kočárovou uzdečku, která měla klapky!!! Víte, co to je? To koně vidí jenom dopředu. Do stran a dozadu vůbec. Nejdříve jsem vůbec nevěděla, proč to dělá. Ale později jsem pochopila. Neviděla jsem totiž ten bič! No a já, když jsem odmítla jít dopředu – tak na mě šéfka zamlaskala a tím bičem mě pořádně štípla. Když jsem poslechla, řekla- hodná- a dala mi něco dobrého. Vy lidé tomu říkáte reflex, nebo co. Pak stačilo jenom říkat krók, klús, nebo cval a já jsem podle toho poslušně běhala. A víte co na mě vymyslela ta ještě větší potvora Veronika Rosická ???!!! Slova si nahrála na magnetofon a V U B E C na té jízdárně N E B Y L A !!! A já jsem tam běhala po jízdárně s klapkami s domněnkou, že tam stojí uprostřed s bičem a když neposlechnu, že bude štípanec!

                      A představte si, že mě s těma klapkama brali i na hobby závody. Každý - i koně na mě koukali jako na blázna!!! Ale mělo to ten samý význam – bičík jsem neviděla a když jsem neposlechla, tak následovalo zamlaskání a hned štípanec od biče. A jakmile jsem na zamlaskání poslechla a šla vpřed, následovala sladká odměna. Tak jsem si později uvědomila, že je lepší poslechnout a jít v před a dostat odměnu a že je lepší skákat bez klapek, než s nimi. Tak takto mě ty dvě potvory naučily, abych chodila do parkuru, abych nezastavovala před skokem, abych nezastavovala nikde v terénu. Prostě a jednoduše nade mnou obě holky Rosických vyzrály!!!

 

                      Možná to vypadá, že jsem byla na závodech úplný začátečník. Ale opak je pravdou. Skákala jsem předtím pod profikama a to moc dobře. Nevím ale, co se najednou stalo, že jsem skákat přestala. Myslím, že mi na závodech dávali víc, než jsem byla schopna unést. Myslím tím, že jak jsem se asi ukazovala, že mám skokové schopnosti, tak mě pouštěli zbytečně do těžkých soutěží no a proto jsem jednoho dne řekla dost. Potom to na mě zkoušeli po zlém a to jsem se ještě více zabejčila. Takže když se mnou začala Veronika skákat zase od začátku a pozvolna a to od nizoučkých skůčků, začala jsem pomalounku mít znova důvěru. Moc dobře se pamatuji, jak se Veronice škodolibě pošklebovali, že se mnou skáče hobby parkury. Já jsem se také trochu styděla – skákat JÁ a s PONÍKAMA !!!  A ty mě ještě poráželi !!! Ale později jsem pochopila, že to bylo moc dobře, protože jsem tam opravdu pomalu a jistě začala získávat důvěru a skákala jsem s Veronikou a s velkou radostí. Verunka o mě věděla, že nedovedu moc rychle utíkat. Ale naučila mě skákat šikmo a tím jsme si trasu velmi zkrátili a mnohokrát jsme proto vyhráli. Někdy ty její „ZKRATKY“ v rozeskakování byly až příliš odvážné. Ale je pravda, že jsem Veronice strašně moc věřila a že jsem se těch jejich zkratek nebála a že mě to opravdu bavilo. Nikdy se nestalo, že by mě přivedla ke skoku do neřešitelné situace a že bych se odradila a znovu bála skákat.

                        Tak jo, řeknu pravdu. Jednou na závodech v Kolíně jsem první den skákala skvěle a druhý den jsem třikrát zastavila. Prostě jsem neměla svůj den. Vím, že byla Veronika moc smutná. Prý jí na tom dost záleželo. Chtěla ukázat Šlechtovi, jak jí pěkně skáču, protože jeho jsem moc ráda neměla. (Také jsem ho nechala pořádně vykoupat ve vodním příkopu! On to se mnou v plné rychlosti najel, já jsem se ale těsně před příkopem zastavila, sklonila jsem hlavu a ještě jsem si vyhodila. TEN DO TÉ VODY ALE LETĚL!!! AŽ TO ZAŽBLUŇKALO!!! A rychle jsem utekla z parkuru, abych s ním už skákat nemusela! )

                        Tak snad mi Verča ty nepovedené závody v Kolíně odpustí, protože pár dní na to jsem s ní vyhrála na výstavě v Lysé nad Labem skok mohutnosti a ještě nás vyhlásili KRÁLOVNAMI SKOKU MOHUTNOSTI !!!   Verunka tam byla mezi chlapy jediná dívka a já jsem tam byla mezi hřebci jediná kobyla a skočily jsme nejvíce!!! Asi 17O cm širokánský oxer! Představte si to ohromné publikum, plno lidí, muzika, hlasatelka…Veronika mi po soutěži povolila otěže a já jsem věděla, že je již konec a že mám pohov. V tom davu lidí jsem ale hledala šéfku Ivu Rosickou a chtěla jsem se ujistit, že jsem skákala dobře a že je také se mnou spokojená. Stále jsem jí očima hledala. Byla jsem nešťastná, že tam v tom davu nikde není. Jak jsem psala, měla jsem povolené otěže a tak jsem šla k hrazení co nejblíže a stále jsem tu šéfku hledala. Najednou uslyším ! : „Hájenko !“ ANO! BYLA TO ONA!!!Věřte, nevěřte, strčila jsem hlavu do toho davu, natáhla jsem hodně krk a dostala jsem odměnu – cukřík! Pak jsem byla nadmíru spokojená!

                           

                  Asi po půl roce přišli do Řisut nějací kupci. Zastavili se u mého boxu, dívali se na mou tabulku se jménem a původem, poté koukali na mě a mezi sebou se ptali: „Je to ona?“ Když přišla šéfka, tak se jí ptali: „Paní Rosická, ta Hájenka, je to ta klisna, jak skákala na výstavě v Lysé nad Labem skok mohutnosti?“ Paní Rosická přikývla, že ano. Oni odpověděli: „No to je teda náhoda! My jsme si jí tam oblíbili a moc jsme jí drželi palce, aby to vyhrála. Skákala tam moc dobře. To by nás ani ve snu nenapadlo, že se s ní tady setkáme. Je opravdu nádherná.“ 

                      No, tak to vám teda řeknu, koně kolem mě – ty čuměli – i Altius! Dělal sice jako že neslyší a že žere, ale já jsem si moc dobře všimla, jak měl nastražené uši a poslouchal, jak mě chválili!!! Otočila jsem se k senu a spokojeně začala také žrát. To jsem měla stejně nejraději – to žrádlo a klid.

                      Ale jednou mě na závodech v Lounech pořádně naštvali!!! To jsem měla svůj den!!! Byl to parkur na čas. S Veronikou jsme skákaly šikmo, předváděly jsme neuvěřitelné obraty, až se lidem až zatajoval dech!!! Asi jsem v sobě měla plno energie, bavilo mě i pořádně rychle utíkat. Já i Veronika jsme tomu závodu daly celé srdce a prostě jsme chtěly vyhrát. Do cíle jsem mazala jako o život!!! Víte, ostatní koně jsem nesledovala. Jenom ty, které jela Verča. Bála jsem se, že mě porazí s téměř neporazitelnou Cantou. Jela také velmi pěkně a rychle, ale jeden z těch velmi těžkých obratů se jí nepovedl a tak si trošku zajely. Pak jela Veronika s klisnou Vineu Calek.Ta byla také od pana Martince. Ale té jsem se nebála, protože jsem slyšela, jak se Veronika domlouvá se šéfkou, aby nejezdila na čas, ale jenom na bezchybný parkur. Takže s tou klisnou jela pomalu a zajížděla za skoky. Pan Balcar by řekl, že jela někam do lesa. No a já se nosila jako pávice, protože jsem věděla, že z koní, které jela Veronika jsem byla nejlepší. No a představte si!!! Bylo vyhlášení vítěze. Vyhrála nějaká domácí. Ta pomalá klisna byla druhá, Canta asi pátá a JÁ AŽ JEDENÁCTÁ !!! Šévka Rosická s kamerou a časem běžela na věž rozhodčích a tam se jí prý omluvili a řekli: „ IVO,PROMIŇ, KDYŽ JELA VERONIKA S HÁJENKOU,TAK JSEM ZAPOMNĚL ZMÁČKNOUT STOPKY !!!“ No, co byste tomu řekli??? Já jsem se s Veronikou tolik snažila a přišly jsme jak o slávu, tak o výhru, tak o reklamu v novinách! Výsledky se totiž píší pouze do třetího místa a někdy jenom vítězové. Majitel pan Martinec by měl určitě radost, kdyby si přečetl v novinách, že jsem vyhrála. No a co ty rozhodčí dělali, když skákala Canta ??? Já jsem přesvědčená, že byla těsně za mnou a to tedy na druhém místě!!! Tak to byl rozhodčí se stopkami asi zrovna když Canta startovala na záchodě, protože není možné, že byla až za Vineou, která jela opravdu pomalu a hodně si na skoky nadjížděla!

                      No, měla jsem obě Rosické hodně ráda. Vím, že měly hodně rády i ony mě. Je divné, že mě měl rád i ošetřovatel mentálně postižený Ládíček. Vůbec ani nevím, proč mě měl rád. Já jsem ho přitom kolikrát kousla, nebo mu šlápla na nohu, nebo zase jeho někam namáčkla a on vždycky říkal: „Ty moje Hájenko milovaná. Já ani nevím proč Tě mám tak rád. Ty moje potvoro!“ Prý na mě hodně vzpomíná i dnes. Takže jsem se trochu rozpovídala – měla jsem Rosické opravdu hodně ráda, měla jsem se u nich dobře, ale musím říct po pravdě, že teď se mám líp. Představte si, že mě majitel pan Martinec prodal do Německa. Cosi do mě strčili – prý nosím v sobě hříbě od jiné matky. Ale mě je to šumafuk, že to hříbě nebude mé pravé. Mě se totiž splnil můj sen – dostávám hodně nažrat a samé vitamíny, chodím si po pastvinách a NIKDOuž na mě nevyžaduje žádný sport a žádnou práci !!! Mám se jako prase v žitě !!! Ale stejně na holky Rosických vzpomínám a mám je ráda.   H A J E N K A

 

                           

                        A L T I U S :   Já si na to moc dobře pamatuji, jak jste všichni z Loun přijeli pořádně naštvané. Dodnes nad tím kroutím hlavou. To, že si to dovolili- to byste se divili, co si rozhodčí kolikrát dovolí. Ale že si to rozhodčí a zrovna v LOUNECH dovolili na Rosické!!! Vždyť právě rok předtím tam zase ošidili mě! A byl z toho pořádný průšvih. Šéfka Iva Rosická dávala protest až na oblast !!! Takže si tam sakra nedali pozor, když věděli, že si to šéfka pořádně hlídá !!!  A nebo to udělali schválně. I to je možné. Protože je to do nebe volající, že se spletli jak u Hájenky, tak u Canty, tak dokonce i u Viney. A že se spletli v jednom roce a v tom druhém zase!!!

              No, ale tenkrát v Lounech to bylo také husté. To jsem tam skákal dvoukolové „S“. Neměl jsem s touto soutěží moc zkušenosti. Své první „S“ jsem skákal na Kladně a byla to velká sláva, protože jsem si hned splnil s Verunkou kvalifikaci na Mistrovství české republiky. Takže v těch Lounech jsem byl v této soutěži velmi nezkušený a spíše jsme to brali jako trénink před tím mistrovstvím. Pamatuji se, jak mě Verunka moc dobře jela. Perfektně mě přiváděla ke skokům a já jsem skákal, jako bych měl křídla. Ani v sobotu, ani v neděli jsem neudělal v základním kole chybu. Už si moc dobře nepamatuji, jak to bylo v tom rozeskakování. Ale tam jsem vždy nějakou chybku nasbíral, protože už to bylo přeci jenom 14O cm. Takže jsem v sobotu i v neděli byl na dekorování a to hned za jezdcem CHýlem, protože ten neudělal se svým koněm žádnou chybičku ani v základním kole, ani v rozeskakování. Měl jsem opravdu velkou radost a holky Rosičtí také. A najednou nesli z věže rozhodčí překrásný PUTOVNÍ POHÁR města Loun. Já i Veronika jsme na něho tak trochu závistivě koukali, protože nám bylo jasné, že to vyhrál Chýle. Šéfka Iva Rosická stála u hrazení a když šel rozhodčí s tím pohárem kolem ní, začal jí gratulovat, že jsme ten Putovní pohár vyhráli my! Ona i Verunka i já jsme se divili. A OPRAVDU !!! Mě Altiuse a Veroniku Rosickou vyhlásili, že jsme vítězi toho nádherného Putovního poháru. V propozicích prý bylo, že o vítězi rozhoduje bezchybnost obouzákladních kolLEPŠÍ ČASZ DRUHÉHO KOLA !!! A to jsem měl já s Veronikou. Chápete to? Já jsem byl sice v klasickém „S“ v sobotu i v neděli za CHýlem, ALE PUTOVNÍ POHÁR JSEM S VERUNKOU VYHRÁL!!! Šéfka Iva Rosická měla dvojnásobnou radost, protože vyhrála 5.OOO Kč. A já jsem dostal ohromnou a nádhernou žlutou mašli, která mi vlála pří dekorování a fanfárech, když jsem ukázkově cválal čestné kolo a na sobě jsem nesl šťastnou Verunku.

                      No jo. Ale ten Chýle to nemohl rozdýchat a tak šel na věž rozhodčích a začal tam šíleně řvát a dával protest. Pamatuji se, že k šéfce a Verunce přišel jakýsi rozhodčí a řekl: „Holky Rosických, vezměte pohár, naložte koně a zdrhejte, nebo vám ho ještě vezmou!“ Šéfka Iva Rosická se smála, držela ten pohár, poplácala ho a řekla: „Ale my už si ho vzít nenecháme! Už jim ho nedáme. Pohár už je náš!“ Culila se u toho a byla šťastná. No, já jsem cítil něco ve vzduchu a už bych byl nejraději v Avii a hlavně doma v Řisutech i s tím pohárem. Mé tušení bylo správné. Za chvilku přišel hlavní rozhodčí a řekl, že nám ten pohár musejí vzít, že to vlastně vyhrál Chýle. A tak jako zlodějka nesla ten pohár šéfka Iva Rosická na tu věž rozhodčích a i těch 5 OOO Kč. Chýle prý řekl vztekle: „Tu mašli ať si nechají! Těch mám doma dost!“ Tak jsem měl radost z té mašle, ale řeknu vám, že jsem byl pěkně naštvaný. Ale já jsem byl naštvaný i na šéfku Ivu Rosickou! Proč si pořádně nepřečetla pravidla? Ale později jsem se dozvěděl, že šéfku ani ve snu nenapadlo útočit na dvoukolové „S“ tedy útočit na ten Lounský pohár. A tak tyto závody brala pouze jako dvě „S“ a proto se o propozice a pravidla v této soutěži moc nezajímala – respektivě vůbec nezajímala.

                      A nejvíc jsem byl pochopitelně naštvaný na pořadatele a rozhodčí. Přeci není možné, že pořádají JIŽ NĚKOLIKALETÝ ZÁVOD O PUTOVNÍ POHÁR A NEZNAJÍ PRAVIDLA!!! Přeci hned od začátku měli vědět, kdo je vítěz!!! Strčil jsem čumákem i do Veroniky i do šéfky Ivy Rosické, začal jsem hrabat a chtěl jsem jim říct, ať si to nenechají líbit!!! Ale bohužel mluvit nedovedu. Ale naštěstí se našlo pár přátel a moje holky popíchli a tak šéfka Iva Rosická napsala protest až na oblast. A opravdu nám to vítězství UZNALI !!! ALE AŽ PO PUL ROCE !!! Peníze prý dolovali od CHýleho asi rok. Co jsem si všiml na závodech, tak Chýle s nimi do dnes nemluví. Ale jak znám ty moje holky, tak je jim to šumafuk !!!

                        Ale chtěl bych napsat, že si moc dobře pamatuji, jak jsme ten den jeli domu. Víte – měli jsme se radovat, jak jsem s Verunkou dobře skákal a jak jsem měl nádherné umístění v klasickém parkuru stupně „S“. Místo radosti jsme v sobě měli takový divný smutek. Nevím, jestli si to dovedete představit. Byli jsme ošizeni o radost. Trochu ta radost pochopitelně přišla, když ty moje holky ten protest vyhrály, ale řeknu vám, že po půl roce - to už neníono.

                      No a to mě ještě ten samý rok ošidili i na Mistrovství české republiky v Ostravě. Byl jsem tam s mým velkým kamarádem Máriem. V pátek jsem vyhrál zahajovací soutěž. První kolo bylo „L“. Verunka byla mladinká – bylo jí myslím 16let.Vzpomínám, že strašně moc pršelo a bylo to hluboké a klouzalo to. Veronika s námi jela velmi opatrně. Pro Mária byla tato soutěž hračka, ale zrovna se jim moc nevedlo. Já jsem šel líp, jak Mário, ale také žádná sláva. Pro Veroniku nastal těžký úkol. Do druhého kola mistrovské soutěže si musela vybrat jednoho z nás. Já jsem byl oproti Máriovi ucho, ale Veronika si vybrala mě, protože jsme spolu byli hodně sehraní. Také pochopitelně hrálo velkou roli počasí. Říkal jsem sice, že v pátek pršelo. Ale na sobotu a na neděli hlásili katastrofální tropická vedra. Mário měl velké problémy s dýcháním a Veronika měla o něho strach. No a tak si vybrala mě. V sobotu a v neděli se skákalo „S“. Snažil jsem se. Opravdu jsem se moc snažil. Ale zase mi ty lupiči rozhodčí UŠKODILI!!! Představte si, že jsem skákal vodu. Vyskočil jsem do výšky, ale i do dálky. Za vodním příkopem má být na ZEMI položená páska. ALE TA PÁSKA BYLA VE VÝŠCE 2O CM !!! Já doskočil ZA TU PÁSKU, ale jak jsem doskočil a jak jsem prohnul nohu v kloubku, tak se můj kloubek té pásky dotknul a ta se zahýbala a ten PITOMÝ ROZHODČÍ, co stál u vodního příkopu ZVEDNUL PRAPOREK a to znamenalo, že jsem do té vody šlápl a to znamenalo 4 trestné body !!! Vím, že šéfka a plno svědků, co to viděli šli za hlavním rozhodčím Jiřím Pecháčkem. Dokonce mu ukazovali kameru, kde bylo jasně vidět, že jsem do té vody nešlápl a bylo nám to všem houby platné!!! Pecháček řekl, že je to jako ve fotbale – když zvedne rozhodčí praporek u vodního příkopu, není odvolání!!!

                        Věřte nevěřte, ale něco podobného se prý ten samý rok stalo na mistrovství mužů v Karlových Varech. Tam také jezdec s koněm skočili ZA VODNÍ PŘÍKOP a tam zase odpadl od kopyta drn, který spadl do vody, ta zažbluňkala a zase pitomý rozhodčí zvedl praporek a také následovaly nespravedlivé čtyři trestné body.

 

                        Možná si budete myslet, že jsem chlubílek, ale s Verunkou jsem vyhrál mistrovství Prahy a na mistrovství české republiky jsem byl s Verunkou pátý. Mohl jsem být lepší, ale Verča ještě v těchto soutěžích tenkrát neměla moc zkušeností a já jsem byl také mladý a nezkušený. Ale později jsme si pár skvělých parkúrů „ST“ Verčo zaskákali viď! Škoda, že jsem onemocněl. Vím, byla to pro Tebe velká rána a velká ztráta. Ale víš, jak jsem trpěl, když jste odjížděli na závody s jinými koňmi? To se snad ani nedá popsat. Moc jsem ve stáji řehtal a naříkal, že mě neberete sebou. Já bych byl ochoten pro Tebe skákat i o jedné noze! Tak moc jsem měl závody a Tebe rád !

                        Verčo, chtěly jste mi pomoct a daly jste mě s maminkou na výběh k vaší známé. Bylo mi po vás moc smutno. To opravdu bylo. Ale ta pastvina – to bylo něco!!! Byl jsem tolik šťastný. Ale fakt, že paní mě měla sice moc ráda, ale starala se o mě neodborně. Bál jsem se tam chodit přes ty elektrické kabely ve stáji jsem měl málo podestláno a ležel jsem na tvrdém a studeném. Jsem rád, že jste si toho všimly a že jste mě zase vzaly zpátky do Řisut. Až na to, že tam chybí ta pastvina. Jinak to tam mám moc a moc rád. Už jsem se uzdravil a teď dělám radost Nikolce Kalousové. Nejdříve jsem se bál, že mě ty mrňavounké skoky s ní skákat bavit nebudou, ale opak je pravdou. Prostě miluji závody a miluji dekorování a tu atmosféru kolem. Z pana Kalouse si dělám legraci. On to s námi koňmi moc neumí. Tenkrát jsme byli na závodech na Trojáku. Příšerně pršelo. Tvá maminka řekla panu Kalousovi, aby mě RYCHLE odvedl do auta, aby na mě tolik nepršelo. Verčo, znáš mě!!! Viděl jsem tam nádhernou trávu a bylo mi úplně jedno, jestli prší, nebo ne. Popošel jsem krok a začal se pást. Pan Kalous mi říká: „Aldánku, Altiusku pojď, půjdeme do auta, abys nezmokl. Zase jsem kousíček popošel a dal hlavu dolu a zase jsem se začal pást. Pan Kalous zase: „Aldánku, pojď, moc prší, musíš jít do auta víš?“ Verčo, vždyť mě znáš! Dělal jsem, že ho vůbec neslyším. Normálně bychom tu trasu ušli za 3minuty. Já jsem to s panem Kalousem šel půl hodiny!!!

                        Vím, že za to Nikolka nemůže, protože bydlí daleko. Ale já bych si představoval, že by se o mě více starala a více mě hýčkala. Mám tam sice Tvou maminku, mám tam úžasného Ládíčka, jsou tam i jiná děvčata - ale Nikolka na mě jezdí a já bych si od ní přál více lásky a více opečování. Ale když mám plný žlab, tak si na to ani nevzpomenu.

                    Ale jednou se mě Nikolka pořádně zastala. Kdysi k nám chodila jedna paní z vesnice. Také má koně a byla to naší šéfky Ivy Rosické velká kamarádka. Šéfka jí k nám kolikrát pozvala i na Štědrý večer – aby „chudinka“ nebyla doma sama. Vím, že jí šéfka také pokaždé zvala na různé oslavy. Ale ta ženská na šéfku Ivu Rosickou udělala pořádný podraz. Slyšel jsem jednou šéfku, jak říká: „Ta už mi tady nesmí překročit práh!“ Jednou jsme byli s Nikolou na závodech. Míša tam byla také se svými koňmi a já jsem dvakrát vyhrál a Míša také měla několik krásných umístění. A obě se šly s mašličkami pochlubit k té ženské. Ona se prý závistivě podívala na ty mašle a zle řekla: „Míšo, Tobě gratuluju. Ale Tobě Nikolo ne! I kdybys vyhrála mistrovství, tak Ti nepogratuluju,protože ten Altius patří NA JATKA !!!“ TFUJ!!! Ta ženská je ale odporná!!! Viďte!!! No, ale Nikolka se zachovala úžasně a okamžitě zareagovala a odpověděla: „ JÁ SE VÁS O ŽÁDNOU GRATULACI NEPROSÍM   VY   R O P U CH O   Š E R E D N Á !!!

                    Tak to klobouk dolu před Nikolkou!!! Takhle se za mě rve jako lvice!!! Však já Ti to ty moje holka ještě vynahradím! Neboj.

                    Hájenka psala, že má naše holky Rosických moc ráda. Ale to já je mám také moc a strašně moc rád. Vždyť jsem jejich miláček- vždyť jsem se u nich narodil!!! Představte si, že šéfce Ivě Rosické za mě nabízeli MILIÓN KORUN A ONA MĚ NEPRODALA !!!

                                          Je mi po Tobě Verunko už delší dobu moc smutno.       Tvůj  ALTIUS

                               

                                   MÁRIO 

                  

                          M Á R I O : To já jsem je také moc miloval. Hlavně Verunku. Kdybyste věděli, jak se o mě velmi dobře a s tou největší láskou starala, když jsem byl nemocný. Každý den mi vařila různé bylinky a čajíčky, mazala mi nozdry voňavounkým a mastným krémem, ošetřovala mi nemocný kohoutek, bandážovala mi nohy…Byl jsem opravdu hodně nemocný. Neměl jsem v pořádku plíce. Možná plno lidí z vás odsoudí mého majitele a trenéra pana Balcara, že mě na závody vůbec pouštěl. Ale zcela určitě vám musím říci, že jsem závody miloval a že bych bez nich umřel. Jsem vděčný panu Balcarovi, že mi vybíral závody někdy i více kilometrů daleko, ale vybíral je tam, kde se moc neprášilo.

                    Verunce jsem velmi vděčný, že mě v parných dnech trénovala velmi brzo ráno, kdy byl ještě chládek. Velmi brzo, to znamená ve 4 hodiny ráno. Potom se musela vysprchovat, jít do školy,potom odjezdit další koně, učit se a kolikrát mě ještě vzala ve 22 hod večer, kdy už byl opět chládek. Byl jsem ve velmi dobré kondici. Verunku jsem opravdu miloval a skákal hlavně pro ni. Byla mladičká – 16 let a neměla moc zkušeností z parkurů 14O cm – tedy z parkurů stupně „ST“. Ale jsem přesvědčený, že jsem byl pro ni dobrý učitel a pan Balcar velmi vynikající trenér. Ona musela mít talent, protože by jí jinak pan Balcar netrénoval a už vůbec by jí nedal na ježdění mě. Měli jsme spolu mnoho a mnoho krásných umístění. Já jsem byl pod ní šťastný. Byla jemňoučká, ale když byl problém, dovedla do mě pořádně strčit. Nejvíce si vážím, že mi vyšla maximálně vstříc. Tím myslím, že i v základním parkuru a to i v těch vyšších soutěžích trasu velmi zkracovala a tím jsem se s dýcháním zbytečně nenamáhal. Psal jsem, že jsme měli plno úspěchů, ale nemyslete si, že to měla Verunka jednoduché!!! O mém majiteli panu Balcarovi je všeobecně známé, že byl velmi a velmi přísný. Její maminka Verunce také pořádně šlapala na paty, až mi bylo Verči kolikrát líto. Ale asi to tak bylo dobře. Třeba by se bez toho ty úspěchy nedostavily.

                   Nejraději vzpomínám na zimní tréninky, když jsme i s Altiusem jezdili skákat na Kladno do haly. Pamatuji se, že šéfka Iva Rosická vždy něco napekla a než se postavily skoky a než jsme se vykrokovali, tak tam s panem Balcarem a panem Poncarem popíjeli kafíčko a přitom si dávali něco dobrého do nosu. Když měl náladu Láďa Kubr, tak tam ještě vyvářel různé dobrůtky i on. Po tréninku kolikrát koukali i na různé parkury na videu. Opravdu na toto období velmi rád vzpomínám.

                    Ale velmi nerad vzpomínám na to, jak chtěli Veroniku okrást v Mostě o její velkou výhru a to o 3O.OOOKč. Velkou výhru – to nemyslím částku 3O.OOOKč, protože celoroční sbírání bodů v Orling Junior Capu stálo plno peněz – a to startovné,ustájení, ubytování, doprava… VELKOU VÝHRU myslím tím, že byla Veronika v Orling Junior Caou absolutní vítězka, protože měla takový bodový náskok před ostatními,že v posledním kole vůbec nemusela startovat a stejně by to VYHRÁLA!!! A PŘEDSTAVTE SI, ŽE VERONICE TU VÝHRU NEVYPLATILI!!! V tu sobotu jí dali „prázdnou obálku“ a v novinách se ani nestyděli napsat, že byla výhra vyplacena!!! Teprve až druhý den po velkých bojích a nechutných urážkách s nepříjemným pohledem čásku šéfka Iva Rosická vybojovala.

                      Ponižující také bylo, že pro mě a Veroniku ti chudáci neudělali ANI ČESTNÉ KOLO!!! Bylo sice čestné kolo – ale to pouze z parkuru „S“. A to vyhrála dcera pořadatelky. A Veronika v té soutěži byla se mnou druhá. A tak plno diváků nevědělo, že ORLING JUNIOR CAP vyhrála právě Veronika.

                    Bylo to nechutné a hlavně u mladých jezdců by se takové věci dít neměly!!! Zrovna to samé, co psal Altius :JAK JE MOŽNÉ, ŽE POŘADATELÉ ANI ROZHODČINEVĚDELI, KOMU MAJÍ VÝHRU VYPLATIT!!!   TO JEPŘECI ABSURDNÍ!!! Nejhorší na té lumpárně je, že se ani Veronice, ani paní Ivě Rosické do dnes NEOMLUVILI !!! A přitom byla Veronika skutečně velká vítězka!!! „Verunko, byla jsi stejně nejlepší a já Ti gratuluji!“ Mário

                    Ještě jsem zapomněl napsat – ale to by mělo být obráceně – Prohra, ALE PŘITOM VÍTĚZSTVÍ. To jsem skákal s Verunkou mistrovství republiky. Byly to vlastně první závody, které jsme spolu jeli. Shodou okolností se to také skákalo v Mostě, ale ne na písku – tam to snad ještě nebylo hotové, ale na dostihové dráze. Teda, klepu se na čele, proč na dostihové dráze. Verunka tam měla mě a také vynikajícího koně Linche. Ten byl kdysi také trénován panem Balcarem a v tuto dobu ho měl majitel pan Hrnčiar. Byli jsme oba já i Linch vynikající koně. Myslete si, že jsem ješitný, ale když se na nás na oba zeptáte, tak vám to každý potvrdí. Od obou majitelů bylo hezké, že nás Veronice půjčili. S Linchem jsem se pořád dohadovali– oba jsme chtěli to mistrovství pochopitelně vyhrát. Tak jsme se stále dohadovali, kdo z nás dvou bude mít tu zlatou medaili a kdo tu stříbrnou. První kolo jsme šli OBA BEZ CHYBY !!! Druhé kolo jsme šli OBA BEZ CHYBY !!! AŠLO DO TUHÉHO – POUZE JEDENÁCT KONÍ (PODOTÝKÁM Z CELÉ ČESKÉ REPUBLIKY !) SE DOSTALO DO ROZESKAKOVÁNÍ, KDE ŠLO O HODNĚ -TEDY O MEDAILE !!! A jestli jste dobře četli, BYLI JSME TAM S VERUNKOU   O B A !!! Já I LINCH!!!

                      Nervózita začala pořádně stoupat. Nevím, kdo byl víc nervózní, jestli já a Linch,nebo Veronika. Ale nejvíc – to vím zcela určitě byl nervózní můj majitel – tedy pan Balcar. Měl rád i mě i Linche. Ale já jsem byl jeho a tak si určitě moc přál, abych to s Verunkou vyhrál já. On rád vyhrával, já jsem rád vyhrával, Verunka ráda vyhrávala Linch rád vyhrával – a skákalo nás už jenom jedenáct!!! Kolikrát jsme s Linchem vyhrávali v daleko těžších soutěžích a z daleko většího počtu koní… Linch skákal s Verunkou první. Díval jsem se na ně a pochopitelně jim držel moc a moc palce. Ale začal jsem nervózně hrabat a řehtat a volat na Veroniku: „Verunko, nespi a jeď rychleji!!! Vždyť je to rozeskakování a skáčeš si pro medaili!!! Jedeš moc pomalu!!! Linch má raději rychlé tempo !!!“ Verunka mi mou řeč bohužel nerozuměla a tak nezrychlila. K jednomu skoku přijela opravdu pomalu a Linch jí jednou zastavil. Potom se asi vzpamatovala a kopla ho do pupku a už jeli bez chyby. Ale to jedno zastavení stálo Veroniku medaili!

                      Potom si sedla na mě. Najednou přišel na opracoviště pořádně naštvaný můj majitel pan Balcar. Poznal jsem na něm, že je také moc nervózní. Řekl Veronice, že má se mnou skočit skok. Asi zase jela pomalu a on na ní začal šíleně řvát. Báli se ho skoro všichni. Já ne. Já jsem vždy věděl, co mám dělat, protože mě to učil. A tak konečně Veronika trochu přidala a mně se skákalo podstatně lépe. Pan Balcar mě také trochu vyprovokoval a já jsem chtěl vyhrát ještě více. Znal jsem jeho fígle. Těsně před startem mi nechal postavit vyšší skok a já jsem se trochu uhodil. To zase byla známka, že mám více zvedat nohy. Ale měl jsem strach, aby nás s Verunkou nevyloučili. Skok mi tam postavil opravdu vysoký. Někdo tam cosi řekl a můj majitel se rozčílil a poslal ho někam. A šlo se do boje. Na start jsem se těšil. Miloval jsem atmosféru závodů, miloval jsem závody a hlavně jsem miloval rozeskakování. Nejsem člověk, jsem kůň, ale vždy jsem moc dobře věděl, kdy je rozeskakování a to i když to bylo s následným rozeskakováním.

                      Tak abych neodbočoval. Už, už, aby zvedli praporek a zazvonili!!! KONEČNĚ !!!  Veronika mě vedla opravdu bravurně. Tempo mi vyhovovalo, ona mě v ničem nerušila a já jsem skákal s takovou radostí!!! Už jsme měli pár skoků do cíle. Najednou obrat a mě to ujelo. Snažil jsem se neupadnout, ale nešlo to. Tráva byla kluzká jako led. Snažil jsem se, aby se Verunka nějak udržela – ale opravdu to nešlo. Oba jsme padli na zem. O Verunku jsem měl velký strach. Noha jí zůstala pod mým tělem. Ale ani jeden z nás jsme to nevzdali. Na mistrovství vás pád nevylučuje. Ani jsem netušil, že ta mlaďounká Verunka má také tak velké srdce jako já. Žádné brečení, žádné prohlížení, zda jí něco bolí – sedla na mě – před námi byl vysoký skok. Kdyby si udělala kroužek, byla by to neposlušnost a zase další trestné body a také trestné body za čas. Verunka měla to velké srdce jako já a tak jak jsme se zvedli ze země mlaskla na mě a pobídla mě a ten skok jsme BEZ NÁJEZDU A BEZ CHYBY PŘEKONALI !!! Neudělali jsme žádnou chybu ani v následujících skocích. Dojeli jsme do cíle a oba jsme byli bolaví. Za pád nám naskočilo 8 trestných bodů, takže bylo po medaili. Ale víte, co vám povím - i s tím pádem jsme měli LEPŠÍ ČAS, než Holíková, která to tenkrát vyhrála!!! Možná mi řeknete, že jsem chlubílek, ale ode mne i od Veroniky  TO BYLO MISTROVSKÉ DÍLO!!! Nakonec jsem byl s Verunkou na 9tém dekorovaném místě a Verunka s Linchem byla přede mnou na 8mém dekorovaném místě. Pamatuji se, jak maminka Iva Rosická seděla na tribuně a tekly jí slzy. Takhle přijít o medaile… Vím, že za ní přišel jeden fajn kamarád a utěšoval jí a říkal: Hlavně, že se jim nic nestalo. Bylo to od nich od obou mistrovské, co předvedli.A uvědom si Ivčo, že jsou osmí a devátí Z CELÉ ČESKÉ REPUBLUKY !!! Vždyť je to nádhera !!! Moc ván gratuluji!“

                    To je Verčo viď, buď nás ošidí, nebo máme smůlu. Ale bylo i plno krásných závodů viď! Za nejkrásnější považuji Ústí nad Labem a na nově upravený trávník před povodněmi u pana Žižky na Trojském ostrově. To se to tam cválalo a skákalo. Jako po mechu. To byla nádhera. Také jsme tam spolu přeci vyhráli mistrovství Prahy. Pamatuješ? Trošku mě namíchnul novinář Cyril. Do novin sice napsal, že jsi to vyhrála se mnou, ale dal tam Tvou fotku s Altiusem. Ale to nevadí. Moc rád na závody a na Tebe vzpomínám.   Tvůj Mario                                                                                                                                                    

 

                     

                                   LYNCH

                     

LYNCH : Verčo, Verunko, že mi to odpustíš, že jsem ti v tom mistrovském rozeskakování zastavil! Já se opravdu stydím. Vím, že to tempo bylo pomalejší, nebylo optimální, ale nemusel jsem zastavit. Stydím se i před Máriem. On je také anglický plnokrevník a on neměl oproti mě tempo vůbec žádné. Po pádu a tvém nasednutí skočil skok a neměl ani tempo, ani prostor, skočil to dokonce z místa! Kdybych to mohl vrátit, určitě bych Tě v tom už nenechal. Vím, že v tu dobu jsi měla raději mě než Mária. Bylo to dáno určitě tím, že mě pan Balcar trochu od Tebe odstrkoval. Nechtěl, abys na mě jezdila v tréninku a chtěl, aby vyhrál jeho kůň a to byl právě Mário. Vím, že asi proto jsi měla trochu víc raději mě. A já jsem Tě zklamal. Je mi to opravdu líto.

                      Škoda, že jsme spolu potom už nikdy žádné závody nejeli. Určitě bychom si na sebe více zvykli a bylo by to úžasné. Ale já jsem měl později velké problémy s kolikou. Když jsem svůj boj o život v brněnské nemocnici prohrával, vzpomněl jsem si na Tebe a byl jsem se s Tebou rozloučit. Ty ten sen dopodrobna popisuješ ve Tvých SKUTEČNÝCH PŘÍBĚZÍCH. To, že jsem umřel jsi věděla ty jako první.

                      Pamatuješ, jak jsi mě i Mária před mistrovstvím měla zkoušet na Kladně? Tam se přeci majitelé pan Hrnčiar i pan Balcar měli domluvit, jestli nás Tobě půjčí. Mário tenkrát prokopnul stěnu u Avie a já jsem vám přeci při vyložení utekl!!! A ještě že se to ani pan Hrnčiar, ani pan Balcar nedozvěděli!!! Mohlo být po všem viď!

                      Ale jízdu na nás jsi zvládla bravurně. Ale také bylo k zasmání, jak jsem Ti nacválal na špatnou nohu. Ty jsi přešla do klusu a chtěla nacválat na správnou. A Balcar jak se začal rozčilovat: „Ser na nohu a doprdele cválej!!!“ Nebo jak nám před skokem nevycházel krok a ty jsi podle Roberta CHelberka udělala před skokem kroužek. Slyším zase řev pana Balcara: „ Doprdele!!! Co to tady ty krávo děláš za kroužky!!! SER NA TO A JEĎ !!!No, škoda, že sis na toto v tom rozeskakování nevzpomněla! Možná by ta medaile byla!

         

                 Také se musím smát, když si vzpomenu, jak tam byly ty holky z Loun. Byly to takové šmudly neupravené! Ta jedna měla také skákat a skočila skok proti srsti. Za ním stál přece pan Hrnčiar a ona ho málem porazila. Byl jsem zvědavý na pana Balcara. Čekal jsem příšerný řev, ale on dělal, že si toho nevšimnul. Asi nechtěl dát najevo, co to na tom koni od něho sedí za střevo. Ale nechci vědět, co by se stalo, kdybys tento kaskadérský kousek udělala ty se mnou, nebo s Máriem!!! Myslím, že by pan Balcar tak příšerně řval, že by spadla celá sportovní hala!!! CHI, CHI, CHI.

    Ale mě je tady v nebíčku moc fajn. Mám tady plno koňských kamarádů. Je tady také už i pan Balcar i pan Poncar a je tady i Mário a poník Cyklon a Tvá nejmilejší ponička Sinda. Paní Rosická tady má i Omárka. Kolikrát jí slyším, jak mluví paní Rosická k panu Balcarovi a říká mu: „Mirku, ne že si tam zase vybereš ty nejlepší koně!!! Ať tam také nějaký zbude na mě!“ Pan Balcar se ale potutelně usmívá. To víš Verčo, že nás ty nejlepší má on!

    Ale po pravdě Ti řeknu, že je tady nuda. Nejdříve se mi tady líbilo, ale je tady fakt nuda. Do skokových hodin k panu Balcarovi chodím jenom když chci. A on vůbec neřve. Když nám to jde, tak je rád a když nám to nejde, tak se jenom divně podívá. A to mě právě nebaví. Já jsem měl rád to napětí a také jsem měl rád atmosféru ze závodů.Nejraději bych se vrátil K VÁM NA ZEMJo, abych nezapomněl – viděl jsem tady pobíhat vaše pejsky Blekinku, Míšu,Besinku a toho mrňavého a sympatického pejska Aldánka .Tak vás tam, dole mám moc pozdravovat. Mám chuť na zeleňoučkou travičku. Tak se tam, dole mějte. Třeba mě převtělejí a na ZEM se zase vrátímMoc pozdravů   Tvůj LYNCH.

 

           

                 

 

                        Angie 1 – KLUSAČKA.

                     

                Když mě šéfka Iva Rosická koupila, byla jsem krátce obsednutá. Uměla jsem díky svému původu chodit v kroku a v klusu. Když jsem se ve výběhu něčeho lekla, neuměla jsem utéct cvalem, jako každý normální kůň, ale z místa nebezpečí jsem utekla klusem. Oba moji rodiče byli zapřaženi v sulkách a běhali klusácké dostihy. Já jsem prý byla pomalá a tak mě do těchto klusáckých dostihů moc nepouštěli.

                      Když jsem se dostala do rukou Veroniky, musím se vám přiznat, že mě trochu trápila. Vůbec se mnou totiž neklusala, jenom krokovala a cválala. Bylo mi to ze začátku velmi nepříjemné. Klus byl pro mě přirozený. V tom cvalu jsem se cítila velmi nemotorně. Po několika měsících mi začaly se šéfkou dávat do cesty různé kavalety. Byla jsem mlaďounká a nikdy jsem nic takového neviděla. Moc jsem se všeho, co bylo na zemi bála. Ale Veronika i šéfka byly důslední a dokud jsem to nepřeskočila, tak jsme z jízdárny neodešly. Potom následovala odměna – kýbl s ovsem a to ještě na jízdárně. No a takhle pomalounku, polehounku se začaly skoky dávat větší. Později následovaly různé profily – deky přes skok, igelit přes skok, různě barevné překážky…

                        Veronika v tu dobu měla své nejlepší koně a to Altiuse a Mária. Před zimou dala oboum   koníkům od velkých závodů a skoků pohov a tak vzniklo, že si mě vzala Veronika na soustředění do TALENTOVANÉ MLÁDEŽE. Vím, že nade mnou trenér ohrnoval nos – že jsem malá a ještě k tomu klusačka. Já jsem vám zapomněla říci, že i když se mnou Verunka doma neustále cválala, že jsem se stejně v nepříjemné situaci vždy rozklusala, protože to bylo pro mě přirozenější a pohodlnější.

                       Ale pamatuji se, že když jsem skočila jakýkoliv skok, lidem jsem se moc líbila. Prý jsem skákala vysoko a hodně jsem krčila nohy a nechtěla jsem udělat chybu. To soustředění bylo v hale a tam se mi moc líbilo. Měkounký terén, nikde nic nešustilo, nikde na vás nefoukalo a já jsem se mohla soustředit na práci.

                        Ko lem dubna potřebovala šéfka pomoci na Staroměstském náměstí. Věděla o mně, že dovedu tahat a tak mě tam na pár měsíců vzala. Musím se přiznat, že mě tahat nevadilo. Nevadilo mi ani to neustálé ošahávání turistů – teď to vypadá, že jsem hošahávala já je – ne obráceně – to bylo tisíce lidí, co na mě šahali a hladili mě. Konští kamarádi si mi stěžovali, že jim to je nepříjemné. Prý že když zrovna nejsou na cestě, tak si na tom Staromáku schrupnou. Ale ti lidé je hlazením neustále budí. I když se kolikrát kočí rozčilují, aby na nás nešahali, tak to stejně neuhlídají. No, tak tohle mi moc nevadilo. Ale co jsem nesnášela – STÁT NA ČERVENOU !!!  Byla jsem nervózní a chtěla jsem jít dopředu. Někdy jsem se i stavěla v tom kočáře na zadní, jen abychom se už rozešli. Ale jinak musím říci, že jsem se tam pěkně osvalila a psychicky vyrovnala. Nebála jsem se ani velkých aut, ani tramvají. Měla jsem bezvadného kočího Tondu a ten byl ke mně moc hodný.

 

                        Když jsem se vrátila do Řisut, začala na mě Veronika zase jezdit. Když jsem absolovala skoky na jízdárně bez problémů, tak jsme vyjely s Verunkou na hobby závody. Byla jsem vystrašená z té muziky a ruchu a takové té divné atmosféry, která na těch závodech byla. Ale skoky jsem skákala s velkým přehledem a zjišťovala jsem, že mě to moc baví. Později mě Veronika naučila skákat i šikmo a tím jsme si trasu velmi krátily a tím pochopitelně šetřily vteřinami a dosáhly jsme spolu velmi mnoho a mnoho vítězství.

                       Ale ty první závody jsem kolikrát proklusala!!! Vím, že mě cval doma v Řisutech Veronika nesčetněkrát učila, ale v zápalu boje se nedalo neklusat!!! Vím, že se nám kolikrát lidé i smáli, protože to bylo velmi komické. Ale s Veronikou jsme se díky tomu staly obě hodně populární. Pamatuji se, jak k mé šéfce Ivě Rosické přišel její velký kamarád Luboš Krátký. Smál se a říkal: „To snad není možné, ona to tady Veronika s tou klusačkou celé prokluše a z devadesáti koní je první !!!

                        No, ale potom jsem klusala čím dál méně a méně. Pouze jsem si občas zaklusala v konbinacích. Pro Verunku to muselo být velmi nepříjemné. Ale byla to velmi zkušená jezdkyně – vůbec mi do toho „nemluvila“ seděla v této situaci jako puťka a nechala mě tak skočit ten druhý skok z té konbinace. Ale potom okamžitě následovala pobídka a já jsem Veroniku poslechla a zase naskočila do cvalu.

                       Později jsem začala Verunce věřit a tempo a cval jsem nechala na ní. I já jsem se začala v tom cvalu cítit lépe. A začaly doopravdické závody. Mě bylo jedno, jakou to má výšku, či šířku, jaký to má profil a bylo mi jedno, jestli je tam voda či něco jiného. Byla jsem hodně závodivá a Verunka také. Málo kdo nás dohnal. Snad jen Veronika s klisnou Cantou.

 

R                       Ráda bych vám napsala historku, kterou šéfka ráda vypráví. U nás je již několik let mentálně postižený Ládíček. Pomáhá a je to velký fanda na závodech. Neumí ale počítat. A když se tedy krmí jádro, šéfka ho dává do kýblů a Ládíček to roznáší. Tenkrát jsem byla tlusťoučká a Canta pohublejší. Šéfka řekla Ládíčkovi: „Velký kýbl dones Cantě a malý kýbl dones klusačce.Ládíček šel tou uličkou a stále si opakoval, aby nezapomněl: „Velký kýbl Cantě,malý klusačce.Velký kýbl Cantě a malý klusačce… Když k nám došel řekl: „SERU NA TO! KÝBL, JAKO KÝBL!“

                          Šéfka s její kamarádkou dostaly záchvat smíchu. Potom se ale lekly a řekli si: „Co když to samé dělá Ládíček s kartáčkem na zuby? Co když to samé dělá Ládíček s naším ručníkem?“… Seru nato,ručník jako ručník…! Od té doby má Ládíček svůj košíček a v něm SVÉ hygienické potřeby.

                          Další oblíbená historka sice není o koních,ale je také krásná. Do Řisut ještě za šéfkou Ivou Rosickou jezdí mentálně postižený Tomášek. Nejlepší je, když jsou oba spolu. Režisér pan Zdeněk o nich jednou, když byl na návštěvě v Řisutech řekl,že je to jako MAT A PAT. No a tak se vrátím k té historce. Šéfka jednou potřebovala kamsi odjet. Tomášek na rozdíl od Ládíčka umí číst a psát a je dokonce vyučen kuchařem. Šéfka se zeptala Tomáška, jestli zvládne zalít instantní polévku. On odpověděl: „ Áno paní Rosicko.“ NO a šéfka tedy připravila dvě mističky, do každé dala dvě instantní polévky, trochu guláše a brambor, aby to měli husté. Když se vrátila, tak se zeptala: „Tak co kluci, jaká byla polévka?“ Ládíček se zašklebil a řekl: „To se nedalo ŽRÁT !!!“ Šéfka se lekla a podívala se na Tomáška a zeptala se: „Jak to? Ten guláš byl kyselej?“ Ládíček se ujal slova a řekl: „ Ne, ale NĚJAK TO CHROUPALO!!!“ Šéfka se zase podívala na Tomáška a udiveně se zeptala: „Tomášku, t y jsi tu polévku nezalil?“ A Tomášek odpověděl přesvědčivě: „Nezalil“ Šéfka se na něho zase podívala a ještě udiveněji se zeptala: „A co jsi s ní udělal?“ Tomášek se suverénně podíval a řekl: „Dal jsem jí DO MIKRIVLNKY!“

                         A ještě jedna historka o jídle. Jak jsem psala, Zděněk Troška o klucích řekl, že jsou Mat a Pat. Tomášek je totiž extrémně pomalý a Ládíček je zase extrémně sprostý a temperamentní. Dozvěděla jsem se o Tomáškovi, že několik let vůbec nemluvil. Co chodí k šéfce Rosické a ke koním, tak začal mluvit. A co se zná s Ládíčkem, tak mluví už i sprostě. Tak se vrátím k té historce. Představte si oba, jak sedí naproti sobě u stolu a jedí oběd. Ládíček - ten temperamentní do sebe rychle to jídlo- nemohu si vzpomenout na výraz - ale asi - hází. Ani nestačí polknout a už tam do té pusy cpe další. Kdežto Tomášek sedí a pomalounku dává příbor k talíři, pomalounku jídlo na příbor nabírá a pomalounku dává jídlo do pusy a pomalounku to jídlo žvýká…Šéfka Iva Rosická na ně tak kouká a říká: „ Ládíčku, jez pomalu. Podívej se na Tomáška, jak jí pomalu.“ A Tomášek řekne pomalým hlasem: „ Já jím pomalu.“ Ale to je zase extrémně pomalé a tak šéfka řekne: „Tomášku, ty pomalu i chodíš. Jednou se Ti může stát, že nestačíš doběhnout na záchod!“ Tomášek zase pomalým hlasem odpoví. „Už se mi to stalo. Už jsem se posral.“

                         Možná to tak nevyzní, když je to napsané. Ale oba je vidět pohromadě je opravdu zážitek a hodně se s nimi zasmějeme. Ale nejlepší jsou na závodech. Jsou to oba miláčci publika a neuvěřitelní fandové. Ládíček nejvíce miluje dekorování. Jak Verče, tak dívkám z IROSU fandí s a to opravdu od srdce. Jednou Veronika na závodech spadala. Byla celá špinavá a pořádně naštvaná. Ládíček k ní přiběhl a starostlivě se ptal: „Verunko, vyhrála jsi??? Verunko, půjdeme na dekorování!!!“ Nebo, když Verča, nebo holky nevyhrají a jsou ale na dekorování třeba na pátém místě, tak se Ládíček raduje a šťastně poskakuje a stále si opakuje: „Hurá, vyhráli jsme, hurá, vyhráli jsme! Tralala!Tralala! No a když je dekorování a čestné kolo, tak Ládíček řve z plných plic: „VERUNKO CVÁLEJ!!! VERUNKO CVÁLEJ!!!“ Pamatuji se, jak jedna paní asi nevěděla, že jde o mentálně postiženého a vztekle se na něho podívala a řekla: „COPAK KLUŠE NEBO CO ???“

 

                          Potom následoval můj prodej. Koupila si mě Markéta. Bylo velmi dobře, že jsem stála rok V Řisutech a že Markétě s mým trénováním Verunka pomáhala. Jinak si myslím, že by si semnou Markéta neporadila. Vzpomínám si, jak se mnou jela poprvé Markéta na hobby závody a zkroušeně řekla: „Ale já vyhrávat neumím“. Paní šéfka jí řekla: Ale Angie to umí a vyhrává moc ráda. Angie skákala daleko větší skoky, než těch pár centimetrů na hobby. Neboj se, to zvládneš! Angie to za Tebe vyřeší.“ A také jsem to za Markétu vyřešila a vyhrála jsem s ní. Kolikrát se stalo, že i když jsme s Markétou vyhrály, že jí Veronika plno jejich chyb vyčetla a snažila se, aby byla Markéta dobrá jezdkyně. Ke konci se mi s tou Markétou už začalo jezdit podstatně lépe.

                      Vím, že šéfka Iva Rosická neměla Markétu moc ráda. Nejvíce jí nesnášela, když se jelo ráno na závody. Markéta přijela pokaždé pozdě a ještě k tomu CHODILA POMALU – jako spící panna!!! Když už toho měla šéfka dost, řekla Markétě: „Markéto, takhle se to nedá dělat. Před závodama musí být klid. Ty musíš chodit ráno včas, aby nebyl stres a honička a aby se koně před startem v klidu opracovali a ne honem, honem! Tak to uděláme jinak. Spi u nás a ráno Tě včas vzbudím a uvidíš, že když přijedeme na závody včas, že to bude daleko větší pohoda.“   Tak se také stalo. O šéfce je známé, že dbá na to, aby byl jezdec i kůň velmi upravený. A to se Markéta také naučila. Po ránu byla opravdu pohoda. Přijel tatínek Markéty, naložil mě a ještě jednoho koně Verunky a vyjeli jsme daleko - až do Všemyl u Děčína. Šéfka s Veronikou naložily své koně do Avie a také vyjely včas. Do toho Děčína ale vedou z Řisut dvě cesty. Jedna je směrem na Slaný a druhá přesně opačným směrem na Most. Pochopitelně, že tatínek se mnou a s Markétou jeli na Slaný a šéfka s Verunkou jely na Most. Asi po půl hodině SI MARKÉTA UVĚDOMILA, ŽE V ŘISUTECHZAPOMNĚLA CELOU TAŠKU, VE KTERÉ MĚLA BOTY, RAJTKY A KDOVÍ CO JEŠTĚ!!! Slyšela jsem až do zadu do vleku, jak je tatínek Markéty příšerně rozčilenej!!! To byl řev, až jsem se bála, abychom se nevybourali. Ale teď si představte tu situaci. Tím, že šéfka s Verunkou jely jiným směrem, znamenalo to, že se tatínek Markéty musel vrátit, jel téměř kolem Řisut a musel dohonit šéfku s Avií, aby mu dala klíče od domu. Pak se zase musel plno kilometrů vrátit do Řisut, vzít zapomenutou tašku a znova vyjet směr Děčín!!! Vím moc dobře, že kdyby v tom vleku neměl tatínek Markéty koně Veroniky, kterého do Všemyl musel odvézt, tak by se na Markétu vykašlal a na závody by jí ten den nevezl!!! O tom tatínkovi vám musím také napsat, že sice vozil Markétu na závody – je to přeci jeho dcera- ale nebyl to zapálený koňák. Vím, že se ještě kolikrát při nakládání před závodami šéfky ptal: „A jak tam budeme dlouho? V kolik se vrátíme? Já mám doma plno práce…“ Byl to moc fajn člověk, šéfka ho měla moc ráda, ale prostě to nebyl koňák. Nevím, jestli mi rozumíte, ale to není podstatné.

                          No a tak, abych se vrátila k tomu rozzuřenému tatínkovi, že to střevo Markéta sice byla včas ve stáji, ale tím, že si v Řisutech zapomněla tu důležitou tašku, TAK OPĚT PŘIJELA NA ZÁVODYPOZDĚ!!! Opět byly nervy. Rychle mě z auta složili, rychle mě nasedlali, rychle na prohlídku parkuru, rychle na opracoviště…. Všechno rychle – já jsem byla nervózní, šéfka byla naštvaná a o tátovi ani nemluvím. Takže rychle, rychle, rychle. S vyvalenýma očima se semnou Markéta přiřítila do kolbiště. Snad si ani neuvědomila, jestli je praporek zvednutý.FRRRR,FRRRR,FRRRR – to mě šlo, to jsem dovedla. Skákala jsem bez chyby. Ale poslední skok tam Markéta něco vykouzlila a já jsem udělala chybu. To znamenalo, že jsem nemohla jít rozeskakování. Do „ZL“ mě Verunka s Markétou na zádech ještě pustit nechtěla a to znamenalo, že už máme po závodech a že můžeme jet domu. Říkala jsem si: „To bude mít tatínek Markéty radost! Pojedeme brzo domu!“ ALE ON BYL ZASE NAŠTVANÝ!!! Udiveně kroutil hlavou, podíval se na hodinky a řekl: „ To si snad ze mě Markéto děláš legraci! Ty už jsi skončila a my už jedeme domů???!!! Na tom parkuru jsi byla 2 MINUTY!!!   To mi chceš říct, že celý ten kolotoč, ty nervy,to vracení se pro klíče a pro věci a tolik najetých kilometrů – to mi chceš vážně říct, že to všechno bylo kvůli DVĚMAPITOMÝM MINUTÁM !!!???

                         Vím, že šéfka Iva Rosická měla záchvat smíchu a snažila se s tatínkem laškoval, ale moc to nepomohlo. Stále se držel za hlavu a říkal: „To snad není možné! Kvůli dvěma minutám! To snad není možné!!!“ Na Markétu byl pořádně naštvaný a opravdu okamžitě zase odjeli.

                        Potom si vzpomínám, jak jsme jeli s Markétou na závody do Černuce. Šéfka byla nadšená, protože jsme tam s Markétou vyhrály barely, parkur a hlavně skok mohutnost – to jsem skočila 15O cm. Pamatuji se, že když jsme šly s Markétou do toho posledního kola v té mohutnosti, že Markétě kdosi, cosi radil. Šéfka si toho všimla a Markétě vynadala, že nemá nikoho jiného poslouchat, než jí. Ale je to pravda – viďte- šéfka, nebo Veronika – ty mě znaly a ty Markétě přeci mohly nejvíce poradit. Markéta byla naštěstí rozumná a tak mě jela přesně tak, jak jí to šéfka Iva Rosická poradila. A to udělala dobře, protože jsme s Markétou i tu mohutnost vyhrály. Takže ze tří startů jsme byly třikrát první! Krásné ne?

                          Potom nevím, co se přesně stalo a proč se to stalo, ale jednoho dne mě Markéta odvedla k jedné ženské, která také bydlí v Řisutech. Vím, že to šéfka od té ženské brala jako velký podraz. S  tou ženskou totiž byla do té doby velká kamarádka. Vím, že jí několikrát zvala k sobě domu a to i na Štědrý večer, aby ta ženská nebyla doma sama. S Verunkou a s ní si kupovaly dárky. Jednou jí prý šéfka hodně pomohla – té ženské nějaká kobyla rozkopla hlavu. Šéfka u ní byla na návštěvě a popíjely spolu vínko. Když už chtěla šéfka odejít domu, šla ta ženská na toaletu. Nevím, jestli se vám někdy stalo něco podobného, ale šéfce říkal její hlas, že na tu ženskou před tou toaletou má počkat. A ještě že nezabouchla dveře a neodešla a že na ní počkala. Když ta ženská vyšla ve svém domě z té toalety, tak omdlela o z pusy jí tekly zvratky. Šéfka jí dala první pomoc a potom jí ještě v noci a ráno volala, jestli je vše v pořádku. Kdo ví, jak by to dopadlo…

                         Ony byly opravdu velké kamarádky. I ta ženská pomáhala šéfce i Veronice - například, když Rosickým v zimě zamrzla voda. Půjčila jim takové barely a i jim pomohla tu těžkou vodu navozit do stáje. Nebo když ještě Veronika neměla počítač, tak dost často chodívala právě k té ženské. Šéfka se jí dost často svěřovala i s věcmi, o kterých s jinými nemluvila. No prostě byly velké kamarádky a tak si navzájem pomáhaly a vycházely si vstříc.

                          No a tak jsem trochu odbočila. Tuším, že to bylo v pátek - šéfka pozvala tu ženskou zase na country, které každý rok pořádá. Ta ženská se cpala propečeným prasátkem a různými jinými pochoutkami. Bavila se s přáteli té šéfky. No a teď přijde ta důležitá věc, kterou vám chci napsat. Takže se ta ženská cpala tím prasetem a ani nenaznačila, že je domluvená s Markétou, že si mě v pondělí odvede k té ženské!!!

                           Šéfka to brala jako velký podraz. To, že lidi přicházejí, odcházejí – v tom na Markétu naštvaná nabyla. Já jsem byla Markéty a ona si mě mohla vzít kam chtěla. Kromě toho o Markétě bylo známé, že střídá stáje jako ponožky – celkem snad už byla ve čtyřech, nebo v pěti stájích a to s koňmi, které měla přede mnou.

                          Ale o té ženské šéfka stále říkala – to snad není možné! Tak ona je pozvaná ke mně domu, žere tady moje prase, pije pivo a víno, baví se s mými přáteli a NENÍ SCHOPNÁ MI ŘÍCI, ŽE ZA DVA DNY půjde Markéta s Angií k ní??? To není žádná kamarádka – to je zrůda falešná! Tak oni si to nedělají kováři, ani veterináři po celé republice, že by si přetahovali klienty a mě to UDĚLÁ „KAMARÁDKA“ Z VESNICE???!!!“

                          Bylo mi to líto, ale nedalo se nic dělat. Jsem jenom kůň a musela jsem poslušně v pondělí odejít.

                          Vím, že semnou měla Markéta plno starostí, protože nejsem jednoduchý kůň na ježdění. Někdy jsem s ní chodila po zadních, někdy jsem jí odmítala skákat, někdy se nám to zase povedlo… No, teď si možná právem řeknete- ale ta Angie se stavěla na zadní v tom kočáře…ALE POZOR!!! To je velký rozdíl – stavěla jsem se na zadní, protože jsem nechtěla čekat na červenou. Takže přemýšlejte – stavěla jsem se na zadní,protože JSEM CHTĚLA JÍT DOPŘEDU!!!Ale Markétě jsemse stavěla na zadní, KDYŽ JSEM DOPŘEDU JÍT NECHTĚLA !!!   A největší chyba byla Markéto, že jsi ze mě v tuto situaci slezla a odvedla jsi mě do stáje. Tím jsi mě vlastně naučila, že když se postavím na zadní, že půjdeme domu! No a vzhledem k tomu, že jsem se stavěla na zadní před domem mé šéfky a ta má všude kamery, tak je toto zdokumentováno. A také Markéto nesmíš zapomenout, že jsem se s Tebou stavěla kolikrát na zadní i na opracovišti a na kolbišti. Například v Mělníku, musela jít přede mnou Macková se svým koněm, jinak bych Ti tam ani nevlezla. Je plno svědků- včetně též dokumentu na kameře - jak Mackovou napomínali na věži rozhodčích, aby opustila okamžitě kolbiště, že tam nemá se svým koněm co dělat. Ale ona to neudělala, protože věděla, že bych  okamžitě s Tebou Markéto z toho kolbiště utekla a tím bychom byly diskvalifikované! No vidíš a Veronika Rosická se mnou takovéto problémy neměla. MRZÍ MĚ Markéto, že chodíš a pomlouváš Veroniku, že mě zkazila ona. Píši teď k Tobě Markéto: „Neuměla jsem nic a Veronika mě naučila mnoho. Se mnou skákala téměř všechno čistě - parkury „ZL“ a v rozeskakování to bylo tedy 12Ocm.A to jsem byla mladá a čtyřletá. Ty jsi se mnou skákala nízké hobby. Nebudu Ti psát, kdo z vás dvou byl lepší. Ať ti inteligentní rozhodnou! Stačí si však kliknout na stránky ČJF – tam je napsáno vše!

                         Vypadáš dost hloupě, když pomlouváš lidi, kteří Ti pomáhali a něco Tě naučili a pokud vím, tak jsi za jejich rady a trénování ani nemusela nic platit. Krom toho o mně píšete s tou ženskou ve vašich stránkách, že pokažený kůň – tedy já se nedám napravit … To by ses divila, co dovede udělat špatný jezdec s dobrým koněm a špatný trenér s dobrým koněm a OBRÁCENÉ !!! Dále ve vašich stránkách píšete, že nejsem kůň vhodný pro začátečníka. A proč jsi mě tedy prodala začátečnici Michaele?!? Ona je začátečník – v době, když jste mě jim prodali, tak Míša NEMĚLA ANI ZKOUŠKY ZÁKLADNÍHO VÝCVIKU! Dědečka jsi také podvedla. Neřekla jsi mu, že jsem jiné plemeno - že jsem klusačka.

                         Také mě od Tebe velmi mrzí, že když jste mě prodali, že jsi se semnou ani NEPŘIŠLAROZLOUČIT !!! Bylo mi to moc líto. Míše mě vydala ta ženská. Až po měsíci jsi se ptala Míši, jestli se na mě můžeš přijít podívat, ale má šéfka Tě k nám nepustila - nediv se-pomlouváš a pak chceš přijít na návštěvu??? U Míši doma jsem stála měsíc – proč jsi se nepřišla za mnou podívat tam? Měla jsem Tě ráda Markéto a mrzí mě, jak jsi se zachovala.“ Angie 1 – Klusačka

               V letošním roce jsem se dostala znovu do mé původní stáje v Řisutech a to k mé šéfce Ivě Rosické. Abych byla přesná – jeden dědeček mě koupil jako vánoční dárek pro Michaelu- členku IROSU,kterou šéfka Iva Rosická trénuje na klisně Cantě a valachovi Carlonovi. Trošku mě mrzí, že dědečkovi šéfka mou koupi vymlouvala a snažila se mu vysvětlit, že jsem těžko jezditelná kobylka a ještě k tomu od Markéty pokažená a ať mě nekupuje. Dědeček si ale nedal říci a snažil se šéfce vysvětlit, že si se mnou určitě poradí a že Míše určitě se mnou pomůže. Takže mě doopravdy koupili a já jsem zase u mé šéfky. Je to takový kolotoč – dědeček i Míša věří, že pod šéfkou budu opět dobře a bez chození po zadních a bez zastavování skákat. A já bych strašně ráda něco řekla šéfce: „Věřte mi, že to zase budu já – ta vyhrávací a téměř neporazitelná Angie 1 - zvaná klusačka, nebo Kaiserovka!“

 

Tento příběh je také skutečný – pouze některá jména jsou obměněná.
 
LUMPAJZNÍK
  Byl jsem takový obyčejný poník. Koupila si mě majitelka, které pár dní předtím zahynula klisna Karlička. Zahynula – to jsem se špatně vyjádřil – musela být utracena, protože jí děti honily a ona vběhla do přípravny na seno, tam se s ní prolomil rošt a ona si chudinka zlomila nohu. Bylo mi divné, že mě dala také do té samé buňky, kde stála přede mnou ta Karlička. Ale dali tam ke mně ještě další poníky a tak jsme si tam pořádně užívali. Jednou při těch koňských hrátkách došlo k nějaké pořádné bitce a již si nepamatuji kdo koho pokopal,ale myslím, že to odnesla ta nejmeší ponička. Byla potom dost dlouho nemocná s nožičkou. Mě se ale stýskalo po mé původní stáji a šéfce Ivě Rosické a tak jsem kolikrát utekl a před domem šéfky jsem se pásl a čekal na ní, nebo na Veroniku. Pamatuji se, že jsem někdy čekal i dlouho do noci. Pršelo na mě, foukal na mě vítr, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, když před vraty zastavilo auto a z něho vylezla Veronika s mou šéfkou. Vždy mě chytly a hladily a vyčítaly: „ Lumpajzníku, ty náš kluku. Ty už jsi zase utekl? Vždyť se ti může něco stát, když běháš v noci přes silnici! Tobě se tam nelíbí? Vždyť tam máš poníčkovské kamarády. Kačenka i ostatní děvčata se o tebe hezky starají. Máš tam kolem sebe plno dětí. Musíš být na sebe opatrný. Takto by se ti mohlo něco stát, nebo by tě mohl i někdo ukrást!“  Bylo mi líto, že mě nikdy nevzali do mé původní stáje k mým kamarádům, jako byl vynikající Altius a Mário. Bylo mi po nich smutno. Když mě chytly za vazačku a odváděly do té buňky, vždy jsem řehtal a prosil, abych mohl aspoň na chvilinku do mé původní stáje. Ale holky mi nerozuměly a tak jsem smutně cupital vedle nich a šel do té nové stáje - do buňky.
  Jednou také v noci mě málem přejelo auto, když jsem zase utekl k Rosickým před jejich statek. Šéfka Iva Rosická to viděla a volala mou novou majitelku a dost jí vynadala. Již si opravdu nemohu vybavit, jak to vzniklo – možná právě tím pokopáním – opravdu nevím, ale asi to není podstatné. Podstatné je, že jsem se najednou ocitl zase ve stáji u mé šéfky. Pamatuji se na poníky – Lukavu, Markýzu,Sathewa a Tupounka. Byl jsem tolik rád, že jsem zase u té původní party. Chodily tam za mnou děti a hlavně dcera mé nové majitelky – Kačenka. Děti si mě brávaly na vazačce a pouštěly mě do toho výběhu, kde byla ta buňka.
  Jednoho dne si pro mě přišly dvě děvčata - Maková a Dona. Pamatuji se, že se šéfka Iva Rosická ptala, kam mě vedou. Dívky byly v pubertě a byly dost přidrzlé. No, řeknu vám po pravdě, když jsem byl majetkem Ivy Rosické, tak obě dívky musely na slovo poslouchat šéfku Ivu Rosickou. Ale teď jsem byl majetkem paní Ratové a tak si děvčata mohla dělat  co chtěla a měla evidentně radost, že šéfku Rosickou nemusejí poslouchat. Vím, že šéfka kolikrát s mou majitelkou hovořila o tom, že se jí to nelíbí, že děvčata nejsou pod kontrolou a že má strach, aby se něco nestalo. Ale majitelka Ratová byla HODNÉ VELKÝ FLEGMATIK  a vše brala na lehkou váhu.
    Tak se vrátím k tomu, jak mě dívky vedly ven na vazačce a šéfka se jich ptala, kam mě vedou. Oni takovým přidrzlým puberťáckým tónem odpověděly, že do výběhu. Jo, TO BYL VÝBĚH!!! Vzali mě pod takový – sice ne moc prudký, ale HODNĚ DLOUHÝ KOPEC. Bylo to snad pole – ale opravdu hodně dlouhé. Také si nepamatuji, jestli mi daly potají sedýlko a uzdečku. Ale na co si moc dobře pamatuji, že mě tryskem honily do toho kopce nahoru a tryskem zase dolu. Nejprve se mi to líbilo, ale pozdě jsem už nemohl. Dívkám to však nestačilo, protože se chtěly na mě vystřídat a tak mě několikrát honily nahoru a dolu. Pobízely mě takový klacíkem, ale ke konci jsem to už ani necítil. Byl jsem rád, když už mě vedly domu. Celý jsem se třásl, byl jsem moc splavený a měl jsem ukrutánskou žízeň. Když jsem procházel uličkou ve stáji, ani jsem nevnímal mé koňské kamarády. Měl jsem hlavu svěšenou zamlžené oči. Možná nebyly zamlžené, ale byl to pot, který ze mě tekl. Byl jsem CELÝ MOKRÝ – jako když mě hodíte do rybníka. KONEČNĚ mě dívky uvázaly a já jsem stál u napáječky s vodou. Začal jsem pít a pít a moc pít. Potom vím, že jsem se celý třásl a že šla ze mě pára. Všichni ostatní byli na jízdárně. Ty dvě dívky se šly také dívat, jak šéfka trénuje ty ostatní. Mě bylo opravdu zle. Všechno mě bolelo a chtělo se mi moc spát. Ale styděl jsem si lehnout. Víte, líbily se mi klisny Lukava a Markýzaa  já jsem před nimi nechtěl vypadat jako troska. Oni to byly totiž hvězdy. Lukava vyhrála  s mladou Veronikou Rosickou mistrovství republiky v drezůře a ta druhá -  ta byla také krásná – Markýza – ta vyhrála s Veronikou také mistrovství ČR  a to ve všestrannosti a obě měly ještě nějaké medaile z mistrovství z přeboru Prahy. Já jsem byl mlaďoučký – neuměl jsem téměř nic. Ale ty kobylky na mě koukaly dost opovržlivě. A teď si představte, že bych tam ležel jako zřícenina jenom vlastně jako z výběhu!!! Všichni přeci slyšeli, že mě „vedou jenom do výběhu.“
  No, je mi z toho smutno ještě dnes, když si na to vzpomenu. No a tak jsem se sice třásl, ale nelehl jsem si. Jenom ta hlava byla moc těžká a já jí opravdu nemohl unést vzpřímeně. A tak mi tak nějak visela dolu u země a přes ty oči mi tekl ten pot. Z těla mi šlo velké množství páry a já jsem si připadal jako v pekle. Ve stoje jsem usínal, hlava byla čím dál těžší a padala mi k zemi. Najednou ke mně přišla dcera té Ratové. „Lupajzníčku, co je s Tebou?“ Ptala se mě vystrašeně. Neměl jsem ani sílu zvednout hlavu – i když jsem moc chtěl, protože jsem měl Katku moc rád. Pamatuji se, jak odešla  a  slyšel jsem, jak se ptá šéfky, kterého koně má jezdit. Šéfka odpověděla, že si má vzít mě! Bylo mi ještě hůř, než předtím! Chtěl jsem zařehtat na protest a prosbu, aby mě už nebrali. Vím, že bych to už nevydržel a na té jízdárně bych upadl vysílením. Byla by to pro mne velká potupa před těmi klisničkami Lukavou a Markýzou. Věříte mi, že jsem neměl ani sílu zařehtat? Jenom jsem ze sebe vydal takový slabý pazvuk. Ale má milovaná Kačenka se mě zastala a šéfce řekla:  „Ale Lumpajzník je nějaký moc mokrý a spocený!“ Šéfka byla stále na té jízdárně a mě neviděla. Zeptala se těch dvou uličnic.  „Jak mokrý?“ Z povzdálí jsem slyšel, jak odpověděly:  „On se jen tak vyválel a tam byla kaluž.“  Já jsem se úplně zhrozil, když jsem uslyšel šéfku, jak říká Kačence: „Kačko, tak si ho vyčisti a přijď s ním na jízdárnu. Budeme skákat.“ Ta představa mě ubíjela. Byl jsem tak příšerně vyčerpaný a unavený, že jsem stěží unesl sám sebe. Hrůzostrašná představa, že bych měl nést sedlo, že bych měl nést ne zrovna lehkou Kačenku a že bych měl ještě skákat… Chtěl jsem zatnout zuby, že to přeci musím vydržet – že jsem přece chlap. Ale já byl tak strašně moc unavený, že jsem neměl ani sílu zatnout ty zuby!!! Přál jsem si raději umřít! Tak moc mi bylo zle. Ale má milovaná Kačenka mě nedala:  „Paní Rosická, ten Lumpajzník je strašně moc mokrý a strašně moc zpocený, celý se chvěje. Pojďte se na něho prosím raději podívat!“ Trochu jsem zvednul hlavu a chtěl Kačence poděkovat. Uviděl jsem nejprve však ty dvě uličnice, jak před průšvihem utíkají na dvorek a poté pryč. Byl jsem tak moc rád, když jsem uslyšel hlas mé šéfky. Věděl jsem, že mi pomůže. Musel jsem vypadat asi opravdu hrozně, protože ona se při pohledu na mě zhrozila. Už si do slova nepamatuji, co říkala. Vím, že mi v první řadě vypnula napáječku. Hned vzala slámu a s Kačenkou mě začaly víchovat – každá z jedné strany. Bylo mi to moc příjemné. Jako by z povzdálí jsem slyšel šéfku, jak říká Kačence: „Tady to máte, že mě neposloucháte. Nesčetněkrát jsem říkala Tvé mamince, aby jste Lumpajzníka bez dozoru NIKOMU nepůjčovali!!! Musíš jí to, co se stalo říct. Tohle to není z výběhu. Ty holky ho někde pořádně proháněly tryskem! Já mám jenom strach, jestli se nenapil a aby nedostal zápal plic! Kačenka skromným hláskem odpověděla: „ Já se jenom bojím paní Rosická, že mě mamka neuvěří. Znáte jí.“  Šéfka přestala chvilku víchovat a podívala se na Kačenku a řekla: „Víš co? Utíkej domu pro mámu. Ta to musí vidět! Jinak tomu opravdu neuvěří a zavolej mi někoho z dětí, aby mi pomohly s víchováním.“ A tak Kačka odběhla domu. Měla to kousek. Když přivedla mámu, tak jsem byl ještě stále hodně mokrý, ale už se ze mě tolik nekouřilo – pára – nebo co. Máma Ratová na mě koukala dost udiveně. Šéfka jí řekla: „Ty holky mu daly!!! Takhle jsem zřízeného koně neviděla ani po velké pardubické!!! Já už nemám sílu Ti něco vysvětlovat, protože si to vždycky stejně uděláš po svém. Ale tohle je fakt hrozné! Verunko, přines teploměr!“  Když přinesla strašně moc vyděšená Veronika teploměr, tak jsem se ani nebránil, aby mi ho daly do konečníku. Normálně bych se snažil před tím utéci, ale byl jsem stále moc vyčerpaný. Prý jsem měl 4O stupňů teploty. Šéfka řekla, že se musí zavolat veterinář. No jo, ale ta Ratová řekla vyděšeným hláskem: „Nemohlo by to počkat do zítřka? Já mám dnes večer totiž sraz ve Slaném…“  Tak kdo jste si myslel, že řekla vyděšeným hlasem, jestli je to se mnou vážné byl jste na omylu!!! Více jí zajímal sraz ve Slaném nežli já! Kdo znáte šéfku, asi si umíte představit, jak vyrostla asi o metr!!!  „Ty si snad ze mě děláš PRDEL!!!???!!! To mi chceš jako říct, že zavoláš veterináře až zítra??? To tady taky může ležet nohama vzhůru – jako nedávna ta Tvoje klisna!!! Zavolej veterináře hned a já Tě do toho Slaného odvezu.“  Tak přijel pan doktor veterinář v holinkách a takovém modrém plášti. V zimě nosil takového kulíška, ale teď bylo léto. Normálně bych se ho také bál – nebo bych aspoň dělal, že se ho bojím. Já jsem se ale tak moc těšil, že mi pomůže!!! Už, už, aby mi dal injekci, která mi pomůže!!! Nejdříve mě poslouchal takovýma sluchátkama a potom ještě jednou změřil teplotu. Diagnóza jasná – ZÁPAL PLIC! Vím, že Kačenka i Verunka u mě stály a tekly jim slzy. Majitelka byla také vyplašená. Ptala se, kolik to bude stát. Nechci jí šahat na svědomí, ale myslím, že více měla starost o toto. Dali mi antibiotika, zabalili do deky a já jsem se těšil, až se zhasne a já si budu moct lehnout. Všichni koně – včetně Lukavy a Markýzy mě utěšovali a litovali. Trochu jsem si tak zahekal a oni mi sami řekli, že si mám lehnout, že se vůbec nemusím stydět, že vědí, že jsem nemocný a že oni i když jsou v denním tréninku, že by to také nezvládli a že tam bylo nejhorší to, že jsem se napil… Všichni ke mně byli tak strašně moc hodní!  Katka s Verunkou si ke mně sedly a dlouho mě hladily – než jsem neusnul. Trochu mě probouzely kapky slzí, jak na mě padaly. Ale já jsem byl rád, že už se netřesu a že už mi není tolik moc zima a že už nejsem tak mokrý a pomalounku jsem usínal čím dál tvrději. Trošku jsem se probral, když mě Kačenka opouštěla, ale zase jsem se uklidnil, když Verunka řekla, že u mě ještě bude. Vím, že usínala vedle mě. Potom jsem se trošku vzbudil, když se vrátila šéfka z toho Slaného a Verunce vyprávěla, že si myslela, že ta Ratová tam měla mít nějakou velmi důležitou schůzku a ona tam prý šla NA VEČEŘI S DVĚMA KAMARÁDKAMI !!! Které vidí téměř denně!!! Vím, jak šéfka trochu zvýšila při vzpomínce hlas a nevěřícně řeka: „Já jsem si myslela, že se sem přijde podívat – že zajedeme nejdříve sem a potom, že půjde domu. ALE ONA SE NECHALA VYLOŽIT ROVNOU PŘED DOMEM!!!“  Když jsem se trochu lekl a trochu jsem se pohnul, hned šéfka zmírnila hlas a začala dělat. Pššš, pššš. Já jsem hrozná, já jsem Tě Lumpajzníku vzbudila viď. Klidně spinkej. A ty jdi Verunko také spát a já si sem vezmu spacák a budu tady u něho do rána.“  Verunka plakala a ptala se. „Maminko, že neumře viď??? Maminko, že Lumpajzník neumře?“  Šéfce také tekly slzy a říkala. Veterinář mu nasadil včas antibiotika. To bude dobré uvidíš a jdi také spinkat.“
    Ráno jsem se probudil. Nechci říct, že mi bylo hůř – to ne. Určitě mi bylo lépe, nežli den předtím. Měl jsem zase strašně moc velkou žízeň. Neměl jsem ale sílu, abych vstal. Chtěl jsem vstát, ale já neměl ani sílu zvednout nohu a naznačit pohyb ke vstaní. To už u mě byla i šéfka i Verunka. Dávaly mi vodu z dlaně. Trochu mi zvedly hlavu a mokrou houbičkou mi omývaly nozdry a oči. Jé, to bylo tak příjemné!  Později mi pomohly vstát. Já jsem myslel, že upadnu – jak jsem byl slabý. Bylo ale fajn, že jsem se mohl vyčůrat. Za chvilku jsem si ale znova lehnul. Neležel jsem, že jsem měl nohy pod sebou. Ležel jsem na boku a měl jsem nohy rovně natažené. Vím, že mi šéfka starostlivě říkala. „ Lumpajzníku, prosím Tě, takhle nelež. Já to strašně nerada vidím, když takto kůň leží.
 
 
 
 
 Mě ten pohled na tuto polohu moc stresuje.“  Vím, že zase volala veterináře. Už si ani nepamatuji, co mu říkala, protože jsem zase usnul. Moc bych chtěl poděkovat pejskům i všem koníkům – byli totiž ke mně strašně moc hodní. Jindy bývá ve stáji při krmení děsný rachot – mlácení kýblů, řehtání, hrabání, někdy i kopání. Také řev od krmiče: „NEHRAB TY SMRADE!!! NO SKUS KOPNOUT!!!“  Nebo zase : „USTUP!!! TY JSI HLUCHÝ NEBO CO ??? USTUP! TY JSI SNAD NATVRDLÝ!!! USTUP NA DRUHOU STRANU - TADY NEPROJDU!!! RONY, NEPLEŤ SE MI POD NOHY! JÉŽIŠI TEN PŘIBLBLEJ ČOKL OD SOUSEDU UŽ ZASE JEČÍ…“ Do toho různé telefony, pošťačky, nějaký z koní se odváže, běží a vlítne ke kobyle, ta piští a kope… No a teď bylo ticho jako v kostele. Všichni byli ke mně moc ohleduplní a krmení proběhlo v takovém klidu, že jsem ani neměl snahu vstát a také se vyžadovat jídla.
    Později přišel veterinář a znova mě poslouchal a znova mě píchal. Řekl, že mě mají druhý den pořádně zabalit a trochu mě povodit v kroku, abych ještě nedostal koliku. Sice jsem ležel, ale už jsem si začal vybavovat ten den, jak se mi to stalo. Možná si myslíte, že jsem se na ty dívky zlobil. Ne. Vůbec jsem se nezlobil. Oni byly v pubertě a věřím, že mi nechtěly ublížit. Jenom neměly zkušenosti. Víc za to mohla má majitelka. Měla poslechnout šéfku – ta měla zkušeností mnoho – i těch špatných – i těch z jejich mladých let, kdy si také půjčovala koně bez dovolení a kdy se také předváděla a kdy také netušila, co se všechno může stát. A to dokonce dvakrát!!!
 
  Když byla šéfka Iva Rosická mladá,tak se  převáděla a závodila s vlakem. Byl pro ní neuvěřitelný zážitek, když cválala – ale na velkém konipodél tratě vedle vlaku a lidé se na ní dívali. Ona bodala koně do slabin, aby letěl v plném trysku. Když jí vlak ujel, koně otočila. Také jí ten vzrušující pocitcválání tryskem nestačil a s koněm letěla ještě směrem k domovu. Kůň s ní letěl k domovu ještě větším tryskem. To bylo tenkrát také šéfce kolem 12 ti let – zrovna tak jako těm dvěma dívkám. Jenže, jak se řítila, neodhadla, že se blíží k přejezdu přes koleje. Kůň chtěl pochopitelně domu přes ten přejezd. Ještě ta malá Iva si ale uvědomila, že by mohl kůň na přejezdu v tom trysku upadnout a zlomit si tam nohu, nebo, že mohl jet jiný vlak. A tak se toho koně snažila otočit doleva. No a jak se s koněm v tom trysku dohadovala – on chtěl vpravo, ona vlevo, tak setrvačností s toho koně spala. Letěla pořádný kus do dálky. Koně se snažila udržet na otěži, jenže se jí to nepovedlo. Kousek jí vláčel po zemi a  málem jí ještě nakopl. Chtěla se zvednout a za koněm utíkat, protože měla strach, aby se mu něco nestalo. ALE NEŠLO TO. Byla z toho na třikrát zlomená noha v kotníku a patní kosti. Kůň tenkrát doběhl domu v pořádku.
    No a ani z tohoto se ještě mladá Iva nepoučila. Splnila si svůj největší sen, který měla od dětství a to přijet na Spořilov v Praze 4, kde bydlela a to na BÍLÉM KONI. O ŠÉFCE JE ZNÁMÉ, ŽE SI JDE TVRDĚ ZA SVÝM CÍLEM – A BYLA TAKOVÁ UŽ OD MLÁDÍ. NO A TAK SE TAM CHTĚLA ZASE PŘEDVÉST PŘED SVÝMI KAMARÁDY ZE SPOŘILOVA.  Jela také tryskem. V zatáčce kůň upadl a ona IVA ROSICKÁ (to byla v prváku na Střední zemědělské škole – tak jí bylo 16 let ) to zase brzdila na škváře svým loktem!!! Ten vypadal- má tam do dnes jizvu. Také má ještě trošku škváry na dlani – jen se na to někdy podívejte – na pravé ruce!!! A také měla zlomenou klíční kost!!! A také z toho měla pořádný průšvih a dvojku z mravu! Toho koně – tedy tu bílou kobylku si totiž půjčila bez dovolení!!! Ať vám to poví! Podrobněji je to ve skutečném příběhu – BÍLÝ KUN. Vy mi nevěříte? Tak se podívejte do její přihlášky – tam má napsáno mnoho bodů a jeden zní…děcko NEBUDE v žádném případě vyvádět koně ven BEZ DOVOLENÍ MAJITEKY!!! … No a já jsem jednou slyšel, jak si to jakási maminka čte a u tohoto bodu se zastaví a říká. „ Paní Rosická, ale ta mojedceruška by si nikdy NEDOVOLILA vyvést koně BEZ VAŠEHO DOVOLENÍ.“ Paní Rosická udělá gesto, jakoby nic a na půl pusy odpoví: „Já znám takové, co si to dovolili!“ Maminka udiveně zakroutí hlavou a řekne nevěřícně: „Vážně? Tomu se mi teda nechce věřit.“……
 
    No tak se vrátíme, jak  ještě ležím a sípu a jak vzpomínám na ty dvě potvory, co mě takhle prohnaly.  Začalo mi být po nich strašně moc smutno. Já jsem si tolik moc přál, aby za mnou přišly. Strašně moc jsem si přál, aby mě pohladily, aby mě politovaly. Vím, vím, že to dělaly ty ostatní, ale já jsem si opravdu moc přál, aby to byly právě ty dvě. Víte, třeba by to už NIKDY NEUDĚLALY, kdyby viděly, v jakém jsem stavu. A třeba by poučovaly další a další děti, jako se snažila poučit mou majitelku má šéfka Iva Rosická. Jenže má majitelka byla obzvlášť natvrdlá. Kdyby byla Kačenka starší – myslím, že by spíš šéfku Ivu Rosickou poslechla. Tu mou mladou majitelku – Kačenku jsem měl doopravdy moc rád.
    Ta jedna z dívek Dona- byla taková normální. Ta druhá Maková – o té má šéfka Iva Rosická neustále hovořila, že má neuvěřitelný talent. Ona měla také svého koně – takového s křivými nohami, ale takového dobráka. Také se divím, proč vlastně nehonily tím tryskem jeho a proč vlastně honily mě. Tak jsem zase odbočil – no a tady ta Maková, měla prý ohromný talent. Šéfka jí jednu dobu také trénovala a moc jí to s ní bavilo. Ale nevím, co se přesně stalo, proč jí šéfka přestala trénovat. Myslím, že ta dívka nechtěla moc poslouchat a pomáhat. Vážně si to moc nepamatuji. Já vím, že teď tady vypadám jako ten největší práskač na šéfku Ivu Rosickou - ale já vám něco pošeptám a NIKOMU TO NEŘÍKEJTE!!! On s ní také málokdo vydrží! Ona je fakt hrozná! Pořád se jí něco nelíbí, kolikrát ječí jako hysterka, když učí děti změnit směr přes celou jízdárnu, tak to slyší celá ves!!! A víte, co je na tom nejhorší, že TEN CVIK I UMÍ CELÁ VES A TY HOLKY POŘÁD NE!!! Já jsem měl kolikrát strach, aby šéfka nedostala infarkt. Jé, jednu dívku učila prodloužený klus. Ona šéfka neřve hned – ona pozvolna přidává a přidává a přidává… Já vám něco řeknu – my koně už víme, co bude za chvilku následovat a jak slyšíme, že šéfka přidává a přidává na decibelech, tak ten cvik raději uděláme za ty děti. No a tuhle také učila ten prodloužený klus a už přidávala a přidávala…no a ta dívka – ta šla pořád stejným tempem a nepřidala ani maličko.  A šéfka začala přidávat na hlase.  … A ta dívka řekla, že TO NEJDE!!! Jé. To jsem věděl, že bude cirkus ten největší – říct šéfce TO NEJDE, nebo že  za to  může ten kůň !!!! Mají to říct přesně obráceně : „ Já jsem ale hlupák – já ten cvik prostě neudělám a přitom se snažím.“  Nebo: „Já jsem ale kráva. Ten kůň se snaží a já mu to kazím.“  Tak kdo se toto na šéfku naučí, tak má vyhráno. No a ta dívenka nic netušíc řekla, že to nejde – to byl řev!!! Ale ona už tam NIKDY NEPŘIŠLA!!!
    Tak abych se vrátil k té talentované Makové. Tak ani nevím, proč už jí šéfka netrénovala, ale je možné, že šéfku neprostála. Ale řeknu vám, že udělala velkou chybu. Protože, když se šéfka do někoho obuje a on jí prostojí….No je to paráda.No a tak ta talentovaná dívenka Maková udělala chybu i druhou. Představte si, že se na mě VŮBEC NEPŘIŠLA PODÍVAT!!! Bylo mi po obou moc smutno. Stále jsem je přivřeným okem vyhlížel a ani jedna nepřišla.
    Druhý den mě zvedli a podle rady veterináře mě pořádně zabalili – šéfka, Verunka a Kačenka – ty moje tři nejvěrnější a vedli mě na jízdárnu. Byl jsem stále tak moc slabý. Motal jsem se a bál jsem se, že upadnu. Foukal studený vítr. Měl jsem sice deky, ale byla mi zima. Jedna mě vedla u hlavy, druhá mě podpírala, abych neupadl a třetí mě držela deku, aby jí nesfoukl vítr. Najednou jsem zasál a ucítil jsem zápach té talentované dívky Makové, která mi mou nemoc způsobila. Měl jsem radost. Později jsem uslyšel její hlas, ale byl takový vzdálený. Bylo mi divné, že nejde ke mně a že mě nepohladí a neřekne Lumpajzníku – odpusť mi, co jsem Ti provedla. To víte, že bych jí to odpustil a jak rád. Jenom, aby už byla u mě a já abych do ní mohl strčit čumákem a naznačit jí, že jsem rád, že se na mě přišla podívat. „Néééé, néééé, nééé!!! To není možné!!! Né, že se mýlím, to přeci není možné, že by mi něco tak hrozného udělala!!!! To přeci nemůže být ona. Měl jsem strach a pomaloučku jsem se otočil a viděl jsem, z čeho jsem měl strach a co jsem vidět vůbec nechtěl. Představte si, ona byla na střeše obchodu, který je hned vedle jízdárny. Byla tam i s tou druhou dívkou a ještě s nějakými dětmi a škodolibě pokřikovala: „CHACHA- LUMPAJZNÍK MÁ  ZÁPAL PLIC!!! CHACHA DOBŘE MU TAK !!! CHA CHA LUMPAJZNÍK MÁ ZÁPAL PLIC!!!“  Mě se chtělo lítostí moc a moc plakat. Byl jsem tak slabý,neměl jsem ani sílu zařehtat a zeptat se jí : „Proč??? Proč se mi pošklebuješ??? Já jsem těžce nemocný! Všichni mají o mě strach, abych neumřel, nebo abych neměl zdravotní následky a ty se mi pošklebuješ a posmíváš?  TO BOLÍ!!!  TO OPRAVDU MOC BOLÍ!!! To bolí mnohem více, než má nemoc a kašel.“  Jenom jsem se tak smutně podíval na tu střechu a na ní a na ty děti a po lícnici mi tekly slzy a nedaly se zastavit. Pamatuji se, jak šéfka řekla sice potichu, ale zle: „Já tu svini snad zabiju!“   Nepamatuji se, co říkala Verunka s Kačenkou, ale všichni jsme byli jako spráskaní psi.
    Když mě přivedli do stáje, tak jsem byl ze všeho tak moc vyčerpaný, že jsem si zase lehnul. Ani jsem nevnímal mé koňské kamarády, jak mě utěšují, že ať si z toho nic nedělám, že tady v okolí Řisut JSOU PROSTĚ ZLÍ. Že na ně děti také různě pokřikují a házejí na ně různé předměty. Vím, že si ke mně Verunka s Kačkou zase lehly a obě plakaly. Verunka mi vyprávěla, že jsou na ní také děti z této vesnice zlí. Mohlo jí být tak 11 let. Vyprávěla, že když nastoupí do autobusu, tak si děti chytají nos – jako že smrdí, že si od ní odsedávají, že se s ní vůbec nikdo nekamarádí a to ani ve škole. Že už se naučila žít s tím, že i ve škole sedí sama a že nemá žádnou kamarádku. Že jí děti – převážně dívky z Malíkovic píší sprosté a nehezké SMS. Také moc plakala a říkala, že si myslí, že je to tím, že je s maminkou Pražanda a že je prostě ti lidé na vesnici nepřijali. A že jí také její táta smazal ze života, protože se s ním maminka rozvedla a odešla s jiným a  že tím strašně moc Veronika trpí. Také Veronika vyprávěla, že jí je moc smutno po kamarádkách a kamarádech z Prahy, že tam jsou děti i dospělí úplně jiní. Také mi vyprávěla, že jí je smutno po Praze jako takové. Že má Prahu stále v srdci. No, ale že se naučila žít se zvířaty a že jí je mezi těmi koňmi – jejími miláčci velmi dobře a že právě u nich zapomene na to špatné. A že když mají ve škole volno – dívky chodí různě do cukrárny a Veronika, že raději chodí do nemocnice za panem Kapounem, kterého má velmi ráda a že on si s ní vždy krásně povídá a že jí je fajn, když o něm ví, že jí má také rád. Pan Kapoun tam prý ležel moc dlouho a to po bouračce.
   No a tak mě Veronika s pláčem takto hladila a utěšovala a také říkala, že by tu samotu a tu odstrčenost od dětí z vesnice nikomu na světě nepřála. Pak se zarazila a řekla: „ Přála bych to Petrovi Královi- tomu, co nás opustil. Přála bych mu, aby se mu to stalo aspoň na týden – aby věděl, jaké to je, když ho lidé nepřijmou a aby sipříště vážil lidí, kteří ho mají rádi.“
    Já jsem Verunku ale moc nevnímal. Byl jsem tak moc a moc smutný a moc a moc zrazený a vůbec se mi nechtělo žít a chtěl jsem umřít. Ležel jsem zase na boku a natáhl jsem nohy – tak, jak to šéfka Iva Rosická nemá ráda, zavřel jsem oči a z hluboka jsem dýchal a trochu sípal a z oka mi tekla zase ta slza.
    Asi jsem usnul a představoval si, že za mnou ty dvě dívky přišly. Dokonce jsem slyšel hlas té jedné. Ale bál jsem se otevřít oči, že je zase uvidím na té střeše, jak se mi pošklebují. Dokonce jsem zase tu jednu cítil. Ale opravdu jsem se bál otevřít oči. Představoval jsem si, jak u mě stojí a říká: „ Lupajzníku, co jsem to já koza provedla. To jsem opravdu nechtěla. Odpusť mi to, prosím Tě odpusť mi to!“  Cítil jsem, jak mě hladí Veronika a jak mi zvedá hlavu a říká: „ Lumpajzníku, probuď se prosím, máš tady návštěvu. Budeš mít radost, uvidíš!“ Na mém víčku u oka snad bylo sto kilo. Bylo tolik těžké ho otevřít. Bylo asi také oteklé, jak jsem plakal. A tak jsem na hlas Veroniky zareagoval a trochu jsem to oko pootevřel. Nevěděl jsem, jestli je to sen, nebo pravda. Verunka mi zase trochu zatřepala hlavou. Těžko se mi dýchalo a chtělo se mi kašlat, ale bolelo to. Verunka zase vzala mokrou houbičku a otírala mi oči a kolem nozder. Trochu jsem se probral a vidím, opravdu vidím, jak nade mnou stála jedna z těch dívekne ta talentovaná Maková ta nikdy nepřišla – tu už jsem nikdy neviděl…ale ta druhá - DONA. Měl jsem radost! Ona tam nade mnou stála a slova o odpuštění byly doopravdickéto nebyl sen! Odpustil jsem jí a byl jsem rád, že jí odpustila i šéfka, protože to je jedna z jejich špatných vlastností, že moc odpouštět nedove. Ale ona řekla: „Přiznat chybu a omluvit se – to moc lidí nedovede a já takové uznávám.“  Dokonce chytla tu dívku – snad se nebude zlobit, když prozradím její pravé jméno – dívku DARINU Z ŘISUT a dokonce jí šéfka dala pusu! Mně se vám tak strašně moc ulevilo! Jako by ze mě spadl ohromný balvan! Připadal jsem si lehoučký jako pták. Asi bych lhal, jestli jsem vstal ten den sám, nebo až druhý. O tom by vám určitě dopodrobna řekla i Verunka s Kačenkou a také DARINA, protože ta za mnou také chodila každý den. Na tu druhou už jsem nevzpomínal. ŘEKL  JSEM  SI, ŽE ZA TO NESTOJÍ, ABYCH SE K VULI NÍ TRÁPIL.
 
 
 
Mario: Užívám si tady krásně v nebíčku, papám zeleňoučkou travičku a juknul jsem se, co se dole na zemi děje. Vidím, že se píší skutečné příběhy a tak se snad nebudete zlobit, když také ještě něco napíšu. DARINA – já si jí moc dobře pamatuji. Vzpomínám, jak jednou její maminka vynadala šéfce, že musela Darina hrabat listí. Tenkrát šéfce vyčítala, že Darina listí nehrabe ani doma a že jí není jasné, proč to listí musí Darina hrabat u Rosických na zahradě. Tenkrát se šéfka pořádně rozčílila: „ Ale já tady NEMÁM ALEJ !!! Já tady mám JEDEN JEDINÝ STROM!!!“ Ale maminka Dariny se nedala: „No jo, ale já jsem si myslela, že bude dělat práci kolem koní a néé hrabat listí!!!“ Šéfka se také nedala a řekla: „Milá dámo, to listí se hrabe proto, aby to tady u koní bylo uklizené a útulné…“  Maminka Dariny si zase jindy začala stěžovat: „Jak je možné, že když má Darina v sobotu a neděli službu, že vy paní Rosická spíte???“  To jste měli slyšet šéfku: „Jak spím???!!! Jak vy nebo Darina můžete vědět, jestli spím???!!! To si jako myslíte proto, že nechodím po dvoře??? A i kdybych spala, tak co vám je potom! Já krmím koně několik let a to ráno, večer, v zimě, v horku, v horečkách, o svátcích … Tak i kdybych spala v době, že má někdo službu, tak do toho NIKOMU NIC NENÍ !!!“  Pamatuji  se, jak o tomto mluvila šéfka s Verunkou. Šéfka Verunce říkala, že si ani nedovede představit to, jak přijde Darina domu a stěžuje si, že hrabe listí  a nebo, že si doma Darina stěžuje, že šéfka spí, když má Darina službu. Srovnávala to se sebou, a to jak jezdila na služby přes celou Prahu – několikrát přestupovala a to na těch službách musela být od rána do večera!!! A že jí ani nenapadlo si stěžovat mamince, co musela za celý den na službě dělat za práci a že jí ani nenapadlo přemýšlet o tom, co dělá šéf – pan Beneš s jeho maminkou paní Benešovou – tenkrát to byl oddíl JISKRA TRÓJA…“¨
No, ale toto se stalo JEŠTĚ PŘED událostí s Lumpajzníkem. Po té jeho nemoci se Darina moc a moc zlepšila a já jsem jí měl doopravdy rád. Vím, že nebyla až tak  spolehlivá. Ale když přišla, starala se o nás o všechny moc dobře. A já jsem jí jednou ublížil. Je mi to velmi líto a věř mi Darinko, že jsem nechtěl… Vím moc dobře, že můj majitel pan Miroslav Balcar si nepřál, aby na mě kdokoliv kromě Veroniky jezdil. Vím, že už si vůbec nepřál, aby na mě někdo kromě Veroniky jezdil do terénu… Vím, že Veronika, ani šéfka mého majitele Miroslava Balcara tenkrát neposlechla. Také vím, že byl Altius mladý a v terénu daleko divočejší, nežli já. A tak Veronika jela na Altiusovi a Darinka jela do terénu mě. Bylo takové krásné počasí, svítilo sluníčko. Já jsem byl tolik moc rád, že nás děvčata vzala na projížďku. Altius – ten si poskakoval a já jsem šel absolutně v klidu. Ale najednou vyběhly z křoví srnky. Já jsem se opravdu příšerně lekl a vyskočil jsem. Cítil jsem, že je Darina v sedle nejistá. Měl jsem z toho radost a tak jsem si znovu povyskočil a Darina a ze mě spadla. Nejprve jsem měl radost, že jsem jí shodil. Utíkal jsem tryskem směrem k domovu. Potom jsem se ohlédl a viděl, že má Veronika plné ruce práce s Altiusem. Ten začal vyhazovat a řádit také. Také chtěl shodit Veroniku a utíkat tryskem za mnou. Veronika se v sedle držela jako klíště. Altiuse uklidňovala. Co bylo ale horší… Darinka se vůbec nezvedala a ani nejevila známky života! Dostal jsem o ní strach, zvedl jsem ocas a tryskem zase přicválal k Darince  a Altiusovi. Viděl jsem nešťastný výraz Veroniky. Nevěděla, co dřív – jestli dát první pomoc Darině, nebo uklidňovat Altiuse, nebo chytat a uklidňovat mě. Já jsem měl rozevřené nozdry a stále jsem kolem nich pobíhal. O Darinku jsem měl příšerný strach. Ležela na zádech. V jednu chvíli se začala tak divně křečovitě třást. A najednou byla úplně bez pohybu. Měl jsem strašlivý strach, že umřela. Zastavil jsem se a sklonil k ní hlavu. Chtěl jsem jí svým dechem probudit. Ale v tu chvilku už mě chytla Veronika. Celá roztřesená mě i Altiuse uklidňovala a přitom volala svou maminku – tedy šéfku. Řeknu vám, že ty mobily – to je věc!!! Bylo velké štěstí, že byl dobrý signál a že se dovolala. Šéfka Veronice poradila, ať zavolá sanitku a že i ona tam hned s jejím kamarádem Martinem hned přijede. Když jsem uviděl šéfku – řeknu vám, že se mi trochu ulevilo. Věřil jsem jí, že Darinku zachrání. Všichni byli moc a moc vyplašení. Po chvilce přijela sanitka a Darinku naložila a odvezla do nemocnice.
    Pamatuji se ještě, že CELOU situaci sledoval jeden pán z traktoru!!!  Vím, že za ním šéfka šla a PŘÍŠERNĚ mu vynadala, proč těm dívkám nepomohl !!!??? Proč jenom  čumněl  jako IDIOT !!!No, řekla mu toho daleko víc. Já jsem měl ale hlavu svěšenou a bylo mi moc líto, že jsem Darince ublížil. Stále jsem na ni myslel a moc jsem si přál, aby se uzdravila. Druhý den mi Verunka řekla, že je Darince už lépe a že měla otřes mozku. Byl jsem moc a moc rád, když se uzdravila a zase za námi přišla. Nevím, ale myslím si, že se potom už se na koních začala bát jezdit.
DARINKO – chtěl bych se Ti moc a moc omluvit. Opravdu jsem Ti nechtěl ublížit!!! Vážím si toho, že jsi se  přišla omluvit Lumpajzníkovi. Měl jsem Tě doopravdy rád! Už píská na flétnu náš pán a trenér Miroslav Balcar. Dnes mám chuť si jít zaskákat do jeho hodiny. Domlouvali jsme se s Linchem i s Omárkem. Tak se tam dole na zemi mějte krásně. Já se tady v nebíčku mám také krásně. Moc a moc na vás na všechny vzpomínám. Váš Mário
Altius: Maroušku, je mi tady po Tobě moc smutno! Byl jsem rád, když jsi stál naproti mně v boxe. Musím se Ti přiznat, že jsem na Tebe trochu žárlil. Přišlo mi, že Tě má Verunka – a vůbec všichni víc rádi, nežli mě. Stále Tě obskakovali, stále Ti mazali čumáček tou indulonou, stále Ti dávali různé vitamíny … Dnes už ale vím, že jsi byl moc nemocný a že jsi tu nadstandardní péči moc potřeboval. Dnes se zase více starají o mě. Ale já bych byl zase raději zdravý – jako tenkrát. Ale mám radost. Byl se na mě podívat náš dlouholetý veterinář Zdeněk Krupil a řekl, že mohu zase sportovat. Tak mám moc velkou radost a už se těším zase na závody. Ty jsi byl krásný a černý. Teď na Tvém místě už několik let stojí také krásná, ale bílá kobylka Canta. Řeknu Ti Mário, ta je pěkně nafrněná!!! Ona je teda opravdu skvost – je nádherná! Obzvlášť, když je čisťounká a má nadýchaný ocas po umytí a po zapletených copáncích. Nikomu to neříkej – já jí ale vidím i každé ráno!!! Ale to je hrůza!!! Celá špinavá od hoven!!! Ale opravdu jí to neříkej. Ona je moc namyšlená a už by se semnou nikdy nebavila. Ještě Ti o ní musím něco říci. Ona je asi NIMFOMANKA !!! Co jí znám, tak chce pořád hřebce!!! Přede mnou se nakrucuje, ale to víš, já jsem valach a tak to semnou ani nehne!!! Když jí to chytá, otočím se k ní zadkem a žeru si tam zbytky sena a dělám, že nic nevidím a nic neslyším. To víš, kolegové z té vedlejší stáje jí špinavou nevidí, protože jí pokaždé někdo vyčistí. A tak když jde čistá tou uličkou, tak se po ní každý ohlédne. Ale nepřál bych jim jí vidět po ránu!!! CHi, chi, chi! To já jsem také trochu špinavý –ale jenom trochu! Ale ona je špinavá jako prase!!! Tam snad kdyby byl jeden jediný trus, tak je schopná se v něm vyválet. Ale jinak je opravdu nádherná. I Tobě by se Maroušku moc líbila!!!
Jinak já se moc dobře pamatuji na Lumpajzníka a tu zlou holku, jak mu ublížila a ani jednou se na něho nepřišla podívat, když byl tak těžce kvůli ní nemocný. Já také vím, proč jí šéfka přestala tenkrát trénovat!!! Ona totiž byla sice šikovná na ježdění, ale jinak byla líná jako prase!!! Také si pamatuji, že když byla doma šéfka, chovala se jinak a když doma šéfka nebyla, tak se také chovala jinak – pochopitelně daleko hůř. Pamatuji se, jak sem chodil ten stařičký pán – pan Miloušek Zahradník. Pomáhal šéfce s krmením a vyvážel jí traktorem hnůj. Vím, že byl o plno let starší, nežli šéfka, ale myslím si- tím mým koňským rozumem, že byl do šéfky moc zamilovaný. Myslím si to proto, že na ní moc žárlil. Nejvíce žárlil na Mirka Kutila. To víš – vždyť si na ně na oba pamatuješ. Míra Kutil se k šéfce moc hodil. On byl takový sympaťák, měl rád koně, byl moc šikovný… Co jsem se doslechl, tak šéfka ho nechtěla, protože si o něm myslela, že moc střídá ženy. A tak zůstali do dnes velkými přáteli. Já tomu teda moc nerozumím, ale říká se, že PŘÁTELSTVÍ JE MOŽNÁ VÍC NEŽ LÁSKA…
  Ale to jsem se nějak rozpovídal. Teď jsem si uvědomil, že vás tam v tom nebíčku už je nějak hodně! Pan Miloušek Zahradník – ten už si tam určitě shání traktory a pole… Pan Miroslav Balcar – ten tam má určitě stádo těch nejlepších parkurových koní…možná, že dal dohromady i ty nelepší koně dostihové….Pan Milan Plecitý – ten dal dohromady určitě tu nelepší páru kočárových koní… Pan Kapoun . ten zase určitě hraje na kytaru country… Pan Poncar – ten se možná na koně vykašlal a raději tam dává dohromady ten nejlepší starožitný nábytek…!!! Nepřeháníte to nějak? Není vás tam nějak mnoho z našich známých?
  Ale teď vážně. Tak se vrátíme k té holce, kterou vůbec, ale vůbec nemám rád. Psal jsem, že se chovala jinak, když tady byla šéfka a jinak, když tady šéfka nebyla. Vím, že tenkrát pana Zahradníka bolela noha. Poprosil tedy tu holku, jestli by byla tak hodná a neshodila mu seno. Ona měla takový puberťácký ksicht a výraz a tak se na pana Zahradníka zle osočila: „Já tady nejsem od toho, abych pracovala. Shoďte si to seno sám! Já jsem tady od toho, abych jenom jezdila.“ Ona to byl takovej pořádnej spratek! Vždyť si na ní Maroušku také pamatuješ né?
  Ale pan Zahradník měl pod čepicí! Za chvilku jí vyděšeně řekl: „Hele, skoč okamžitě prosím pro majitelku Lumpajzníka!!! ON SE DÁVÍ!!!“ A tak ta holka běžela pro majitelku Lumpajzníka. Za chvíli přišly obě a pan Zahradník řekl: „Už je to dobrý! Před chvilkou vykašlal mrkev! Jé, to jsem rád, že jste tady. Já bych potřeboval shodit trochu sena z půdy…“ No a tak to seno nakonec obě shodily…
 Také se moc dobře pamatuji, když byl Lumpajzník tak těžce nemocný, jak šéfka volala maminku té holky a jak jí o tom, že Lumpajzníka schvátila, jak jí o tom říkala. Jednoho dne dokonce přišla máma té holky a majitelka Lumpajzníka šéfce vynadat!!! To byla ale hádka. Máma té holky se do šéfky pustila, že má prý na ní šéfka vztek, že jí nemůže trénovat !!! Jsem kůň, ale vím, že jí šéfka trénovala zadarmo a tak opravdu nechápu, proč by měla mít vztek??? No a ta majitelka Lumpajzníka  tomu zase dala korunu, když řekla takovým ukňouraným hlasem: „Já už si nepřeju, aby se o nemoci Lumpajzníka bavilo a aby se to dále rozebíralo… Já mám jiné starosti, já se budu rozvádět.“  Jsem kůň, ale husa by takovou hloupost neřekla!!! Pamatuji se, že byli všichni u šéfky v baráku. Jediná rozumná – dcera majitelky Lumpajzníka – Katka – té tekly slzy a smutně řekla: „Maminko, jak můžeš říct, že už to nechceš rozebírat? Vždyť ten Lumpajzník ještě není stále zdravý – jestále přeci nemocný…“
  No a na co se ještě pamatuji, že ta holka naváděla děti z vesnice a pak chodily k Rosickým schválně dráždit psy. Také naváděla děti z vesnice proti Veronice. Nejhorší asi bylo, když měla šéfka nakreslené plakátky – takové pozvánky…Dělala   v Řisutech akci pro děti a hlavně pro děti z dětských domovů – ukázky na koních,  jízdy na koních, diskotéka v místní restauraci a ohňostroj. Šéfka tam  zvala i děti z okolí… No a ta holka chodila a všechny plakátky strhávala a roztržené je házela k Rosickým na zahradu. No, opravdu – neměl a nemám tu holku rád.
  Vím, že když se řešila nemoc toto Lumpajzníka, tak ta holka pořád lhala, že ho s tou druhou neuhnaly – prý že byl MÓÓKRÝ A SPOCÉÉNÝ už, když ho vyváděli ze stáje. Šéfka jí na to říkala: „Tak proč jsi mi to neřekla, že byl MÓÓKRÝ A SPOCÉÉNÝ???? Proč jsi ho vyváděla ze stáje??? Jenomže pak se ta Darinka přiznala a řekla pravdu a tím bylo jasné, že šéfka od samého začátku věděla, jak to vlastně bylo. Toto se řešilo u té holky doma. Vzpomínám si, jak přišla šéfka rozzuřená a říkala, že by té holce dala nejraději přes „ústa“ – za to, co provedla a za to, jak lhala a zapírala. Nejhorší bylo, že rodiče věřili té holce a né šéfce!!! Pro šéfku to bylo také zklamání, protože ta rodina tam byla krátce přistěhovaná – z Ostravy – a šéfka v nich původně viděla velmi dobré přátelé. Měla radost, že se do Řisut přistěhovali „koňaři, protože oni také měli koně a že se do Řisut přistěhovali fajn lidi, protože se do té doby dost často navštěvovali. Takže ZASE PRD!!! Zase pro šéfku další zklamání a zase žádný kamarád či kamarádka v Řisutech. Šéfka stále nemohla pochopit jednu věc a to, že NENÍ SCHOPNÁ zde V Řisutech udělat fajpartu kolem koní. Připadala si tady jako mezi upíry! No – nejdříve vypadají jako fajn a potom se z nich v určité situaci vyklube upír! A přitom v PRAZE má šéfka Iva Rosická tolik moc bezvadných lidí a přátel!!!
No, neměl jsem tu holku vůbec rád.
  Mario: Altiusku – ta holka, to je snad jediný člověk na světě, kterého ty nemášrád.Tak už jí to prosím odpusť. Vždyť je to už plno let. Ona byla v pubertě a já vím o tom, že k Lumpajzníkovi nepřišla tehdy – ani ne proto, že nechtěla, ale hlavně proto, že NESMĚLA!!! Vím, vím, kdyby opravdu chtěla, tak by tam přišla i přes zákaz. Ale já přeci jenom dávám vinu více jejich rodičům – dle mého názoru měli naší šéfce věřit – protože už větší důkaz, než že byl Lumpajzník těžce nemocný – tak větší důkaz už být nemohl. No a té dívce měli napráskat zadničku a naopak – PŘIKÁZAT JÍ, aby za nemocným Lumpajzníkem chodila – aspoň do doby, než se uzdravil. Mně to také v těch Řisutech připadá, že je to všechno postavené na hlavu. Rodiče reagují, že si to ani pořádně neověří a stojí si za lží jejich dětí. Místo omluv – ještě šéfce nadávají a pomlouvají jí. Ale šéfka je dobrá – ONA SE JENTAK NEDÁ a zaSVOU PRAVDOU si stojí – i kdyby si měla rozházet celou ves.
  No, tak to Altiusku té dívce odpusť. Víš, co Ti prozradím- nedávno si psala šéfka SMS s Lenkou – velkou kamarádkou Veroniky – taková hodná blondýbka – také s námi hodně jezdila na závody a také se o nás krásně starala. No a víš, co v té SMS bylo? Že se prý bavila Lenka s tou dívkou – a ta jí vyprávěla o těchto stránkách. Šéfka hned zareagovala a ptala se Lenky, jestli ta dívka měla NEGATIVNÍ NÁZOR. A víš, co jí ta Lenka odepsala?  „Ne – vůbec nemluvila negativně. Říkala, že nějaké děti házely těžké brambory a kusy panenky po holkách, co seděly na koních a říkala, že je to strašné.“  Tak vidíš, že se už polepšila. Jinak by se posmívala a řekla by, že jim to patří, že na ně někdo něco házel…
 ALTIUS:  Jo a ještě jsem se zapovídal a neřekl jednu důležitou věc. A to, jak to dopadlo s tou akcí s těmi dětmi z dětských domovů. Víte, co byl velký problém? Ty domovy prý neměly peníze, jak ty děti do Řisut přepravit!!! Šéfka pozvala děti z Ledec – tak ty došly pěšky. Ale pro děti ze Straškova - tam musela sehnat peníze a zaplatit autobus. To je přeci absurdní, že Dětský domov NEMÁ PENÍZE na autobus. A víte, kolik dětí nakonec přijelo? Nebudete mi věřit, ale v našem oddíle na naší jízdárně v Řisutech bylo 8O dětí z dětských domovů!!! Na mě jezdila Veronika a měla na sobě takové krásné dlouhé šaty a dělali jsme spolu takovou ukázku na hudbu. Měl jsem krásný pocit, že aspoň trošičku těm dětem mohu udělat radost. Původně měla přijet i sestra šéfky – Naděnka. Ale ta měla úraz  s malíčkem a musela být v nemocnici ošetřená. Líto to bylo více šéfce a vychovatelkám. Ale pro ty děti bylo tolik překvapení, že si na Naděnku ani nestačily vzpomenout. Také tady byl kaskadér – velký kamarád šéfky – ten právě dělal ten ohňostroj. Takže ta zlá holka nám nic nepokazila – i když se o to převelice snažila !!!! Znovu říkám – neměl jsem jí a nemám jí rád!!!
Mario: Altiusku – prosím, prosím – odpusť to už té dívence! Ona už je doopravdy jiná. Věř MI PROSÍM! Víš, že jsem měl naší Verunku vždycky rád. A vzpomeň si, jak odešla z Řisut – také se nezachovala moc fér – ani k mamince, ani ke koním a ani k Tobě! Také jsi byl nemocný a ona Tě opustila…
Altius: Ale to bylo úplně něco jiného!!! Veronika ty Řisuty nikdy ráda neměla a odešla za prací. Chtěla se zdokonalit v ježdění, chtěla posbírat zkušenosti, chtěla se naučit řeči…Já jsem byl nemocný – to máš pravdu, ale už ne tolik. A Veronika věděla, že se o mě i o ostatní koně její maminka – šéfka postará…
Mario: Altiusku – to máš pravdu. Ale možná nevíš, že už jsme v tu dobu tady v nebíčku šéfce připravovali místečko…A to dokonce dvakrát! Odchod Veroniky a hlavně myšlenky – co s vámi koňmi – PRODEJ –šéfka velmi těžce nesla. Neustále si představovala, jak vás nakládají a odvážejí. Jak naříkáte a řehtáte a smutně se ptáte: „Proč nám to ta šéfka dělá, proč nás všechny prodává? Kam nás odvážejí? Co s námi bude?“  Bylo to s ní opravdu tenkrát hodně špatné a myslím si, že kromě Karolínky Kaiserové – tedy netře šéfky, že tu situaci VŠICHNI – včetně Veroniky a sester šéfky – velmi podcenili!!! Ještě o šéfku měla strach její kamarádka. Jiřinka. Nakonec jí velmi pomohl - i když o tom ani neví – Ládíček a podruhé její největší kamarádka z dětství Dana Vrábelová rozená Kolková. Přesněji řečeno – její kamarádka a smích. Šéfka u ní strávila celý týden. Vypnula si mobil, aby jí nikdo neobtěžoval a s Danou popíjely vínečko a šampus a vzpomínaly na dětství a stále se chechtaly. Tam šéfka nasbírala plno a plno energie a tam přišla na myšlenku – koně – to znamená i Tebe Altiusi – neprodat, ale pronajmout. No a vidíš, že to vymyslela skvěle. Teď má kolem sebe bezvadnou partu – maminky, tatínky, babičky, dědečky…úžasné dívky a ještě k tomu to nejsou žádná kopyta, ale mají talent a srdce.
  Tak se vrátíme k té dívce a Veronice. Ber to Altiusku, že jsou ty děti trochu více sobecké. A že si tu svou dětskou sobeckost ani neuvědomují. Je to také dáno tou přihlouplou pubertou. Vůbec nechápu, proč ta lidská puberta vlastně je. No a vidíš - ještě, že to tak Veronika tenkrát udělala. Už je ve Švýcarsku, sbírá tam zkušenosti, zdokonaluje se úplně ve všem… A co by z ní bylo v těch přitroublých ŘISUTECH??? Mohlo by se stát, že za chvíli by se stala jednou z nich!!! Vždyť znáš přece to lidské přísloví: „Řekni mi s kým se stýkáš a já Ti povím, jaký jsi…“
  Moc bych si Altiusi opravdu přál, kdybys to té dívce odpustil. Já už musím jít na ten trénink pana Miroslava Balcara. Už pro mě běží ten Verunčin neustále veselý, flekatý malinký pejsek –jak ho pojmenovali po tobě – Aldánek.
 
 
 Až budu mít čas, tak ve snu zaskočím za Veronikou a požádám jí, aby se snažila po Aldánkovi už tolik neztesknit. Víš, nám je moc příjemné, když si na nás někdo vzpomene, ale když po nás teskní, tak je nám také smutno a toužíme se vrátit k vám na zem.Tak to musím nějakým způsobem dát Verunce vědět, aby už jí po Aldánkovi nebylo tolik moc smutno.
  Také Ti musím Altiusi pošeptat, že já Mário jsem tady v nebíčku stejně největšíoblíbenec Miroslava Balcara. Vím to, že mě má nejraději. A když máme skokový trénink, tak si představ, že už mi nestaví ty jeho lumpárny – vždycky přeci říkal : Těško na cvičišti, lehko na  bojišti… Takže když nám tady staví, tak všechno korektně a my si to s chutí všechno přehupsáme. Ale já vím, že mě má nejraději. Vždy, když se na mě podívá, tak se trochu usměje a je na mě hrdý, že jsem vlastnějeho. Také si představ, že po mě jukal ten váš velký kamarád Milan Plecitý – no, jak ho nakopla ta kobyla při nakládání a on potom umřel. Byl to koňař, ale miloval ty kočárové koně. Tak si představ, že po mě jukal, že se mu líbím a chtěl mě zapřáhnout k jednomu hřebci – že by to prý byla krásná pára!!! Jo, já mu dám páru, já mu dám mě zapřahat a pan Balcar – ten by mu také dal!!! Ale mám vás od Milana  – hlavně kočárky také moc pozdravovat. Už musím a hlavně chci – běžet a skákat. Mám tam sraz - jak jsem již psal – s Linchem a  Omárkem. Tak si to tam pořádně rozdáme. Mějte se lidičky a koníčci krásně, já už běžím……..
  Altius: Tak já to té dívce ODPOUŠTÍM !!! Horší to ale bude to vysvětlit šéfce. Znáš jí…Ona moc odpouštět nedovede….
Mário: Tak jí to dej přečíst a moc jí a všechny pozdravůůůůůůůůůůj……..
 
 
Bocman: Vy se všichni můžete zbláznit z té Canty – jak je prý nádherná. Má  krásnou a ušlechtilou hlavu a ještě k tomu skvostný původ - to je fakt. No, ale tatedy po ránu musí vypadat!!! Chi, chi, chi. Celá od hovínek – fuj! Proč si do toho lehá? Já jsem také bílý, také krásný. A právě, abych nebyl ráno žlutý a smradlavý, tak si do toho vůbec nelehám!
  Já jsem byl a jsem stále také krásný a ještě k tomu velký. Ale na rozdíl od ostatních koní jsem byl ještě CHYTRÝ!!!Když mě zapřahali – tak bych nejraději rozbil kočár. Tak se o ten kočár báli a zapřahat mě přestali. Když mě chtěli honitpřes bidla, tak jsem nezvedal nohy a bidla jsem jim buď polámal, nebo rozšlapal. Když se mnou chtěli jet do lesa a tam mě honit – hodně jsem zlobil na silnici. Já se vám přiznám, já jsem se těch aut vůbec nebál – jenom jsem to dělal, že se jich bojím. A tak když jelo auto, já jsem neuskočil od něho – tedy ze silnice k příkopu, ale já jsem uskakoval do silnice – tedy pod auta. A když ti „chytráci – lidi na mě chtěli vyzrát a po silnici mě vedli – udělal jsem to samé – jelo auto a já jsem uskočil DO SILNICE a málem jsem ještě porazil toho, kdo mě vedl. Vím, že šéfka byla ze mě úplně nešťastná. Říkala mi: „ Ty jsi tak hloupý – vždyť si můžeš ublížit!!! To bylo velké štěstí, že tě to auto neporazilo a nezranilo.“  Ale já jsem věděl, že dělám dobře. Jednou jsem na vyjížďce někoho shodil a po silnici – nádherným prodlouženým klusem se zdviženou hlavou a ocasem jsem klusal – PRYČ ODKONÍ…Ani si už nepamatuji, jak mě tenkrát chytli. Vím, že proti mně i vedle mě jezdily auta a všichni na mě koukali. Šéfka mi tenkrát řekla: „ Bocmane, jsi krásný,ale k ničemu!!!“
  No a představte si, že jsem si vydupal svou – nemusel jsem nic dělat – ani tahat kočár, ani tahat valník s hnojem, ani jsem nemusel skákat – nemusel jsem dělat vůbec nic!!!  Byl jsem krásný, věděl jsem to o sobě a to mi úplně stačilo. Byl jsem sám se sebou naprosto spokojený.
  Jednoho dne přijeli kupci – taková krásná blondýnka s přítelem. Já jsem se načepýřil a mrknul jsem na ní mým krásným svůdným okem. Ona se do mě na hned na první pohled zamilovala a ten přítel jí mě koupil!!! Vím, že si tenkrát šéfka povzdychla a toužebně řekla: „Kde se shánějí takoví muži, co kupují svým milenkám koně? Já jsem na své chlapy vždycky jenom doplácela…“
Ogar: Tak to já jsem také bílý a ve stáji jsem byl po ránu také celý žlutý. Ale to je asi úděl běloušů. Na rozdíl od Bocmana jsem rád tahal a také jsem velmi rád skákal. Jednou mě na záda šéfka posadila malinkou Verdu. Na Šeberově na jízdárně jsem s ní chodil a nikdy jsem jí žádnou lumpárnu neudělal. Verunku jsem měl moc rád. Ale jednou na mě Šéfka posadila malou Verunku a pustila nás oba do závodu – parkurového skákání. Verunka byla malinká a měla ve vlasech ohromnou bílou mašli. Ty překážky tedy byly mrňavounké. Já jsem se šéfkou skákal podstatně vyšší skoky.CHtěl jsem Veronice udělat radost a tak jsem se snažil neudělat chybu. Jenomže jsem nějak vypadl z tempa a přešel jsem do klusu. Verunka byla strašněmalinká, lehoučká a neměla snad žádné nohy! Aspoň já jsem tam cítil místo pobídky jenom takové šimrání. Slyšel jsem šéfku, jak na Verunku řve: „ Verčo cválej!!! Musíš cválat!!!“  No, ale to už bylo pozdě! Já jsem stále klusal A BLÍŽIL JSEM SE KE SKOKU. Ale pro mě to bylo prd – skočit takový skůček z klusu. A jak jsem se snažil, abych neudělal chybu a aby byla Verunka se mnou umístěná, tak jsem si přidupl a ze hřbetu jsem udělal luk a vší silou jsem se vznesl do ohromné výšky. Zapomněl jsem vám napsat, že i já jsem byl velmi vysoký – asi 185 cm. No jo, ale ta Verunka – jak ještě měla ty mrňavounké a hubeňoučké nožičky, tak se neudržela a jako HADROVÁ PANENKA LETĚLA do výškyasi dvou metrů!!!
 
 
 
 
  Já jsem si to ani neuvědomil a vlastně jsem jí podběhl!!!  Víte, jak letěla do výšky, tak já jsem pokračoval a ona s těch dvou metrů spadla. Všichni jsme o ní měli strach. Byla hodně potlučená a plakala. Ale za pár dní už zase byla v sedle.
Za několik dní naproti v baru – u konkurence byla jakási svatba. Přišli za šéfkou, jestli by se na mě – jako na bílém koni nenmohli vyfotit. Šéfka se snažila je přesvědčit, jestli by se nechtěli vyfotit na Rubínkovi – že ten je moc hodný. Oni trvali na mě – že jsem bílý. Tak pomaloučku na mě ta nevěsta s těmi bílými šaty na mě lezla. Musím se přiznat, že jsem se trochu bál. Měl jsem vyvalené oči. Šéfka mě ale hladila a uklidňovala. Ale najednou začal příšerně foukat vítr. Ty šaty se začaly zvedat. Já jsem se lekl a chtěl kousek uskočit. Ale ty šaty se mi zamotaly mezi nohy. Začal jsem šílet. Měl jsem strašlivý strach a chtěl jsem se toho bílého plápolu zbavit a chtěl jsem někam utéci. Šéfka mě ale stále držela a nepustila mě. Stále se snažila mě chlácholit, ale já jsem se chtěl – té, co sedí na mě a hlavně toho bílého dlouhého hadru zbavit. Začal jsem se stavět na zadní. Ta paní spadla pode mne. Ty šaty jsem měl stále obmotané kolem nohou a já jsem kolem sebe začal kopat. Konečně jsem se toho zbavil. Nevěsta ode mne dostala plno a plno ran a také jsem na ní párkrát šlápnul. Chtěl jsem se jí omluvit, ale byl jsem tak moc vyplašený, že jsem na to vůbec neměl náladu. Vím jenom, že ženich řekl vyděšeným hlasem, že je nevěsta v jiném stavu. Někdo to točil na kazetu a já bych to velmi rád někdy uviděl. Ale asi to dopadlo dobře, protože jsme ty svatebčany už od té doby nikdy neviděli.
  Ale to je přesně ono… Já nechápu, proč ty lidi tu šéfku neposlechnou - chtěla jim dát jiného koně, ale oni si prosadili svou! A jak to tak čtu, tak to je případů, co ti hloupí tu šéfku neposlechnou a potom je z toho akorát malér!!! Klepu si na hlavu, jak jsou ti lidé většinou hloupí a nerozumní!!!
  No a co se ještě nestalo! Po roce přijel milenec s milenkou – ti samí, co koupili Bocmana. Šéfku uprosili, jestli by mě jim neprodala – prý aby OBA MILENCI MOHLIJEZDIT V  TERÉNU NA BÍLÝCH KONÍCH. Krásné, dojemné a romantické – viďte!!!
 
 
 
VIKI:  Vy tady stále řešíte, který kůň si lehá do svého trusu a který ne. Který kůň je čuňátko a který ne. Já vám řeknu zcela po pravdě, že každý kůň na světě si do svého trusu lehnul a vůbec nemusí být ani žádné čuňátko. Jenom vy šimlové máte velkou nevýhodu, že je to na vás moc vidět. Já jsem ryzák a tak jsem s tímto tak velké problémy neměl. Krom toho nejsem ani moc krásný a tak nikoho ani moc na sebe neupozorňuji.
  Co se týč „trusu“, stalo se mi něco podstatně horšího. Byl jsem pár měsíců ustájený u paní Ivy Rosické. Nevím proč, ale starý pana Miloušek Zahradník – krmič si udělal z mého boxu WC. To, že tam chodil čůrat a že to tam smrdělo mi tak moc nevadilo. Jsme přeci „chlapi“. Horší ale bylo, že tam chodil i kakat. Jednou jsem se válel a neuvědomiljsem si, že se válím právě v tom „lidském a hodně smradlavém hovínku.“ Měl jsem to na celém stehně. Bylo to takové mytlavé a opravdu hodně smradlavé. Také tam byla jedna klisna Corina, která se mi moc líbila a před kterou jsem se velmi styděl. Ona neviděla, co se mi stalo.Ale zato to velmi dobře cítila!!! Znechuceně si odfrkla a řekla: „ Ty Viki, ty snad hniješ!!! To je příšerný smrad!!! Tady se nedá ani dýchat!!!.“ A hned na to pochopitelně upozornila celou stáj a všichni se mi pošklebovali. Nevěděl jsem, co je lepší – jestli dělat, že tak opravdu smrdím já, nebo jim říci pravdu, že jsem se nechtěně vyválel v lidském a smradlavém hovínku.Tak jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem dělal, že se mě to netýká. Ale bylo mi to moc nepříjemné, míto ten smrad v mém kožíšku.
  Odpoledne přišla má mladá panička. Ona byla taková čistotná a i mě udržovala ve velmi čistém stavu. Přišla, dala mi kostku cukru, pohladila mě po hlavě… Potom se nadechla a řekla: „ Co je to tady za příšerný smrad?!?“ No a poté uviděla, že mám cosi na tom stehně. Víte co ta chudinka udělala? Rukou mi přejela po tom smradlavém místě a přičichla si k tomu!!! P pak zařvala: „KTERÉ PRASECHODÍ K MÉMU KONI SRÁT !!!???“
  Okamžitě přiběhla paní Iva Rosická s Veronikou a dostaly záchvat smíchu! Panu Zahradníkovi to vytkly a od té doby už ke mně na WC NIKDO NECHODIL!!!
Tento příběh je také skutečný – pouze některá jména jsou obměněná.
 
LUMPAJZNÍK
  Byl jsem takový obyčejný poník. Koupila si mě majitelka, které pár dní předtím zahynula klisna Karlička. Zahynula – to jsem se špatně vyjádřil – musela být utracena, protože jí děti honily a ona vběhla do přípravny na seno, tam se s ní prolomil rošt a ona si chudinka zlomila nohu. Bylo mi divné, že mě dala také do té samé buňky, kde stála přede mnou ta Karlička. Ale dali tam ke mně ještě další poníky a tak jsme si tam pořádně užívali. Jednou při těch koňských hrátkách došlo k nějaké pořádné bitce a již si nepamatuji kdo koho pokopal,ale myslím, že to odnesla ta nejmeší ponička. Byla potom dost dlouho nemocná s nožičkou. Mě se ale stýskalo po mé původní stáji a šéfce Ivě Rosické a tak jsem kolikrát utekl a před domem šéfky jsem se pásl a čekal na ní, nebo na Veroniku. Pamatuji se, že jsem někdy čekal i dlouho do noci. Pršelo na mě, foukal na mě vítr, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, když před vraty zastavilo auto a z něho vylezla Veronika s mou šéfkou. Vždy mě chytly a hladily a vyčítaly: „ Lumpajzníku, ty náš kluku. Ty už jsi zase utekl? Vždyť se ti může něco stát, když běháš v noci přes silnici! Tobě se tam nelíbí? Vždyť tam máš poníčkovské kamarády. Kačenka i ostatní děvčata se o tebe hezky starají. Máš tam kolem sebe plno dětí. Musíš být na sebe opatrný. Takto by se ti mohlo něco stát, nebo by tě mohl i někdo ukrást!“  Bylo mi líto, že mě nikdy nevzali do mé původní stáje k mým kamarádům, jako byl vynikající Altius a Mário. Bylo mi po nich smutno. Když mě chytly za vazačku a odváděly do té buňky, vždy jsem řehtal a prosil, abych mohl aspoň na chvilinku do mé původní stáje. Ale holky mi nerozuměly a tak jsem smutně cupital vedle nich a šel do té nové stáje - do buňky.
  Jednou také v noci mě málem přejelo auto, když jsem zase utekl k Rosickým před jejich statek. Šéfka Iva Rosická to viděla a volala mou novou majitelku a dost jí vynadala. Již si opravdu nemohu vybavit, jak to vzniklo – možná právě tím pokopáním – opravdu nevím, ale asi to není podstatné. Podstatné je, že jsem se najednou ocitl zase ve stáji u mé šéfky. Pamatuji se na poníky – Lukavu,Markýzu,Sathewa a Tupounka. Byl jsem tolik rád, že jsem zase u té původní party. Chodily tam za mnou děti a hlavně dcera mé nové majitelky – Kačenka. Děti si mě brávaly na vazačce a pouštěly mě do toho výběhu, kde byla ta buňka.
  Jednoho dne si pro mě přišly dvě děvčata - Maková a Dona. Pamatuji se, že se šéfka Iva Rosická ptala, kam mě vedou. Dívky byly v pubertě a byly dost přidrzlé. No, řeknu vám po pravdě, když jsem byl majetkem Ivy Rosické, tak obě dívky musely na slovo poslouchat šéfku Ivu Rosickou. Ale teď jsem byl majetkem paní Ratové a tak si děvčata mohla dělat  co chtěla a měla evidentně radost, že šéfku Rosickou nemusejí poslouchat. Vím, že šéfka kolikrát s mou majitelkou hovořila o tom, že se jí to nelíbí, že děvčata nejsou pod kontrolou a že má strach, aby se něco nestalo. Ale majitelka Ratová byla HODNÉ VELKÝ FLEGMATIK  a vše brala na lehkou váhu.
    Tak se vrátím k tomu, jak mě dívky vedly ven na vazačce a šéfka se jich ptala, kam mě vedou. Oni takovým přidrzlým puberťáckým tónem odpověděly, že do výběhu. Jo, TO BYL VÝBĚH!!! Vzali mě pod takový – sice ne moc prudký, ale HODNĚ DLOUHÝ KOPEC. Bylo to snad pole – ale opravdu hodně dlouhé. Také si nepamatuji, jestli mi daly potají sedýlko a uzdečku. Ale na co si moc dobře pamatuji, že mě tryskem honily do toho kopce nahoru a tryskem zase dolu. Nejprve se mi to líbilo, ale pozdě jsem už nemohl. Dívkám to však nestačilo, protože se chtěly na mě vystřídat a tak mě několikrát honily nahoru a dolu. Pobízely mě takový klacíkem, ale ke konci jsem to už ani necítil. Byl jsem rád, když už mě vedly domu. Celý jsem se třásl, byl jsem moc splavený a měl jsem ukrutánskou žízeň. Když jsem procházel uličkou ve stáji, ani jsem nevnímal mé koňské kamarády. Měl jsem hlavu svěšenou zamlžené oči. Možná nebyly zamlžené, ale byl to pot, který ze mě tekl. Byl jsem CELÝ MOKRÝ – jako když mě hodíte do rybníka. KONEČNĚ mě dívky uvázaly a já jsem stál u napáječky s vodou. Začal jsem pít a pít a moc pít. Potom vím, že jsem se celý třásl a že šla ze mě pára. Všichni ostatní byli na jízdárně. Ty dvě dívky se šly také dívat, jak šéfka trénuje ty ostatní. Mě bylo opravdu zle. Všechno mě bolelo a chtělo se mi moc spát. Ale styděl jsem si lehnout. Víte, líbily se mi klisny Lukava a Markýzaa  já jsem před nimi nechtěl vypadat jako troska. Oni to byly totiž hvězdy. Lukava vyhrála  s mladou Veronikou Rosickou mistrovství republiky v drezůře a ta druhá -  ta byla také krásná – Markýza – ta vyhrála s Veronikou také mistrovství ČR  a to ve všestrannosti a obě měly ještě nějaké medaile z mistrovství z přeboru Prahy. Já jsem byl mlaďoučký – neuměl jsem téměř nic. Ale ty kobylky na mě koukaly dost opovržlivě. A teď si představte, že bych tam ležel jako zřícenina jenom vlastně jako z výběhu!!! Všichni přeci slyšeli, že mě „vedoujenom do výběhu.“
  No, je mi z toho smutno ještě dnes, když si na to vzpomenu. No a tak jsem se sice třásl, ale nelehl jsem si. Jenom ta hlava byla moc těžká a já jí opravdu nemohl unést vzpřímeně. A tak mi tak nějak visela dolu u země a přes ty oči mi tekl ten pot. Z těla mi šlo velké množství páry a já jsem si připadal jako v pekle. Ve stoje jsem usínal, hlava byla čím dál těžší a padala mi k zemi. Najednou ke mně přišla dcera té Ratové. „Lupajzníčku, co je s Tebou?“ Ptala se mě vystrašeně. Neměl jsem ani sílu zvednout hlavu – i když jsem moc chtěl, protože jsem měl Katku moc rád. Pamatuji se, jak odešla  a  slyšel jsem, jak se ptá šéfky, kterého koně má jezdit. Šéfka odpověděla, že si má vzít mě! Bylo mi ještě hůř, než předtím! Chtěl jsem zařehtat na protest a prosbu, aby mě už nebrali. Vím, že bych to už nevydržel a na té jízdárně bych upadl vysílením. Byla by to pro mne velká potupa před těmi klisničkami Lukavou a Markýzou. Věříte mi, že jsem neměl ani sílu zařehtat? Jenom jsem ze sebe vydal takový slabý pazvuk. Ale má milovaná Kačenka se mě zastala a šéfce řekla:  „Ale Lumpajzník je nějaký moc mokrý a spocený!“ Šéfka byla stále na té jízdárně a mě neviděla. Zeptala se těch dvou uličnic.  „Jak mokrý?“ Z povzdálí jsem slyšel, jak odpověděly:  „On se jen tak vyválel a tam byla kaluž.“  Já jsem se úplně zhrozil, když jsem uslyšel šéfku, jak říká Kačence: „Kačko, tak si ho vyčisti a přijď s ním na jízdárnu. Budeme skákat.“ Ta představa mě ubíjela. Byl jsem tak příšerně vyčerpaný a unavený, že jsem stěží unesl sám sebe. Hrůzostrašná představa, že bych měl nést sedlo, že bych měl nést ne zrovna lehkou Kačenku a že bych měl ještě skákat… Chtěl jsem zatnout zuby, že to přeci musím vydržet – že jsem přece chlap. Ale já byl tak strašně moc unavený, že jsem neměl ani sílu zatnout ty zuby!!! Přál jsem si raději umřít! Tak moc mi bylo zle. Ale má milovaná Kačenka mě nedala:  „Paní Rosická, ten Lumpajzník je strašně moc mokrý a strašně moc zpocený, celý se chvěje. Pojďte se na něho prosím raději podívat!“ Trochu jsem zvednul hlavu a chtěl Kačence poděkovat. Uviděl jsem nejprve však ty dvě uličnice, jak před průšvihem utíkají na dvorek a poté pryč. Byl jsem tak moc rád, když jsem uslyšel hlas mé šéfky. Věděl jsem, že mi pomůže. Musel jsem vypadat asi opravdu hrozně, protože ona se při pohledu na mě zhrozila. Už si do slova nepamatuji, co říkala. Vím, že mi v první řadě vypnula napáječku. Hned vzala slámu a s Kačenkou mě začaly víchovat – každá z jedné strany. Bylo mi to moc příjemné. Jako by z povzdálí jsem slyšel šéfku, jak říká Kačence: „Tady to máte, že mě neposloucháte. Nesčetněkrát jsem říkala Tvé mamince, aby jste Lumpajzníka bez dozoru NIKOMUnepůjčovali!!! Musíš jí to, co se stalo říct. Tohle to není z výběhu. Ty holky ho někde pořádně proháněly tryskem! Já mám jenom strach, jestli se nenapil a aby nedostal zápal plic! Kačenka skromným hláskem odpověděla: „ Já se jenom bojím paní Rosická, že mě mamka neuvěří. Znáte jí.“  Šéfka přestala chvilku víchovat a podívala se na Kačenku a řekla: „Víš co? Utíkej domu pro mámu. Ta to musí vidět! Jinak tomu opravdu neuvěří a zavolej mi někoho z dětí, aby mi pomohly s víchováním.“ A tak Kačka odběhla domu. Měla to kousek. Když přivedla mámu, tak jsem byl ještě stále hodně mokrý, ale už se ze mě tolik nekouřilo – pára – nebo co. Máma Ratová na mě koukala dost udiveně. Šéfka jí řekla: „Ty holky mu daly!!! Takhle jsem zřízeného koně neviděla ani po velké pardubické!!! Já už nemám sílu Ti něco vysvětlovat, protože si to vždycky stejně uděláš po svém. Ale tohle je fakt hrozné! Verunko, přines teploměr!“  Když přinesla strašně moc vyděšená Veronika teploměr, tak jsem se ani nebránil, aby mi ho daly do konečníku. Normálně bych se snažil před tím utéci, ale byl jsem stále moc vyčerpaný. Prý jsem měl 4O stupňů teploty. Šéfka řekla, že se musí zavolat veterinář. No jo, ale ta Ratová řekla vyděšeným hláskem: „Nemohlo by to počkat do zítřka? Já mám dnes večer totiž sraz ve Slaném…“  Tak kdo jste si myslel, že řekla vyděšeným hlasem, jestli je to se mnou vážné byl jste na omylu!!! Více jí zajímal sraz ve Slaném nežli já! Kdo znáte šéfku, asi si umíte představit, jak vyrostla asi o metr!!!  „Ty si snad ze mě děláš PRDEL!!!???!!! To mi chceš jako říct, že zavoláš veterináře až zítra??? To tady taky může ležet nohama vzhůru – jako nedávna ta Tvoje klisna!!! Zavolej veterináře hned a já Tě do toho Slaného odvezu.“  Tak přijel pan doktor veterinář v holinkách a takovém modrém plášti. V zimě nosil takového kulíška, ale teď bylo léto. Normálně bych se ho také bál – nebo bych aspoň dělal, že se ho bojím. Já jsem se ale tak moc těšil, že mi pomůže!!! Už, už, aby mi dal injekci, která mi pomůže!!! Nejdříve mě poslouchal takovýma sluchátkama a potom ještě jednou změřil teplotu. Diagnóza jasná – ZÁPAL PLIC! Vím, že Kačenka i Verunka u mě stály a tekly jim slzy. Majitelka byla také vyplašená. Ptala se, kolik to bude stát. Nechci jí šahat na svědomí, ale myslím, že více měla starost o toto. Dali mi antibiotika, zabalili do deky a já jsem se těšil, až se zhasne a já si budu moct lehnout. Všichni koně – včetně Lukavy a Markýzy mě utěšovali a litovali. Trochu jsem si tak zahekal a oni mi sami řekli, že si mám lehnout, že se vůbec nemusím stydět, že vědí, že jsem nemocný a že oni i když jsou v denním tréninku, že by to také nezvládli a že tam bylo nejhorší to, že jsem se napil… Všichni ke mně byli tak strašně moc hodní!  Katka s Verunkou si ke mně sedly a dlouho mě hladily – než jsem neusnul. Trochu mě probouzely kapky slzí, jak na mě padaly. Ale já jsem byl rád, že už se netřesu a že už mi není tolik moc zima a že už nejsem tak mokrý a pomalounku jsem usínal čím dál tvrději. Trošku jsem se probral, když mě Kačenka opouštěla, ale zase jsem se uklidnil, když Verunka řekla, že u mě ještě bude. Vím, že usínala vedle mě. Potom jsem se trošku vzbudil, když se vrátila šéfka z toho Slaného a Verunce vyprávěla, že si myslela, že ta Ratová tam měla mít nějakou velmi důležitou schůzku a ona tam prý šla NA VEČEŘI S DVĚMA KAMARÁDKAMI !!! Které vidí téměř denně!!! Vím, jak šéfka trochu zvýšila při vzpomínce hlas a nevěřícně řeka: „Já jsem si myslela, že se sem přijde podívat – že zajedeme nejdříve sem a potom, že půjde domu. ALE ONA SE NECHALA VYLOŽIT ROVNOU PŘED DOMEM!!!“  Když jsem se trochu lekl a trochu jsem se pohnul, hned šéfka zmírnila hlas a začala dělat. Pššš, pššš. Já jsem hrozná, já jsem Tě Lumpajzníku vzbudila viď. Klidně spinkej. A ty jdi Verunko také spát a já si sem vezmu spacák a budu tady u něho do rána.“  Verunka plakala a ptala se. „Maminko, že neumře viď??? Maminko, že Lumpajzník neumře?“  Šéfce také tekly slzy a říkala. Veterinář mu nasadil včas antibiotika. To bude dobré uvidíš a jdi také spinkat.“
    Ráno jsem se probudil. Nechci říct, že mi bylo hůř – to ne. Určitě mi bylo lépe, nežli den předtím. Měl jsem zase strašně moc velkou žízeň. Neměl jsem ale sílu, abych vstal. Chtěl jsem vstát, ale já neměl ani sílu zvednout nohu a naznačit pohyb ke vstaní. To už u mě byla i šéfka i Verunka. Dávaly mi vodu z dlaně. Trochu mi zvedly hlavu a mokrou houbičkou mi omývaly nozdry a oči. Jé, to bylo tak příjemné!  Později mi pomohly vstát. Já jsem myslel, že upadnu – jak jsem byl slabý. Bylo ale fajn, že jsem se mohl vyčůrat. Za chvilku jsem si ale znova lehnul. Neležel jsem, že jsem měl nohy pod sebou. Ležel jsem na boku a měl jsem nohy rovně natažené. Vím, že mi šéfka starostlivě říkala. „ Lumpajzníku, prosím Tě, takhle nelež. Já to strašně nerada vidím, když takto kůň leží.
 
 
 
 
 Mě ten pohled na tuto polohu moc stresuje.“  Vím, že zase volala veterináře. Už si ani nepamatuji, co mu říkala, protože jsem zase usnul. Moc bych chtěl poděkovat pejskům i všem koníkům – byli totiž ke mně strašně moc hodní. Jindy bývá ve stáji při krmení děsný rachot – mlácení kýblů, řehtání, hrabání, někdy i kopání. Také řev od krmiče: „NEHRAB TY SMRADE!!! NO SKUS KOPNOUT!!!“  Nebo zase : „USTUP!!! TY JSI HLUCHÝ NEBO CO ??? USTUP! TY JSI SNAD NATVRDLÝ!!! USTUP NA DRUHOU STRANU - TADY NEPROJDU!!! RONY, NEPLEŤ SE MI POD NOHY! JÉŽIŠI TEN PŘIBLBLEJ ČOKL OD SOUSEDU UŽ ZASE JEČÍ…“ Do toho různé telefony, pošťačky, nějaký z koní se odváže, běží a vlítne ke kobyle, ta piští a kope… No a teď bylo ticho jako v kostele. Všichni byli ke mně moc ohleduplní a krmení proběhlo v takovém klidu, že jsem ani neměl snahu vstát a také se vyžadovat jídla.
    Později přišel veterinář a znova mě poslouchal a znova mě píchal. Řekl, že mě mají druhý den pořádně zabalit a trochu mě povodit v kroku, abych ještě nedostal koliku. Sice jsem ležel, ale už jsem si začal vybavovat ten den, jak se mi to stalo. Možná si myslíte, že jsem se na ty dívky zlobil. Ne. Vůbec jsem se nezlobil. Oni byly v pubertě a věřím, že mi nechtěly ublížit. Jenom neměly zkušenosti. Víc za tomohla má majitelka.Měla poslechnout šéfku – ta měla zkušeností mnoho – i těch špatných – i těch z jejich mladých let, kdy si také půjčovala koně bez dovolení a kdy se také předváděla a kdy také netušila, co se všechno může stát. A to dokonce dvakrát!!!
 
  Když byla šéfka Iva Rosická mladá,tak se  převáděla a závodila s vlakem. Byl pro ní neuvěřitelný zážitek, když cválala – ale na velkém konipodél tratě vedle vlaku a lidé se na ní dívali. Ona bodala koně do slabin, aby letěl v plném trysku. Když jí vlak ujel, koně otočila. Také jí ten vzrušující pocitcválání tryskem nestačil a s koněm letěla ještě směrem k domovu. Kůň s ní letěl k domovu ještě větším tryskem. To bylo tenkrát také šéfce kolem 12 ti let – zrovna tak jako těm dvěma dívkám. Jenže, jak se řítila, neodhadla, že se blíží k přejezdu přes koleje. Kůň chtěl pochopitelně domu přes ten přejezd. Ještě ta malá Iva si ale uvědomila, že by mohl kůň na přejezdu v tom trysku upadnout a zlomit si tam nohu, nebo, že mohl jet jiný vlak. A tak se toho koně snažila otočit doleva. No a jak se s koněm v tom trysku dohadovala – on chtěl vpravo, ona vlevo, tak setrvačností s toho koně spala. Letěla pořádný kus do dálky. Koně se snažila udržet na otěži, jenže se jí to nepovedlo. Kousek jí vláčel po zemi a  málem jí ještě nakopl. Chtěla se zvednout a za koněm utíkat, protože měla strach, aby se mu něco nestalo. ALE NEŠLO TO. Byla z toho na třikrát zlomená noha v kotníku a patní kosti. Kůň tenkrát doběhl domu v pořádku.
    No a ani z tohoto se ještě mladá Iva nepoučila. Splnila si svůj největší sen, který měla od dětství a to přijet na Spořilov v Praze 4, kde bydlela a to na BÍLÉM KONI. O ŠÉFCE JE ZNÁMÉ, ŽE SI JDE TVRDĚ ZA SVÝM CÍLEM – A BYLA TAKOVÁ UŽ OD MLÁDÍ. NO A TAK SE TAM CHTĚLA ZASE PŘEDVÉST PŘED SVÝMI KAMARÁDY ZE SPOŘILOVA.  Jela také tryskem. V zatáčce kůň upadl a ona IVA ROSICKÁ (to byla v prváku na Střední zemědělské škole – tak jí bylo 16 let ) to zase brzdila na škváře svým loktem!!! Ten vypadal- má tam do dnes jizvu. Také má ještě trošku škváry na dlani – jen se na to někdy podívejte – na pravé ruce!!! A také měla zlomenou klíční kost!!! A také z toho měla pořádný průšvih a dvojku z mravu! Toho koně – tedy tu bílou kobylku si totiž půjčila bez dovolení!!! Ať vám to poví! Podrobněji je to ve skutečném příběhu – BÍLÝ KUN. Vy mi nevěříte? Tak se podívejte do její přihlášky – tam má napsáno mnoho bodů a jeden zní…děcko NEBUDE v žádném případě vyvádět koně ven BEZ DOVOLENÍ MAJITEKY!!! … No a já jsem jednou slyšel, jak si to jakási maminka čte a u tohoto bodu se zastaví a říká. „ Paní Rosická, ale ta mojedceruška by si nikdy NEDOVOLILA vyvést koně BEZ VAŠEHO DOVOLENÍ.“ Paní Rosická udělá gesto, jakoby nic a na půl pusy odpoví: „Já znám takové, co si to dovolili!“ Maminka udiveně zakroutí hlavou a řekne nevěřícně: „Vážně? Tomu se mi teda nechce věřit.“……
 
    No tak se vrátíme, jak  ještě ležím a sípu a jak vzpomínám na ty dvě potvory, co mě takhle prohnaly.  Začalo mi být po nich strašně moc smutno. Já jsem si tolik moc přál, aby za mnou přišly. Strašně moc jsem si přál, aby mě pohladily, aby mě politovaly. Vím, vím, že to dělaly ty ostatní, ale já jsem si opravdu moc přál, aby to byly právě ty dvě. Víte, třeba by to už NIKDYNEUDĚLALY, kdyby viděly, v jakém jsem stavu. A třeba by poučovaly další a další děti, jako se snažila poučit mou majitelku má šéfka Iva Rosická. Jenže má majitelka byla obzvlášť natvrdlá. Kdyby byla Kačenka starší – myslím, že by spíš šéfku Ivu Rosickou poslechla. Tu mou mladou majitelku – Kačenku jsem měl doopravdy moc rád.
    Ta jedna z dívek Dona- byla taková normální. Ta druhá Maková – o té má šéfka Iva Rosická neustále hovořila, že má neuvěřitelný talent. Ona měla také svého koně – takového s křivými nohami, ale takového dobráka. Také se divím, proč vlastně nehonily tím tryskem jeho a proč vlastně honily mě. Tak jsem zase odbočil – no a tady ta Maková, měla prý ohromný talent. Šéfka jí jednu dobu také trénovala a moc jí to s ní bavilo. Ale nevím, co se přesně stalo, proč jí šéfka přestala trénovat. Myslím, že ta dívka nechtěla moc poslouchat a pomáhat. Vážně si to moc nepamatuji. Já vím, že teď tady vypadám jako ten největší práskač na šéfku Ivu Rosickou - ale já vám něco pošeptám a NIKOMU TO NEŘÍKEJTE!!! On s ní také málokdo vydrží! Ona je fakt hrozná! Pořád se jí něco nelíbí, kolikrát ječí jako hysterka, když učí děti změnit směr přes celou jízdárnu, tak to slyší celá ves!!! A víte, co je na tom nejhorší, že TEN CVIK I UMÍ CELÁ VES A TYHOLKY POŘÁD NE!!! Já jsem měl kolikrát strach, aby šéfka nedostala infarkt. Jé, jednu dívku učila prodloužený klus. Ona šéfka neřve hned – ona pozvolna přidává a přidává a přidává… Já vám něco řeknu – my koně už víme, co bude za chvilku následovat a jak slyšíme, že šéfka přidává a přidává na decibelech, tak ten cvik raději uděláme za ty děti. No a tuhle také učila ten prodloužený klus a už přidávala a přidávala…no a ta dívka – ta šla pořád stejným tempem a nepřidala ani maličko.  A šéfka začala přidávat na hlase.  … A ta dívka řekla, že TO NEJDE!!! Jé. To jsem věděl, že bude cirkus ten největší – říct šéfce TO NEJDE, nebo že  za to  může ten kůň!!!! Mají to říct přesně obráceně : „ Já jsem ale hlupák – já ten cvik prostě neudělám a přitom se snažím.“  Nebo: „Já jsem ale kráva. Ten kůň se snaží a já mu to kazím.“  Tak kdo se toto na šéfku naučí, tak má vyhráno. No a ta dívenka nic netušíc řekla, že to nejde – to byl řev!!! Ale ona už tam NIKDY NEPŘIŠLA!!!
    Tak abych se vrátil k té talentované Makové. Tak ani nevím, proč už jí šéfka netrénovala, ale je možné, že šéfku neprostála. Ale řeknu vám, že udělala velkou chybu. Protože, když se šéfka do někoho obuje a on jí prostojí….No je to paráda.No a tak ta talentovaná dívenka Maková udělala chybu i druhou. Představte si, že se na mě VŮBEC NEPŘIŠLA PODÍVAT!!! Bylo mi po obou moc smutno. Stále jsem je přivřeným okem vyhlížel a ani jedna nepřišla.
    Druhý den mě zvedli a podle rady veterináře mě pořádně zabalili – šéfka,Verunka a Kačenka – ty moje tři nejvěrnější a vedli mě na jízdárnu. Byl jsem stále tak moc slabý. Motal jsem se a bál jsem se, že upadnu. Foukal studený vítr. Měl jsem sice deky, ale byla mi zima. Jedna mě vedla u hlavy, druhá mě podpírala, abych neupadl a třetí mě držela deku, aby jí nesfoukl vítr. Najednou jsem zasál a ucítil jsem zápach té talentované dívky Makové, která mi mou nemoc způsobila. Měl jsem radost. Později jsem uslyšel její hlas, ale byl takový vzdálený. Bylo mi divné, že nejde ke mně a že mě nepohladí a neřekne Lumpajzníku – odpusť mi, co jsem Ti provedla. To víte, že bych jí to odpustil a jak rád. Jenom, aby už byla u mě a já abych do ní mohl strčit čumákem a naznačit jí, že jsem rád, že se na mě přišla podívat. „Néééé, néééé, nééé!!! To není možné!!!Né, že se mýlím, to přeci není možné, že by mi něco tak hrozného udělala!!!! To přeci nemůžebýt ona. Měl jsem strach a pomaloučku jsem se otočil a viděl jsem, z čeho jsem měl strach a co jsem vidět vůbec nechtěl. Představte si, ona byla na střešeobchodu, který je hned vedle jízdárny. Byla tam i s tou druhou dívkou a ještě s nějakými dětmi a škodolibě pokřikovala:„CHACHA- LUMPAJZNÍK MÁ  ZÁPAL PLIC!!! CHACHA DOBŘE MU TAK !!! CHA CHA LUMPAJZNÍK MÁ ZÁPAL PLIC!!!“  Mě se chtělo lítostí moc a moc plakat. Byl jsem tak slabý,neměl jsem ani sílu zařehtat a zeptat se jí : „Proč??? Proč se mi pošklebuješ??? Já jsem těžce nemocný! Všichni mají o mě strach, abych neumřel, nebo abych neměl zdravotní následky a ty se mi pošklebuješ a posmíváš?  TO BOLÍ!!!  TO OPRAVDU MOC BOLÍ!!! To bolí mnohem více, než má nemoc a kašel.“  Jenom jsem se tak smutně podíval na tu střechu a na ní a na ty děti a po lícnici mi tekly slzy a nedaly se zastavit. Pamatuji se, jak šéfka řekla sice potichu, ale zle: „Játu svini snad zabiju!“   Nepamatuji se, co říkala Verunka s Kačenkou, ale všichni jsme byli jako spráskaní psi.
    Když mě přivedli do stáje, tak jsem byl ze všeho tak moc vyčerpaný, že jsem si zase lehnul. Ani jsem nevnímal mé koňské kamarády, jak mě utěšují, že ať si z toho nic nedělám, že tady v okolí Řisut JSOU PROSTĚ ZLÍ. Že na ně děti také různě pokřikují a házejí na ně různé předměty. Vím, že si ke mně Verunka s Kačkou zase lehly a obě plakaly. Verunka mi vyprávěla, že jsou na ní také děti z této vesnice zlí. Mohlo jí být tak 11 let. Vyprávěla, že když nastoupí do autobusu, tak si děti chytají nos – jako že smrdí, že si od ní odsedávají, že se s ní vůbec nikdo nekamarádí a to ani ve škole. Že už se naučila žít s tím, že i ve škole sedí sama a že nemá žádnou kamarádku. Že jí děti – převážně dívky z Malíkovic píší sprosté a nehezké SMS. Také moc plakala a říkala, že si myslí, že je to tím, že je s maminkou Pražanda a že je prostě ti lidé na vesnici nepřijali. A že jí také její táta smazal ze života, protože se s ním maminka rozvedla a odešla s jiným a  že tím strašně moc Veronika trpí. Také Veronika vyprávěla, že jí je moc smutno po kamarádkách a kamarádech z Prahy, že tam jsou děti i dospělí úplně jiní. Také mi vyprávěla, že jí je smutno po Praze jako takové. Že má Prahu stále v srdci. No, ale že se naučila žít se zvířaty a že jí je mezi těmi koňmi – jejími miláčci velmi dobře a že právě u nich zapomene na to špatné. A že když mají ve škole volno – dívky chodí různě do cukrárny a Veronika, že raději chodí do nemocnice za panem Kapounem, kterého má velmi ráda a že on si s ní vždy krásně povídá a že jí je fajn, když o něm ví, že jí má také rád. Pan Kapoun tam prý ležel moc dlouho a to po bouračce.
   No a tak mě Veronika s pláčem takto hladila a utěšovala a také říkala, že by tusamotu a tu odstrčenost od dětí z vesnice nikomu na světě nepřála. Pak se zarazila a řekla: „ Přála bych to Petrovi Královi- tomu, co nás opustil. Přála bych mu, aby se mu to stalo aspoň na týden – aby věděl, jaké to je, kdyžho lidé nepřijmou a aby sipříště vážil lidí, kteří ho mají rádi.“
    Já jsem Verunku ale moc nevnímal. Byl jsem tak moc a moc smutný a moc a moc zrazený a vůbec se mi nechtělo žít a chtěl jsem umřít. Ležel jsem zase na boku a natáhl jsem nohy – tak, jak to šéfka Iva Rosická nemá ráda, zavřel jsem oči a z hluboka jsem dýchal a trochu sípal a z oka mi tekla zase ta slza.
    Asi jsem usnul a představoval si, že za mnou ty dvě dívky přišly. Dokonce jsem slyšel hlas té jedné. Ale bál jsem se otevřít oči, že je zase uvidím na té střeše, jak se mi pošklebují. Dokonce jsem zase tu jednu cítil. Ale opravdu jsem se bál otevřít oči. Představoval jsem si, jak u mě stojí a říká: „ Lupajzníku, co jsem to já koza provedla. To jsem opravdu nechtěla. Odpusť mi to, prosím Tě odpusť mi to!“  Cítil jsem, jak mě hladí Veronika a jak mi zvedá hlavu a říká: „ Lumpajzníku, probuď se prosím, máš tady návštěvu. Budeš mít radost, uvidíš!“ Na mém víčku u oka snad bylo sto kilo. Bylo tolik těžké ho otevřít. Bylo asi také oteklé, jak jsem plakal. A tak jsem na hlas Veroniky zareagoval a trochu jsem to oko pootevřel. Nevěděl jsem, jestli je to sen, nebo pravda. Verunka mi zase trochu zatřepala hlavou. Těžko se mi dýchalo a chtělo se mi kašlat, ale bolelo to. Verunka zase vzala mokrou houbičku a otírala mi oči a kolem nozder. Trochu jsem se probral a vidím, opravdu vidím, jak nade mnou stála jedna z těch dívekne ta talentovaná Maková ta nikdy nepřišla – tu už jsem nikdy neviděl…aleta druhá - DONA.Měl jsemradost! Ona tam nade mnou stála aslova o odpuštění byly doopravdickéto nebyl sen! Odpustil jsem jí a byl jsem rád, že jí odpustila i šéfka, protože to je jedna z jejich špatných vlastností, že moc odpouštět nedove. Ale ona řekla: „Přiznat chybu a omluvit se – to moc lidí nedovede a já takové uznávám.“  Dokonce chytla tu dívku – snad se nebude zlobit, když prozradím její pravé jméno – dívku DARINU Z ŘISUT a dokonce jí šéfka dala pusu! Mně se vám tak strašně moc ulevilo! Jako by ze mě spadl ohromný balvan! Připadal jsem si lehoučký jako pták. Asi bych lhal, jestli jsem vstal ten den sám, nebo až druhý. O tom by vám určitě dopodrobna řekla i Verunka s Kačenkou a také DARINA, protože ta za mnou také chodila každý den. Na tu druhou už jsem nevzpomínal. ŘEKL  JSEM  SI, ŽE ZA TO NESTOJÍ, ABYCH SE K VULI NÍTRÁPIL.
 
 
 
Mario: Užívám si tady krásně v nebíčku, papám zeleňoučkou travičku a juknul jsem se, co se dole na zemi děje. Vidím, že se píší skutečné příběhy a tak se snad nebudete zlobit, když také ještě něco napíšu. DARINA – já si jí moc dobře pamatuji. Vzpomínám, jak jednou její maminka vynadala šéfce, že musela Darina hrabat listí. Tenkrát šéfce vyčítala, že Darina listí nehrabe ani doma a že jí není jasné, proč to listí musí Darina hrabat u Rosických na zahradě. Tenkrát se šéfka pořádně rozčílila: „ Ale já tady NEMÁM ALEJ !!! Já tady mám JEDEN JEDINÝ STROM!!!“ Ale maminka Dariny se nedala: „No jo, ale já jsem si myslela, že bude dělat práci kolem koní a néé hrabat listí!!!“ Šéfka se také nedala a řekla: „Milá dámo, to listí se hrabe proto, aby to tady u koní bylo uklizené a útulné…“  Maminka Dariny si zase jindy začala stěžovat: „Jak je možné, že když má Darina v sobotu a neděli službu, že vy paní Rosická spíte???“  To jste měli slyšet šéfku: „Jak spím???!!! Jak vy nebo Darina můžete vědět, jestli spím???!!! To si jako myslíte proto, že nechodím po dvoře??? A i kdybych spala, tak co vám je potom! Já krmím koně několik let a to ráno, večer, v zimě, v horku, v horečkách, o svátcích … Tak i kdybych spala v době, že má někdo službu, tak do toho NIKOMU NIC NENÍ !!!“  Pamatuji  se, jak o tomto mluvila šéfka s Verunkou. Šéfka Verunce říkala, že si ani nedovede představit to, jak přijde Darina domu a stěžuje si, že hrabe listí  a nebo, že si doma Darina stěžuje, že šéfka spí, když má Darina službu. Srovnávala to se sebou, a to jak jezdila na služby přes celou Prahu – několikrát přestupovala a to na těch službách musela být od rána do večera!!! A že jí ani nenapadlo si stěžovat mamince, co musela za celý den na službě dělat za práci a že jí ani nenapadlo přemýšlet o tom, co dělá šéf – pan Beneš s jeho maminkou paní Benešovou – tenkrát to byl oddíl JISKRA TRÓJA…“¨
No, ale toto se stalo JEŠTĚ PŘED událostí s Lumpajzníkem. Po té jeho nemoci se Darina moc a moc zlepšila a já jsem jí měl doopravdy rád. Vím, že nebyla až tak  spolehlivá. Ale když přišla, starala se o nás o všechny moc dobře. A já jsem jí jednou ublížil. Je mi to velmi líto a věř mi Darinko, že jsem nechtěl… Vím moc dobře, že můj majitel pan Miroslav Balcar si nepřál, aby na mě kdokoliv kromě Veroniky jezdil. Vím, že už si vůbec nepřál, aby na mě někdo kromě Veroniky jezdil do terénu… Vím, že Veronika, ani šéfka mého majitele Miroslava Balcara tenkrát neposlechla. Také vím, že byl Altius mladý a v terénu daleko divočejší, nežli já. A tak Veronika jela na Altiusovi a Darinka jela do terénu mě. Bylo takové krásné počasí, svítilo sluníčko. Já jsem byl tolik moc rád, že nás děvčata vzala na projížďku. Altius – ten si poskakoval a já jsem šel absolutně v klidu. Ale najednou vyběhly z křoví srnky. Já jsem se opravdu příšerně lekl a vyskočil jsem. Cítil jsem, že je Darina v sedle nejistá. Měl jsem z toho radost a tak jsem si znovu povyskočil a Darina a ze mě spadla. Nejprve jsem měl radost, že jsem jí shodil. Utíkal jsem tryskem směrem k domovu. Potom jsem se ohlédl a viděl, že má Veronika plné ruce práce s Altiusem. Ten začal vyhazovat a řádit také. Také chtěl shodit Veroniku a utíkat tryskem za mnou. Veronika se v sedle držela jako klíště. Altiuse uklidňovala. Co bylo ale horší… Darinka se vůbec nezvedala a ani nejevila známkyživota! Dostal jsem o ní strach, zvedl jsem ocas a tryskem zase přicválal k Darince  a Altiusovi. Viděl jsem nešťastný výraz Veroniky. Nevěděla, co dřív – jestli dát první pomoc Darině, nebo uklidňovat Altiuse, nebo chytat a uklidňovat mě. Já jsem měl rozevřené nozdry a stále jsem kolem nich pobíhal. O Darinku jsem měl příšerný strach. Ležela na zádech. V jednu chvíli se začala tak divně křečovitě třást. Anajednou byla úplně bez pohybu. Měl jsem strašlivý strach, že umřela. Zastavil jsem se a sklonil k ní hlavu. Chtěl jsem jí svým dechem probudit. Ale v tu chvilku už mě chytla Veronika. Celá roztřesená mě i Altiuse uklidňovala a přitom volala svou maminku – tedy šéfku. Řeknu vám, že ty mobily – to je věc!!! Bylo velké štěstí, že byl dobrý signál a že se dovolala. Šéfka Veronice poradila, ať zavolá sanitku a že i ona tam hned s jejím kamarádem Martinem hned přijede. Když jsem uviděl šéfku – řeknu vám, že se mi trochu ulevilo. Věřil jsem jí, že Darinku zachrání. Všichni byli moc a moc vyplašení. Po chvilce přijela sanitka a Darinku naložila a odvezla do nemocnice.
    Pamatuji se ještě, že CELOU situaci sledoval jeden pán z traktoru!!!  Vím, že za ním šéfka šla a PŘÍŠERNĚ mu vynadala, proč těm dívkám nepomohl !!!??? Proč jenom  čumněl  jako IDIOT !!!No, řekla mu toho daleko víc. Já jsem měl ale hlavu svěšenou a bylo mi moc líto, že jsem Darince ublížil. Stále jsem na ni myslel a moc jsem si přál, aby se uzdravila. Druhý den mi Verunka řekla, že je Darince už lépe a že měla otřes mozku. Byl jsem moc a moc rád, když se uzdravila a zase za námi přišla. Nevím, ale myslím si, že se potom už se na koních začala bát jezdit.
DARINKO – chtěl bych se Ti moc a moc omluvit. Opravdu jsem Ti nechtěl ublížit!!! Vážím si toho, že jsi se  přišla omluvit Lumpajzníkovi. Měl jsem Tě doopravdy rád! Už píská na flétnu náš pán a trenér Miroslav Balcar. Dnes mám chuť si jít zaskákat do jeho hodiny. Domlouvali jsme se s Linchem i s Omárkem. Tak se tam dole na zemi mějte krásně. Já se tady v nebíčku mám také krásně. Moc a moc na vás na všechny vzpomínám. Váš Mário
Altius: Maroušku, je mi tady po Tobě moc smutno! Byl jsem rád, když jsi stál naproti mně v boxe. Musím se Ti přiznat, že jsem na Tebe trochu žárlil. Přišlo mi, že Tě má Verunka – a vůbec všichni víc rádi, nežli mě. Stále Tě obskakovali, stále Ti mazali čumáček tou indulonou, stále Ti dávali různé vitamíny … Dnes už ale vím, že jsi byl moc nemocný a že jsi tu nadstandardní péči moc potřeboval. Dnes se zase více starají o mě. Ale já bych byl zase raději zdravý – jako tenkrát. Ale mám radost. Byl se na mě podívat náš dlouholetý veterinář Zdeněk Krupil a řekl, že mohu zase sportovat. Tak mám moc velkou radost a už se těším zase na závody. Ty jsi byl krásný a černý. Teď na Tvém místě už několik let stojí také krásná, ale bílá kobylka Canta. Řeknu Ti Mário, ta je pěkně nafrněná!!! Ona je teda opravdu skvost – je nádherná! Obzvlášť, když je čisťounká a má nadýchaný ocas po umytí a po zapletených copáncích. Nikomu to neříkej – já jí ale vidím i každé ráno!!! Ale to je hrůza!!! Celá špinavá od hoven!!! Ale opravdu jí to neříkej. Ona je moc namyšlená a už by se semnou nikdy nebavila. Ještě Ti o ní musím něco říci. Ona je asi NIMFOMANKA !!! Co jí znám, tak chce pořád hřebce!!! Přede mnou se nakrucuje, ale to víš, já jsem valach a tak to semnou ani nehne!!! Když jí to chytá, otočím se k ní zadkem a žeru si tam zbytky sena a dělám, že nic nevidím a nic neslyším. To víš, kolegové z té vedlejší stáje jí špinavou nevidí, protože jí pokaždé někdo vyčistí. A tak když jde čistá tou uličkou, tak se po ní každý ohlédne. Ale nepřál bych jim jí vidět po ránu!!! CHi, chi, chi! To já jsem také trochu špinavý –ale jenom trochu! Ale ona je špinavá jako prase!!! Tam snad kdyby byl jeden jediný trus, tak je schopná se v něm vyválet. Ale jinak je opravdu nádherná. I Tobě by se Maroušku moc líbila!!!
Jinak já se moc dobře pamatuji na Lumpajzníka a tu zlou holku, jak mu ublížila a ani jednou se na něho nepřišla podívat, když byl tak těžce kvůli ní nemocný. Já také vím, proč jí šéfka přestala tenkrát trénovat!!! Ona totiž byla sice šikovná na ježdění, ale jinak byla líná jako prase!!! Také si pamatuji, že když byla doma šéfka, chovala se jinak a když doma šéfka nebyla, tak se také chovala jinak – pochopitelně daleko hůř. Pamatuji se, jak sem chodil ten stařičký pán – pan Miloušek Zahradník. Pomáhal šéfce s krmením a vyvážel jí traktorem hnůj. Vím, že byl o plno let starší, nežli šéfka, ale myslím si- tím mým koňským rozumem, že byl do šéfky moc zamilovaný. Myslím si to proto, že na ní moc žárlil. Nejvíce žárlil na Mirka Kutila. To víš – vždyť si na ně na oba pamatuješ. Míra Kutil se k šéfce moc hodil. On byl takový sympaťák, měl rád koně, byl moc šikovný… Co jsem se doslechl, tak šéfka ho nechtěla, protože si o něm myslela, že moc střídá ženy. A tak zůstali do dnes velkými přáteli. Já tomu teda moc nerozumím, ale říká se, že PŘÁTELSTVÍ JE MOŽNÁ VÍC NEŽ LÁSKA…
  Ale to jsem se nějak rozpovídal. Teď jsem si uvědomil, že vás tam v tom nebíčku už je nějak hodně! Pan Miloušek Zahradník – ten už si tam určitě shání traktory a pole… Pan Miroslav Balcar – ten tam má určitě stádo těch nejlepších parkurových koní…možná, že dal dohromady i ty nelepší koně dostihové….Pan Milan Plecitý – ten dal dohromady určitě tu nelepší páru kočárových koní… Pan Kapoun . ten zase určitě hraje na kytaru country… Pan Poncar – ten se možná na koně vykašlal a raději tam dává dohromady ten nejlepší starožitný nábytek…!!! Nepřeháníte to nějak? Není vás tam nějak mnoho z našich známých?
  Ale teď vážně. Tak se vrátíme k té holce, kterou vůbec, ale vůbec nemám rád. Psal jsem, že se chovala jinak, když tady byla šéfka a jinak, když tady šéfka nebyla. Vím, že tenkrát pana Zahradníka bolela noha. Poprosil tedy tu holku, jestli by byla tak hodná a neshodila mu seno. Ona měla takový puberťácký ksicht a výraz a tak se na pana Zahradníka zle osočila: „Já tady nejsem od toho, abych pracovala. Shoďte si to seno sám! Já jsem tady od toho, abych jenom jezdila.“ Ona to byl takovej pořádnej spratek! Vždyť si na ní Maroušku také pamatuješ né?
  Ale pan Zahradník měl pod čepicí! Za chvilku jí vyděšeně řekl: „Hele, skoč okamžitě prosím pro majitelku Lumpajzníka!!! ON SE DÁVÍ!!!“ A tak ta holka běžela pro majitelku Lumpajzníka. Za chvíli přišly obě a pan Zahradník řekl: „Už je to dobrý! Před chvilkou vykašlal mrkev! Jé, to jsem rád, že jste tady. Já bych potřeboval shodit trochu sena z půdy…“ No a tak to seno nakonec obě shodily…
 Také se moc dobře pamatuji, když byl Lumpajzník tak těžce nemocný, jak šéfka volala maminku té holky a jak jí o tom, že Lumpajzníka schvátila, jak jí o tom říkala. Jednoho dne dokonce přišla máma té holky a majitelka Lumpajzníka šéfce vynadat!!! To byla ale hádka. Máma té holky se do šéfky pustila, že má prý na ní šéfka vztek, že jí nemůže trénovat !!! Jsem kůň, ale vím, že jí šéfka trénovala zadarmo a tak opravdu nechápu, proč by měla mít vztek??? No a ta majitelka Lumpajzníka  tomu zase dala korunu, když řekla takovým ukňouraným hlasem: „Já už si nepřeju, aby se o nemoci Lumpajzníka bavilo a aby se to dále rozebíralo… Já mám jiné starosti, já se budu rozvádět.“  Jsem kůň, ale husa by takovou hloupost neřekla!!! Pamatuji se, že byli všichni u šéfky v baráku. Jediná rozumná – dcera majitelky Lumpajzníka – Katka – té tekly slzy a smutně řekla: „Maminko, jak můžeš říct, že už to nechceš rozebírat? Vždyť ten Lumpajzník ještě není stále zdravý – jestále přeci nemocný…“
  No a na co se ještě pamatuji, že ta holka naváděla děti z vesnice a pak chodily k Rosickým schválně dráždit psy. Také naváděla děti z vesnice proti Veronice. Nejhorší asi bylo, když měla šéfka nakreslené plakátky – takové pozvánky…Dělala   v Řisutech akci pro děti a hlavně pro děti z dětských domovů – ukázky na koních,  jízdy na koních, diskotéka v místní restauraci a ohňostroj. Šéfka tam  zvala i děti z okolí… No a ta holka chodila a všechny plakátky strhávala a roztržené je házela k Rosickým na zahradu. No, opravdu – neměl a nemám tu holku rád.
  Vím, že když se řešila nemoc toto Lumpajzníka, tak ta holka pořád lhala, že ho s tou druhou neuhnaly – prý že byl MÓÓKRÝ A SPOCÉÉNÝ už, když ho vyváděli ze stáje. Šéfka jí na to říkala: „Tak proč jsi mi to neřekla, že byl MÓÓKRÝ A SPOCÉÉNÝ???? Proč jsi ho vyváděla ze stáje??? Jenomže pak se ta Darinka přiznala a řekla pravdu a tím bylo jasné, že šéfka od samého začátku věděla, jak to vlastně bylo. Toto se řešilo u té holky doma. Vzpomínám si, jak přišla šéfka rozzuřená a říkala, že by té holce dala nejraději přes „ústa“ – za to, co provedla a za to, jak lhala a zapírala. Nejhorší bylo, že rodiče věřili té holce a né šéfce!!! Pro šéfku to bylo také zklamání, protože ta rodina tam byla krátce přistěhovaná – z Ostravy – a šéfka v nich původně viděla velmi dobré přátelé. Měla radost, že se do Řisut přistěhovali „koňaři, protože oni také měli koně a že se do Řisut přistěhovali fajn lidi, protože se do té doby dost často navštěvovali. Takže ZASE PRD!!! Zase pro šéfku další zklamání a zase žádný kamarád či kamarádka v Řisutech. Šéfka stále nemohla pochopit jednu věc a to, že NENÍ SCHOPNÁ zde V Řisutech udělat fajpartu kolem koní. Připadala si tady jako mezi upíry! No – nejdříve vypadají jako fajn a potom se z nich v určité situaci vyklube upír! A přitom v PRAZE má šéfka Iva Rosická tolik moc bezvadných lidí a přátel!!!
No, neměl jsem tu holku vůbec rád.
  Mario: Altiusku – ta holka, to je snad jediný člověk na světě, kterého ty nemášrád.Tak už jí to prosím odpusť. Vždyť je to už plno let. Ona byla v pubertě a já vím o tom, že k Lumpajzníkovi nepřišla tehdy – ani ne proto, že nechtěla, ale hlavně proto, že NESMĚLA!!! Vím, vím, kdyby opravdu chtěla, tak by tam přišla i přes zákaz. Ale já přeci jenom dávám vinu více jejich rodičům – dle mého názoru měli naší šéfce věřit – protože už větší důkaz, než že byl Lumpajzník těžce nemocný – tak větší důkaz už být nemohl. No a té dívce měli napráskat zadničku a naopak – PŘIKÁZAT JÍ, aby za nemocným Lumpajzníkem chodila – aspoň do doby, než se uzdravil. Mně to také v těch Řisutech připadá, že je to všechno postavené na hlavu. Rodiče reagují, že si to ani pořádně neověří a stojí si za lží jejich dětí. Místo omluv – ještě šéfce nadávají a pomlouvají jí. Ale šéfka je dobrá – ONA SE JENTAK NEDÁ a zaSVOU PRAVDOU si stojí – i kdyby si měla rozházet celou ves.
  No, tak to Altiusku té dívce odpusť. Víš, co Ti prozradím- nedávno si psala šéfka SMS s Lenkou – velkou kamarádkou Veroniky – taková hodná blondýbka – také s námi hodně jezdila na závody a také se o nás krásně starala. No a víš, co v té SMS bylo? Že se prý bavila Lenka s tou dívkou – a ta jí vyprávěla o těchto stránkách. Šéfka hned zareagovala a ptala se Lenky, jestli ta dívka měla NEGATIVNÍ NÁZOR. A víš, co jí ta Lenka odepsala?  „Ne – vůbec nemluvila negativně. Říkala, že nějaké děti házely těžké brambory a kusy panenky po holkách, co seděly na koních a říkala, že je to strašné.“  Tak vidíš, že se už polepšila. Jinak by se posmívala a řekla by, že jim to patří, že na ně někdo něco házel…
 ALTIUS:  Jo a ještě jsem se zapovídal a neřekl jednu důležitou věc. A to, jak to dopadlo s tou akcí s těmi dětmi z dětských domovů. Víte, co byl velký problém? Ty domovy prý neměly peníze, jak ty děti do Řisut přepravit!!! Šéfka pozvala děti z Ledec – tak ty došly pěšky. Ale pro děti ze Straškova - tam musela sehnat peníze a zaplatit autobus. To je přeci absurdní, že Dětský domov NEMÁ PENÍZE na autobus. A víte, kolik dětí nakonec přijelo? Nebudete mi věřit, ale v našem oddíle na naší jízdárně v Řisutech bylo 8O dětí z dětských domovů!!! Na mě jezdila Veronika a měla na sobě takové krásné dlouhé šaty a dělali jsme spolu takovou ukázku na hudbu. Měl jsem krásný pocit, že aspoň trošičku těm dětem mohu udělat radost. Původně měla přijet i sestra šéfky – Naděnka. Ale ta měla úraz  s malíčkem a musela být v nemocnici ošetřená. Líto to bylo více šéfce a vychovatelkám. Ale pro ty děti bylo tolik překvapení, že si na Naděnku ani nestačily vzpomenout. Také tady byl kaskadér – velký kamarád šéfky – ten právě dělal ten ohňostroj. Takže ta zlá holka nám nic nepokazila – i když se o to převelice snažila !!!! Znovu říkám – neměl jsem jí a nemám jí rád!!!
Mario: Altiusku – prosím, prosím – odpusť to už té dívence! Ona už je doopravdy jiná. Věř MI PROSÍM! Víš, že jsem měl naší Verunku vždycky rád. A vzpomeň si, jak odešla z Řisut – také se nezachovala moc fér – ani k mamince, ani ke koním a ani k Tobě! Také jsi byl nemocný a ona Tě opustila…
Altius: Ale to bylo úplně něco jiného!!! Veronika ty Řisuty nikdy ráda neměla a odešla za prací. Chtěla se zdokonalit v ježdění, chtěla posbírat zkušenosti, chtěla se naučit řeči…Já jsem byl nemocný – to máš pravdu, ale už ne tolik. A Veronika věděla, že se o mě i o ostatní koně její maminka – šéfka postará…
Mario: Altiusku – to máš pravdu. Ale možná nevíš, že už jsme v tu dobu tady v nebíčku šéfce připravovali místečko…A to dokonce dvakrát! Odchod Veroniky a hlavně myšlenky – co s vámi koňmi – PRODEJ –šéfka velmi těžce nesla. Neustále si představovala, jak vás nakládají a odvážejí. Jak naříkáte a řehtáte a smutně se ptáte: „Proč nám to ta šéfka dělá, proč nás všechny prodává? Kam nás odvážejí? Co s námi bude?“  Bylo to s ní opravdu tenkrát hodně špatné a myslím si, že kromě Karolínky Kaiserové – tedy netře šéfky, že tu situaci VŠICHNI – včetně Veroniky a sester šéfky – velmi podcenili!!! Ještě o šéfku měla strach její kamarádka. Jiřinka. Nakonec jí velmi pomohl - i když o tom ani neví – Ládíček a podruhé její největší kamarádka z dětství Dana Vrábelová rozená Kolková. Přesněji řečeno – její kamarádka a smích. Šéfka u ní strávila celý týden. Vypnula si mobil, aby jí nikdo neobtěžoval a s Danou popíjely vínečko a šampus a vzpomínaly na dětství a stále se chechtaly. Tam šéfka nasbírala plno a plno energie a tam přišla na myšlenku – koně – to znamená i Tebe Altiusi – neprodat, ale pronajmout. No a vidíš, že to vymyslela skvěle. Teď má kolem sebe bezvadnou partu – maminky, tatínky, babičky, dědečky…úžasné dívky a ještě k tomu to nejsou žádná kopyta, ale mají talent a srdce.
  Tak se vrátíme k té dívce a Veronice. Ber to Altiusku, že jsou ty děti trochu více sobecké. A že si tu svou dětskou sobeckost ani neuvědomují. Je to také dáno tou přihlouplou pubertou. Vůbec nechápu, proč ta lidská puberta vlastně je. No a vidíš - ještě, že to tak Veronika tenkrát udělala. Už je ve Švýcarsku, sbírá tam zkušenosti, zdokonaluje se úplně ve všem… A co by z ní bylo v těch přitroublých ŘISUTECH??? Mohlo by se stát, že za chvíli by se stala jednou z nich!!! Vždyť znáš přece to lidské přísloví: „Řekni mi s kým se stýkáš a já Ti povím, jaký jsi…“
  Moc bych si Altiusi opravdu přál, kdybys to té dívce odpustil. Já už musím jít na ten trénink pana Miroslava Balcara. Už pro mě běží ten Verunčin neustále veselý, flekatý malinký pejsek –jak ho pojmenovali po tobě – Aldánek.
 
 
 Až budu mít čas, tak ve snu zaskočím za Veronikou a požádám jí, aby se snažila po Aldánkovi už tolik neztesknit. Víš, nám je moc příjemné, když si na nás někdo vzpomene, ale když po nás teskní, tak je nám také smutno a toužíme se vrátit k vám na zem.Tak to musím nějakým způsobem dát Verunce vědět, aby už jí po Aldánkovi nebylo tolik moc smutno.
  Také Ti musím Altiusi pošeptat, že já Mário jsem tady v nebíčku stejně největšíoblíbenec Miroslava Balcara. Vím to, že mě má nejraději. A když máme skokový trénink, tak si představ, že už mi nestaví ty jeho lumpárny – vždycky přeci říkal : Těško na cvičišti, lehko na  bojišti… Takže když nám tady staví, tak všechno korektně a my si to s chutí všechno přehupsáme. Ale já vím, že mě má nejraději. Vždy, když se na mě podívá, tak se trochu usměje a je na mě hrdý, že jsem vlastnějeho. Také si představ, že po mě jukal ten váš velký kamarád Milan Plecitý – no, jak ho nakopla ta kobyla při nakládání a on potom umřel. Byl to koňař, ale miloval ty kočárové koně. Tak si představ, že po mě jukal, že se mu líbím a chtěl mě zapřáhnout k jednomu hřebci – že by to prý byla krásná pára!!! Jo, já mu dám páru, já mu dám mě zapřahat a pan Balcar – ten by mu také dal!!! Ale mám vás od Milana  – hlavně kočárky také moc pozdravovat. Už musím a hlavně chci – běžet a skákat. Mám tam sraz - jak jsem již psal – s Linchem a  Omárkem. Tak si to tam pořádně rozdáme. Mějte se lidičky a koníčci krásně, já už běžím……..
  Altius: Tak já to té dívce ODPOUŠTÍM !!! Horší to ale bude to vysvětlit šéfce. Znáš jí…Ona moc odpouštět nedovede….
Mário: Tak jí to dej přečíst a moc jí a všechny pozdravůůůůůůůůůůj……..
 
 
Bocman: Vy se všichni můžete zbláznit z té Canty – jak je prý nádherná. Má  krásnou a ušlechtilou hlavu a ještě k tomu skvostný původ - to je fakt. No, ale tatedy po ránu musí vypadat!!! Chi, chi, chi. Celá od hovínek – fuj! Proč si do toho lehá? Já jsem také bílý, také krásný. A právě, abych nebyl ráno žlutý a smradlavý, tak si do toho vůbec nelehám!
  Já jsem byl a jsem stále také krásný a ještě k tomu velký. Ale na rozdíl od ostatních koní jsem byl ještě CHYTRÝ!!!Když mě zapřahali – tak bych nejraději rozbil kočár. Tak se o ten kočár báli a zapřahat mě přestali. Když mě chtěli honitpřes bidla, tak jsem nezvedal nohy a bidla jsem jim buď polámal, nebo rozšlapal. Když se mnou chtěli jet do lesa a tam mě honit – hodně jsem zlobil na silnici. Já se vám přiznám, já jsem se těch aut vůbec nebál – jenom jsem to dělal, že se jich bojím. A tak když jelo auto, já jsem neuskočil od něho – tedy ze silnice k příkopu, ale já jsem uskakoval do silnice – tedy pod auta. A když ti „chytráci – lidi na mě chtěli vyzrát a po silnici mě vedli – udělal jsem to samé – jelo auto a já jsem uskočil DO SILNICE a málem jsem ještě porazil toho, kdo mě vedl. Vím, že šéfka byla ze mě úplně nešťastná. Říkala mi: „ Ty jsi tak hloupý – vždyť si můžeš ublížit!!! To bylo velké štěstí, že tě to auto neporazilo a nezranilo.“  Ale já jsem věděl, že dělám dobře. Jednou jsem na vyjížďce někoho shodil a po silnici – nádherným prodlouženým klusem se zdviženou hlavou a ocasem jsem klusal – PRYČ ODKONÍ…Ani si už nepamatuji, jak mě tenkrát chytli. Vím, že proti mně i vedle mě jezdily auta a všichni na mě koukali. Šéfka mi tenkrát řekla: „ Bocmane, jsi krásný,ale k ničemu!!!“
  No a představte si, že jsem si vydupal svou – nemusel jsem nic dělat – ani tahat kočár, ani tahat valník s hnojem, ani jsem nemusel skákat – nemusel jsem dělat vůbec nic!!!  Byl jsem krásný, věděl jsem to o sobě a to mi úplně stačilo. Byl jsem sám se sebou naprosto spokojený.
  Jednoho dne přijeli kupci – taková krásná blondýnka s přítelem. Já jsem se načepýřil a mrknul jsem na ní mým krásným svůdným okem. Ona se do mě na hned na první pohled zamilovala a ten přítel jí mě koupil!!! Vím, že si tenkrát šéfka povzdychla a toužebně řekla: „Kde se shánějí takoví muži, co kupují svým milenkám koně? Já jsem na své chlapy vždycky jenom doplácela…“
Ogar: Tak to já jsem také bílý a ve stáji jsem byl po ránu také celý žlutý. Ale to je asi úděl běloušů. Na rozdíl od Bocmana jsem rád tahal a také jsem velmi rád skákal. Jednou mě na záda šéfka posadila malinkou Verdu. Na Šeberově na jízdárně jsem s ní chodil a nikdy jsem jí žádnou lumpárnu neudělal. Verunku jsem měl moc rád. Ale jednou na mě Šéfka posadila malou Verunku a pustila nás oba do závodu – parkurového skákání. Verunka byla malinká a měla ve vlasech ohromnou bílou mašli. Ty překážky tedy byly mrňavounké. Já jsem se šéfkou skákal podstatně vyšší skoky.CHtěl jsem Veronice udělat radost a tak jsem se snažil neudělat chybu. Jenomže jsem nějak vypadl z tempa a přešel jsem do klusu. Verunka byla strašněmalinká, lehoučká a neměla snad žádné nohy! Aspoň já jsem tam cítil místo pobídky jenom takové šimrání. Slyšel jsem šéfku, jak na Verunku řve: „ Verčo cválej!!! Musíš cválat!!!“  No, ale to už bylo pozdě! Já jsem stále klusal A BLÍŽIL JSEM SE KE SKOKU. Ale pro mě to bylo prd – skočit takový skůček z klusu. A jak jsem se snažil, abych neudělal chybu a aby byla Verunka se mnou umístěná, tak jsem si přidupl a ze hřbetu jsem udělal luk a vší silou jsem se vznesl do ohromné výšky. Zapomněl jsem vám napsat, že i já jsem byl velmi vysoký – asi 185 cm. No jo, ale ta Verunka – jak ještě měla ty mrňavounké a hubeňoučké nožičky, tak se neudržela a jako HADROVÁ PANENKA LETĚLA do výškyasi dvou metrů!!!
 
 
 
 
  Já jsem si to ani neuvědomil a vlastně jsem jí podběhl!!!  Víte, jak letěla do výšky, tak já jsem pokračoval a ona s těch dvou metrů spadla. Všichni jsme o ní měli strach. Byla hodně potlučená a plakala. Ale za pár dní už zase byla v sedle.
Za několik dní naproti v baru – u konkurence byla jakási svatba. Přišli za šéfkou, jestli by se na mě – jako na bílém koni nenmohli vyfotit. Šéfka se snažila je přesvědčit, jestli by se nechtěli vyfotit na Rubínkovi – že ten je moc hodný. Oni trvali na mě – že jsem bílý. Tak pomaloučku na mě ta nevěsta s těmi bílými šaty na mě lezla. Musím se přiznat, že jsem se trochu bál. Měl jsem vyvalené oči. Šéfka mě ale hladila a uklidňovala. Ale najednou začal příšerně foukat vítr. Ty šaty se začaly zvedat. Já jsem se lekl a chtěl kousek uskočit. Ale ty šaty se mi zamotaly mezi nohy. Začal jsem šílet. Měl jsem strašlivý strach a chtěl jsem se toho bílého plápolu zbavit a chtěl jsem někam utéci. Šéfka mě ale stále držela a nepustila mě. Stále se snažila mě chlácholit, ale já jsem se chtěl – té, co sedí na mě a hlavně toho bílého dlouhého hadru zbavit. Začal jsem se stavět na zadní. Ta paní spadla pode mne. Ty šaty jsem měl stále obmotané kolem nohou a já jsem kolem sebe začal kopat. Konečně jsem se toho zbavil. Nevěsta ode mne dostala plno a plno ran a také jsem na ní párkrát šlápnul. Chtěl jsem se jí omluvit, ale byl jsem tak moc vyplašený, že jsem na to vůbec neměl náladu. Vím jenom, že ženich řekl vyděšeným hlasem, že je nevěsta v jiném stavu. Někdo to točil na kazetu a já bych to velmi rád někdy uviděl. Ale asi to dopadlo dobře, protože jsme ty svatebčany už od té doby nikdy neviděli.
  Ale to je přesně ono… Já nechápu, proč ty lidi tu šéfku neposlechnou - chtěla jim dát jiného koně, ale oni si prosadili svou! A jak to tak čtu, tak to je případů, co ti hloupí tu šéfku neposlechnou a potom je z toho akorát malér!!! Klepu si na hlavu, jak jsou ti lidé většinou hloupí a nerozumní!!!
  No a co se ještě nestalo! Po roce přijel milenec s milenkou – ti samí, co koupili Bocmana. Šéfku uprosili, jestli by mě jim neprodala – prý aby OBA MILENCI MOHLIJEZDIT V  TERÉNU NA BÍLÝCH KONÍCH. Krásné, dojemné a romantické – viďte!!!
 
 
 
VIKI:  Vy tady stále řešíte, který kůň si lehá do svého trusu a který ne. Který kůň je čuňátko a který ne. Já vám řeknu zcela po pravdě, že každý kůň na světě si do svého trusu lehnul a vůbec nemusí být ani žádné čuňátko. Jenom vy šimlové máte velkou nevýhodu, že je to na vás moc vidět. Já jsem ryzák a tak jsem s tímto tak velké problémy neměl. Krom toho nejsem ani moc krásný a tak nikoho ani moc na sebe neupozorňuji.
  Co se týč „trusu“, stalo se mi něco podstatně horšího. Byl jsem pár měsíců ustájený u paní Ivy Rosické. Nevím proč, ale starý pana Miloušek Zahradník – krmič si udělal z mého boxu WC. To, že tam chodil čůrat a že to tam smrdělo mi tak moc nevadilo. Jsme přeci „chlapi“. Horší ale bylo, že tam chodil i kakat. Jednou jsem se válel a neuvědomiljsem si, že se válím právě v tom „lidském a hodně smradlavém hovínku.“ Měl jsem to na celém stehně. Bylo to takové mytlavé a opravdu hodně smradlavé. Také tam byla jedna klisna Corina, která se mi moc líbila a před kterou jsem se velmi styděl. Ona neviděla, co se mi stalo.Ale zato to velmi dobře cítila!!! Znechuceně si odfrkla a řekla: „ Ty Viki, ty snad hniješ!!! To je příšerný smrad!!! Tady se nedá ani dýchat!!!.“ A hned na to pochopitelně upozornila celou stáj a všichni se mi pošklebovali. Nevěděl jsem, co je lepší – jestli dělat, že tak opravdu smrdím já, nebo jim říci pravdu, že jsem se nechtěně vyválel v lidském a smradlavém hovínku.Tak jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem dělal, že se mě to netýká. Ale bylo mi to moc nepříjemné, míto ten smrad v mém kožíšku.
  Odpoledne přišla má mladá panička. Ona byla taková čistotná a i mě udržovala ve velmi čistém stavu. Přišla, dala mi kostku cukru, pohladila mě po hlavě… Potom se nadechla a řekla: „ Co je to tady za příšerný smrad?!?“ No a poté uviděla, že mám cosi na tom stehně. Víte co ta chudinka udělala? Rukou mi přejela po tom smradlavém místě a přičichla si k tomu!!! P pak zařvala: „KTERÉ PRASECHODÍ K MÉMU KONI SRÁT !!!???“
  Okamžitě přiběhla paní Iva Rosická s Veronikou a dostaly záchvat smíchu! Panu Zahradníkovi to vytkly a od té doby už ke mně na WC NIKDO NECHODIL!!!
Iva Rosická : Tak koukám, že jste se rozpovídali na téma „TRUS A HOVÍNKO.“ Tak jestli bych se mohla zúčastnit debaty, tak bych také ráda přispěla jedním zážitkem.
Provozuji kočárovou dopravu na Staroměstském náměstí. Nebudu o tom moc psát, protože to bude podrobněji napsáno ve „Skutečných příbězích – kočárová doprava.
  Ze začátku jsme měli v Praze pochopitelně problémy s koňským trusem. Já se ani nedivím – představte si cizinku, krásně oblečenou, v kostýmku a s lodičkami… jak se dívá vzhůru na náš nádherný ORLOJ a přitom šlápne do koňského trusu…Abychom se tomuto vyvarovali, tak jeden pán z našeho CECHU fiakristů vymyslel dát koním pod zadek pytel – do kterého ten trus bude padat….
  Já osobně nadávám každý den na toho, kdo tak pitomě vymyslel, aby koně kadili tak hodně a tak často!!! Každý, kdo má koně jistě zažil, že koním nádherně a čisťounce podestlal a za pár vteřin uslyšel – BUCH, kousek dál zase BUCH, kousek dál zase BUCH… No, jak ty trusy od různých koní padaly a padaly a padaly… To byste tam mohli stát celý den a celou noc nedělat nic jiného, než sbírat koňské trusy!!!
  Ale zase na druhou stránku - jistě každý koňař zažil situaci, kdy poznal, že jeho koníkovi není zrovna moc dobře a kdy mu skoro koukal do zadečku a modlil se, aby už konečně ten trus vypadl a aby z toho nebyla nepříjemná kolika…
  Ale to není to pravé, o čem jsem původně začala psát. Takže se vracím na Staroměstské náměstí, kde pan – snad se nebude zlobit, když napíši jeho pravé jméno – Vlastimil Trojan – vymyslel ty pytle, do kterých ten koňský trus padá. No a představte si, že TEAM 4 lidí z CECHU fiakristů jsme jeli do Vídně – vysvětlit vídeňským podnikatelům, že ty pytle je velmi dobrý nápad, protože není koňským trusem zadělané celé město a krom toho to nic nestojí. Ve Vídni totiž musí zaplatit podnikatel velké peníze za speciální stroj, který ten trus odklízí. No, ale když se nad tím zamyslíte a spočítáte si, že jedna pára jsou DVA koně a deset párů je DVACET koní … tak kolik tak toho trusu musí být !!! A aby tam nebyl ani jeden trus, musel by ten speciální stroj jezdit za KAŽDÝM KOČAREM …jinak totiž není možné, že by se sem tam to koňské hovínko někde neobjevilo a že by bylo okamžitě uklizené. Nevím, jestli jsem to napsala dost srozumitelně. Takže to napíši ještě jednou a velmi jednoduše. My z našeho CECHU jsme jeli poučit vídeňátky, že náš systém je daleko lepší a daleko jednodušší daleko lacinější!!! Naše výprava byla složena z předsedy CECHU pana Josefa Kočovského, pana Pavla Kosaře, Zdeňka Manharta a mě.(Musím na sebe prozradit, že dva pánové z Cechu se mi moc líbili. Jedním byl pan Zdeněk Manhart. Ale to byl mladý a krásný. Dnes už je to šedivý dědek.) (Smích).
  Pro nás byla tato výprava krásná, i když ne zcela úspěšná. Vídeňští podnikatelé se na nás – človíčky z Česka dívaly krs prsty. Není ani moc divu. My Češi jsme s kočárovou dopravou byli úplní začátečníci a jeli jsme radit vídeňátkům, kteří fiakrovou dopravu provozují 4OO let!!! Takže, když jsme se přišli podívat do jedné velké stáje, kde stálo plno kopčárových koní a kde z kočárů mohli klidně udělat muzeum, tak na nás podnikatelé koukali dost nevlídně. Dohoda byla taková – Zapřáhnou nám koně do kočáru a my koním ty pytle pod zadečky připneme. Ale šéf podnikatelů byl velmi chytrý a tak vyvedl ze stáje sice krásné šimličky, ale dost divoké. Ta jedna byla dokonce tak divoká, že ani nechtěla jít k oji a když jste se jí dotkli zadní nohy postraňkem, tak začala vyhazovat. No a pochopitelně, když jsme jí tam poté ještě za zadní nohy přidělali pytel, který jí do nohou mlátil – umíte si asi představit ten rachot….
    Ale nám to nevadilo. Udělali jsme si krásný výlet. A jestli nosí koně ve Vídni pytle, či platí velké peníze za stroj – nám je šuma fuk.
  Co bylo pro nás ale dost důležité, že jsme se díky koňským hovínkům seznámili s velmi zajímavými lidmi, jako byl pan HARANT, který naší schůzku a vše kolem zařizoval. Ještě důležitější osobností bylo naše seznámení se starostou města Vídně a to panem CILKEM. Tento člověk se dostal velmi do podvědomí a to především tím, že mu byl poslán dopis s bonbou, která mu velmi poranila ruku. Úžasné bylo, že nemocnou ruku měl zavěšenou na šátku, který byl kolem krku a ve stejné barvě nosil i kravatu. Byl to velmi příjemný a sympatický člověk a možná mi nebudete věřit, ale sedl si s námi a i s jedním podnikatelem do obyčejné hospůdky a při příjemné debatě popíjel pivečko.
  Já jsem tenkrát byla také mladší, štíhlejší a krásnější a tak vám musím prozradit, že se do mě zamiloval jeden majitel nádherné a drahé restaurace a další den se na mě prý vyptával polský velvyslanec. Jestli jsem vdaná a tak… No, možná jsem propásla svou šanci. Od té doby se o mě žádný bohatý nezajímal. Ale to vás jistě nezajímá a tak se vrátíme k tématu TRUS a HOVÍNKO.
  Ve Vídni jsme byli tuším 4 dny. Již jsme šli k autu, že nastoupíme a pojedeme do Čech. Šla jsem vedle Zdeňka Manharta a zrovna jsme spolu diskutovali, že ta Vídeň je zahovínkovaná úplně celá – a to nejen od koňských trusů, ale hlavně chodníky od psích hovínek. Bylo tam toho opravdu mnoho. Kolem nás prošla jakási kočka – myslím dvounohá kočka, v minisukni a lišák Zdeněk se po ní ohlédl. Ale to se mu stalo osudným – to neměl dělat!!! Nekoukal tedy na cestu a šlápl do psího hovínka !!! Já jsem dostala záchvat smíchu!!! Jsem ale nesmírně šťastná, že jsem vzala fotoaparát a začala si to fotit. Zdeněk tam skákal u jakéhosi sudu s voudou na jedné noze a to smradlavé hovínko si umýval. Ale po smíchu bylo i mě i všem, když jsme si v autíčku – mém autíčku - krásné bílé a čisťounké Sieře, když jsme si zatopili a ten smrad se rozmístil po celém autě!!! Bylo to opravdu něco příšerného!!! Ani vůně ze stromečku, ani má voňavka – nic nepomohlo a bylo to ještě daleko horší!!! Celou cestu jsme větrali a když to bylo opravdu neúnosné, tak jsme žádali Zdeňka, aby ty boty vyhodil, že se ten smrad nedá vydržet. Ale Zdeněk boty vyhodit nechtěl, že jsou prý nové a že ho stály dost peněz.
  Musím se přiznat, že smrad z mého autíčka jsem dostávala poté snad měsíc. Ale co se ještě nestalo. Asi po půl roce jsem mluvila se Zdeňkem a na smradlavé psí hovínko jsem si vzpomněla. On mi říkal, že to mělo ještě pokračování. Prý ty jeho smradlavé boty zasmradily i celý jeho dům! Jeho manželka mu vynadala a ty boty spálila. Ale ten smrad v tom domě byl snad týden a prý byl horší a horší. Když už se to nedalo vydržet, začali oba po smradu pátrat a vypátraly… Manželka Zdeňka dala kus syrového masa na radiátor, aby rozmrzlo. No a maso zapadlo za radiátor a více vám snad ani psát nemusím. Smrádek byl čím dál větší – ale to už nebyl smrádek z psího, vídeňského hovínka, které bylo zrovna po vídeňských svátcích plné vídeňských klobásek a vídeňských řízečku a vídeňských dortíčků….
NEMÁTE CHUŤ NA VÍDEŇSKÉ KLOBÁSKY, NEBO VÍDEŇSKOU KÁVIČKU ??? Já tedy rozhodně ne. Ale vám přeji dobrou chuť
 - Další zážitek s hovínkem.
  Když jsem byla malá, kolem deseti let, tak jsme se byly s mou maminkou koupat v řece Vltavě. Maminka měla tenkrát zlomenou ruku a tak se nekoupala – pouze se opalovala. Já jsem vlezla do té studené, ba přímo ledové vody. Byl trošku proud. A s tím proudem ke mně připlavalo lidské…nezlobte se na mě, ale já NEMOHUNAPSAT HOVÍNKO!!! ONO TO TOTIŽ BYLO LIDSKÉ HOVNO JAKO TRÁM!!!   Nemám tušení, jestli se toto někomu z vás stalo. Ale nikomu bych to nepřála, ani mému největšímu nepříteli.(A že jich mám dost!) Představte si, že plavete v ledové vodě a teď toto máte před vaším obličejem!!! Jak je voda neklidná, tak těmi vlnkami to plave stále blíže a blíže k vám!!! Asi každý by udělal to, co jsem udělala já – snažila jsem se rukou a tlakem vody to HOV… ode mne dostat pryč. Pravda, na chvilku ode mě odskočilo, ale v momentě jsem ho tam měla zase!!! Čím více jsem se snažila cákat, tím více jsem si to HOV… k sobě přivolávala!!! Byla jsem nešťastná a mohu vám zcela bezpečně napsat, že jsem se tenkrát málem utopila! V jednu chvíli jsem měla i myšlenku to HOV… podplavat. Ale při představě, že by se mi to nepovedlo a mě to HOV… zůstalo na krku …FUJJJJ!!!! Tak to jsem raději vzdala. Ten zápas s lidskýmHOV… mi přišel nekonečně dlouhý. Je zvláštní, že rok, či deset let uteče jako voda a když se dostanete do zvláštní situace a hlavně do nepříjemné situace, přijde vám minuta ukrutánsky dlouhá. Tak děkuji tomu něčemu, asi proudu, který se nade mnou později slitoval a to lidské a velkéHOV…odplavalo kamsi a věřím, že už nikoho takjako mě nevystrašilo !!!
  -No a třetí příhoda to bylo zase psí hovínko – ale trochu větší hovínko.
  Toto však nebylo vídeňské, ale bylo pražské. Do Prahy přijela ze Švýcarska má třetí sestra Ljuba. Přijela s celou svou rodinou – tedy s manželem Chrištofem, dcerou Ketrin a synem Robertem. Snad nás nikdo dodatečně neudá, ale v autě nás jelo šest – byla tam i má dcera Veronika. Ta byla tenkrát hodně malinká a tak jsme se do mé oblíbené Siery všichni vešli. Auto jsme zaparkovali kus dál od domu, kde bydlí druhá má sestra Naďa. Takže jsme šli všichni kousek pěšky. No a na chodníku bylo právě to psí –větší hovínko. Robert už měl nakročeno – bylo mu kolem deseti let….Ale Ljuba včas zareagovala a Roberta strhla na stranu, aby do toho nešlápl. Potom na Roberta nadávala a říkala. „Ty jsi hrozný – kdyby bylo na světějedno jediný HOV…. tak ty bys do něho určitě šlápl!!!“
  Když jsme šly od Nadi zase zpátky a sedli jsme si do auta, tak tam byl najednou příšerný smrad. Ale opravdu příšerný smrad. CHrištof seděl za volantem, sestra Ljuba ve předu a já s dětmi v zadu a uprostřed. Ljuba se otočila a řekla. „Všichni se podívejte na své boty!!! Některý idiot z vás určitě šlápl do toho psího HOV….., když jsme šli nazpátek!!! Roberte, TOJSI BYL URČITÉ TY!!! Když jsi do něho nešlápl, když jsme šli tam, tak jsi do něho určitě šlápl, když jsme šli nazpátek!!!“
  Robert si uraženě sundal obě boty a koukal se a pak s radostí řekl: „Já jsem to nebyl!“ Já jsem si sundala boty a také jsem měla radost, že jsem to já nebyla. A takto jsme si všichni ty boty sundali a prohlíželi. Najednou se ozvala Ketrinka a s radostí řekla: „To jsem byla já!!! To jsem já šlápla do toho HOV…. a budu mít štěstí! TETO PODÍVEJ!“ A tu smradlavou botu s tím rošlápnutým a smradlavým HOV...mi dala k obličeji a rovnou přednos!!! Mně se zvedl žaludek a poblinkala jsem se!!! No, CELKOVÝ SMRÁDEK vám snad ani nemusím poisovat!!!
 - Nedá se nenapsat ještě o jedné SMRADLAVÉ historce.
  Kamarádka měla takového krásného, černého koně, kterému se ale vůbec nechtělo skákat. Já jsem ho s ní vyměnila s tím, že ho dám ke kamarádovi, který ho naučí tahat a že by se mi hodil na střídání k mým černým koním do kočáru. Tak jsem naložila ty mé dva největší miláčky – mentálně postižené – Ládíčkas Tomáškem a s kočím Romanem a jeli jsme se za tím černým krasavcem Saténem podívat, jak mu to v tom zápřahu jde. Byla jsem překvapená, že mu to doopravdy šlo. Klobouk dolu před Pepíkem Šlehóferem, který ho to tahat kočár naučil.
  Cestou domu jsem pozvala kočího Romana a oba kluky Ládíčka s Tomáškem do místní restaurace na oběd. Ládíček nedovede číst. Když jsme se přiblížili k té restauraci, tak suveréně řekl: „Á – POPOVICKÝ KOZEL!.“ Kočí Roman si toho nějak nevšiml. Ale já jsem Romanovi řekla: „Víš to, že Ládíček nedovede číst?“ On se na mě udiveně podíval, zakroutil hlavou a řekl: „Jak by asi mohl vědět, že tady točejí popovického kozla?“ Já jsem mu odpověděla, že to ví podle obrázku – tedy podle toho kozla. V restauraci jsem podala Ládíčkovi jídelní lístek a řekla mu, ať si tam něco dobrého vybere. Ládíček si sedl, otevřel jídelní lístek a začal plynule číst… Vepřové maso, houskový knedlík, svíčková, rajská… Roman se na mě podíval a nechápal, proč jsem mu lhala, že Ládíček nedovede číst. Od Ládíčka jsem si však vzala ten jídelní lístek a dala jsem ho Romanovi. Na stránce, kterou měl Ládíček otevřenou – nebyl jídelní lístek s jídlem, ale moučníky!!!Ládíček „dělal“, že dovede číst a přitom jeho „čtení“ působilo velmi přesvědčivě.Tak to už mi potom Roman věřil, že Ládíček doopravdy číst neumí.
  Tak jsem Ládíčkovi objednala smažené žampióny. Já jsem si dala také něco dobrého.To ale není podstatné. Podstatné je to, že jsem nesnědla přílohu – mrkev a rajčátko. Ládíček strašně rád papá a tak jsem mu dala i tu mrkev se slovy: „Ládíčku, papej mrkvičku, ta je zdravá."
  Za chvíli jsem měla nepříjemný telefon. No, nevím, jestli nepříjemný je to správné slovo. Oč tam šlo. Ten den byla velmi důležitá schůze Cechu – ohledně fiakrů. Já jsem tam za sebe poslala Veroniku. No a v tom telefonu mi Veronika řekla, že tam musím být já osobně. To by tak nevadilo. Časově bych to stihla. Ale ta schůze byla v MÁNESU. A tam jsem vždycky chodila upravená, čisťounká. Teď jsem měla na sobě takové obyčejné věci, byla jsem od koní trochu více špinavá a jelikož tam také měli prasátka, tak jsem i trochu smrděla a ani vlasy jsem neměla upravené a načiněné. Jelikož jsme byli až u Vlašimi a já bydlím nedaleko Slaného, nestihla bych ani náhodou jet domu přes zacpanou Prahu, tam se převléknout, umýt a poté jet zase přes zacpanou Prahu do Mánesa.
  Tak jsem měla po náladě a cestou jsem se smířila s tím, že na tu schůzi přijdu takto neupravená. Bylo velké horko a v Praze na magistrále byla zácpa. Najednou jsem uslyšela příšerný zvuk. Než jsem se stačila zpamatovat, tak „cosi letělo mezi mě a kočího Romana a přistálo to na palubku a mou ruku a Romanovu ruku. …Ládíček se pozvracel a takto náspořádně OHODIL!!! Mě se zase strašně zvedl žaludek! Dělala jsem všechno možné, aby se mi nestalo to samé, co Ládíčkovi. Jistě znáte ten pocit, když to máte až v krku. Snažila jsem se nalapat čerstvého vzduchu, ale to horko z venku mi vůbec nedělalo dobře. Podívala jsem se tedy na vyděšeného kočího Romana. Dostala jsem záchvat smíchu. ON MĚL Z MRKVENAUŠNIČKU!!! A chudák tak nesměle řekl: „To ale vůbec není k smíchu…“ Bylo mi ho líto. Podívala jsem se na svou ruku – respektivě na  rameno a loket…Bylo tam všechno – žampióny, hranolky, mrkev,rajčata, cola… Podívala jsem se dozadu na Ládíčka, který byl celý zelený a bál se, že mu vynadám. Pochopitelně jsem mu nevynadala, ale řekla jsem mu, že to má příště vyblinkat z okna a ne na nás! Podívala jsem se na naší palubku u auta – bylo to všude – na palubce, na volantě. Já jsem to měla na i na noze a Románek měl těch „náušniček“ z mrkvičky také požehnaně – a to i ve vlasech a za krkem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet a nebo také blinkat….
 Románek vzal duchapřítomně hadřík a pečlivě to z té palubky a z volantu začal uklízet. Já jsem stále polykala, aby to ze mě nešlo také ven. Když jsem odbočovala do Žitné ulice – tedy doleva, tak jak jsem ručkovala po tom volantu, tak jsem narazila na další žampiónek, který se mi připletlmezi prsty!!! Po chvilce jsem uslyšela zase ten příšerný zvuk!!! Bála jsem se otočit. Ale Roman vykřikl: „TO SNAD NENÍ MOŽNÉÉÉ!!! Podívejte se, co Ládík udělal. Otočila jsem hlavu a to jsem NEMĚLA DĚLAT !!! Ládík nás totiž poslechl a podruhé se chtěl vyblinkat z okna… ALE TO OKNO NEOTEVŘEL!!! Takže to okno bylo od těch jeho žampiónů a od té mrkvičky celé nechutně špinavé!!! Do toho mi začal Tomášek ukazovat ruku, jak jí má od Ládíčka také pozvracenou!!! Ládíček se bál, že bude řev a tak se to snažil z toho okna dostat a začal to na tom okně rukávem rozmazávat!!! Nemusím vám to snad ani více popisovat!!! Jistě si to dovedete dost dobře představit! Ale ten příšerný smrad v tom příšerném vedru si představit zcela určitě nedovedete!!!
  Mě bylo opravdu také strašně špatně a Tomáškovi a Romanovi také. Já jsem se tak příšerně těšila na to, až budeme u toho Mánesa a hlavně uvody!!! Já jsem se tak strašně moc těšila, až vylezu z auta a budu dýchat ten čerstvý vzduch od té vody!!! KONEČNĚ ! KONEČNĚ !!! Už jsem zajížděla na tu náplavku, už jsem otevřela ty dveře od toho smradlavého auta, už jsem konečně vylezla ven a běžela se dívat na tu vodu… Jenomže, jak se ta řeka pohybovala a ty vlnky, tak se mi začal zase příšerně zvedat ten žaludek!!! Podívala jsem se k autu – tam jsem uviděla ustaraného Románka, jak vyndavá poblinkaný přehoz, podívala jsem se na zeleného Tomáška s Ládíčkem – bylo mi tak strašně špatně!!! Já jsem vlastně neměla místečko, kam bych se podívala, aby se můj velmi rozbouřený žaludek uklidnil…..Za chvilku za mnou přišel Románek a říkal: „Paní šéfová, mohu tady na vás počkat? Já příšerně smrdím a styděl bych se jet tramvají. „Kývla jsem na souhlas. Jak spráskaný a smradlavý a špinavý pes jsem šla do toho Mánesa. Pochopitelně rovnou na toaletu. Tam jsem si svlékla, co se dalo a začala jsem to tam prát. Když tam různé dámy vcházely, koukaly na mě dost udiveně….
  Možná, že jsem téměř vše vyprala, možná, že už jsem tolik nesmrděla. Vešla jsem na tu schůzi a kapala ze mě voda jako z vodníka. Na otázku: „Co se Ti Ivo stalo?“ …jsem nebyla schopná odpovědět.
 -A když byla řeč o Ládíčkovi, tak jsem si ještě vzpomněla na kratičkou příhodu.
 Byla jsem s ní v baru na TROJSKÉM OSTROVĚ u ing.Jaroslava Martince. Na stole ležel časopis. Ládíček si ho vzal do ruky a zase dělal, že si z něho čte. Na titulní straně byla krásná mladá žena. Hoši – koňáci se Ládíka ptali: „Ládíčku, to je krásná ženská viď? Co by jsi dělal, kdyby sem přijela? Políbil by jsi jí???“ Ládík se podíval ta tu titulní stránku, časopis odhodil a znechuceně řekl: „TO BYCH POLÍBIL PRDEL RADŠIHÁJENCE!!!“
A Hájenka je klisna s POŘÁDNÝM ZADEČKEM!!!“
Iva Rosická : Tak koukám, že jste se rozpovídali na téma „TRUS A HOVÍNKO.“ Tak jestli bych se mohla zúčastnit debaty, tak bych také ráda přispěla jedním zážitkem.
Provozuji kočárovou dopravu na Staroměstském náměstí. Nebudu o tom moc psát, protože to bude podrobněji napsáno ve „Skutečných příbězích – kočárová doprava.“
  Ze začátku jsme měli v Praze pochopitelně problémy s koňským trusem. Já se ani nedivím – představte si cizinku, krásně oblečenou, v kostýmku a s lodičkami… jak se dívá vzhůru na náš nádherný ORLOJ a přitom šlápne do koňského trusu…Abychom se tomuto vyvarovali, tak jeden pán z našeho CECHU fiakristů vymyslel dát koním pod zadek pytel – do kterého ten trus bude padat….
  Já osobně nadávám každý den na toho, kdo tak pitomě vymyslel, aby koně kadili tak hodně a tak často!!! Každý, kdo má koně jistě zažil, že koním nádherně a čisťounce podestlal a za pár vteřin uslyšel – BUCH, kousek dál zase BUCH, kousek dál zase BUCH… No, jak ty trusy od různých koní padaly a padaly a padaly… To byste tam mohli stát celý den a celou noc nedělat nic jiného, než sbírat koňské trusy!!!
  Ale zase na druhou stránku - jistě každý koňař zažil situaci, kdy poznal, že jeho koníkovi není zrovna moc dobře a kdy mu skoro koukal do zadečku a modlil se, aby už konečně ten trus vypadl a aby z toho nebyla nepříjemná kolika…
  Ale to není to pravé, o čem jsem původně začala psát. Takže se vracím na Staroměstské náměstí, kde pan – snad se nebude zlobit, když napíši jeho pravé jméno – Vlastimil Trojan – vymyslel ty pytle, do kterých ten koňský trus padá. No a představte si, že TEAM 4 lidí z CECHU fiakristů jsme jeli do Vídně – vysvětlit vídeňským podnikatelům, že ty pytle je velmi dobrý nápad, protože není koňským trusem zadělané celé město a krom toho to nic nestojí. Ve Vídni totiž musí zaplatit podnikatel velké peníze za speciální stroj, který ten trus odklízí. No, ale když se nad tím zamyslíte a spočítáte si, že jedna pára jsou DVA koně a deset párů je DVACET koní … tak kolik tak toho trusu musí být !!! A aby tam nebyl ani jeden trus, musel by ten speciální stroj jezdit za KAŽDÝM KOČAREM …jinak totiž není možné, že by se sem tam to koňské hovínko někde neobjevilo a že by bylo okamžitě uklizené. Nevím, jestli jsem to napsala dost srozumitelně. Takže to napíši ještě jednou a velmi jednoduše. My z našeho CECHU jsme jeli poučit vídeňátky, že náš systém je daleko lepší a daleko jednodušší daleko lacinější!!! Naše výprava byla složena z předsedy CECHU pana Josefa Kočovského, pana Pavla Kosaře, Zdeňka Manharta a mě.(Musím na sebe prozradit, že dva pánové z Cechu se mi moc líbili. Jedním byl pan Zdeněk Manhart. Ale to byl mladý a krásný. Dnes už je to šedivý dědek.) (Smích).
  Pro nás byla tato výprava krásná, i když ne zcela úspěšná. Vídeňští podnikatelé se na nás – človíčky z Česka dívaly krs prsty. Není ani moc divu. My Češi jsme s kočárovou dopravou byli úplní začátečníci a jeli jsme radit vídeňátkům, kteří fiakrovou dopravu provozují 4OO let!!! Takže, když jsme se přišli podívat do jedné velké stáje, kde stálo plno kopčárových koní a kde z kočárů mohli klidně udělat muzeum, tak na nás podnikatelé koukali dost nevlídně. Dohoda byla taková – Zapřáhnou nám koně do kočáru a my koním ty pytle pod zadečky připneme. Ale šéf podnikatelů byl velmi chytrý a tak vyvedl ze stáje sice krásné šimličky, ale dost divoké. Ta jedna byla dokonce tak divoká, že ani nechtěla jít k oji a když jste se jí dotkli zadní nohy postraňkem, tak začala vyhazovat. No a pochopitelně, když jsme jí tam poté ještě za zadní nohy přidělali pytel, který jí do nohou mlátil – umíte si asi představit ten rachot….
  Ale nám to nevadilo. Udělali jsme si krásný výlet. A jestli nosí koně ve Vídni pytle, či platí velké peníze za stroj – nám je šuma fuk.
  Co bylo pro nás ale dost důležité, že jsme se díky koňským hovínkům seznámili s velmi zajímavými lidmi, jako byl pan HARANT, který naší schůzku a vše kolem zařizoval. Ještě důležitější osobností bylo naše seznámení se starostou města Vídně a to panem CILKEM. Tento člověk se dostal velmi do podvědomí a to především tím, že mu byl poslán dopis s bonbou, která mu velmi poranila ruku. Úžasné bylo, že nemocnou ruku měl zavěšenou na šátku, který byl kolem krku a ve stejné barvě nosil i kravatu. Byl to velmi příjemný a sympatický člověk a možná mi nebudete věřit, ale sedl si s námi a i s jedním podnikatelem do obyčejné hospůdky a při příjemné debatě popíjel pivečko.
  Já jsem tenkrát byla také mladší, štíhlejší a krásnější a tak vám musím prozradit, že se do mě zamiloval jeden majitel nádherné a drahé restaurace a další den se na mě prý vyptával polský velvyslanec. Jestli jsem vdaná a tak… No, možná jsem propásla svou šanci. Od té doby se o mě žádný bohatý nezajímal. Ale to vás jistě nezajímá a tak se vrátíme k tématu TRUS a HOVÍNKO.
  Ve Vídni jsme byli tuším 4 dny. Již jsme šli k autu, že nastoupíme a pojedeme do Čech. Šla jsem vedle Zdeňka Manharta a zrovna jsme spolu diskutovali, že ta Vídeň je zahovínkovaná úplně celá – a to nejen od koňských trusů, ale hlavně chodníky od psích hovínek. Bylo tam toho opravdu mnoho. Kolem nás prošla jakási kočka – myslím dvounohá kočka, v minisukni a lišák Zdeněk se po ní ohlédl. Ale to se mu stalo osudným – to neměl dělat!!! Nekoukal tedy na cestu a šlápl do psího hovínka !!! Já jsem dostala záchvat smíchu!!! Jsem ale nesmírně šťastná, že jsem vzala fotoaparát a začala si to fotit. Zdeněk tam skákal u jakéhosi sudu s voudou na jedné noze a to smradlavé hovínko si umýval. Ale po smíchu bylo i mě i všem, když jsme si v autíčku – mém autíčku - krásné bílé a čisťounké Sieře, když jsme si zatopili a ten smrad se rozmístil po celém autě!!! Bylo to opravdu něco příšerného!!! Ani vůně ze stromečku, ani má voňavka – nic nepomohlo a bylo to ještě daleko horší!!! Celou cestu jsme větrali a když to bylo opravdu neúnosné, tak jsme žádali Zdeňka, aby ty boty vyhodil, že se ten smrad nedá vydržet. Ale Zdeněk boty vyhodit nechtěl, že jsou prý nové a že ho stály dost peněz.
  Musím se přiznat, že smrad z mého autíčka jsem dostávala poté snad měsíc. Ale co se ještě nestalo. Asi po půl roce jsem mluvila se Zdeňkem a na smradlavé psí hovínko jsem si vzpomněla. On mi říkal, že to mělo ještě pokračování. Prý ty jeho smradlavé boty zasmradily i celý jeho dům! Jeho manželka mu vynadala a ty boty spálila. Ale ten smrad v tom domě byl snad týden a prý byl horší a horší. Když už se to nedalo vydržet, začali oba po smradu pátrat a vypátraly… Manželka Zdeňka dala kus syrového masa na radiátor, aby rozmrzlo. No a maso zapadlo za radiátor a více vám snad ani psát nemusím. Smrádek byl čím dál větší – ale to už nebyl smrádek z psího, vídeňského hovínka, které bylo zrovna po vídeňských svátcích plné vídeňských klobásek a vídeňských řízečku a vídeňských dortíčků…. 
  NEMÁTE CHUŤ NA VÍDEŇSKÉ KLOBÁSKY, NEBO VÍDEŇSKOU KÁVIČKU ??? Já tedy rozhodně ne. Ale vám přeji dobrou chuť.
 - Další zážitek s hovínkem.
  Když jsem byla malá, kolem deseti let, tak jsme se byly s mou maminkou koupat v řece Vltavě. Maminka měla tenkrát zlomenou ruku a tak se nekoupala – pouze se opalovala. Já jsem vlezla do té studené, ba přímo ledové vody. Byl trošku proud. A s tím proudem ke mně připlavalo lidské…nezlobte se na mě, ale já NEMOHUNAPSAT HOVÍNKO!!! ONO TO TOTIŽ BYLO LIDSKÉ HOVNO JAKO TRÁM!!!   Nemám tušení, jestli se toto někomu z vás stalo. Ale nikomu bych to nepřála, ani mému největšímu nepříteli.(A že jich mám dost!) Představte si, že plavete v ledové vodě a teď toto máte před vaším obličejem!!! Jak je voda neklidná, tak těmi vlnkami to plave stále blíže a blíže k vám!!! Asi každý by udělal to, co jsem udělala já – snažila jsem se rukou a tlakem vody to HOV… ode mne dostat pryč. Pravda, na chvilku ode mě odskočilo, ale v momentě jsem ho tam měla zase!!! Čím více jsem se snažila cákat, tím více jsem si to HOV… k sobě přivolávala!!! Byla jsem nešťastná a mohu vám zcela bezpečně napsat, že jsem se tenkrát málem utopila! V jednu chvíli jsem měla i myšlenku to HOV… podplavat. Ale při představě, že by se mi to nepovedlo a mě to HOV… zůstalo na krku …FUJJJJ!!!! Tak to jsem raději vzdala. Ten zápas s lidskýmHOV… mi přišel nekonečně dlouhý. Je zvláštní, že rok, či deset let uteče jako voda a když se dostanete do zvláštní situace a hlavně do nepříjemné situace, přijde vám minuta ukrutánsky dlouhá. Tak děkuji tomu něčemu, asi proudu, který se nade mnou později slitoval a to lidské a velkéHOV…odplavalo kamsi a věřím, že už nikoho takjako mě nevystrašilo !!!
  -No a třetí příhoda to bylo zase psí hovínko – ale trochu větší hovínko.
  Toto však nebylo vídeňské, ale bylo pražské. Do Prahy přijela ze Švýcarska má třetí sestra Ljuba. Přijela s celou svou rodinou – tedy s manželem Chrištofem, dcerou Ketrin a synem Robertem. Snad nás nikdo dodatečně neudá, ale v autě nás jelo šest – byla tam i má dcera Veronika. Ta byla tenkrát hodně malinká a tak jsme se do mé oblíbené Siery všichni vešli. Auto jsme zaparkovali kus dál od domu, kde bydlí druhá má sestra Naďa. Takže jsme šli všichni kousek pěšky. No a na chodníku bylo právě to psí –větší hovínko. Robert už měl nakročeno – bylo mu kolem deseti let….Ale Ljuba včas zareagovala a Roberta strhla na stranu, aby do toho nešlápl. Potom na Roberta nadávala a říkala. „Ty jsi hrozný – kdyby bylo na světějedno jediný HOV…. tak ty bys do něho určitě šlápl!!!“
  Když jsme šly od Nadi zase zpátky a sedli jsme si do auta, tak tam byl najednou příšerný smrad. Ale opravdu příšerný smrad. CHrištof seděl za volantem, sestra Ljuba ve předu a já s dětmi v zadu a uprostřed. Ljuba se otočila a řekla. „Všichni se podívejte na své boty!!! Některý idiot z vás určitě šlápl do toho psího HOV….., když jsme šli nazpátek!!! Roberte, TOJSI BYL URČITÉ TY!!! Když jsi do něho nešlápl, když jsme šli tam, tak jsi do něho určitě šlápl, když jsme šli nazpátek!!!“
  Robert si uraženě sundal obě boty a koukal se a pak s radostí řekl: „Já jsem to nebyl!“ Já jsem si sundala boty a také jsem měla radost, že jsem to já nebyla. A takto jsme si všichni ty boty sundali a prohlíželi. Najednou se ozvala Ketrinka a s radostí řekla: „To jsem byla já!!! To jsem já šlápla do toho HOV…. a budu mít štěstí! TETO PODÍVEJ!“ A tu smradlavou botu s tím rošlápnutým a smradlavým HOV...mi dala k obličeji a rovnou přednos!!! Mně se zvedl žaludek a poblinkala jsem se!!! No, CELKOVÝ SMRÁDEK vám snad ani nemusím poisovat!!! 
 - Nedá se nenapsat ještě o jedné SMRADLAVÉ historce.
  Kamarádka měla takového krásného, černého koně, kterému se ale vůbec nechtělo skákat. Já jsem ho s ní vyměnila s tím, že ho dám ke kamarádovi, který ho naučí tahat a že by se mi hodil na střídání k mým černým koním do kočáru. Tak jsem naložila ty mé dva největší miláčky – mentálně postižené – Ládíčkas Tomáškem a s kočím Romanem a jeli jsme se za tím černým krasavcem Saténem podívat, jak mu to v tom zápřahu jde. Byla jsem překvapená, že mu to doopravdy šlo. Klobouk dolu před Pepíkem Šlehóferem, který ho to tahat kočár naučil.
  Cestou domu jsem pozvala kočího Romana a oba kluky Ládíčka s Tomáškem do místní restaurace na oběd. Ládíček nedovede číst. Když jsme se přiblížili k té restauraci, tak suveréně řekl: „Á – POPOVICKÝ KOZEL!.“ Kočí Roman si toho nějak nevšiml. Ale já jsem Romanovi řekla: „Víš to, že Ládíček nedovede číst?“ On se na mě udiveně podíval, zakroutil hlavou a řekl: „Jak by asi mohl vědět, že tady točejí popovického kozla?“ Já jsem mu odpověděla, že to ví podle obrázku – tedy podle toho kozla. V restauraci jsem podala Ládíčkovi jídelní lístek a řekla mu, ať si tam něco dobrého vybere. Ládíček si sedl, otevřel jídelní lístek a začal plynule číst… Vepřové maso, houskový knedlík, svíčková, rajská… Roman se na mě podíval a nechápal, proč jsem mu lhala, že Ládíček nedovede číst. Od Ládíčka jsem si však vzala ten jídelní lístek a dala jsem ho Romanovi. Na stránce, kterou měl Ládíček otevřenou – nebyl jídelní lístek s jídlem, ale moučníky!!!Ládíček „dělal“, že dovede číst a přitom jeho „čtení“ působilo velmi přesvědčivě.Tak to už mi potom Roman věřil, že Ládíček doopravdy číst neumí.
  Tak jsem Ládíčkovi objednala smažené žampióny. Já jsem si dala také něco dobrého.To ale není podstatné. Podstatné je to, že jsem nesnědla přílohu – mrkev a rajčátko. Ládíček strašně rád papá a tak jsem mu dala i tu mrkev se slovy: „Ládíčku, papej mrkvičku, ta je zdravá."
  Za chvíli jsem měla nepříjemný telefon. No, nevím, jestli nepříjemný je to správné slovo. Oč tam šlo. Ten den byla velmi důležitá schůze Cechu – ohledně fiakrů. Já jsem tam za sebe poslala Veroniku. No a v tom telefonu mi Veronika řekla, že tam musím být já osobně. To by tak nevadilo. Časově bych to stihla. Ale ta schůze byla v MÁNESU. A tam jsem vždycky chodila upravená, čisťounká. Teď jsem měla na sobě takové obyčejné věci, byla jsem od koní trochu více špinavá a jelikož tam také měli prasátka, tak jsem i trochu smrděla a ani vlasy jsem neměla upravené a načiněné. Jelikož jsme byli až u Vlašimi a já bydlím nedaleko Slaného, nestihla bych ani náhodou jet domu přes zacpanou Prahu, tam se převléknout, umýt a poté jet zase přes zacpanou Prahu do Mánesa.
  Tak jsem měla po náladě a cestou jsem se smířila s tím, že na tu schůzi přijdu takto neupravená. Bylo velké horko a v Praze na magistrále byla zácpa. Najednou jsem uslyšela příšerný zvuk. Než jsem se stačila zpamatovat, tak „cosi letělo mezi mě a kočího Romana a přistálo to na palubku a mou ruku a Romanovu ruku. …Ládíček se pozvracel a takto náspořádně OHODIL!!! Mě se zase strašně zvedl žaludek! Dělala jsem všechno možné, aby se mi nestalo to samé, co Ládíčkovi. Jistě znáte ten pocit, když to máte až v krku. Snažila jsem se nalapat čerstvého vzduchu, ale to horko z venku mi vůbec nedělalo dobře. Podívala jsem se tedy na vyděšeného kočího Romana. Dostala jsem záchvat smíchu. ON MĚL Z MRKVENAUŠNIČKU!!! A chudák tak nesměle řekl: „To ale vůbec není k smíchu…“ Bylo mi ho líto. Podívala jsem se na svou ruku – respektivě na  rameno a loket…Bylo tam všechno – žampióny, hranolky, mrkev,rajčata, cola… Podívala jsem se dozadu na Ládíčka, který byl celý zelený a bál se, že mu vynadám. Pochopitelně jsem mu nevynadala, ale řekla jsem mu, že to má příště vyblinkat z okna a ne na nás! Podívala jsem se na naší palubku u auta – bylo to všude – na palubce, na volantě. Já jsem to měla na i na noze a Románek měl těch „náušniček“ z mrkvičky také požehnaně – a to i ve vlasech a za krkem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet a nebo také blinkat….
 Románek vzal duchapřítomně hadřík a pečlivě to z té palubky a z volantu začal uklízet. Já jsem stále polykala, aby to ze mě nešlo také ven. Když jsem odbočovala do Žitné ulice – tedy doleva, tak jak jsem ručkovala po tom volantu, tak jsem narazila na další žampiónek, který se mi připletlmezi prsty!!! Po chvilce jsem uslyšela zase ten příšerný zvuk!!! Bála jsem se otočit. Ale Roman vykřikl: „TO SNAD NENÍ MOŽNÉÉÉ!!! Podívejte se, co Ládík udělal. Otočila jsem hlavu a to jsem NEMĚLA DĚLAT !!! Ládík nás totiž poslechl a podruhé se chtěl vyblinkat z okna… ALE TO OKNO NEOTEVŘEL!!! Takže to okno bylo od těch jeho žampiónů a od té mrkvičky celé nechutně špinavé!!! Do toho mi začal Tomášek ukazovat ruku, jak jí má od Ládíčka také pozvracenou!!! Ládíček se bál, že bude řev a tak se to snažil z toho okna dostat a začal to na tom okně rukávem rozmazávat!!! Nemusím vám to snad ani více popisovat!!! Jistě si to dovedete dost dobře představit! Ale ten příšerný smrad v tom příšerném vedru si představit zcela určitě nedovedete!!!
  Mě bylo opravdu také strašně špatně a Tomáškovi a Romanovi také. Já jsem se tak příšerně těšila na to, až budeme u toho Mánesa a hlavně uvody!!! Já jsem se tak strašně moc těšila, až vylezu z auta a budu dýchat ten čerstvý vzduch od té vody!!! KONEČNĚ ! KONEČNĚ !!! Už jsem zajížděla na tu náplavku, už jsem otevřela ty dveře od toho smradlavého auta, už jsem konečně vylezla ven a běžela se dívat na tu vodu… Jenomže, jak se ta řeka pohybovala a ty vlnky, tak se mi začal zase příšerně zvedat ten žaludek!!! Podívala jsem se k autu – tam jsem uviděla ustaraného Románka, jak vyndavá poblinkaný přehoz, podívala jsem se na zeleného Tomáška s Ládíčkem – bylo mi tak strašně špatně!!! Já jsem vlastně neměla místečko, kam bych se podívala, aby se můj velmi rozbouřený žaludek uklidnil…..Za chvilku za mnou přišel Románek a říkal: „Paní šéfová, mohu tady na vás počkat? Já příšerně smrdím a styděl bych se jet tramvají. „Kývla jsem na souhlas. Jak spráskaný a smradlavý a špinavý pes jsem šla do toho Mánesa. Pochopitelně rovnou na toaletu. Tam jsem si svlékla, co se dalo a začala jsem to tam prát. Když tam různé dámy vcházely, koukaly na mě dost udiveně….
  Možná, že jsem téměř vše vyprala, možná, že už jsem tolik nesmrděla. Vešla jsem na tu schůzi a kapala ze mě voda jako z vodníka. Na otázku: „Co se Ti Ivo stalo?“ …jsem nebyla schopná odpovědět.
  -A když byla řeč o Ládíčkovi, tak jsem si ještě vzpomněla na kratičkou příhodu.
  Byla jsem s ní v baru na TROJSKÉM OSTROVĚ u ing.Jaroslava Martince. Na stole ležel časopis. Ládíček si ho vzal do ruky a zase dělal, že si z něho čte. Na titulní straně byla krásná mladá žena. Hoši – koňáci se Ládíka ptali: „Ládíčku, to je krásná ženská viď? Co by jsi dělal, kdyby sem přijela? Políbil by jsi jí???“ Ládík se podíval ta tu titulní stránku, časopis odhodil a znechuceně řekl: „TO BYCH POLÍBIL PRDEL RADŠIHÁJENCE!!!“
A Hájenka je klisna s POŘÁDNÝM ZADEČKEM!!!“
 
 

 

 

 

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek