Založit webové stránky nebo eShop
Skut.příb.Veroniky Rosické

 

TOTO   JSOU   OPRAVDOVÉ   PŘÍBĚHY,    KTERÉ   SE
 
SKUTEČNĚ   STALY
 
Krom mé mamky - není pochopitelně na světě člověk, kterému bych všechny své příběhy vyprávěla najednou. I když byly vyprávěny po částech, byly na ně různé názory (To není možné - ty lžeš, nebo – nepřeháněj, nebo – já ti závidím a také jeden z názorů byl – já se Ti divím, že se na ty koně nevykašleš…)
     To víte, že se na ně nevykašlu - koně jsou můj život a bez nich si to nedovedu představit. Navíc - nebyli to koně, kdo mi škodil, ale lidi. Na to, že mi je teprve 17 let, mám zkušeností, že bych mohla rozdávat. Asi právě proto píšu tyto příběhy a ať si každý mladý „koňáček“ vybere, co se mu bude hodit a před čím se má vyvarovat.
       
Má největší zkušenost v mém mladičkém věku je :
 
PŘÍPRAVA   NA   ZDOLÁVÁNÍ   TĚŽKÝCH PŘEKÁŽEK A RVANÍ   SE O   VÍTĚZSTVÍ   A   TO BEZ   KONĚ   -   JE DALEKO SLOŽITĚJŠÍ, NEŽ PÁR BIDÝLEK, KTERÉ   VÁM POŘADATELÉ A   STAVITELÉ NASTRAŽÍ   A   KTERÉ   MÁTE ZA   PÁR VTEŘINEK   S  KONĚM   PŘESKÁKANÉ !
 
    
   Vracím se o devět let zpátky. První starty na JK Mělník, kdy se skákalo s poníky a za celý rok se sbíraly body a z toho měl být celoroční vítěz.
Pan Vladimír Mestenhauser byl první a tenkrát jediný člověk, který se nás nejmenších ujal a začal pro nás něco doopravdy dělat. Dříve se smělo na závody jezdit až od 12ti let a to pouze na velkých koních. On byl tenkrát vždy o krok napřed a věřím, že i jako já mu za tu jeho myšlenku budou i ostatní děti vděčné. Začátky jsou vždy těžké a proto, co se mi stalo tenkrát na JK Mělník, jsem již dávno odpustila.
Skákalo se s poníky a za celý rok se sbíraly body a z toho měl být na konci roku vyhlášen celoroční vítěz. Nebyla jsem tehdy vůbec žádný dobrý jezdec. Se závoděním jsem neměla také žádné zkušenosti. Ale vynikající poníci Sinda a Cyklon   mě ke všemu naučili. Jejich klidná a vyrovnaná povaha a ještě – chtít vyhrát…to šlo potom všechno samo.
   Skákalo se několikrát do roka. Vždy to však byly soboty a neděle.Už tím,že jsem měla dva koně a to dokonce oba v jiné výškové kategorii-mé šance k vítězství byly dost velké.Jednu sobotu a neděli jsem však vynechala,protože jsem byla na škole v  přírodě.Tím jsem ztratila dost bodů. Ale poslední víkend jsem vše dohnala a z l6 ti startů jsem byla l5 x první a jednou druhá. ( V sobotu čtyři starty a v neděli také dva poníci a jste na šestnácti startech.) V žádném případě toto není důvod, proč o tom píši - i když si myslím to byl opravdu výkon. V soutěžích byl tenkrát – parkur, dostihy, volba dráhy, skákání v maskách, skok mohutnosti, jízda zručnosti… . Kdo zná JK Mělník, tak se skákalo na tom malém pískovém kolbišti.
     Ale vyhodnocení celé soutěže a dekorování bylo na VELKÉM KOLBIŠTI , kde skáčou velcí koně a velcí jezdci. Pamatuji se, že za mamkou chodili lidé a aniž by znali výsledky – gratulovali jí. Já jsem se nemohla dočkat na to vyhodnocení. V rozhlase četli první místo, druhé, třetí, čtvrté a dokonce až šesté, ale mé jméno mezi nimi nebylo !!! Mamka šla na věž rozhodčích, ale nějak jí tam odbyli, nebo se nechala odbýt. Dekorovaná jsem nebyla.Tenkrát jsem moc a moc plakala a říkala si, jak je to nespravedlivé. Kdyby bylo aspoň to poslední dekorované místo…
     Mamce to nedalo a napsala na JK Mělník dopis. Přišla nám po několika dnech omluva – dokonce i přes noviny, že se spletli a že mé místo je třetí. To víte, mě tenkrát ty noviny moc neřekli - já jsem byla připravená o to nejcennější a to o RADOST Z DEKOROVÁNÍ a to vám žádné noviny nenahradí!  
               
     Já vím, že na nějaké rady nemám v tomto věku absolutně žádný nárok. Ale rozhodčí i pořadatelé by si na takovéto „spletení“, měli dávat maximálně větší pozor. Obzvlášť u těch nejmenších mrňousů. Ono to jistě bolí a mrzí i ty dospělé. Ale ti nejmenší - třeba slabší povahy by mohli po takovémto poškození – pověsit jezdecký sport na hřebík a nedej bože, kdyby se potom chytli špatné party a později třeba i alkoholu či drog.
 
PRVNÍ MISTROVSTVÍ ČR NA PONY ROK 2001
 
 Sindička s Cyklonkem už mi byla malá a tak se museli sehnat větší poníci.
 
Rocky – 136 cm KVH - byl v majetku paní Němcové. Na pohled velice nehezký poník. Mohla bych ho přirovnat k huculovi, co měl pan učitel angličtiny v pohádce - Tři oříšky pro popelku. Krom toho, že mu příroda moc krásy nedala, byl to pěknej uličník - když se mu něco nelíbilo, tak si jednoduše lehnul a to i s jezdcem. Ale v tu dobu už jsem měla hodně velké zkušenosti s ježděním a tak jsem si s ním poradila. Od Boha měl úžasný styl nad skokem, snad se pan Jiří Pecháček neurazí, ale říkalo se, že má styl jako jeho tehdejší klisna Sirah. A když jsem si ho přijezdila, zapletla mu hřívu a vyšperkovala uzdečkou a pěknou dečkou, byl k nepoznání. Krom toho byl v parkurech k neporažení. S drezurou, s těmi jeho krátkými nohami a velkým pupkem a krátkým ocasem, bychom rozhodně díru do světa neudělali. Ale v těch parkurech patřil rozhodně mezi favority.
MARKÝZA   - 136 cm KVH – krásná a milá šimla a já jí říkala šimlinka.Ve volnosti skočila 150cm ! Byla krásná, milá a moc se snažila. Tak moc se o ty svoje nožky bála, že když jí skok nevyšel – raději zastavila. Úspěchy jsem s ní měla jak v drezuře, tak v parkurech.. Na mistrovství také patřila mezi favority.
 
LUKAVA – 141cm KVH - nebudete mi věřit, ale tu koupila mamka z postele! Brzo ráno jí volal kamarád, že má pro mě super kobylku. Mamka se ptala – kolik stojí a co má za chyby. Kamarád odpověděl, že 15 000Kč a že je březí. Mamka to odmítla, protože co bych si počala s březí kobylou, když jsem potřebovala závodit. Kamarád volal za chvilku zase. Mám tady ještě její sestru. Úplně stejná a ta není březí. Mamka asi jak byla rozespalá mu na špek skočila a řekla, ať jí přivezou. Kobylka byla zrzavá a v oku měla velkou nedůvěru. Stála na štontě a snad týden mrskala vzteky ocasem a - nikdy jsem to nezažila, šustila a vzteky učůrávala. Když naznačila, že by uhodila a bylo vidět, že po dobrém to s ní moc nejde, dostala trochu výprask, ubrali jsme krmení a přidali práci. A najednou se z Lukavy začala klubat úplně jiná kobylka. Začala nás mít ráda a byla u nás spokojená. I v parkurech jí to velice dobře šlo. Ale jak se později ukázalo byla březí a tak na mistrovství v parkurech to v žádném případě nešlo ( Kamarád mamku pěkně nachytal ! To víte, že to byla ta první klisna, o které mluvili a žádná její sestra! ). Ale Lukava měla hezké chody a tak s pomocí Mileny Maisnerové jsme začali pilovat drezúru. S Lukavou jí to sice vůbec nebavilo, ale dali jsme do trénování úplně všechno. Nelze opomenout maminčiná práce s Lukavou na lonži, která Lukavu také nebavila, ale rozhodně jí pomohla.
    
Takže se blížil den „D“
 
     Nástup s koňmi měl být ve čtvrtek., ale v úterý večer volal Vladimír M, jestli by mu mamka nemohla půjčit Avii. Mamka řekla, že klidně a jestli má řidiče. On řekl, že je na přípravu mistrovství skoro sám, protože mu plno lidí dalo na stůl neschopenku. Mamka mu řekla, že se bude snažit mu nějak pomoci. Vymyslela, že pojedeme o den dřív – tedy ve středu. Sehnala ještě jednoho pomocníka a vyrazili jsme na MISTROVSTVÍ ČR PONY.
     Když jsme dávali poníky do boxů, byla tam dost špatná sláma. Za normálních okolností by mamka asi nadávala, jako tomu bylo druhý den od ostatních…, ale my jsme tam přijeli přeci pomoct a ne kritizovat. Co se dalo, špatnou slámu jsme vyházeli a dali poníkům více sena, aby neměli chuť se tou špatnou podestýlkou dokrmovat.
     Vladimíra M jsme si vždy vážili a měli ho rády a tak jsme mu dlouho do noci pomáhali. Paradoxní ovšem bylo, že při placení na nás chtěl Vladimír M zaplatit ustájení o den více !!! Za tu středu, tenkrát to bylo 600 Kč !!!
     Když jsem však ráno přišla ke svým poníkům, nechtěla jsem věřit svým očím. Moji největší favoriti – Rocky (dovedl mě ke zlaté medaili v tomto roce na mistrovství Prahy) a Markýza (ta mě tento rok dovedla ke stříbrné medaily v tomto roce na mistrovství Prahy) leželi v bolestech – měli koliku. Přišel veterinář a poníkům dal injekce. To víte, že jsem brečela. Rockymu se udělalo trochu lépe a po poradě s veterinářem jsem na něm startovala. Představte si, jak měl velké srdíčko, on šel první mistrovské kolo BEZ CHYBY !!! Ale druhý den byl zase neklidný, hrabal, chtěl si lehnout. Znova jsme volali veterináře, znova dostal injekci. Asi jsem se tenkrát k Rockymu nezachovala dobře.Trochu jsem zaškemrala před veterinářem, že máme první kolo bez trestných bodů a jestli na něm mohu startovat. Řekl mi, že ano, ale abych byla rozumná a když uvidím, že to nepůjde, abych soutěž vzdala.
     Na opracovišti jsem si skočila jenom asi dva skoky. Rocky skákal bez chyby ! Ale poznala jsem, že to není on. Snažila jsem se co nejvíc krátit trasu, ale poslední skok mi zastavil. Mohla jsem skok najet ještě dvakrát. Medaile by sice asi nebyla, ale umístění určitě. Já však Rockyho poplácala a se slzami v očích jsem soutěž vzdala. A bylo po medaili. Klobouk dolu před tímto koníčkem, co se týče jeho srdce a charakteru!
    Byly i takové názory, že Rockymu a Markýze někdo něco špatného úmyslněhodil. Ale já bych se spíše přiklonila k té špatné podestýlce. Ale fakt je ten, že Lukavě, která v žádném případě favoritka nebyla, nic nebylo… .
 
LUKAVA – Ta protivná potvůrka všechno zachránila! Nejvíce asi dala zabrat mamce, protože ta jí před každým mým startem JEDNU HODINU LONŽOVALA. Tři starty a tři vítězství !!! Včetně zahajovací soutěže a HLAVNĚ MISTROVSKÉ SOUTĚŽE. V neděli ve druhém kole jsem si už myslela, že medaile nebude.Povel zastavit stát, čtyři kroky zpět, stát a krokem vchod. Lukava zastavila, zacouvala, ale jak byla březí a já jí pobídla špornou, tak ne a ne a ne se rozejít!!! Byla jsem bezradná a už pokukovala po zvonku, jestli mě rozhodčí nevyloučí. Po delší době se Lukava laskavě rozešla.Byla jsem přesvědčená, že to zlatá medaile nebude. Ale dle rozhodčích ty ostatní cviky byly na výbornou a tak zlatou medaili jsme si vezli domu. Musím se přiznat, že jsem s touto medaili vůbec nepočítala. Moje parketa jsou parkury a když si vzpomenu na ty začátky… .
    Proč jsem se také moc radovala byl důvod, že jsem s obyčejnou poničkou za    15 000 korun porazila plemenného hřebce, který majitele stál 250 000korun a belgickou klisnu, která majitele stála dokonce 600 000korun!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
R o k    2 O O 2
 
 
    Po mistrovském vítězství z roku 2001 s klisnou Lukavou – drezura pony za mnou přišli manželé T s tím jestli bych nemohla jezdit a připravovat na mistrovské soutěže jejich nádhernou klisnu - pony Sahru, která je stála pul milionu korun a kterou jsem právě v mistrovské soutěži porazila. Klisna byla opravdu překrásná a hlavně oproti Markýze, Rockymu a Lukavě veliká 148cm KVH. Bylo jí 11 let, ale krom toho, že měla překrásné chody, neuměla vůbec nic. Byla po několika hříbatech a také byla trochu jako plnokrevník – bázlivá. Navíc jí jezdila velice slabá jezdkyně. Nicméně mně i mamce padla do oka a klisnu nám přivezli do Řisut. Pracovala jsem s ní velice opatrně a pomalu. Klisna ke mně především potřebovala získat důvěru. Práce se Sahrou mě velice bavila. Klisna chtěla spolupracovat a jízdárenské, skokové i dechové práce dělala s radostí.
     Manželé T jsme měli moc rády.Bylo to pro mne jedno z nejhezčích období mé jezdecké kariéry. Dříve s námi na závody jezdily děvčata z vesnice, ale dost jsem u nich vycítila závist z úspěchů, které jsem s koňmi mívala. Ani přestup z Prahy do slánské školy pro mě nebyl jednoduchý. Dá se říci, že mě třída od šesté do deváté třídy vůbec nepřijala. Oni vůbec nemají rádi Pražáky a určitě jsem si nepomohla, když jsem se s nějakým úspěchem pochlubila, nebo když o mě psali v novinách.Také mi rozhodně nepřinesl nic dobrého příbuzenský vztah k tetě Nadě Konvalinlové a strejdovi Oldřichu Kaiserovi. Zcela určitě jsem brala automaticky, když jsem o nich hovořila, ale zlomyslné děti to braly jako vytahování. Pomohla mi až má sestřenice Karolína Kaiserová, jejich dcera. Ta byla jediná, které jsem se se svým problémem svěřila, ale až v deváté třídě! Do té doby jsem nejezdila ani na žádné školní výlety, v lavici jsem seděla sama… . Když byly volné hodiny, několikrát v týdnu, než abych se potulovala po městě, raději jsem zašla do nemocnice za panem Kapounem, kterého mám moc ráda, který má také koně, bydlí v Řisutech a který ležel  dlouhodobě v nemocnici po těžké havárii. Vždy jsem si sním moc hezky popovídala.
Karolína o mých problémech co jsem měla s dětmi na základní škole řekla tetě Nadě a ta potom mamce. Když to se mnou poté mamka rozebírala, divila se, proč jsem jí o tom vůbec neřekla. Ale já věděla, že i mamka měla obrovské starosti (po nastěhování z Prahy do Řisut) a tak jsem jí je nechtěla ještě více přidělávat. Jediné, na co se pamatuji jsem jí tenkrát na to řekla: „Vím, že se to nemá, ale já bych Petrovi K (kvůli němu jsme se dostali do problémů) přála, aby ne tři roky jako mě, ale aspoň půl roku ho lidé nepřijali. Aby věděl, jaké to je.“
Mamka o tom promluvila s třídní učitelkou a ta si všimla šikany. Třídní dětem tenkrát strašně vynadala, co ze mě z veselé dívky udělaly. Ale toto mi stejně nepomohlo. Víc mi pomohlo, když se i mě Karolína svěřovala, jaké má problémy s dětmi DOKONCE I S KANTORY - díky svým populárním rodičům.
     Špatně jsem to napsala! V žádném případě ne kvůli populárním rodičům, ale díky dětské a bohužel i lidské závisti. Ředitelka konzervatoře, která studovala jako mladá s tetou Naďou - Jenomže kam to dotáhla v herectví ředitelka a kam teta Naďa ! No a tak se mstila na Karolíně !!! A ta si kvůli tomu dokonce nechala změnit příjmení!!!
No a když dávali v televizi, jak při vyhodnocení MISS někdo favoritce ukradl šaty…
     Možná si teď řeknete – ta Rosická je ale Fňukna !!! Ale to ne.To by mělo opačný význam, než si přeji. Spíš naopak, třeba se někomu z vás stalo něco podobného a když si přečtete tyto pravdivé příběhy, tak si řeknete: „Té Rosické se to taky stalo! A nevzdala to!“ A uleví se Vám, jako mě s tou Karolínou. A Když Vás ještě ve stáji mile přivítá Váš čtyřnohý kamarád zařehtáním, zapomenete na všechno nepříjemné a HURÁ DO SEDLA !!!
 
     A tak spolupráce s manželi T byla pro mě přenádherně nádherná. S mamkou jsme jezdívaly i k nim na víkendy. Měli krásnou venkovní stáj s hezkým domem. Byla to pro nás taková relaxace. Večer do hospůdky v Mariánkách na dobrou večeři… . Dokonce pan T, kterého jsem měla obzvlášť ráda, sponzoroval na závodech i mého Altiuse. To nejhlavnější – závody s klisnou Sahrou. Nemuseli jsme se drkotat starou Avií. Manželé T nás převáželi krásným Jeapem s nádherným vlekem. Když s námi pan T nemohl jet, tak se nebál toto krásné auto půjčit mamce. No a v neposlední řadě, tam kde startovala Sahra, nebo Altius, veškeré náklady, včetně ubytování a ustájení, platili manželé T.
    Tak jsem se nějak rozepsala a na to hlavní jsem málem zapomněla! Pochopitelně ŽÁDNÁ ZÁVIST Z VÝHER, ale RADOST ! I pomoc při závodech byla prováděna paní T dokonale. Brala jsem jí tenkrát jako svou největší kamarádku. Měla jsem radost, že manželům T dělám radost a vše šlo tak lehounce…
 
 
     Menší poníky jsme prodali a mým snem bylo vyhrát se Sahrou mistrovství ČR. S klisnou, když jsme se sehráli jsme byli k neporažení. A to jak v drezuře, tak ve skocích, na styl nebo čas.
    V pony festivalu ve Všemilech jsme za jediný víkend (i s Altiusem ) ze sedmi startů pětkrát zvítězili a dvakrát se umístili na druhém místě. Ale zrovna zde jsem vycítila, že paní T svádí tatínek jednoho hocha, který také jezdí na ponících a kterému se zde zrovna moc nevedlo.
     Strach, že mi paní T klisnu Sahru vezme jsem měla i na military pony v Pardubicích, kde jsem startovala s mou bývalou klisnou Markýzou. (Sahru jsme tam tenkrát neměli. Měla nějaké problémy po kování) Suverénně jsme po drezurách a crose s Markýzou vedly. Ale před parkurem jsem viděla, jak se paní T neustále motá kolem hocha a hlavně jeho tatínka. Srdce mě tak moc bolelo! Na jízdu jsem se nesoustředila a mou největší parketu z tohoto závodu, parkur, jsem spletla. Následovalo vyloučení z celé soutěže.
     Mé tušení a strach o Sahru se opravdu vyplnilo. Jednoho dne přijeli manželé T a dali mi takové podmínky, (respektivě paní T mi dala takové podmínky), na které mamka nemohla přistoupit. Chtěli, abych Sahru pětkrát v týdnu jezdila v Mariánských lázních. Potřebovala jsem se učit na přijímačky na podnikatelskou školu a krom toho jsem musela jezdit i mé koně Altiuse a Corinu. Stokilometrová vzdálenost byla nesmyslná a neuskutečnitelná.
     Pro slzy jsem skoro neviděla. Odváželi mi klisnu, kterou jsem si několik měsíců poctivě připravovala na mistrovství. Pamatuji se, že paní T jedovatě řekla mamce, že máme všechno špatné - špatný trenér, špatné skoky, špatná jízdárna, špatné stáje… Mamka úžasně zareagovala: „Jestliže s tím vším špatným Veronika neustále vyhrává, tak v tom případě musí být GENIUS! Nedovedu si představit, až bude mít všechno dobré!“
     Jelikož jsme manžela paní T měly moc rády, pravý důvod, proč nám paní T Sahru bere, jsme neřekli. Ale bolelo to. Opravdu to moc bolelo. Víte, kdybych klisnu jezdila špatně, mohla bych se zlobit akorát na sebe, Ale s takovými výsledky?
   Později jsme se dozvěděli, že to bylo tak naplánované: „Dáme Sahru Rosický a až jí pořádně přijezdí …!“ ,ale tomu já nevěřím. Pan T by to neudělal.
     Mamka rychle koupila jiného vyššího poníka. Už jsem opravdu moc vyrostla a na těch menších jsem nevypadala dobře. A byl to poslední rok, kdy jsem mohla na pony závodit. Byla jsem ráda, že jsem alespoň ty poslední dva roky stihla jezdit mistrovství na pony, protože dříve to nebylo. Pouze závody, ale mistrovství ne.
     Nový poník Satthew byl sice obsednutý, ale byl ježděný na distanční dostihy a neuměl také vůbec nic. Do mistrovství zbývaly pouze tři měsíce. Tudíž o mistrovské medaili se mi mohlo jenom zdát. Satthew měl velké srdce a byl velice šikovný. Podařilo se mi ho dovézt na druhé místo v parkuru a dokonce na čtvrté místo v military! Tam jsem byla také druhá s mou bývalou menší (l36cm) klisničkou Markýzou. TOTO BYLO OVŠEM PRO MNE NEJVĚTŠÍ VÍTĚZSTVÍ, PROTOŽE JSEM PORAZILA I S MARKYZOU I SE SATTHEWEM    S A H R U !!! Teprve na těchto závodech mě srdíčko přestalo bolet.
     Ale co se nestalo. Bývalému majiteli Satthewa se asi nelíbilo, že má koník se mnou tak velké úspěchy a Satthewa nám ukradl!!! Trvalo dlouho, než nám policie poníka vrátila. Ještě horší bylo, že Satthew vypadl z tréninku a byl nám vrácen velice hubený. Nevzdala jsem to a znovu s ním začala pracovat a připravovat na mistrovství v military. Má touha rozloučit se závoděním na ponících a vyhrát zlatou medaili byla tak velká, že jsme poprosily majitelku Markýzy a Lukavy o půjčení na MČR.
     S Lukavou to bylo velice těžké, protože byla po hříběti. Stále ho hledala, řehtala, tancovala a mě jako jezdce vůbec nevnímala. Také jí velice chyběla kondička.
 
 
    Naložili jsme poníky Markýzu, Satthewa, Lukavu a vyjeli jsme směr Pardubice na MČR. V Kralupech, pár km od domova, Avie začala divně poskakovat. Mamka zajela ke krajnici a zjistila, že jsme píchli. Dokonce TUPLOVANĚ obě kola! Mamka nachodila plno kilometrů než sehnala opraváře. Když po několika hodinách měla Avie nové boty jsme konečně vyjeli. Co se zase nestalo! Zazvonil mobil. Volal kamarád Baštík z Trojského ostrova, že musíme evakuovat kočárové koně, kteří tam byli ustájeni, PROTOŽE MAJÍ BÝT POVODNĚ !!! Bylo nám líto, že se musíme vrátit, ale strach o Barona, Leona a Emana byl daleko větší. Otočili jsme tedy Avii směrem k domovu. Čekalo nás všechno, vyložit koně a poté jet do Prahy pro kočáráky. Pár km před domem nám znovu volal kamarád Baštík. Říkal, že na to mistrovství máme jet, že se o naše koně postará, že se nemusíme mít strach.
     Tak jsme znovu Avii otočily a jely směr Pardubice. Mamku jsem špatně navedla a pěkně jsme si zajely. Mamka mi dost vynadala. Už byla tma a Avie nějak špatně jela do kopce, dokonce a málem nám ,,chcípla“ . Mamka jí chtěla plynem vztekle vypnout, ale najednou se vzpamatovala.
Udělala nám to ještě jednou a to v prudkém kopci na hlavní silnici. Měla jsem strach, že nedojedeme.
      V military musejí koně procházet kondičními zkouškami a ty jsme pochopitelně nestihly. Ale rozhodčí byly fajn a udělali nám kondičky druhý den ráno těsně před startem drezury.
S Lukavou jsem měla jet první. Byla bez toho hříběte hodně protivná. Nejhorší bylo, že jsem si jí před startem jakž takž připravila, ale pak jsem jí musela odsedlat a předvádět před rozhodčíma, pak znovu nasedlat a chvilku na to jet drezuru.
     Dopadlo to moc špatně. Nikdo by nevěřil, že jsem s ní byla minulý rok mistrně ČR v drezuře! Lukava vzteky švihala ocasem vyhazovala, vzteky učůrávala, naskočila mi na špatnou nohu do cvalu, chtěla vyskočit z obdélníku . . . . Prostě katastrofa.
      Co bylo horší. Po této drezuře za námi přišli rozhodčí, že v military nemohu v jedné soutěži startovat na třech koních (pony)! Jenom na dvou.
Škoda, že mi to neřekli při kondičních zkouškách, ale až po startu s Lukavou. Protože Markýza se Satthewem by měli větší šanci. Musela jsem se rozhodnout, kterého poníka vyškrtnu. Rozhodla jsem se: Markýza mistrovství a Satthewva do „Z“ military s velkými koňmi.
     Lukava se v krose i na parkuru moc snažila, ale diky nepovedené drezůře nedostala pentličku. Ani se Sathehewem nebyla žádná pentlička, ale tento koníček s velkým srdcem šel MEZINÁRODNI „Z“ MILITARY S VELKÝMI KOŇMI –2000m klusovka a 2700m kros, ve kterém byly obvzlášť, na něho velice, těžké skoky – různé seskoky, výskoky, do vody, z vody skákat klády, dokonce i zeď, která se skáče ve VELKÉ PARDUBICKÉ !!! Někde si sice zastavil,ale to bylo z vyčerpanosti a ne z neposlušnosti. Všechny skoky však skákal s velkou rezervou. Kdyby byl neopatrný (skoky byly napevno) došlo by k pádu. Co vám mám povídat, mamka mě do této soutěže nechtěla pustit. Přimluvil se za mě jeden trenér v military a rozhodčí. Takže tento zázračný koníček DOŠEL DO CÍLE !!! Udělal mi ohromnou radost a měl velký potlesk. Byl snad každým obdivován. A já, která jsem věděla, že má opravdu tak malounko zkušeností, si ho budu vážit celý život a i když už nebude náš budu o něm mluvit jako o velkém zázrakovi.
 
MARKÝZA MÁ, MILOVANÁ MARKÝZA, MI SPLNILA MUJ SEN A DOVEDLA MĚ K  VÍTĚZSTVÍ - k MISTROVSKÉMU TITULU!!!
 
Nedala jsem se odradit nějakým novým nařízením, že nejsem mistryně, protože je to nultý ročník.Na titul jim kašlu. Hlavně že mi dali za tu dřinu aspoň krásný pohár.
     Měla jsem slzy v očích. Na jednu stránku jsem byla šťastná z vítězství a na druhou - věděla jsem, že na ponících, kteří mě provázeli kusem mého života a kteří mě toho tolik naučili a kteří mi byli tak velkými kamarády, že se s nimi loučím a že už na nich nebudu nikdy závodit… .
 
 
Mistrovství Prahy juniorů 2002
 
    Zapomněla jsem napsat, že ještě před Pardubicemi se mi povedlo získat zlatou medaili na velkém koni Mariovi a stříbrnou na mém koni Altiovi v mistrovství Prahy. Ještě se musím pochlubit – snad to nebudete brát jako vytahování, ale tenkrát jsem z „S“ neměla skoro žádné zkušenosti a tak třetí místo byl pro mne opravdu velký úspěch.. To víte, že jsem si přála vyhrát. Ale v rozeskakování jsem obrat už nad skokem opravdu přehnala, sice nejlepší čas, ale chybu rozhodčí nepřehlédli.
   Musím se přiznat také k velkému neúspěchu. Ještě před mistrovstvím Prahy za mamkou přišel pan Balcar s tím, že pan Vilhem prodává Fora – koně, kterého pan Balcar trénoval.Tito pánové byly z jezdeckého klubu z Loun, ale nesnášeli se. Dokonce  proto pan Balcar odešel s koňmi (Mario a Rubisem) na Kosoř. Pan Balcar kladl mamce na srdce, že se pan Wilhem nesmí dozvědět, že má právě on o tohoto koně zájem, protože už z trucu by ho panu Balcarovi neprodal. Říkal, že Fora klidně zaplatí, ale musí si Wilhem myslet, že ho kupuje mamka! A Veronika by měla super tři koně do vyšších soutěží-Maria, Altia a Fora - říkal.A tak mamka za panem Wilhemem zajela. On jí řekl, že je pozdě, že se domluvil s Bárou z místního oddílu, že si mu bude přispívat na krmení.Ale den před mistrovstvím Prahy mamce volal, že se šíleně pohádal v oddíle a jestli chceme, že si pro Fora máme přijet a že nám ho půjčí i na tu Prahu a možná i na celou sezónu.Tak mamka okamžitě sedla do Aviie a jela pro Fóra. Když byl kůň v Řisutech celá šťastná volala panu Balcarovi. ALE TO BYL ŘEV !!! Pan Balcar se rozčiloval, že to udělala špatně, že on mluvil o koupi toho Fora a ne o půjčce a že kvůli Wilhemovi utekl z Loun a že se s Wilhemem nechce potkávat ani na závodech a už vůbec ne v Řisutech a jestli to mistrovství pojedu na Fórovi, že mi nepůjčí Maria a že mě nebude trénovat … No šílená scéna. Ani nevím, jak to mamka udělala, ale jela jsem ty koně oba.. A na těch závodech, to jsem byla jako mezi dvěma balvany. Pan Balcar byl uvnitř v baru a pan Wilhem venku. Já nevěděla u kterého mám být, vždy ten druhý se koukal jako čert. To samé s koňmi. Jak jsem byla u Mária, bála jsem se, že přijde pan Wilhem a naopak. Na opracovišti mi každý říkal něco jiného. Jak uspokojit oba majitele, aby zrovna ten jejich kůň vyhrál. Nevím, jestli to dovedu tak napsat, jak to cítím, ale byl to na mě takový divný tlak. Ten Fór mi připadal, že vůbec není přiježděný. Chtěla jsem ho podsadit a on vůbec nevěděl, co na něm chci, chtěla jsem ho přivézt ke skoku, ale on také nevěděl, co po něm žádám. Ta Bára s ním chodila čistě „S“, ale takovým zvláštním způsobem: nad skokem mu rukou nějak tahala hlavu nahoru, já jsem to neuměla a ten kůň na to vyloženě čekal. Ale i o sobě vím, že se nedovedu okamžitě přizpůsobit koni. Musím ho trošku znát. Sednout na koně kterého vůbec neznám, to mi prostě moc nejde. A taky to tak dopadlo!!! „ZL“ za čtyři chyby a v „L“ asi za tři! Pan Wilhem byl pěkně naštvaný, já jsem se styděla. Jediný kdo měl opravdovou radost byl pan Balcar a Bára. Fóra už do Řisut nevezli. Jel z Prahy rovnou do Loun. Ale dvěma rozhádaným majitelům už bych koně jezdit nechtěla. Jsou to zbytečné nervy. Člověk musí závodit s radostí a být absolutně v klidu. Jedině potom mohou být výsledky. To také potvrdil start druhý den v neděli, kdy jsem se stala mistrní Prahy, jak jsem již psala. Měla jsem klid a pohodu. To se potom závodí. Teď se směji. Vzpomněla jsem si na mamku, jak mezi těmito pány také běhala a nevěděla u kterého si dát kafe, aby ten druhý nebyl naštvaný. Také nemohu zapomenout, jak se mi pěkně na tom nově upraveném kolbišti na Trojáku skákalo.Bylo to jako v mechu.Závodila jsem tam tenkrát poprvé a to do tohoto dne naposledy. 
Po těch Pardubicích byly povodně a zde na Trojáku všechno vzala voda. Panu Martincovi z krásné nové jezdecké haly koukala jen kopule. Našemu kamarádovi Baštíkovi voda smetla úplně všechny stáje. Vzpomínám si, jak kamarád z jízdní policie Mirek Kutil vyprávěl, jak si kluci dávali věci na skřínku, aby se jim nenamočily, ALE VODA ŠLA NĚKOLIK METRU NAD !!! Panu Žižkovi z krásného jezdeckého areálu nezbylo vůbec nic. Ani nechci vzpomínat. Dlouho to tam bylo opravdu smutné.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Mistrovství republiky juniorů
 
     Ne asi, ale určitě jsem posedlá po medailích. Věřte nevěřte, ale mě v tomto roce 2002 ani tyto medaile nestačily !!! Bylo přeci ještě mistrovství na velkých koních v parkurech. Na Maria jsem sázet nemohla. Jezdila ho dívka, i když velice špatně, z Kosoře, kde byl Mario ustájen a která si Mária platila. Altiuse mi mamka stále nechtěla do „S“ půjčit. Byl mladý a jak jsem již psala s „S“ jsem moc zkušeností neměla. Stále říkala: „Počkej si na něho a udělá ti takových radostí, že se ti o tom ani nezdá.“ Dostala jsem nabídku od pana Kafky z K.Varů, že mi půjčí eskové koně. Jela jsem si je tam vyzkoušet. Nejvíce mi sedl šiml Sesion. Pan Kafka mi ho půjčil i na závodech. Ale nebylo to ono. Rozhodně ne na vyhrání MČR. Asi bych toho koně potřebovala mít doma, abych se s ním více sehrála. Jezdila jsem na něm jen třikrát, ale nestačilo mi to. Mamka také škemrala u pana Martince. Ten se divil, že sháníme koně, když máme Maria. Situaci neznal a stejně by pro něho byla asi nepochopitelná. Pan Balcar hlavně mistrovství nesnášel. Stále říkal: ,,Vy honíte samé medaile, ale tam se NEVYHRÁVÁJÍ PENÍZE !!! JE POTŘEBA HONIT PENÍZE !!! ZA MEDAILI SI NIC NEKOUPÍŠ !!“
     Ale jako na zavolanou, najednou byl pan Balcar u nás na dvoře. Byl pořádně rozzlobený na dívku z Kosoře, že na nějakých závodech velice špatně jela jeho oba koně Maria i Rubise. S Rubisem se prý málem zabila a z Mária vypadla v zatáčce. Chtěl, jestli bych mu s tím Rubisem nepomohla. Jezdíval ho také Marek Zbořil, ale i s tím se pan Balcar pohádal. Mamka zastříhala ušima a dala podmínku: ,,Já Ti půjčím Verču na Rubise a ty půjčíš Verče Maria na MČR“ . Sice pan Balcar brumlal: ,,FURT SAMÝ MEDAILE…!“ na podmínku přistoupil a plácli si. Měla jsem velkou radost, ale už jsem pana Balcara taky trochu znala a jeho slibům jsem moc nevěřila. Jednou jsem si totiž řekla: „ Dokud na Mariovi neprojedu startem, tak neuvěřím, že na něm vůbec pojedu…“
 
        Vzpomněla jsem sitotiž.
 Když mi bylo l4 let v roce 2OOO jak jsem startovala na mistrovství dětí na Lynchovi a Mariovi. (Teď již vím, že pan Balcar na Lynche žárlil) Nechtěl, abych toho koně jela. Měl strach, že Lynch (tenkrát v majetku pana Hrnčiara), Maria porazí. Pan Balcar dříve Lynche trénoval několik let. O tom koni věděl úplně všechno, i jak spí. Když jsem měla oba koně vyzkoušet, jestli je vůbec ujezdím dali mi oba pěkně zabrat! Zkouška měla být na Kladně. Mário prokopl Avii a Lynch nám utekl. Ani jednomu koni se nic nestalo, ale já jsem byla tenkrát dost mladá (l4 let) a docela vykulená. Když jsem jela na Mariovi, byl pan Balcar docela v pohodě. Ale když jsem jela na Lynchovi – to byl řev! V tréninku mi nenaskočil na správnou nohu (Nevím, jestli jste pochopili, že jsem se nyní vrátila do vzpomínek do roku 2000. To jsem na Mariovi a Lynchovi seděla poprvé a také poprvé byla trénována panem Balcarem) Takže Lynch mi naskočil do cvalu na špatnou nohu. Byl to trénink a tak jsem v klidu zastavila a chtěla si to opravit. Pan Balcar příšerně začal řvát, že jsem šílené nemehlo, ať si koupím rybičky, že se na mě nedá koukat a ať okamžitě jedu na skok, který mi určil. Lynch opět nacválal na špatnou nohu a já řvaní neřvaní opět jsem přešla do kroku a cval opravila. Byla jsem tak naučená od mamky a od Vladimíra Mestenhausera (který mě tento rok trénoval) když je trénink, udělat to koni co nejpříjemnější. Taky se mi stalo, že jsem jela na skok a prostě jsem viděla, že to nevychází. Udělala jsem si před ním kroužek, ale s panem Balcarem to tenkrát málem švihlo! ,,OKAMŽITĚ JEĎ NA TEN SKOK, JAK JSEM TI ŘEKL !!!“ Já v klidu zajela k němu a snažila jsem se mu to vysvětlit. Málem začal dupat a ŘVAL:,, Co budeš dělat na závodech ? To budeš čekat ty huso dvě hodiny, až Ti naskočí na správnou nohu? Tam Ti to bude hovno platný, když Ti půjde o čas ! To tam budeš kroužit jako vyhlídkovej let tejden?!! JEĎ!!! OKAMŽITĚ JEĎ !!!“ Asi od Boha jsem získala velice klidné nervy na koni. Ale musím se přiznat, tohle mě docela rozházelo. Dle přání pana Balcara jsem kopla Lynchovi, bez hlavy a paty, do žeber, správná noha či nesprávná, uháněla jsem na skok. První překážka, druhá překážka a třetí jsem spletla!!! Nemusím ani popisovat, co všechno následovalo…. Trošičku mě zachránila dívka od pana Balcara, která taky skok spletla a to dokonce, že ho skočila v protisměru a mamku s panem Hrnčiarem málem porazila. Ale této dívce pan Balcar nevynadal, té se smál. Pan Hrnčiar trval na svém, že chce, abych Lynche jela a že věří, že ho zvládnu. Půjčil mi ho i na zkoušku na závody, kde to bylo dobré. Pan Balcar byl proti. Maria mi na zkoušku nepůjčil, ale na mistrovství ano. Bylo mi tenkrát Maria líto. Věděla jsem, že je nemocný, ale tím, jak jsem k němu víckrát nemohla mé srdce přilnulo k Lynchovi. Jezdívali jsme za ním do Odolené vody. Pan Hrnčiar mi ho půjčil i na trénink na Mělník k panu Mestenhauserovi. Všichni mi radili včetně Dana Voksy - jezdce, který Lynche jezdil v těžkých soutěžích, že v něm mám sedět, protože je to kůň, který dovede skákat hodně vysoko, ale je to uličník, který také dovede zastavit třeba i na křížku. To mi Lynch také názorně předvedl! V hale mě taky pěkně shodil . A prý, když si stoupnu do třmenů, tak ho nezvládnu.
   Bylo mistrovství. Měla jsem tam oba koně, Maria i Lynche. S Lynchem jsem startovala i v zahajovací soutěži, která byla hodnocena na styl. Pan Balcar nepřišel na opracoviště, s Lynchem jsem jela bez trestných bodů, seděla jsem v něm dle pokynů majitele a jeho jezdce. Měla jsem na něm úžasný pocit. Vyskakoval s velkými rezervami, doskakoval na správnou nohu, neudělal žádnou chybičku… Mašličku jsem neměla, ale pocit výborný. A nejela jsem tam přeci vyhrát zahajovací soutěž, ale mistrovství. Když jsem přišla za panem Balcarem na tribunu a ptala jsem se ho, jak jsem jela zařval: ,,HROZNĚ!!! Nedalo se na to koukat! Dřepíš v tom jak na záchodě!!!“
    A bylo první mistrovské kolo. Pro nás děti „ZL“. Jako první jsem jela s Lynchem. Pan Balcar se mnou nešel ani na prohlídku, ani za mnou nepřišel na opracovičtě. V Lynchovi jsem seděla a první kolo také zajela bez trestných bodů ! Když jsem jela na Mariovi, tak to pan Balcar na opracoviště přišel. Musela jsem v něm stát. Ani Mário neudělal žádnou chybičku a byl také bez trestných bodů. Celkem bez chyby nás šlo osm jezdců, jenom já jsem tam byla s oběmi koňmi. Takže šance veliká! Byly tam opravdu velice dobří jezdci a hlavně vynikající koně. Poznala jsem, že děti jsou dost nervózní. V tomto mám výhodu, že jsem nervově velice dobře vyrovnaná. Prostě ani se nebojím a ani nemám trému. Vím, že mi jednou pan Mestenhauser řekl, že právě nervami vyhrávám. Ale bylo teprve první kolo…
     Druhý den jsem cítila mezi dětmi daleko větší nervozitu a napětí. Nevím proč, ale vycítila jsem, že je nervózní i pan Balcar. O mamce ani nemluvím. Zase jsem jela první s Lynchem. Zase se mnou na prohlídku pan Balcar nešel. Ale k Lynchovi na opracoviště ano. Strašně na mě křičel, že mám ve třmenech stát. Já chvilku stála, chvilku seděla. Stále jsem měla v uších pana Hrnčiara: ,,Nesmíš tomu Balcarovi věřit! On nebude chtít, abys s Lynchem vyhrála! Já ho znám! Jeď toho koně, jak ti říkám já! Balcar určitě něco vymyslí. A nesmí se Lynch na opracovišti uhodit. Je moc opatrný, zastaví Ti …“ No ale pan Balcar. Ten na mě řval, že se ho báli všechny ostatní koně ale i děti: „Jestli si do toho koně okamžitě nestoupneš, tak tě odhlásím!“ Také na opracovišti postavil vysokánský a široký oxer. A Lynch se uhodil. Málem mě vyloučili, protože tato výška nebyla povolena. Když si dnes vzpomenu, že to tenkrát bylo mé první mistrovství a že jsem byla opravdu mladičká, divím se, že jsem se strachy nepo… ! Ne ze skoků, ale z pana Balcara…
     Jela jsem tedy s Lynchem do druhého mistrovského kola. Věřte nevěřte, myslím si, že jsem jediná na světě, komu se přihodilo toto: Těsně před startem paní Holíková šlápla do vosího hnízda a dostala asi osm žihadel. Našeho tehdejšího kamaráda píchla vosa do ucha. A Lynchátka píchla do nozdry ! Málem jsme upadli, jak šel do kolen a čumákem se podrbal o zem. Zaťala jsem zuby a řekla mu, že to musí vydržet. Zmáčkla jsem jeho boky a vyrazili na start. Nevím, jestli Lynch ZASTAVIL kvůli bolesti v nozdře, nebo jestli jsem ho špatně jela, ale ještě dnes slyším tu šílenou ránu, jak panu Balcarovi spadnul kámen ze srdce, protože Mario měl velkou šanci vyhrát, protože mě s Lynchem naskočily tři trestné body.
 V rozeskakování jsme jeli bez shození překážek pouze já s Mariem a Holíková s Ritou. Dohromady nás bylo v rozeskakování osm.
Ale představte si, co mě ten den zase nepotkalo. Máriovi to v obratu uklouzlo a oba jsme upadli! Na mistrovských soutěžích za pád nevylučují. Vzpomněla jsem si na trénink pana Balcara, jak na mě křičel: ,,Co budeš dělat na závodech ? To budeš čekat ty huso dvě hodiny, až Ti naskočí na správnou nohu? Tam Ti to bude hovno platný, když Ti půjde o čas ! To tam budeš kroužit jako vyhlídkovej let tejden ?!! JEĎ!!! OKAMŽITĚ JEĎ !!!“ Tak jsem okamžitě vyskočila na Maria, ani mi nenapadlo přemýšlet, jestli mě něco bolí, ani mě nenapadlo přemýšlet, na které noze zrovna cválá, ani mě nenapadlo dělat si nějaké kroužky, Mária jsem vší silou zmáčkla holeněma a z místa jsme překonali stodvaceticentrimetrový skok, který byl před námi. Čas absolutně nejlepší, ale 8 trestných bodů za pád nás pošouplo až na osmé dekorované místo. S Lynchem jsem byla na devátém dekorovaném místě. Ani nebudu psát své smutné pocity, které jsem měla snad rok. Mít dvě medaile takhle na dosah ruky… Plakala i mamka. Přišel za námi jeden známý a říkal: „Hlavně že jsou v pořádku. A být osmá a devátá z celé České republiky, to je přeci nádhera! A To, co jste předvedli s Mariem, to bylo mistrovské !!!“ Ale myslím, že ani mamku tím moc neutěšil…… Dokonce i pan Balcar za mnou přišel a mezi zuby zabručel: „Jak s Lynchem, tak s Mariem to nebylo špatné. Jak jsi tam vyřešila ten pád, to bylo velice slušné.“ Tenkrát jsem si vůbec ještě neuvědomila, jak vzácná je od pana Balcara (tak vynikajícího trenéra) pochvala. I na fotce z dekorování je vidět, jak jsem smutná.
 
     Tento rok jsem se rozloučila s trenérem Vladimírem Mestenhauserem, který mě trénoval tuto sezónu. Měla jsem ho moc ráda. V ježdění mi dal za tu dobu moc a moc. Když jsem měla jet na mistrovství Maria s Lynchem, vůbec mu nevadilo, že nepojedu jeho koně např. Kraťukovu Perlu, kterou jsem v tu dobu jezdila. Řekl mi: „Mario s Lynchem jsou daleko lepší a spolehlivější koně, mě to nevadí, když je pojedeš.“ Poznala jsem, že přeje mě, abych vyhrála a ne jeho kůň. Nedělalo by ani dobrotu. Dnes už si to tuplem nedovedu představit, jak by dopadlo, kdyby jel pan Mestenhauser se mnou na mistrovství a trénoval mě na Mariovi.Takže i to, že mě nechal jet s jiným trenérem bez jakéhokoliv náznaku, že se mu to třeba nelíbí, bylo od něho velice tolerantní a obdivuhodné. Ale i na tom mistrovství jsem s ním byla neustále v telefonickém spojení. Vladimíra jsem měla jak jsem psala moc ráda, ale trénink na Mělníce jsme ukončili z důvodu, že přestal trénovat a místo něho trénovala nějaká Angličanka.Chtěla, abych měla neustále ruce nahoře, abych zastavovala, že si stoupnu do třmenů… Při jejich hodinách mě šíleně bolely záda, vůbec mě to nebavilo. Když jsem na soustředění jela asi šestého koně a ona mi něco povídala anglicky, já byla unavená a vůbec jsem jí nerozuměla, tak nejen, že mě vyhodila z hodiny, ale hlavně si mysleli, že jsem zfetovaná. Přitom já do dnes ani nekouřím. Vstávala jsem brzo ráno a některé loty se jezdily až do noci. Do toho jsem tam měla sestřenici Karolinu Kaiserovou a s ní jsem si dlouho do noci povídala, protože si mě moc neužila. Byla jsem stále na koni. Karolína měla tenkrát velké problémy ve škole jak jsem již psala. Chtěly jí vyhodit z konzervatoře. V noci byly dlouhé telefonické hovory s tetou Naďou a strejdou Oldou (jejími rodiči). Karolína z toho byla dost špatná. Našla tam po Zuzce Zelinkové nějaké kapičky na zklidnění nervů. A tak pravda, trošičku si vzala, protože je v tu dobu opravdu potřebovala.
 
Horší však bylo, že můj tenkrát mlaďoučký Altius se pod tou Angličankou velice zhoršil. Nebudu to více rozebírat, prostě to ani mě, ani mamce ani Altiusovi nevyhovovalo. Když mamka o tom mluvila s Vladimírem, on jí řekl, že Angličanka trénuje i jeho dceru a všechny jeho koně a on že trénovat nebude. Byl tenkrát z jejich hodin úplně nadšený a moc tomu věřil.Tak jsme jednoho dne naložili Aldánka a s Vladimírem se šly rozloučit. Všichni jsme měli slzy v očích. Vladimír si tento rok taky užil - umřel mu tatínek, opustila ho Zuzka Zelinková-   - vynikající jezdkyně a ještě měl pád z Arasky a nevěděl, jak došel domu, takže otřes mozku jako hrom. Když jsme se loučily, říkal, že to nečekal a že z boje se nemá odcházet. Mamka mu řekla, že neodcházíme z boje, že nám pouze nevyhovuje ta Angličanka. Že on je nejlepší a že jsme chtěly jenom jeho trénování. (Mamka vždy říkala, že dívky, které trénuje pan Mestenhauser jsou jako od soustruhu. Měly vždy nádherné sedy a na závodech mezi ostatními vynikaly)
 
 
 
R o k   2 0 0 1
 
Píše se rok 2001 – jestli vás to už nebaví, tak přestaňte číst.Já až budu stará babička si ráda na ten koňský svět zavzpomínám.
 
 
     Po lednovém a únorovém odpočinku jsme začaly jezdit do haly k panu Poncarovi na Kladno. Máme to deset km od domova, což bylo úžasné, Jezdil tam i Marek Zbořil. Jako trenér tam jezdil pan Balcar. Trénoval mě na Altiusovi a Leonovi. Leon kdysi sportoval s maminkou. Teď delší dobu chodil v kočáře. Vždy na zimu má vydřené chlupy od postrojů a vypadá jako z války. Všichni se divili, co to mám za příšeru! Ale když ho uviděli skočitm, nevěřili. Vzpomínám, jak ho chtěla v lednu mamka prodat. Když přijeli kupci (handláci Pechouček s Pulpánem), poklepali si na hlavum, jestli se mamka náhodou nezbláznila. Ještě ke všemu Leonovi sundala ty hrozné podkovy s gumami a to je jako když chodíte rok s podpatky a pak je najednou sundáte. Tak i ten Leon tenkrát chodil divně. Ale mamka trvala na svém: „To je dobrý kůň, to je opravdu moc dobrý kůň“. Ale kupci nevěřícně kroutili hlavami a nechtěli ho vidět ani naklusat. Myslím, že teď kdybychom měli koně ze zlata, tyhle kupce už bychom nenalákali. Ale mamka měla pravdu. Leon byl opravdu vynikající. I pan Balcar byl z něho nadšený.
     Na Kladno jsme jezdili každou sobotu. Jezdili jsme tam moc rádi. Mamka vždy napekla a s panem Poncarem a Balcarem si o přestávkách dávali kafíčko. Dokonce když pan Kubr (podkoní) měl náladu, uvařil ve velkém a to jsme si pochutnávali !!!
     Začali závody. Leon i Altius skákali skvěle. Ale mamce chyběl kůň do kočáru a brzo mi Leona bohužel sebrala.
     Tento rok mi pan Balcar půjčil Maria na Mistrovství Prahy, které se jelo na Gabrielce. Skončili jsme na třetím místě – bronzová medaile.
     Mamka se ptala pana Balcara, jestli mi půjčí vynikajícího Maria na MČR v tomto roce. On odpověděl, že ne, protože je to až ve Frenštátě (moc daleko) a že by Mario díky jeho nemocným plícím tak dalekou cestu nepřežil. Mamka to pochopila a ptala se ho jako trenéra, jestli má sehnat jiného koně. On řekl, že ne, že to máme nechat na příští rok. Mamka tedy nic nesháněla.
 
   Zlatíčka Lynche jsem už od mistrovství dětí už nejezdila. Skákal s Danem Voksou vysoké parkury a já mu vždy držela palce. Dost často jsem na něho myslela. Jeho velkou fotku mám dodnes nad svou postelí.
     Jednou jsem se však dozvěděla, že dostal velice ošklivou koliku a že ho museli odvést na operaci až do Brna. Stále jsem na něho myslela a měla o něho strach. Jednou, a to v době kdy zahynul a já o tom ještě nevěděla, se mi o něm zdál sen.
                                           Sen – „Vzpomínka na Lynche“
 
   Ze dne 17.2.2001 na den 18.2.2001 se mi zdál sen o Lynchátkovi. Bylo to už po jeho smrti a to jsem ještě o tom, že v brněnské nemocnici zahynul na těžkou koliku, nevěděla.
     Utíkali jsme s mou tehdejší kamarádkou Pavlínou (která mi ve skutečnosti ukradla mé horské kolo) lesem. Honila nás stará paní o holi a nadávala nám sprostými nadávkami. Pavlína jí totiž něco ukradla. Běžely jsme po strmé skále a já uklouzla a padala jsem po hlavě dolů a zabila jsem se. Když jsem otevřela oči, tak nade mnou stál Lynch. Na jeho krásné hlavě s lysinkou svítila zlatá závodní uzdečka, kterou měl na sobě na MČR dětí. Měl svěšenou hlavu a frkal jako by říkal: „Tak pojď a nasedni si na mě a já ti ukážu to,  po čem toužíš vidět !“ Nasedla jsem na něj a procválali jsme spolu překrásným lesem. Bylo to krásné. Pravidelný úder jeho kopyt do měkké trávy a i pravidelné odfrkávání. Pak jsme vjeli na louku, kterou ozařovalo slunce. Míjeli jsme koně, kteří kdysi zemřeli a kterých jsem si vážila a měla je ráda. Byl tam hřebec Ampér, Jiskra se svým hříbátkem Kathrinkou (ta ovšem hodně vyrostla). Byla tam také Jane, která se pásla v pozadí a měla spokojený výraz. Okolo ní běhaly fenky Blacky a Míša. Po boku Jane stála Karina. Omara jsme také míjeli. Byl veselý, řehtal a radostně vyhazoval. Míjeli jsme i moji babičku, která vila věnce a zpívala si (Umřela, když jsem byla hodně malá a dodnes mě mrzí, že jsem si jí vůbec neužila. Její podobu znám z fotek). Já na ni zavolala: „Babi, babičko!“ a ona se po mně podívala a usmála se na mě a řekla: „Ahoj Verunko . . . “ Co říkala dál to už jsem neslyšela, protože jsme cválali dál.Věděla jsem, že mi Lynch ukázal nebíčko a také mi chtěl tímto sdělit, že se mají všichni, co tam jsou, fajn.
Ale najednou jsme vjeli do místa, které bylo tmavé a velmi smutné, až mi z toho běhal mráz po zádech. Viděla jsem tam smutného a zamračeného tatínka Vladimíra Mestenhausera. Když jsme ho míjeli zvedl hlavu a díval se na mě. Měl na sobě tmavě modré sako s kalhotami a tmavší brýle.
 (Ten sen byl v době, kdy jsem uvažovala o tom, že z JK Mělník odejdu) Lynch nastražil uši dopředu a už jsme se ocitli z nebíčka na Zemi. Byli jsme u našeho pomníčku, kde bylo napsáno: Veronika Rosická s Lynchem, a naše společná fotografie. Najednou jsme byli s Lynchem někde na závodech. Potkávali jsme plno mých kamarádek ze závodů, ale oni vůbec nereagovali na mé pozdravení. Pak se za mými zády ozvalo jedovatým hlasem: „Podívejte, jak si nosí ty medaile!“ Já se podívala na svůj krk a opravdu jsem měla na sobě medaile z mistrovství Prahy dětí 2000 a zlatou píšťalku, na kterou jsem pískla. Teď už jsem na milovaném Lynchovi neseděla, ale stála jsem vedle jeho pomníku a držela v ruce sedmikrásku a dávala jsem ji na Lynchův pomník .Už tam nebylo napsáno: VERONIKA ROSICKÁ a ani tam nebyla ta fotka. Když jsem se ze snu probudila hodně jsem brečela. Stále se mi po Lynchovi stýská.
Myslím si, že tímto snem mě chtěl Lynch varovat před závistí a nepravými přáteli. A také mi chtěl naznačit, abych se neohlížela za minulostí, ale abych hlavně myslela na budoucnost.
Děkuji Ti Lynchi, že jsi mi přišel dát rady a hlavně, že ses se mnou přišel rozloučit.
 
 
     S panem Balcarem jsme byli hodně v kontaktu. (Tento rok jsem si připravovala i mé tři poníky na MČR, jak jsem psala již na začátku. Ale pan Balcar poníky přímo nesnášel a nechtěl, abych je jezdila. Ale já díky těm mistrovským soutěžím jsem se od nich nemohla a hlavně nechtěla odtrhnout. Také jsem zhodnocovala jejich cenu) Dvakrát v týdnu jsem mu jezdila pomáhat s neposlušnými koňmi, kterých se prý dívky z lounského oddílu bály, protože je shazovali. Byl to Princ-P a Vanda. Prince jsem jezdila i na závodech, Vandu jezdil na závodech Marek Zbořil. Ale největší radost mi dělal Altius. Určitě jsem na něm měla lepší pocit, protože jsem ho měla doma a naše souhra se nedala s koňmi, na kterých jsem seděla jenom dvakrát v týdnu vůbec srovnávat.
     Asi jsem moc citlivá, ale od pana Balcara jsem dostala také pěknou ránu! MARIO NA MČR DO FRENŠTÁTU JEL !!! Ale ne se mnou, ale s lounskou Martinou! Když jsme se to s mamkou dozvěděly bylo pozdě a nebylo možné už si udělat kvalifikaci na půjčeném koni. Altius byl stále mladý.
     Bylo mi tenkrát hrozně moc smutno a úzko. Bylo mi patnáct let, měla jsem dost zkušeností, ale toto jsem brala jako moc velké ublížení. Vždyť přece stačilo, kdyby pan Balcar nám nelhal. Kdyby řekl, že mi Mária nepůjčí, byl to přeci jeho kůň a vůbec by nemusel vysvětlovat proč. Já bych se ani trošičku nezlobila, ALE PROČ ZAKÁZAL, ABY MAMKA SHÁNĚLA JINÉHO KONĚ ???  Mamce to, jak se pan Balcar zachoval bylo také líto a s panem Balcarem se pohádala a řekla mu, že do Loun už jezdit nebudeme a ať si Prince s Vandou jezdí sám.
 Já jsem z věcí, které se kolem mě neustále děli byla dost špatná. Ale všechno pro mě byla ohromná zkušenost. „Na nic z těchto věcí nezapomenu a budu daleko opatrnější“ řekla jsem si, když to nejhorší přebolelo…
 
 
r o k    2 0 0 2
 
Jak jsem psala na začátku pan Balcar je u nás doma . Dohoda mezi mamkou a panem Balcarem je: Pan Balcar mi půjčí Maria na mistrovství ČR juniorů a mamka půjčí mě Panu Balcarovi na Rubise.
    Za Rubisem jsme jezdili až na Kosoř. Mě se na tom koni moc dobře nejezdilo, ale mamka z něho byla nadšená. Na Máriovi to byla větší pohodička. Skákala jsem s ním ,,S“ bez problémů. Stále jsem se bála, že pan Balcar nedodrží naši dohodu a Maria mi na mistrovství nepůjčí. Snažila jsem se ukecat mamku, abych si udělala s Altiusem aspoň kvalifikaci, abych měla jistotu, že na MČR pojedu. Mamka však byla neoblomná, mladého Altiuse do „ S „ tento rok ještě pustit nechtěla.
    Jednou bylo soustředění pod panem Balcarem v Lounech (Mario s Rubisem už v Lounech ustájeni nebyli. Pro nepohody je měl pan Balcar na Kosoři, ale soustředění probíhalo zde).   My jsme tam přivezli Altiuse. On, když byl sám v Avii, byl velice neklidný, hrabal a chtěl ven. Mamka řekla, že ho mám raději vyložit a nasedlat, aby si něco neudělal a že ona jde pomoct postavit překážky místo mě.
     Bylo tam dost lidí. Když jsem tam ke skokům na Altiovi přijela, začal na mě pan Balcar příšerně řvát: „Jsi líné prase, ty nemáš u koní co dělat, jen máš kolem sebe samé sluhy! Nic neděláš a pak si jedeš na závody!“ , mamka se mu snažila vysvětlit, že nejsem líná, že doma v Řisutech krmím a kydám denně 6 koní, jezdím denně 5 koní, skládám seno a ještě mu jezdím pomáhat s jeho koňmi. Pan Balcar řval víc a víc. Mamka mu řekla, že na mě nikdo řvát nebude. Pan Balcar z plných plic ale opravdu víc už to nešlo, řval: „Tak jestli se Ti to nelíbí, tak odsuď vypadněte !!!“ Tak jsme tedy naložily Altia na Avii a jely domu. Bylo to opravdu hrozné a ponižující. Lounská děvčata se mi škodolibě posmívala. Měly radost, že jsme se s panem Balcarem pohádali.
      Nám bylo s mamkou jasné, že s blížícím se MČR nám Maria určitě nepůjčí. Pan Balcar jel asi za 10 dní do nemocnice na odvodnění, nefungovaly mu játra. Řekl, že Mario kulhá.
 
Takže teď je asi všem jasná věta, kterou jsem si řekla: „DOKUD NA MARIOVI NEPROJEDU STARTEM, TAK TOMU NEUVĚŘÍM …“
 
      Týden před mistrovstvím byl na Kladně pohár města. Já jsem si
Obvolala plno lidí z Karlových Varů (kde se MČR konalo) jestli je možné už po uzávěrce přihlášek si přehlásit koně a udělat ještě týden před MČR kvalifikaci s Altiem, kterého jsem si doslova vyškemrala! Byli tak laskaví (i na federaci), že mi to poskytli a mohla jsem si Altia dohlásit. Všechno jsem si musela zařídit sama, protože mamka řekla, že mi s tím nepomůže, že tak mladého koně nechce pustit do tak těžké soutěže, protože žádné ,,S“ ještě nešel. O Altia se totiž bála. Velký problém byl s potvrzením kvalifikace soutěží stupně ,,L“ , které jsem již sice měla odskákané v Lounech, ale nepotvrzené, netušila jsem, že Altia budu moci na to mistrovství přeci jenom vzít. Hlavní rozhodčí z Loun paní Vávrová, byla hodná a potvrzení rovnou poslala do Varů a telefonicky se s nimi domluvila.
      To nejdůležitější však bylo přede mnou, musela jsem zajet ,,S“ maximálně do 12 trestných bodů (3 shozené překážky). Moc jsem si přála, aby v sobotu Altius tu kvalifikaci udělal, abychom nemuseli jet ,,S“ ještě v neděli. I když mi ho bylo líto, jeli jsme před „S“ ještě „L“ aby se rozeskákal. Nakonec jsem byla ráda, protože byli trochu větší problémy na vodním příkopu. Na třetí pokus ho Aldánek, ale skočil. Sobotní ,,S“ bylo velice těžké, nikdy jsem na závodech nezažila 15 pádů v jedné soutěži!
     Altius šel přes ty nejtěžší skoky a kombinace s nadhledem, určitě pomohly tréninky pana Balcara. Bohužel na posledních 4 skocích jsme chybovali, protože po posledním těžkém trojskoku se mi rozpadl a já si ho nazpátek nestačila podsadit. Tudíž jsme museli i v neděli nastoupit do ,,S“, které jsme šli rovnou bez rozeskákání v nižší soutěži. Shodili jsme jen 2 skoky a v cíli jsem slyšela gratulace ke kvalifikaci od hlasatelky paní Barešové. Bylo to od ní velice milé.
 
    Chudák Altiusek. Hned v úterý jsme ho vezli do Karlových Varů. Nejprve ke Kavkům do Fojtova a ve čtvrtek jsme ho s panem Kavkou převezli do stáje ve Varech.
(Celá Kavkovic rodina se nás ujala velice mile a zodpovědně. Nechali nás u nich spát. Paní Kavková pekla koláče, vařila večeře … pan Kavka zase zajel s mou mamkou do Mariánek pro poníka, kterého tam mamka koupila… Syn Tomáš mi před tím pomáhal s trénováním…Prostě úžasná rodina ! Jediné, co mě mrzelo bylo, že se mnou nemohl být Tomáš i na tom mistrovství, protože musel dělat sena. Na opracovišti i na prohlídce parkuru mi chyběl. Ale mám je všechny moc ráda )
    Zahajovací soutěž jsem s Altiusem nešla. Bály jsme se, aby nebyl moc unavený. První kolo mistrovské soutěže ,,L“ bylo na čas. Jak já s Aldánkem milujem, zkracování, tak tady jsem to opravdu přehnala, po trojskoku jsem si to chtěla hned zkrátit a najet obtížnou kombinaci, jenže v ní se Altiovi zamotalo bidlo mezi přední nohy a tak jsem si zajela a další skok shodila. V tu chvíli už mi bylo jasné, že jsem to přehnala, ale nevzdávala jsem to. Najely jsme vodní příkop, za kterým byl na 4 krátké cvalové skoky kolmý skok s bazénkem a s kachýnkami, za kolmým skokem jsem si to chtěla hned zkrátit na poslední překážku – zeď. Jenže co se nestalo, jak jsem se soustředila, aby mi kolmý skok a to zkrácení vyšlo, nesoustředila jsem se na Altia, jak reaguje na ten bazének a jednoduše mi vyhnul, najela jsem ho znovu a ještě mi ho Altius shodil, pak už jsem si to nezkracovala a do cíle jsme dojeli s 20 trestnými body plus ještě za čas. Chtěla jsem vyhrát a to zkracování se nám nevyplatilo. Ve druhém kole ,,L“ jsme shodily bohužel 2 skoky. Prostě se nám ty „L“, která jsme jinak v průběhu roku skákali absolutně s přehledem a bez chyb - nepovedla. Třetí kolo ,,S“ se jelo v neděli, kdy hodně pršelo. Na kolbišti bylo plno kaluží. Mamka nás ani nechtěla pustit na start, říkala, že už to ani nemá cenu jet, když už máme takových trestných bodů a ještě se nám může něco stát na tom kolbišti. Ale já jsem chtěla všem dokázat, že na to s Altiusem máme, proto jsem ji přemluvila. Ze třiceti jezdců, jela bez trestných bodů pouze jedna dvojice a tři dvojice po jedné shozené překážce. Mezi těmi třemi dvojicemi jsme byli i já s Aldánkem! Lehounká chybička v trojskoku.
Medaile sice nebyla, ale plno lidí mi gratulovalo, že to ,,S“ bylo moc pěkné a že takový výkon od nás nečekali. Měla jsem velkou radost.
 
Běhající poník u Kavků na zahradě
 
Pro zpestření bych chtěla zavzpomínat.
    Když jsem přespávala u Kavků v Karlových Varech, kteří mi při mistrovství velice pomáhali a od kterých to bylo milé mamka koupila poníka. Jelikož stáje byly plné, tak poník spal u Kavků na zahradě ve vleku. Ráno kolem šesté hodiny, mě vzbudil hlasitý cval poníka po betonové cestičce. Ihned jsem vstala a běžela se podívat co se děje. Když jsem přiběhla na dvorek s podupanými růžemi, na kterých si pani Kavková dávala velice záležet, bylo mi to líto a bála jsem se, že se budou Kavkovi zlobit. Náhle jsem uviděla celou rodinu v pyžamech a ještě s ospalýma očima. Tomáš už poníka držel a jen znaveně mi říkal: ,,On se ve vleku odvázal a vyskočil z něho a hodinu ho tady honíme a nemohli jsme ho chytit! Na naší babičku ráno vybafnul. Ona chudinka ani neměla tušení, že by zde mohl být kůň! Všechny nás celá vyplašená vzbudila .“ Když jsme chtěli poníka znovu naložit do vleku, Tomáše protáhnul mezi plotem a vysokými tůjemi. Pro Tomáše to asi příjemné moc nebylo. Je to velice dobrý jezdec, který si dovede poradit s daleko většími a bujnějšími koňmi a zde ho vláčel poník, jak hadrového panáčka. Kavkovi z ranní rozcvičky moc nadšení nebyli. Jediná má mamka se radovala, jak dobře koupila takového skokana na kšeft. Ale neradovala se dlouho, byl to ten největší tupoun, jakého jsme kdy ve stáji měli, přezdívali jsme ho ,,Gumák“ anebo ,,Tupounek“ . Dodnes to nemohu pochopit a asi nikdo z nás, jak se vůbec mohl utrhnout, otočit v tak stísněném prostoru a ještě z místa skočit cca130 cm vysokou rampu.
 
 
 
Listopad roku 2 0 0 2
 
    Věřte nevěřte, ale v listopadu roku 2002 někdo zvonil. Šla jsem otevřít a ve vrátkách stál pan Balcar. Měla jsem radost, že ho vidím.    Mezi zuby zamumlal, že slyšel, že mi Altius na MČR ve Varech dobře zaskákal „S“. Chtěl mluvit i s mamkou. Když odešel, byla jsem zvědavá co chtěl. ,,To je tajemství“ řekla mamka.
   30.prosince jsme jeli na Kosoř pro Maria!!! Takového koně mít doma ve stáji!!! Měla jsem ohromnou radost! Dohoda již nebyla na dobré slovo, ale PÍSEMNÁ.O Maria se budeme starat jak nejlépe dovedeme, platit panu Balcarovi nějaké peníze, ze všech výher, co Mario vyhraje - dvě třetiny panu Balcarovi a ze zbylé třetiny se zaplatí startovné, ustájení, doprava… Krmení.kováře - platíme my a HLAVNĚ – MISTROVSTVÍ ČR A MISTROVSTVÍ PRAHY POJEDU NA MARIOVI!!! Dokonce, že Maria budu jezdit jenom já. Bylo to ve smlouvě a tak jsem začala věřit, že na mě pan Balcar už podraz s mistrovstvím neudělá.
 V duchu jsem také doufala, že už na mě nebude pan Balcar tak přísný, když budeme mít Maria doma. Ale byl. Když přijel k nám na dvůr, všichni stáli v pozoru. Jenom snad naši psi, brazilské fily, si z něho nic nedělali. A ještě snad náš věrný kůň Baron, který nám už hodně dlouho vydělává peníze na Staroměstském náměstí. Baron pana Balcara pokaždé, když pan Balcar procházel stájemi na jízdárnu, okousával. Navzájem se ne zrovna přátelsky škádlili. Ale jinak se pana Balcara báli všichni.
    Chodil a prstem šahal mezi mříže, a poroučel : ,,Ten prach utřít.“ „Co ty pavučiny?!“ „Umyj to okno, kdo se má na to koukat a ani přes to nejde vidět ! Jen si tam stoupni a čum ven a uvidíš,jaké to je !“ „Tohle zameť!“ „Ten kýbl umyj!“ „Tady bude pořádek!“
Nemyslete, že nevynadali mamku. Když jsem měla návštěvu, vynadal jim také: „Nestůj a nečum jako husa!“ , „ Vezmi to kolečko a posbírej bobky!“.
Jednou, při tréninku na Kladně, v hale měl kamarád zúžit oxer. Sednul si do podřepu před něj a tlačil stojan nešikovně směrem od sebe. Spadlo mu nejprve na hlavu první bidlo a pak i druhé a pan Balcar zařval: „No ať ti spadne ještě jedno bidlo na hlavu, když jsi tak blbej! Jen ať se ti tam rozsvítí !“ Jen to dořekl, tak kamarádovi spadlo i to třetí bidlo na hlavu! Pan Balcar ještě jednou zařval: „Vidíš to, jak jsi blbej, jen ať tě to pořádně praští do té tvé palice, když tam i na potřetí tu tvou makovici strkáš!!!“. Já jsem už dávno seděla na koni a tohle všechno pozorovala a hodně se smála. Pan Balcar mě stále napomínal ať se tak blbě netlemím, že jsem taky dost blbá. Jenže Lukáše ta hlava bolela skoro celý trénink a neustále se za ní držel, přičemž mi to tím neustále připomínal a já jsem se hodně smála. I když mi pan Balcar říkal něco důležitého, ten smích se nedal zastavit. Doufám, že mi to někdy odpustí.
                             
     Ani snad nemohu napsat všechno, ale bylo toho dost. Možná si řeknete: „To já bych  po takovýchto zkušenostech už do žádného trénování nešel…“. Ale my s mamkou jsme si pana Balcara jako trenéra přes to všechno nesmírně vážily. Velice dobře jsme věděly, kolik vynikajících koní a jezdců vyzvednul ke hvězdám. A ten fantastický Mario!!! Jak moc mě tento nádherný, obětavý, poctivý…, kůň naučil! A věděla jsem, že ještě naučí. Z pana Balcara jsem měla respekt, ale brala jsem ho. Víte, dal mi moc. Třeba, když jdu dnes ve stáji a vidím pavučiny, tak vezmu koště a smetu je. Také mě naučil dávat propozice do krabičky. Já je vždy dávala do šuplíku. Ale on chtěl že kdykoliv, když přijede, přinesu krabici s propozicemi do kuchyně na stůl a tam se dohodneme, na které závody pojedeme. Pan Balcar moc nechválil, ale když jsem v krabici přinesla pravítko a pero, pochválil. Vím, že už vždycky si budu dávat propozice do krabičky a vždy si na pana Balcara vzpomenu. Ale toto jsou jenom malinkaté střípečky. Naučil mě toho pochopitelně daleko víc!
     V kuchyni máme koberec. Pan Balcar se nezouval, ale pod nohy si dával kus papírové krabice, kterou si schovával za skříní. Pokaždé vyžadoval skleničku s neperlivou vodou a kafe, které si sladil umělým sladidlem. Byla jsem ráda, když s námi i večeřel.Také chodíval na maminčino maserské křeslo. Mamka mu občas masírovala i záda.
     Když se jde k nám, je tam pár schodů a zábradlíčko. To se dost několik let kývalo. Ale jak sem začal chodit pan Balcar, bylo po kývání, mamku sprdnul, že se musí opravit, že se přeci nezabije, když se ho přidržuje… .
 
     Tento rok na nás začalo opravdu svítit sluníčko. Jako z nebe nám na dvůr spadnul i SPONZOR CANDY výrobce domácích elektrospotřebičů. Viktor – úžasný člověk, který si myslím nás má rád, který miluje koně a bydlí kousek od nás. Pan Balcar si ho také velice vážil. A to je co říct!
     Kvůli startům v prémiovaných soutěžích jsme museli založit jezdecký oddíl. Dříve jsme startovali na živnostenský list. Zakladatelem našeho oddílu byl Viktor, mamka a můj strejda Oldřich Kaiser. Finančně nám také pomáhal maminčin kamarád Petr Bednář - šéfmanažér divadla ABC. Takže na tuto sezónu byl vynikající základ: výborní koně, vynikající trenér, korunky…
     Ta zima mi přišla příšerně dlouhá.
 
KONEČNĚ ÚNOR 2003.
 
     Konečně po zimním odpočinku začínáme trénovat. Přijeli se za námi také podívat novináři z časopisu JEZDECTVÍ a udělat nějaké fotky a článek do novin. Konečně nakládáme koně a jedeme trénovat s panem Balcarem na Kladno do haly k panu Poncarovi. Mamka zase nosila napečené koláče a já skákala o stošest. Na Maria byl pan Balcar velice přísný a zdálo se mi i neohleduplný. Hned první hodinu mu stavěl velice vysoké skoky. Mario po zimní přestávce neměl ještě žádnou kondičku. Ta hala na Kladně není moc velká. Skákali jsme řadu: tři oxery vysoké a široké cca 160cm. To šlo. Ale pak jsem to měla najet OBRÁCENĚ ! Málo prostoru, klouzalo to a na tři cvalové hned z obratu najet tuto šílenost… Asi dvakrát jsme to skočili, ale napotřetí Mário zastavil a ne jednou. Pan Balcar to NESUNDAL NÍŽ ! Prostě jsme na to najížděli tak dlouho, dokud jsme to neskočili.
     Mladé Corince pan Balcar stavěl, řekla bych, také zbytečně vysoké a široké skoky. Měla v tu dobu za sebou jenom pár „Z“ a jedno jediné „ZL“.Ona je od přírody opatrná a nechce dělat chyby. Tak i výšky 150 cm se také snažila skákat s rezervami. Ale párkrát vyskočila hodně do výšky a šířku už nedotáhla a do toho oxeru spadla. Nebylo to dobré, protože pak párkrát zatavila, poznala jsem, že to není neposlušnost, ale že má strach. Mamka se o Corinu také bála a tak jí na Kladno brala jenom občas.
     Ale Aldánkovi hodiny pana Balcara vyhovovaly. To ho skákání a ty Balcarovy různé nástrahy vyloženě bavily.
     Když jsem měla jet na soustředění k panu Pecháčkovi (centrum talentované mládeže) nechtěl mě pan Balcar moc pustit. Mám takový pocit, že trochu žárlil. Na tomto soustředění koně skákali slušně, ale oproti těm ostatním byli velice unavené. Tvrdá příprava od pana Balcara byla na nich znát.
     Když v březnu bylo lepší počasí, chodili jsme na Kladně skákat na venkovní jízdárnu. Pro měto byla ostuda. Mario mi zastavil i na pouze 130 cm vysokém skoku! Byla jsem z toho nešťastná. Ale jednou mi pan Balcar řekl, že Maria pokazila ta jezdkyně přede mnou z Kosoře. Řekl : „Ta padala i v zatáčce, jaké to bylo dřevo !“
    Mamka jednou v Řisutech vzala Maria na lonž. Postavila tam nízkou bednu a Maria schválně nešikovně navedla tak, aby zastavil. On se chudák nechal nachytat a když zastavil, mamka mu bičem pěkně dala do kožichu. Kdybyste slyšeli Maria !!! On začal řehtat ! Jako by mamce říkal: „ Ale já jsem to nevěděl, že to mám skočit. To bylo nefér ! Já bych to jinak určitě skočil !“ I mamce bylo Maria líto. Ve stáji se s ním mazlila a říkala mu: „To jenom abys věděl, že zastavovat se nemá.“ Věřte nebo ne, ale celou sezónu mi nezastavil. No,jednou ano – v rozeskakování „ST“, ale za to jsem mohla já.
 
    Jednou jsem Maria špatně osedlala a pěkně jsem mu odřela kohoutek. Bylo mi to líto a vůbec mi nevadilo, že mi pan Balcar pořádně vynadal. Přinesl jakousi mastičku. Jednou mi řekl, že to mám mazat na kohoutek a podruhé zase kolem kohoutku. . . . 
Pan Balcar už byl starší a pozorovala jsem již víckrát, že jednou řekne to a během chvilky úplný opak. Napíšu příklad: Mariovi jsme před focením do JEZDECTVÍ protrhali hřívu. Pan Balcar mi moc vynadal, že vypadá jako debil. Druhý den ukazoval jakousi fotku jiného koně a to zase říkal: „Podívej, jak má pěkně udělanou tu hřívu.“ Nebo jak jsem již psala, nesnášel na závodech pracovní sed. Týden nato mi ukazoval jezdce a říkal: „Podívej, jak v tom pěkně sedí.“
… Tak o Mariův kohoutek jsem měla strach a tak jsem se raději zeptala ještě jednou, kam mám vlastně tu mastičku namazat. Pan Balcar měl v ruce podušku pod sedlo.Tou mě praštil vztekle po hlavě a řekl: „Na kohoutek ty nemehlo!“
     Říkám zážitků s ním mám dost a dost. Jednou jsme se domlouvali, že v sobotu pojedeme na závody na Gabrielku s Corinou a v neděli také na Gabrielku s Altiem a Mariem na vyšší skákání. Podotýkám, že Gabrielku máme za nosem kousíšek od nás. Najednou se pan Balcar zbláznil, že to máme na Gabrielce zrušit a že se jede do Děčína. „Tam se vyhrává daleko víc peněž než na nějaké přiblblé Gabrielce.Tam dávají hov… A taky tam mají hov…k jídlu. Jenom samé párky.“ řekl. Tak nás čekala o 8O km delší cesta. Panu Balcarovi to nevadilo, naftu platila mamka. Jelikož jsme ho jako trenéra respektovali, tak jsme ho také poslouchali. Ráno přišlo plno lidí, že jedou s námi a že nám pomohou. Napadlo nás, že bychom mohli tedy s sebou vzít tu Corinu. Volali jsme do Děčína a na závody jí dohlásili. Cestou mamka volala panu Balcarovi a řekla mu to. To byl zase řev !!! Jak jsme si to mohli bez jeho souhlasu dovolit a jestli bud startovat na Corině, tak nepojedu Maria - klasika … Všichni jsme z toho byli docela v šoku. Vůbec jsme nechápali, proč se pan Balcar tak příšerně rozčiluje. Corina přeci byla naše a na závody jet měla taky. Kdyby nám jako trenér řekl, aby nejezdila, že je unavená, nebo že jsou tam na ní parkury těžké … tak bychom to chápali. Ale tohle měl být v tomto roce její první start, tak o žádnou únavu rozhodně nešlo a bylo jedno, jestli skáče „Z“ na Gabrielce nebo v Děčíně.
     Když jsme dorazili do Děčína, mamka se snažila udělat před panem Balcarem humor. Skákali tam poníci a ona věděla, že pan Balcar poníky nesnáší. Přišla k němu a zavtipkovala: „ Mirku, jaktože nekoukáš na poníky? Vždyť je máš přeci tolik rád !“ Ale pan Balcar byl stále naštvaný a mamce řekl něco v  tom smyslu, že mu má s poníkama políbit pr … a s tím Mariem, že to myslel vážně. Jestli pojedu Corinu, tak mi nepůjčí Maria. Mamka se mu dost vážně postavila. Řekla mu, ať už mě konečně přestane citově vydírat s tím Mariem a jestli ho nepojedu, že se nezblázníme a aby si laskavě uvědomil, co je ve smlouvě: Maria bude jezdit jenom Veronika. Aby si také uvědomil, že takových kilometrů navíc jsme jeli jenom kvůli němu, aby mu Mario vyhrál peníze a jestli na Mariovi pojede někdo jiný, tak že už ho do Řisut nepovezeme. Ať si ho dá k tomu, kdo na něm pojede… Můžu Vám říct, že už jsem byla nějak obrněná a že mi bylo úplně jedno, jestli Maria pojedu nebo ne. Jenom jsem opravdu nepochopila, proč toto vůbec vzniklo. Pan Balcar byl koumák: buď měl na Maria lepšího jezdce než mě a situaci s Corinou jenom využil, nebo měl strach, že Corina porazí jeho druhého koně Rubise… Když byl čas sedlat Maria, nevěděla jsem co mám dělat. Mamka řekla: „Nasedlej ho, dělej jakoby nic a uvidíme.“ Rubise jsem neporazila a s Máriem jsem vyhrála a tak měl pan Balcar radost a Marouška jsme si vezli domu.
    Na Děčín mám ještě jednu vzpomínku: mamka v autě panu Balcarovi sedla na jeho slaměný klobouk! Možná už pana Balcara z vyprávění trochu znáte, ale ten cirkus se opravdu nedá popsat !
    
Úplně na začátku jsem psala, že jsem tenkrát více srdcem přilnula k Lynchovi, nežli k Máriovi. Také jsem psala, že to bylo tím, že jsem se k Máriovi nemohla tolik přiblížit. Ale teď, jak jsem ho měla doma a jak jsem více věděla o jeho nemoci (fungovalo jenom čtvrt plíce!). Já jsem v noci kolikrát spala u něho a bála se o něho, když bylo horko, jak jsem ho jezdila ve čtyři hodiny ráno před školou, aby se mu lépe dýchalo než v těch příšerných vedrech, jak kolikrát vypadalo, že nedožije rána, jak mu bylo zle a pan Balcar ho nemilosrdně posílal na starty pro výhry… Toho koně jsem milovala a vážila si ho čím dál víc. Ten když viděl praporek, zapomněl na všechny bolesti a CHTĚL VYHRÁT. I v základním kole jsem se snažila co nejvíce, kolikrát až riskantně mu krátit trasu, abych mu ulevila. Nebudete tomu věřit, ale Mario věděl, že je rozeskakování! Já jsem to na něm poznala. Na start v základním kole šel klidně, ale na rozeskakování jako baletka.
      Nemohu zapomenout, když jsme měli těsně před startem na závodech v Lounech. Mario dostal asi z těch rozkvetlých stromů hrozný záchvat. Slezla jsem z něho a moc se o něho bála. Běžela jsem za panem Balcarem, že ten kůň nemůže startovat, že mu je moc zle. On řekl: „To se opovaž nestartovat ! Těch pár skoků se neposere!“. Tak jsem na něm jela. Ta soutěž byla na čas. Nejela jsem moc rychle, ale hodně moc jsem zkracovala. Mario to vyhrál a já v cíli měla slzy v očích, jak úžasný je Mario kůň. Takovýto pocit jsem měla ne jednou… Nemohu také zapomenout na to, kdy Mario ještě startoval za Louny. Měli ho tenkrát na závodech ve Všemilech. Mário jim propadl podlahou v Avii !!! A to tak, že všechny čtyři nohy měl venku a podlahu na břiše. Nebyli jsme u toho, ale vyprávěli nám, že jiný kůň by začal šílet, ale Mario byl v klidu a trpělivě čekal, až ho po několika hodinách vyprostí. Největší štěstí bylo, že se mu to nestalo při jízdě!!! Mario tenkrát naštěstí nic zlomeného neměl, ale byl strašně moc sedřený. Představte si týden nato ho hnali v Lounech na dvoudenní závody !!! Na opracovišti Martina, co ho tenkrát jezdila, někomu říkala: „ Je mu hovno. To by jinak neskákal !“ mamka se do ní tenkrát pustila: „ Je vidět, že i když toho koně jezdíš, že ho vůbec neznáš ! Ten neskáče proto, jestli ho něco bolí nebo ne, ale proto, že má tak VELKÉ SRDCE !!!       V rozeskakování ho Martina hlasitými pomůckami pobízela: „ Tak skákej ty debile!!! Jeď ty vole!“. Od kamaší měl Mario rozervané ty rány ještě více a druhý den musel skákat zase. S Martinou „L“ a se Zbořilem „S“ ! Věřte nevěřte, ten koníček šel „S“ jediný čistě !!! Stáli jsme tam tenkrát s Poncarovými a všichni jsme měli slzy na krajíčku……….
 
    Pro vynikající povahu Maria jsme ho mohli pouštět u nás na statku v přední části. Sám pan Balcar to navrhnul. V zadní části je jízdárna a v letních obdobích, když nebyla postříkaná se tam prášilo. Tak jsme ráno a večer, když nebylo horko Mária pouštěli dopředu. Jiný kůň by se tam mohl zranit. Ale Mario byl tak opatrný... Máme tam takový přístřešek a tam snídáme a obědváme. Bylo to takové milé, když tam Mário baštil s námi. On byl ohromě inteligentní a krásný – prostě FANTASTICKÝ MARIO.
 
Nechci zde rozepisovat, kde jsem co vyhrála či nevyhrála. Snad jen to, že jsem byla s touto sezónou převelice spokojená. Ale o třech závodech v tomto roce 2OO3 bych přeci jenom ráda napsala. A když to nebudete brát jako vytahování, tak bych se také chtěla pochlubit, že jsem si v tomto roce také s Marouškem velice dobře zaskákala mé první „ST“ ! (Jednou devátá, dvakrát pátá a jednou druhá a to mezi těmi nejlepšími)
 
PUTOVNÍ POHÁR MĚSTA LOUN
 
Ten se jede ze dvou parkurů stupně „S“. Jela jsem ho jenom s Altiusem. Mário jel jen „L“. Bylo mi l7 let a Altiusovi sedm. On těch „S“ stále moc naskákaných neměl. Nejela jsem tam vyhrát, ale hlavně s ním nasbírat zkušenosti. Také jsem tam jela kvůli vodnímu příkopu, ale ten se tam zrovna neskákal. V sobotu jsme šli s Altiusem základní kolo bez trestných bodů a v rozeskakování jsme měli pět trestných bodů. (Jedno shození překážky a bod za překročení času.) Jan Chýle skákal také první kolo bez trestných bodů a v rozeskakování udělal jednu chybu –tedy čtyři trestné body. Oba jsme byli na dekorovaném místě.
   Druhý den jsem také jela základní kolo bez trestných bodů a taktéž Chýle s Romelem. V rozeskakování jsem při šikmém nájezdu chytla nohou o stojan.Altius šel do kolen a hlavou jel několik metrů po zemi. Já byla v záklonu jako na taxisu, abych vyrovnala rovnováhu. Altise jsem držela pevně na ruce a v momentě, když jsem ucítila, že je pravý okamžik, silně jsem ho pobídla, aby neupadl ba naopak, aby vstal. Hned před námi byl l35cm vysoký kolmý skok. Ten jsme překonali, ale pak jsme se nějak rozházeli a udělali tři chyby, tedy l2 trestných bodů. Chýle jel rozeskakování bez trestných bodů.
     Oba jsme byli na dekorování. Chýle toto nedělní „S“ vyhrál a já byla na pátém dekorovaném místě. Všimla jsem si, jak paní Chýlová oprašovala sako panu Chýlemu staršímu. Zřejmě aby při předání poháru vypadal tatínek důstojně. Já jsem z Altiusového výsledku měla radost a byla ráda.že se mu při tom karambolu nic nestalo. Po rozdání pentliček z klasického „S“ bylo vyhodnocení vítěze - Putovního poháru. Neuvěřitelné se stalo skutečností. LOUNSKÝ PUTOVNÍ, OHROMNY A KRÁSNÝ POHÁR PŘEDÁVALI MĚ !!! A ALDÁNEK DOSTAL NÁDHERNOU A VELIKÁNSKOU PENTLI !!! Vůbec jsem nechápala. Vždyť se mi to rozeskakování nepovedlo – pravila jsem rozhodčím. Ale oni řekli: „ To je sice pravda, ale v propozicích je napsáno, že vyhrává Lounský pohár ten, kdo má ve druhém kole (ne v rozeskakování) nejméně trestných bodů a lepší čas. Takže Chýle sice vyhrál dnešní „S“ ale ty jsi vyhrála Lounský pohár, protože jsi měla z druhého kola lepší čas!“ Teda to jsem měla opravdu ohromnou radost!!! Ani ve snu by mi nenapadlo, že ho vyhraji !!!
 
     Trochu mi bylo líto celé rodinky Chýlů, protože tam čekali na pohár a nic…
 
    Když jsem si šla pro výhru a licence , pustil mě Honza ještě před sebe a koukal se jak mi výhru vyplácejí. Ani se o ničem nezmínil Já mu ještě gratulovala k tomu „S“. Při odsedlávání Altiuse jsem z věže rozhodčích slyšela hlasitý řev. Celá rodinka Chýlů si tam šla stěžovat – maminka, tatínek a syn. Asi jim nešlo pod vousy, že já mladičká s mlaďounkým Aldánkem jsme je porazili. Jeden z rozhodčích za námi přišel a řekl: „Vezměte pohár, pět tisíc co jste vyhráli a zdrhejte, nebo Vám to ještě vezmou! Tam je cirkus, že si to ani nedovedete představit!“, mamka se smála: „Pohár vrátíme až za rok. Už jim ho nedáme ! Až za rok. Přeci musejí vědět, komu patří výhra..“ Ale neradovali jsem se dlouho. PUTOVNÍ POHÁR JE OPRAVDU PUTOVNÍ !!! Asi za hodinu za námi přišel hlavní rozhodčí, že se spletli a že pohár, peníze i pentli musíme vrátit. Já jsem propozice neměla pořádně prostudované a mamka je ani neviděla, protože jsem do Loun nejela vyhrát pohár, ale zaskákat si „S“ před mistrovstvím. Tak jsme opravdu nevěděli, kdo má pravdu. Šli jsme se poradit s panem Balcarem. V Lounech přeci několik let trénoval a v lounském poháru startovalo kolik let několik jeho koní. Navíc propozice znal vždy všechny i pozpátku. Ale ten nás nepříjemně odbyl, že přeci rozhodčí nejsou žádní blbci a že mě pohár nepatří. (V tu dobu už jsem věděla, že i když pan Balcar Altiuse trénoval, že na něho žárlil. Pevně věřím, že kdyby se jednalo o Maria a o jeho pět tisíc, že by se k tomu postavil jinak.) Připadali jsme si jako zlodějky, když jsme pohár, peníze a pentli vraceli. Měla jsem z toho velice nedobrý pocit. Velice dojemné pro mne však bylo,když pár jezdců za mnou přišlo a Chýleho odsuzovali a dávali mi sílu, abych bojovala a pohár si nedala vzít. Říkali: „Verčo nepouštěj ten pohár z ruky, chtějí ti ho vzít, ale nedej se, držíme ti palce.“ Bylo to od nich milé.
      Také     jedna milá paní, co je z Loun (říkají jí tetička), za mamkou přišla a řekla jí, že Chýle sice podal protest, ale pozdě. Sice tam řval jako pavián, ale písemný protest dal až víc jak po půl hodině, což by nemělo platit. Dále ten písemný protest prý vzteky roztrhal, takže vlastně žádný neexistuje. A hlavně mamce řekla, ať si pořádně prostuduje ty propozice, že je přesvědčená, že jsem to opravdu měla vyhrát já. Za mamkou přišel i pan Gaetner a pošťouchl jí, aby napsala protest proti výroku rozhodčích. Mamka si propozice prostudovala a protest tedy napsala. Ale toto už musela řešit oblast. Takže na výsledek jsme museli čekat delší dobu.
     Možná, že mě budete brát za rozmazlenou holku. Ale měla jsem náladu pod psa a ze závodů odjížděla s velice nepříjemnými pocity.
    Asi za měsíc přišlo, že jsem pohár opravdu vyhrála, ale už jsem z toho neměla vůbec žádnou radost. Peníze a pentli jsme od Chýlů hodně velkou dobu neviděli a vůbec nevěřili, že někdy uvidíme. Pohár byl v Lounech. Chýle ho tam prý nechal, že ho nechce. Chtěl tenkrát akorát peníze a pentli.
    Když jsem nějaký pátek poté opět startovala v Lounech, s Corinkou jsem nějakou soutěž vyhrála. Myslela jsem si, že se mi Lounští rozhlasem omluví a pohár předají na dekorování. Ale kdepak ! Spíš naopak mi přišlo, že jsou na nás naštvaní !Na pohár mamka musela delší dobu čekat před kanceláří. Říkala, že si připadala jako žebrák. Snad ani nikde ve výsledcích nikdo nenapsal, kdo pohár opravdu vyhrál… Nevím, jak bych napsala divné pocity, které jsem prožívala. Ale radost to rozhodně nebyla.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
MISTROVSTVÍ ČR JUNIORU – OSTRAVA 2003
 
     Písemná dohoda s panem Balcarem o Mariovi asi opravdu pomohla. Na mistrovství jsem měla udělané kvalifikace jak s Mariem, tak s Altiusem a do Ostravy jsem jela s oběmi koňmi. Mamka sehnala kamaráda Mirka z Teplic (také majitele několika výborných koní a hlavně majitele úžasného autobusu, který měl u koní větrání, což bylo vynikající obvzlášť pro Maria).I Mirek byl vynikající. Měl s sebou fajn chlapečka z teplického oddílu, který nám nejen pomáhal, ale i přiváděl jeho fórky k velkému smíchu. Jela se mnou i má nejmilejší a nejvěrnější kamarádka Lenka. Mirek byl opravdu dokonalý, v jeho autobuse smažil placky a rozdával je kolemjdoucím trenérům a jezdcům, ráno nosil snídaně… byl to vynikající společník. Byla to taková hezká dovolená.
     Zahajovací soutěž na styl jsem s Altiusem vyhrála. Mario jí nešel. Bylo by to pro něho zbytečné. První kolo mistrovské soutěže bylo na čas. Byl ohromný slejvák. Jsem závodnice a chci vyhrávat, obvzlášť na mistrovství. Kolikrát jsem dělala obraty, že se všem zatajil dech. Ale tady byl terén opravdu špatný a nechtěla jsem koním ublížit a tak jsem vůbec neriskovala a ani tak jsem nejela ani s jedním koněm bez chyby. S Mariem to byl snad nejhorší parkur v mém a myslím i v jeho životě. Před skoky doslova klouzal. Pan Balcar tam ještě naštěstí nebyl. S Altiusem jsem šla o kousek lépe. Ale při mé smůle mi neprávem napočítali navíc čtyři trestné body za šlápnutí do vody. Vodní příkop byl totiž nekorektní, doskoková páska byla příliš vysoko, asi deset centimetrů má být totiž položená na zemi. Dle kamery bylo jasně vidět, že Altius kopytem doskočil až za pásku, ale jak byla vysoká dotknul se jí kloubkem. Kdyby byla na zemi, nestalo by se to. Mamka byla s kamerou za hlavním rozhodčím Jaroslavem Pecháčkem. Ten na to koukal, ale řekl, že je to jako ve fotbale, u vodního příkopu rozhodčí zvedl praporek a to je pro něho podstatné. Proti vodě není odvolání…
     Byl druhý den a druhé mistrovské kolo. Bylo neuvěřitelné, že po tak velkém slejváku bylo tak šílené vedro!!! V novinách před těmito hyci varovali. Nedalo se před tím strašně pálícím sluníčkem nikam schovat. Dokonce i uvnitř v baru bylo k nedýchání. Startovat jsem mohla pouze na jednom koni. Tak zněli propozice, první kolo „L“ se dvěmi a ale ostatní dvě kola „S“ pouze s jedním koněm. Víte, jak jsem o Maria na mistrovské soutěže vždy bojovala. Teď jsem ho tady měla. Z prvního kola „L“ to nebylo zas tak nejhorší, protože na tom kluzkém terénu chybovalo více juniorů, dokonce tam byly i pády. Ale já jsem se o Mária strašně bála. A na neděli hlásili ještě větší tropická vedra. Měla jsem strach, že to Mário neudýchá. Bála jsem se i panu Balcarovi říct, že Mária nepojedu. Někdy jsem měla pocit, že toho koně nemá vůbec rád. Pro pana Balcara   přijet do Ostravy nebylo jednoduché. Byl dost nemocný, stále se zavodňoval a kolikrát mu nebylo dobře. A teď, když on i Mário absolovali 4OO km, jděte a řekněte, že Mária nepojedete... Nebylo to pro mne vůbec jednoduché, ale rozhodnutá, že Maria nepojedu jsem byla na sto procent. Jediné mé štěstí bylo, že kolem pana Balcara bylo strašně moc lidí. On byl Ostravák a tak se k němu všichni nahrnuli. Stála jsem od něho dva metry a vůbec jsem se k němu nemohla dostat. Když se to po delší době povedlo, řekla jsem mu, že se sním jdu poradit, kterého koně škrtnout.Bylo vidět, jak pan Balcar ztuhnul. Počítal s tím, že pojedu Maria. Jinak by za mnou takovou dálku určitě nejel. V ten okamžik mě zachránil pan ………, který řekl: „S Altiusem jsi na tom bodově lépe než s Mariem. Tak je přece jasný, že pojedeš na něm ne ?“ A tak jsem šla Maria škrtnout. Pan Balcar byl pěkně naštvaný. Ale i Mario, poznala jsem na něm, že mu je líto, že nestartuje. Ani nevím, co si o tom myslela Helena Krejčíková, která tenkrát pana Balcara přivezla. Mě to bylo nějak jedno, co si o tom kdo myslí a jestli se pan Balcar zlobí nebo ne. Věděla jsem, že jsem udělala dobře. Ta neděle, co se týče počasí byla víc než hrozná. Vybrala jsem si sice daleko méně zkušeného koně, ale zdravého. S Aldánkem jsme žádnou medaili ani pentli nepřivezli, ale pocit i gratulace od ostatních byly jako v loňském roce. Nám se to jednou povede a ne jenom jednou! Taky se chci s Altiusem zúčastnit na ME a znáte mě, jdu tvrdě za svým cílem !!! Polovičku nedělního „S“ jsem skákala i s vodním příkopem a trojskokem BEZ OBOU TŘMENU !!!Tak asi budu skákat bez třmenů stále, protože když jsem je měla, něco jsme shodili a to hned nejjednodušší skok číslo jedna.
    Helena říkala, že to pan Balcar dost těžce nesl, že jsem Maria škrtla. Říkala taky, že nám Mária nepůjčí na mistrovství Prahy, které se jelo hned další týden. Já jsem věřila, že mi pan Balcar odpustí, vždyť jsem přeci šetřila jeho koně a ani o peníze se přeci neskákalo. Ale neodpustil… Na mistrovství Prahy mi Mária opravdu nepůjčil i když bylo počasí pro Maria jako vyšité. Mamka chtěla, abych jela Altiuse. Já nechtěla, byl unavený z toho mistráku. Ale mamka přikázala. Tak jsme jeli a Aldánek to MISTROVSTVÍ PRAHY VYHRÁL!!!
 
 
     Od toho mistrovství se mi zdálo, že je ne mě pan Balcar stále naštvaný. Ani moc nenadával, ani neříkal ty jeho fórky, prostě byl nějaký divný. Jedině, kdy se mi rozzářili oči byl den, kdy přemýšlel o tom, že bych si mohla zkusit skočit na Mariovi „T“ !!! Já jsem byla tak nadšená, že si to ani nikdo na světě nedovede představit !!! Ale brumlal: „Záleží na počasí.“. Ale mamka byla proti. Řikala, že to je nesmysl. Že jsem šla do té doby jenom dvě „ST“ a že nemám žádné zkušenosti. A hlavně ani Mario nikdy žádné „T“ neskákal. Mamka se dost radila i s ostatními. Byly různé názory. Někdo říkal, že panu Balcarovi ujíždí vlak a chce ještě něco dokázat jiní,jako třeba Jarmila Beranová, říkali ať takovouto šanci nepropásneme, že takovouto nabídku jen tak dlouho nedostaneme. A tak jsme to nechali na tom počasí. V sobotu jsem byla v „ST“ devátá a Aldánek skákal „S“ také velice dobře. Ale na škvárový povrch čerstvě navezli písek a terén byl velice hluboký.
     V neděli bylo horko. Hlavně panu Balcarovi muselo být velice zle, protože to bylo poprvé, kdy startoval Mario a pan Balcar nepřijel.Tak se startem to bylo jasné, horko,těžký terén a pan Balcar nepřijel… tak jsem „T“ nejela. Ale i náš nejlepší jezdec Aleš Opatrný jednoho koně kvůli terénu odhlásil. Tak mi Maroušek udělal radost v „ST“, kde byl pátý.
     Ale tam  se mezi koňáky šuškalo, že pan Balcar Maria na příští rok nabízí někomu jinému.
 
     Pan Balcar měl nastoupit zase do nemocnice na to odvodnění. Den před nástupem jsme za ním s mamkou jely a vygruntovaly mu byt - umyly okna, vypraly záclony, vytřely podlahu, naleštily nábytek - prostě až se vrátí, aby přišel do čistého.
    Den před Orlingem za panem Balcarem byla mamka v nemocnici. Říkal, že jestli ho primář pod dozorem doktora Gaetnera pustí, že by za námi přijel. Měly jsme radost a držely mu palce.
 
 
ORLING JUNIOR CUP
 
   Tuto soutěž mohli skákat dle názvu pouze junioři. Bylo to sbírání bodů za celý rok. Mohlo se skákat sice na dvou koní, ale započítávaly se body na tom koni, který měl lepší výsledek. Čím vyšší obtížnost, tím bylo více bodů. Skákalo se „ZL“, „L“ a „S“ Pokaždé se mohlo startovat na jiném koni.
     Kdyby vše proběhlo normálně, asi bych o tom nepsala. Jenomže já nic nemohu mít jednoduché a tak i z těchto závodů, které jsem s přehledem vyhrála mám špatný zážitek.
     V sobotu 4.10.2003 jsem jela do Mostu na poslední soutěž „S“ Orlingu. Měla jsem za celý rok takový náskok, že jsem ani nemusela v této poslední soutěži startovat a stejně bych to vyhrála. V této poslední soutěži jsem se umístila na druhém místě za Nikolou Bielíkovou (dcerou ředitelky těchto závodů). Bylo dekorování z této soutěže, což je normální. Ale zněly fanfáry, jako by to bylo vyhlášení celkového vítězství. Myslela jsem si, že po tomto dekorování budu dekorovaná jako vítězka takto velkých závodů zvlášť a že mi bude před diváky předán pohár, který jsem vyhrála. Ale nic. Ani předání poháru, ani dekorování… Takže diváci, kteří nevěděli, kolik má kdo z juniorů kolik bodů, si mysleli, že Orling Junior Cup vyhrála Nikola Bielíková. (Možná jsem byla později příliš zaujatá, ale i z novin vyznělo, že ORLING vyhrála Bielíková) Tím jsem pochopitelně nedostala ani pentli za vítězství. Pouze za druhé místo v „S“. Prý to dostanu až večer na galavečeru. ( Ale tam už diváci pochopitelně nebyli. Pouze startující, trenéři a rozhodčí )
     Jako vítězka jsem měla dostat výhru 3O.OOO korun. ALE ANI TU MI NECHTĚLI DÁT !!!!!!!!!!!! Za mamkou prý byla paní Bielíková s tím, že pan Gaertner přinesl od pana Balcara plnou moc (Pana Balcara z nemocnice na závody nepustili) a tam je napsáno, že VEŠKERÉ PENÍZE,KTERÉ VYHRAJI MAJÍ DÁT ROZHODČÍ PANU GAERTNEROVI. Mamka to brala od pana Balcara jako velký podraz. Nepochopila, proč jí o tom pan Balcar neřekl v nemocnici den před tím, když s ním mamka mluvila. A vůbec nepochopila, proč to udělal. Za každičkou soutěž, kterou Mario vyhrál peníze byla výhra, dvě třetiny, okamžitě panu Balcarovi vyplacena. (To jsem kolikrát ani nestačila slézt s koně a musela jsem pro výhru uhánět). A hlavně v propozicích bylo jasně dané, že vítězství patří Juniorovi - nikoliv majitelům koní. (Teoreticky se mohlo skákat na l4ti koních různých majitelů a při dělení by vlastně skoro nikdo nic nevyhrál) Tím se mamka oháněla. Ale paní Bielíková trvala na svém, že dá peníze panu Gaertnerovi. Mamka se také bránila tím, že plná moc je neověřená a tudíž neplatná. Mamka říkala: „To by si pro ty peníze mohl přijít kdokoliv ! To jsem si mohla tu plnou moc napsat také !…“   V tu sobotu paní Bielíková sice pana Balcara odsuzovala, že tím všechno pokazil, ale stále trvala na svém. V tom do rozhovoru vstoupil pan Gaertner. Mamka za žádnou cenu nechtěla, aby kdokoliv naše peníze odnášel. Zřejmě si vzpomněla, jak jsme nemohli dostat nazpět výhru od rodiny Chýlů. Nakonec přistoupila na kompromis peníze do vyřešení budou v Mostě.
     Co Vám mám povídat zase mě připravili o RADOST Z VÍTĚZSTVÍ. A to mi vůbec nešlo o peníze, i když částka byla ne malá. Ale měla jsem z toho tak velice nepříjemný pocit … zase to nedovedu tak vyjádřit. Ale nikomu bych to nepřála.
Měl za námi přijet i strejda Olda Kaiser. Ještě štěstí, že mu do toho něco vlezlo. On nemá rád nespravedlnost a určitě něco nepěkného by jim řekl. Přijel s  námi jeho synovec Petr-( to je náš maskot ) a fajn přátelé z Prahy a dokonce i velice známý military jezdec Jaroslav Kadavý, který mě přijel podpořit až z Pardubic. Nebýt těchto lidí, snad bych na ten jejich galavečer ani nešla. Mamka byla z toho taky pěkně otrávená, ale kamarádi jí chtěli podpořit a trochu jí v tu sobotu opili. Snažila se dělat legraci, ale já poznala, že je nešťastná.
     Zapomněla jsem napsat,že mě přijel podpořit i náš největší bavič – přezdíváme ho FUNÉS. On Funése umí perfektně imitovat a tudíž i BABU JAGU Z MRAZÍKA. Je to také trochu herec, hrál například v nádherném filmu od Zdeňka Trošky – Kameňák 1. Hrál tam toho, co se obnažoval.
     Tak tento Funés měl udělat pro juniory legraci. Po dohodě s pani Bielékovou se převlékl za BABU JAGU. Ale jakmile přišel na pódium – Bielíková ho VYHODILA !!!
      Při vyhlašování tam byla dosti dusná atmosféra. Když mi předávali večer pohár, nemohla jsem přeslechnout větu, kterou máme nahranou na videu. VERONIKA SICE ŽÁDNÝ ZÁVOD NEVYHRÁLA, ALE NĚJAK SE JÍ TO NASBÍRALO … !!! Tak ty první pohárky a mašle jsem si asi natiskla sama! A ve výsledcích v jezdectví asi také dělali chyby, když o mých výhrách psali… Takže peníze jsem opravdu v tu sobotu při předávání nedostala. Ale kdopak se nám tam musel radovat byla juniorka Nikola Bielíková. Ta dostala aspoň zvláštní cenu – nejstylovější dvojice.
Bylo zvláštní, že v propozicích se o žádné stylové dvojici nepsalo. Já osobně bych ten pohár co dostala nazvala – cena útěchy. Bylo to totiž vůči ostatním dost nespravedlivé-kdyby věděli,že se skáče nějaká soutěž na styl – rozhodně by se více snažili a také by třeba volili jiného koně…
   Později ze mě všechno trochu spadlo a začala zábava. Až později večer tam přišli starší jezdci. Chytli mě a postříkali mě šampaňským až jsem byla úplně mokrá, pani Bieliková nám řekla ať se uklidníme.Byla tam potom velká sranda.
    Náš Funés se žalem opil trochu více. Když začal rozbíjet skleničky byl opět Bielíkovou vyhozen. Mamka s Petrem ho odvedli na ubytovnu. Trvalo jim to dost dlouho, prý byl největší problém s Funésem, když měl podlézt zábradlí, aby nemuseli dělat velkou obkliku, aby se dostali k autu. Trvalo to tak dlouho, že zábava už skončila a já se bála, že na mě zapomněli. Dokonce mi kamarádi nabízeli ať u nich přespím, když na mě zapomněli. Mamka už zůstala na ubytovně. Přijel pro mě jenom Petr. Když jsem přišla na pokoj, mamka říkala, že jí je strašně špatně. Když jsem se vrátila ze sprch, mamka ležela v mé posteli. Musela jsem se smát, protože na otázku proč neleží ve své mi odpověděla, že se jí tam točí hlava.A já se jí znovu zeptala: „A co na té mé posteli, tam se ti už netočí hlava?“ odpověděla, že ještě víc. Jsem přesvědčená, že to točení hlavy NEBYLO POSTELÍ…
     Druhý den v neděli se skákaly klasické soutěže. Musím se přiznat, že jsem měla co dělat abych se na opracovišti na Corině udržela, to šampaňské mi nedělalo dobrotu, ostatní jezdci se mi smáli, protože mi moje malá zrzavá Corinka dělala bordel, jako by to tušila potvůrka. V druhé fázi „ZL“ jsem měla okno. Dopadlo to však dobře, byli jsme s Cor devátí. Altiusovi to skákalo taky dobře. S Máriem jsem šla „S“.Ale nebylo mu moc dobře.Mamka mi řekla, že když udělá dvě chyby, že mám vzdát. Tak se také stalo. Měli jsme velký potlesk. Ten kdo zná situaci věděl, že kdyby tam byl pan Balcar, nemohla bych si to v žádném případě dovolit.
     ALE za mamkou přišla jedna rozhodčí paní Šímová, kterou mám moc ráda.A řekla: „ Holky, mě to nedalo. Vím, co se vám stalo s tím lounským pohárem. Bylo mi vás líto. Stále mi to co se vám stalo vrtalo hlavou. Volala jsem Jardovi Pecháčkovi (prezidentovi české jezdecké federace) a celou situaci mu popisovala. A on řekl, že výhra patří Juniorům nikoliv majitelům a tudíž 30.000 KORUN JE VAŠICH !!!“
     Měli jsme pochopitelně radost. Ale ta netrvala dlouho ! Pokladní mamce výhru opět nechtěla vyplatit! Že se má prý domluvit s pani Bielíkovou.Tak šla mamka jako žebráček zase za pani Bielíkovou.Ta byla oproti sobotě ještě více nepříjemná a stále opakovala, že mamka porušuje jejich dohodu, že peníze zůstanou v Mostě. Mamka jí zase stále opakovala, že jí Bielíková lhala, když tvrdila, že peníze patří majitelům koní nikoliv Juniorům. Krom toho já jsem startovala i na našich koních. Došlo to tak daleko, že museli rozhodčí napsat písemně, že výhra náleží nám. ALE ANI TOTO PANI BIELÍKOVÉ A POKLADNÍ NESTAČILO A PENÍZE STÁLE NECHTĚLY VYDAT !!! Paní pokladní dokonce řekla: „ Nic jí nedáme ! Ať si ty peníze vysoudí ! Já se ráda soudím !Ať si je vysoudí!!“ Mamka jí řekla: „To se mi snad jenom zdá ??? Vy tady pořádáte závody a nalákáte lidi na výhru a pak řeknete vítězi, ať si peníze vysoudí ???!“ Pokladní řekla: „Už tady žádné parkury dělat nebudeme jenom dostihy.“ Mamka jí na to řekla: „ Jestli chcete dělat dostihy tímto způsobem jako ten ORLING, tak to nedělejte závody raději žádné ! Já jsem tam stála a tekly mi slzy. Bylo mi hrozně! Nejraději bych někam utekla!!! Ale vůbec mi nešlo o peníze. Nevím, jestli to pochopíte, protože já to asi nedovedu popsat. Bylo mi líto, co se kolem té mé výhry děje. Bylo mi z toho tak úzko!!! Mamka si mě všimla: „ Podívejte se na Veroniku takhle jste si představovala vítěze, takhle, aby odjížděl se slzami a to né z radostí ? Mám tady potvrzení od rozhodčích, požehnání od prezidenta, co ještě víc chcete ? Bez peněz odsud neodjedu…!“ Trvala na svém mamka. Já jsem celá nešťastná šla nakládat koně. Uź začala být tma. Všichni koně a jezdci už byli dávno pryč. Po dlouhé době jsem přišla znovu do kanceláře s tím, že už musíme jet, protože máme na autě unavené a zmoklé koně. Před věží jsem potkala Nikolu a řekla jsem jí: „Nikolo ani nevíš, jak moc mě to mrzí, co se tady kolem všechno děje.“ ona aniž by pořádně znala situaci mi něco odpověděla ve zlém, něco na mou mamku ani jsem ji pořádně nerozuměla. Pani Bielikovou jsem měla ráda, vždycky jsem si s ní dobře popovídala na závodech a to i s Nikolou. Zaslechla jsem pani Bielíkovou, jak zlým tónem o mě říká: „ Kde má ta HOLKA číslo licece.“ Bolelo mě to, protože do této doby jsem si myslela, že je to strašně milá paní. Myslela jsem si o ní, že je strašně fajn. Ale tady jsem poznala, že je to úplně jiný člověk… No, ani mamka si už slova také nevybírala a řekla svůj názor: „Nemáte vy náhodou vztek,že nevyhrála Vaše dcera ?“
  
Nakonec peníze vydali. Strhli mi šest tisíc korun za daň a pokladní si mnula ruce a říkala: „ Tak aspoň trochu jsme poškodili.Teď jsem spokojená.“ Mamka i po tom všem chtěla pani Bielíkové podat ruku na usmířenou a říkala: „ Vy jste na mě rozzlobená a já vůbec nevím proč. Vyžaduji tady pouze výhru, na kterou mám nárok. Možná za týden, možná za měsíc, možná až za rok Vám dojde, že tohle všechno se stalo díky panu Balcarovi. Včera jste ho za to odsuzovala a dnes odsuzujete mě.“ mamka podávala přitom Bielikové ruku, ale ona si dala obě ruce za sebe a jako malá hysterická holka začala ječet: „ NÉÉ S VÁMI SI RUKU NEPODÁM NÉÉ !“
     Stále nám vrtalo hlavou a ještě asi dlouho vrtat hlavou bude, co bylo v pozadí, že nám ty peníze nechtěly vydat. Mario ? Že by příští sezónu za podmínku, že nám peníze nevydají, měla Maria jezdit dcera Bielíkové ? Nebo doktor Gaertner ? Bielíková si ho nechtěla rozházet, protože obě dcery jezdí na koních a on má v mostě v nemocnici působiště ?…
    
Mamka jak byla rozčílená (ale o tom mluvila i v sobotu ) mi řekla, ať se na ní nezlobím, ale že Maria panu Balcarovi vrátí. Že má nějakou hrdost a za takovýchto podmínek s ním spolupracovat nechce. I když to moc bolelo, věděla jsem, že má pravdu a nepřemlouvala jsem jí, aby to nedělala.
     Panu Balcarovi ještě z Mostu volala. Zaslechla jsem jenom to, že mu řekla, že těch podrazů za celou dobu bylo moc a moc a že se stejně dozvěděla, že Maria na příští rok za našimi zády nabízel někomu jinému že až si to zařídí, tak že mu Maria vrátíme. On jí odpověděl, že už to zařízené je a že ho máme rovnou ze závodů odvézt do Loun, že tam na nás čekají.
     Snad ani nikomu nemusím vyprávět, jak hrozně mi bylo, když jsem se s Máriem loučila. I teď, když to píšu mě cosi uvnitř v srdci zužuje.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
FANTASTICKÝ MÁRIO
 
Děkuji Ti z celého srdce,že jsem směla jezdit na Tvém hřbetě.
Děkuji Ti z celého srdce, že jsi mi ukázal cestu do vyšších soutěží.
Pocity štěstí při soutěžích a rozeskakování se nedají ani vyjádřit.
Děkuji Ti, že jsi mi pomohl získat mnoho vítězství.
Přestože nejsi zcela zdráv, jen málo jiných koní se Ti může rovnat.
Tvé velké srdce bych snad mohla přirovnat jedině k Phar Lapovi.
Nikdy na Tebe nezapomenu, překrásný Mário
a přeji Ti mnoho a mnoho sportovních úspěchů.
 
                                                                                  Veronika Rosická Praha
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
 
    Nevím, jak to napsat, ale já byla strašně dlouho jako bez ducha a bez nálady. Nic mě nebavilo a uvnitř jsem měla tak velkou bolest… Trvalo to dlouho - opravdu dlouho a vůbec jsem před tím nemohla nikam utéct. Ale nebylo to jenom z Orlingu. Bylo to ze všech podrazů, co jsem v tak kratičkém sportovním životě zažila. Jednu chvíli jsem si i říkala, jestli ta šílená dřina za to vůbec stojí. Ani jsem tenkrát nechtěla domyslet, co by se stalo, kdyby mě toto potkalo na základní škole, kde jsem měla ty velké problémy se spolužáky. Tady mě velice podržela fajn parta na střední podnikatelské škole, kam velice ráda chodím a kde máme i vynikající a velice tolerantní kantory. Bylo fajn vejít do třídy a vědět, že tam na mě čekají kamarádi, ani si to určitě neuvědomili, ale moc mi pomohli, i když mě přezdívají: Kobyla, Kobylka a nebo také Kobí, je to takové roztomilé, říkají to tak kamarádsky, než to na základce mě přezdívali Kopyto, ačkoliv jsem nebyla na tělocviky nešikovná ba – naopak, to bylo spíše z posměchu. Také parta z vedlejší vesnice ze Studeněvse (MC WYKSLEJVAND – tak se nazývají) mi byli velkou oporou a jsem jim všem za to moc vděčná.Hlavně Lenka. Když jsem tam tenkrát přijela a jen jsem jim řekla co se stalo (ani jsem to nevyprávěla do podrobna), si nedokázali představit tu situaci. Lenka, která mě dobře zná, mě objala a věděla, že se potřebuji někomu vybrečet. Kamarádi mě neustále zvali ať s nimi jdu např. na diskotéku a tak., ale já jsem toho nebyla schopna se bavit. Když jsem se potřebovala učit na nějaký předmět, otevřela jsem sešit nebo knihu, ale nedokázala jsem se soustředit a to ani ve škole. Neustále jsem vyrušovala, protože jsem měla potřebu se nějak odreagovat, doufám, že mi to učitelé odpustí.
    Do boxu místo Maria jsme dali Corinku, aby to tam nebylo tak prázdné. Ale Mario mi chyběl i na zahradě, jak tam vždy pobíhal…
     Mamka panu Balcarovi poslala z výhry nějaké peníze. Před incidentem mu chtěla dát dokonce polovičku. Mariovi jsme dali vitamíny na celý rok, co jsme vyhráli a tetičce nějaké peníze, aby Marovi kupovala mrkev.
    Mamka měla výčitky svědomí a chtěla pana Balcara v nemocnici navštívit. Ale já byla opravdu tak – nevím ani jak to nazvat – spražená. Nechtěla jsem za ním jet. Nevěděla jsem ani, co bych si s ním měla povídat a nebylo by to ani ode mne upřímné. Vidět jsem ho prostě nechtěla. (Orling mě později po psychické stránce provázel i ve Frenštátě, kam jsme jeli bez koní s panem Jiřím Pecháčkem – na lékařskou prohlídku. Moc jsem se tam těšila. Ale zřejmě Bielíková mladší proti mně poštvala ostatní děvčata a vypadalo to, jako bych mohla za to, že je pan Balcar v nemocnici s nefungujícími játry, dokonce snad, že i kvůli mně už Orling nebude… Ale už jsem se s tím naučila žít, že když něco vyhraji, že kamarádek asi moc mít nebudu. Vypadá to, že jsem hrdinka-že jo ? To víte, že to bylo nepříjemné, jenom to tolik nebolelo jako dříve. )
     Pan Jiří Pecháček je to takové štěstíčko. Ta jeho vyrovnaná a klidná povaha. Nikdy jsem neslyšela, že by někomu ublížil, že by někoho pomluvil, nebo že by někoho zradil. A přitom jaký je to jezdec!!! Na jeho soustředění (výběr talentované mládeže) jsem jezdila velice ráda. Byla to taková pohoda, žádný stres. Kolikrát, když jsem si na závodech s něčím nevěděla rady, byla jsem se s ním poradit, nikdy mě neodbyl, ba naopak. Připadala jsem si v jeho přítomnosti jako v bavlnce.
Mamka to nevydržela, protože byl pan Balcar v nemocnici opravdu už moc dlouho a rozjela se za ním. Koupila mu malou televizi s rádiem a anténkou. On jí prý sprdnul, že kdyby mu koupila jenom rádio udělala by lépe.. Televizi měla mamka přivézt mě do pokojíčku a až pana Balcara pustí, že si jí dá doma do ložnice. O Orlingu se vůbec nebavili. Prý snad jenom, že měl problémy vyzvednout si peníze, které mu mamka poslala. Prý mu ukradli všechny doklady a dokonce i mobil. Měl před operací. Měli mu dát vývod, aby voda z těla šla tam kam má a ne do břicha a plic.
 
Po Orlingu na závodech na Gabrielce
 
     I když jsem startovala s Corinkou na Gabrielce na závodech a ona se moc snažila, byla jsem stále jako bez duše. Mamku tam nevědomky vyprovokoval pan Jaroslav Pecháček k napsání článku o našem problému s ORLINGEM do časopisu JEZDECTVÍ. Pan Pecháček jí ne zrovna příjemně řekl něco v tom smyslu, co tam v tom Mostě mamka dělala za OSTUDU, že si Bielíková stěžovala, že mamka jednala v podnapilém stavu! Přitom když došlo v NEDĚLI k nepříjemnému vyměňování názorů, nedala si mamka ani malé pivo. Nikdy se nenapije, když řídí auto.
    Pochopitelně, že o celé situaci dost přemýšlela a později došla k názoru, že hlavní vinnu nemá pan Balcar, ale právě Bielíková, protože ona jako pořadatelka, která psala propozice měla vědět, komu má být výhra vyplacena. Dokonce, to jsme se dozvěděli později, od jednoho rozhodčího při schvalování propozic paní Bielíková prý za Juniory velice bojovala a na názor, že je to hodně peněz prý měla údajně říci, ŽE JSOU TO PENÍZE PRO JUNIORY A ŽE ZÁLEŽÍ JENOM NA SPONZOROVI, KOLIK JIM PENĚZ DÁ. Takže ona to věděla velice dobře, komu má být výhra vyplacena!
 
 
Na té Gabrielce se mamce moc líbil kůň Výběh v majetku pana Martince. Byl na prodej. Peníze jsme sice neměli, ale prodejem našeho statku na Šeberově či klisny Corinky by se na koníka nějaká korunka našla. Pan Martinec mluvil ještě o jedné klisně, kterou měl na prodej. A tak jsme jednoho dne zajeli na Troják klisnu Hájenku a Výběha vyzkoušet. Já jsem se na první pohled zamilovala do Hájenky. Byla krásná, ale trochu problémová. Uměla se potvůrka stavět na zadní, když se jí něco nelíbilo. A uměla to i s daleko s lepšími jezdci, než jsem já. Ale mě tak šíleně padla do oka ! Já jsem jí tolik moc chtěla, už jenom proto, že byla po Aldanovi jako náš Altius.
     Pan Martinec mi dovolil, abych si Hájenku i Výběha vyzkoušela na závodech ve Všemilech. Tak teprve tam ze mě spadla ta úzkost z toho Orlingu. Pan Martinec mi dokonce nechal oba koně do Všemil převézt. Byla to taková pohoda jet na závody bez koní. No moc pohoda ne, zase jsem mamku špatně navedla. TO BYL ŘEV !!! Ale mě to nevadilo. Tolik jsem se těšila na Hájenku. A jak jsem přišla o Maria byste nevěřili, kolik kamarádek jsem najednou měla !!! A lounské holky jak se ke mně nejednou měly !!!
   Legrace byla, že Hájenka byla podobná Altiusovi a Výběh Mariovi! Plno lidí mělo v hlavách zmatek. V ani jedné soutěži jsem neměla bez trestných bodů. Psala jsem již, že mi nejde sednout si na koně., kterého pořádně neznám a být dobrá. Ale pocit na Hájence jsem měla úžasný. Jenom mi trochu mrzelo, že jezdec, který Hájenku jezdil mi špatně poradil. Řekl mi těsně před startem, že jí mám vzít hodně zkrátka. Bohužel jsem ho poslechla a první, i když zkušební skok, dopadl hrozně. Ale pak jsem jí povolila a ona byla spokojená.
     Za úspěch považuji, když mě jezdec Drahota před panem Martincem pochválil, že to byl nejhezčí parkur Hájenky, který kdy viděl. Nic jsme neprodali a tak jsme jí koupit nemohli. Ale já jsem o ní stále snila a toužila jsem po ní.
 
     Jednoho dne se mamka dozvěděla, že pan Balcar po operaci upadl a zlomil si krček. Říkala mi i jak je to pro starého člověka velice nebezpečné. Jak jsem psala, takovéto napětí z Orlingu a z celého roku už ze mě opadlo. Chtěla jsem jet za panem Balcarem s mamkou. Uvědomila jsem si, že když je tak těžce nemocný, že se má všechno špatné hodit za hlavu. Ale mamka nechtěla, abych tam jela. Říkala, že asi vypadá hrozně a že by bylo lepší, kdybych ho zatím neviděla. Nevím co to bylo, ale nějaká síla mě k němu táhla. Tak jsme vyjely. Cestou jsme se zastavily pro tetičku. Ona se bála jet svým autem z Loun do Mostu, kde pan Balcar ležel. Byla tma a špatné počasí. Když jsme přišly k němu na pokoj, všichni tři jsme se zhrozily. Pana Balcara toho silného, vždy sebevědomého muže jsme nepoznaly. Byl hubeňoučký a ležel v postýlce s mřížkami, aby nevypadl. Hýbal pouze trochu hlavou a malinko rukou. Připadal mi jako po obrně. Nechci to moc popisovat, ale v ruce neuzvednul ani skleničku s vodou. Ale měl radost, že nás vidí. Věřte nevěřte, ale i tam v té nemocnici v takovýmto stavu nás buzeroval : (nepíšu to ve zlém) ,,Dones kafe, tamhle si stoupni, přines židli, dones brčko…“ Nelze zapomenout, jak mamka stála u konce jeho postele a říkala mu: „ Míro, koukej se do Vánoc uzdravit. Mluvila jsem s doktorem a on říkal, že tě k nám pustí. Musíš cvičit a snažit se.“ Pan Balcar se na mamku podíval a říkal: „Nebreč!“ a v tom se mamka rozbrečela.
     Bylo mi divné.že pan Balcar ležel na pokoji s cikánem. Mamka mu dala nějaké peníze, aby se o pana Balcara postaral. Jednou nám cikán vyprávěl, že pan Balcar ze spaní nadával, kvůli nějakým špinavým kýblům. Nám bylo jasné, že to měly být asi kýble pro koně. Že ve snu asi trénoval… Ale úplně nejvíc mi bylo divné, že za ním krom pana Gaertnera a jeho syna NIKDO NECHODIL – ANI Z  LOUNSKÉHO ODDÍLU, DOKONCE ANI JEHO DCERA !!!
     Pana Balcara jsme krmili. Nejraději měl jahodový kompot. Také si pochutnával na zmrzlině. Když jsme u něho byli naposledy a já se s ním loučila, chytl mě za rukáv a stáhnul k sobě dolu a dal mi pusu (Nikdy předtím ani, když byl zdráv mi pusu nedal!). Já jsem netušila tenkrát, že už ho nikdy neuvidím, ale on to věděl… Zpráva o jeho smrti mě i mamku vzala více, než jsem si myslela. Věřily jsme, že o Vánocích bude opravdu s námi. Pan Balcar zamřel 3.l2.2003 a pohřeb měl 12. 12. 2003 v Lounech.
     Stále jsem o něm přemýšlela a chtěla jsem se s ním nějak víc rozloučit. Napadlo mě na Mariovi. Mamka nejdříve nesouhlasila, ale potom zavolala panu Gaertnerovi (novému majiteli, prý již od září, obou koní Maria i Rubise).Pan Gaertner můj nápad schválil a ještě mě poprosil, jestli bych nestála u rakve pana Balcara čestnou stráž. A tak se mé přání zdálo být naplněno.
    Ale jednoho dne nám volala tetička, že se dozvěděla, že na Mariovi nepojedu. Prý lounská děvčata se začaly rozčilovat, že nejsem členka jejich oddílu a že se pojede městem a kdyby se něco stalo, že oni za mě zodpovídají… Načeš mamka znovu volala panu Gertnerovi a vysvětlila mu, že Mário je registrován pod naší stájí „JK IROS PRAHA“ a on je majitel koně, tudíž s lounským oddílem to nemá nic společného, krom toho, že je tam Mario ustájen . Pan Gaertner se prý divil, proč mě ty děvčata z Loun nemají tak rády. Mamka mu odpověděla jednoduše: „RIVALITA“.
     Tak to tedy pan Gaertner zařídil a na Mariovi jsem opravdu jet mohla.V den pohřbu jsme se vydaly brzo ráno do Loun. Chtěly jsme Maria pořádně vyčistit a zaplést mu copánky. V ten den jsme zapomněly plno věcí. Mezi těmi důležitými byly i gumičky do hřívy. Když jsme přijely do Loun.volaly jsme Veroniku Řivnáčovou (shodou okolností jezdkyni Rubise a shodou okolností předsedkyní lounského oddílu), prosily jsme jí, jestli nemá ty gumičky. Řekla nám, kde je najdeme a že přijede později, protože má doma dvě malé děti. Také se něco zmínila, že Bára o tom, že nepojede Maria, neví a že bude pěkně nadávat. Já jsem to moc nepochopila, protože jak s Gaertnerem, tak právě s ní se od samého začátku mluvilo, že na Mariovi pojedu já. Vždyť i já jsem to přeci vymyslela.
    Když jsme měly s mamkou Maria pořádně vyčištěného a hřívu pěkně zapletenou, vrhly jsme se i na Rubise. Chtěla jsem Řivnáčové udělat radost a také by to těžko stihla. Když už jsme doplétaly v přední stáji, kde stál Rubis, poslední copánky procházela stájí Bára. Jízlivým hlasem se zeptala: „Pletete? Pletete?“ Ovšem asi jí škodolibí úsměv skončil v momentě, když došla k Mariovi a zjistila, že už je také upravený. Čeho jsem si také všimla, že od Maria vyšla s mobilem u ucha. Zřejmě volala Řivnáčovou. A za chvíli to začalo!!! Přijela Řivnáčová s manželem a zase začala nechutná hádka. (Já nevím, co se to kolem mě neustále děje !? U mě prostě nemůže proběhnout nic v klidu…) Začaly jako vosy i na mamku útočit, že Mária má jet Bára, ŽE SI HO NA TO PŘIJEŽĎOVALA (ten, kdo trochu rozumí koním ví, proč jsem tu nesmyslnou větu s přiježďováním napsala velkými písmeny) a jak je to vůči ní nefér, že přišla v rajtkách a že bychom měly ustoupit a Maria nejet… Mamka úplně klidným hlasem jim sdělila: „V životě jsme ustupovaly dost a dost a v žádném případě neustoupíme. Jsme domluvené s Majitelem Maria s panem Gaertnerem a tím to pro nás končí. A jestli se Bára cítí být nějak poškozená, tak je to nesmysl, protože v Lounech stojí plno koní, na kterých může jet včetně JEJÍHO VLASTNÍHO FÓRA, kterého si nedávno koupila a kterého pan Balcar také trénoval. A kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne.Takhle totiž měla dopadnout moje Veronika, přijet v rajtkách a nemít koně.Pro Altiuse bychom už zajet nestihly ! “ ,nedala se mamka.
     Manžel Řivnáčové (jinak celkem fajn člověk) začal Řivnáčovou navádět, aby to jako předsedkyně zakázala a nebo aby na Rubisovi nejela. Mamka zase úplně v klidu reagovala, že nám to zakázat nemůže, protože kůň není oddílový a ať neblbne, že je to přece rozlučka s panem Balcarem a ne nějaké divadlo a ať už začneme sedlat, protože je plno hodin. Řivnáčová, jak kolem sebe měla plno lidí, měla nasedlaného Rubise dříve nežli já a začala na mě ječet ať dělám a co jsem tady celou dobu dělala. Mamka jí odpověděla: „Připravovala ti Rubise, abys tam nejela jako šmudla, jestli sis toho náhodou nevšimla.“ Já jsem v té chvíli byla na záchodě a nemohla jsem dopnout rajtky.. Když jsem se vrátila, dostala jsem od mamky ještě vynadáno: „To jsi celá ty. Každému pomáháš a pak své nestíháš !“ (Bylo mi to líto, ale až později mi mamka vysvětlila, že to bylo kvůli Řivnáčové, aby si uvědomila, že mohla aspoň poděkovat, že jsme jí s Rubisem pomohly.)
     Nevím proč, ale nějak jsem se toho pohřbu bála. Možná bych to neměla psát, ale i jsem se bála, že nebudu brečet. Cestou jsem však vzpomínala na pana Balcara, na jeho rady a jak vždycky něco vyprávěl, jak jsem před ním vždy utíkala kvůli špornám a na jeho různé hlášky . . . Ale jakmile jsme se blížili ke kostelíčku, už to začalo, slzy se mi hrnuly po tváři a vůbec nešly zastavit. Nic kolem sebe jsem nevnímala - jenom Maria. Stály jsme tam pod schody. Mario byl velice klidný. Rubis byl nervózní a mamka ho držela za otěž a snažila se ho uklidnit. Trvalo dost dlouhou dobu, než si toho někdo z lounských všiml a své oddílové kolegyni Řivnáčové přišel na pomoc. Jelo tam nějaké větší auto. Před námi byly schody. Jediné, kam se dalo před ním uhnout byl trávník, kde dole byly také nějaké hroby. Mamka měla o Mária strach a tak ho chytla za otěže a udělala autu místo. V tom zase příšerný a hysterický řev. Paní Zikmundová z lounského oddílu řvala na mamku, kam s tím Máriem leze… Když jsme dostaly povel, že máme jít k rakvi, předala jsem Maria mamce. Měly jsme tam ještě kamaráda Jivku na pomoc s koněm, ale on nemá takové zkušenosti a tak mamka Maria držela do poslední chvilky, aby se mu nic nestalo. Já už jsem stála na místě u rakve pana Balcara a stále mamku vyhlížela. Obřadní síň se naplňovala a lidé stály i venku. Když jsem mamku po delší době až vzadu zahlédla, ulevilo se mi. No ulevilo - to opravdu není to správné slovo. Na pravé straně rakve pana Balcara jsem stála s Veronikou Řivnáčovou a Irenou Hůlkouvou. Na druhé straně stál Luboš Vondráček, Tomáš Navrátil a Vávra.
     Vím, že nás Irena Hůlková prosila, abychom se snažily aspoň do půlky obřadu nebrečet a být důstojné. Jenže jen co začala hrát hudba, slyšela jsem ji jak pláče. Nedalo se to udržet a já plakala celou dobu skoro hodinu. Ke konci mě bolelo celé tělo, ale věděla jsem, že se nesmím ani pohnout a pro pana Balcara jsem to také udělala. Celou dobu jsem vzpomínala na vše, co pro mě pan Balcar udělal. Uvědomila jsem si, že toho pro mě udělal strašně moc. Ty jeho „kopance“ někdy opravdu bolely, ale on mě připravoval do života. On mě dal daleko, daleko víc než můj vlastní otec. On chtěl, abych byla tvrdá, protože jedině takto mohu něco v životě dokázat.
 
 
 
 
 
Pane Balcare
 
      Byl jste v jezdeckém sportu legenda. Já Vám jsem strašně moc vděčná, že jsem to byla právě já, kterou jste chtěl trénovat a vynést ke hvězdám, jako plno jezdců přede mnou. To „T“ se nám nepovedlo dotáhnout. Ale já Vám slibuji, že to tam dotáhnu. A chci ještě víc. Chci Mistrovství Evropy a Olympiádu. Budu tvrdá a půjdu za svým cílem. Vím, jak se teď usmíváte a říkáte „Jo holka, na to musíš mít pořádné koně a hodně peněz!“ Třeba mi sem na zem nějakého pořádného koně pošlete… Nikdy na vás nezapomenu a všechny úspěchy budu přičítat právě Vám, protože právě vy jste mi dal do života strašně moc. A pozdravujte tam v nebíčku prosím mou babičku, poníky Sindičku , Cyklonka a Kathrinku. Z velkých koní Lynche. Omárka, Choreu, Jiskru, Ampéra
 a z pejsků Blackinku, Besinku a Nellinku.
     Pane Balcar, musím se Vám k něčemu přiznat a že mi to odpustíte prosím. Cokoliv jste mi řekl o mém tréninku, když jste u toho nebyl, vše jsem plnila přesně do písmenka. Kdyby jste mi nakázal, že mám jezdit pozpátku poslechla bych Vás. Ale v jednom jsem vás přeci jenom neposlechla. Zakázal jste mi jezdit na Mariovi do terénu a na Mariovi nesměl nikdo kromě mě jezdit - ani v kroku na jízdárně. Já jsem na Mariovi do terénu jezdila. Nebylo to z neposlušnosti, ale byly tak velká vedra a na té jízdárně se tolik prášilo !!! Ne, nebylo to z neposlušnosti, ale kvůli zdraví k Mariovi a také, aby měl kondičku. To byste mi snad odpustil. Ale jednou – a to byste asi neodpustil – jsem si chtěla ulehčit práci a sedla jsem si na Altiuse a na Maria jsem posadila kamarádku Darinu. Z lesa vyběhly srnky, Mario pořádně vyhodil a Darina spadla. Mario naštěstí nikam neutekl, ale Darina zůstala bezvládně ležet. Zavolala jsem okamžitě mamku a taky sanitku. Byl z toho jenom otřes mozku, ale já z toho byla pořádně vystrašená! Toto se stalo ten pátek, jak jsme Vám měly s mamkou přijít umýt ty okna a vyprat záclony. Neřekly jsme Vám pravý důvod proč jsme nepřijely a vy jste se zlobil… Také se Vám musím přiznat, že mi ten pitomej ORLING vlastně pomohl. Pár dní na to jsem jela do školy autobusem. Měla jsem 200Kč a řidič neměl nazpět. Řekla jsem mu, že to nevadí, že mi to dá, až budeme vystupovat. ALE ON MI TO POTOM ZAPŘEL !!! Stála jsem tenkrát mezi dveřmi a bylo mi jedno, jestli cestující chtějí už jet. Stála jsem ve dveřích do té doby, než mi peníze vrátil…
Víte pane Balcar, myslela jsem si,že Vám ten Orling nikdy neodpustím. Ale mě to vlastně tím, co se kolem toho dělo strašně moc pomohlo. Dlouho se o tom mluvilo. Za normálních okolnostech by už dneska nikdo nevěděl, kdo ten Orling vlastně vyhrál. A také pamatujete se, jak jste jednou přišel k nám do kuchyně, pod nohy jste si dal kus té krabice a říkal jste: „Veroniko, jednou Ti budou pod prdel strkat různí majitelé takových koní, že si s tím nebudeš vědět rady!!!“ A vlastně tím článkem, co mamka napsala už mi pár majitelů volalo a koně nabídlo.Ten, co byl první, kdo mi pofoukal tenkrát bolístko - je to zatím tajemství, ale držte mi prosím palce….
Také vždy když přijdu o nějakou kamarádku si vzpomenu na Vás: „Pamatuj, dokud ti ježdění půjde, nemůžeš mít kamarádky, protože Ti budou závidět!“ Pane Balcar – a ty šporny - jak vy jste nesnášel, když jsem měla šporny! Teď musím trochu bonzovat - to mi poradil Marek Zbořil, že od „S“ a výše si je mám brát, že on si je na Maria také brával. To jsem byla hodně neposlušná, protože jsem se s nimi před Vámi schovávala. A když jsem si je zapomněla sundat a vy jste si toho všimnul, lhala jsem Vám, že jsem si je zapomněla sundat z Altiuse. Ale tenkrát v tom Děčíně – pamatujete ? Šla jsem s Mariem a se špornami čistě „L“ , a rozeskakování čistě a také čistě „S“. V rozeskakování „S“ jsem udělala chybu a vy jste se strašně rozčiloval, že jsem Vás s těmi špornami připravila o vítězství – tedy o pět tisíc korun. Vím, byla to má chyba. Na opracovišti jste na mě několikrát volal, abych si je sundala a já dělala, že Vás neslyším. Chtěla jsem vyhrát - možná víc než Vy. Ale malinko si přiznejte, když jsem šla se špornami bez chyby, tak to jste na ně nenadával… A já zase přiznávám, že když jsem od té doby opravdu bez šporen jezdila, že Mario chodil parkurů daleko více čistých… Pane Balcar - jedině snad co jste mě nestačil naučit - TA ŠETŘIVOST. Věděl jste přesně, kde je jaké maso či rohlík lacinější – měla bych se to časem naučit…A ty Vaše vždy čisťounké a vyžehlené košile. A to Vaše věčně vymydlené auto… Budu mít po Vás památku - a to vizitku, kterou Vám dělal náš sponzor Viktor. Jako vzor jste mu dal Vaší kravatu se zlatými třmeny. Ty jsou uprostřed. Vaše jméno a adresa s telefonem jsou vlevo a jak jste si přál – adresa s telefonem mé mamky vpravo. Tenkrát jste to také pletl – vzpomínáte - jednou jste chtěl u Vás pouze adresu a když to bylo vytisknuto, chtěl jste tam i telefon…Vizitky se musely předělávat…A ještě jedna památka mi zůstane-ta malá televize, co Vám mamka přivezla do nemocnice a vy jste jí řekl, že jí má dát zatím ke mně do pokojíku, že si jí dáte do ložnice, až se vrátíte…
A kamarádky, jak jste stále opakoval, že nemohu mít kamarádky, že na ně ani není čas a jak jste říkal: „ Než abys dřepěla v čekárnách, jako ty zdejší zmalované a odbarvené mumie, tak to raději sedni ještě na jednoho koně ! Já bych tě jinak přerazil ! Té jedné zmalované čarodějky jsem se dneska až lekl !!!“
Kamarádek zde na vesnici pane Balcar moc nemám. Za nejlepší považuji Lenku – tu blondýnku, která zabandážovala Mariovi přední nohy místo zadních (To bylo v době, kdy jsem byla po operaci slepého střeva). To mi říkala: „No já jsem si myslela, že to vypadá nějak divně!“ Hrozně fajn jsou kluci z vedlejší vesnice – ty jak s námi jezdili na tréninky a na závody.Však v Mostě Vás z nich ne jednou klepla málem PEPKA ! Pamatujete ? Nevěděla jsem tenkrát, že půjdu na dekorování. Poslal jste je rychle pro sako a oni si dali cestou PÁREK !!! A nebo jak jste si stěžoval mamce, že mají příšerný bordel v Avii, ve které spali a že IROS se spojuje i s Vaším jménem a tudíž, že dělají šílenou ostudu i Vám. Strašně moc jste se tenkrát rozčiloval. Mamka něco - abyste to neslyšel zabrumlala, že zase přeháníte. Ale když došla k autu KLEPLA JÍ PEPKA MÁLEM TAKY !!! Jé, to byl bordel ! Židličky a stoly kolem Avie různě poházené, uvnitř nevyházené koňské bobky, na kterých museli spát…to byla opravdu hrůza !!! A všichni chodili kolem a nešlo ten bordel nepřehlédnout – měl jste pravdu - o ničem jiném si tenkrát nevyprávěli… Nebo v Lounech jak byli po trošku rušném večírku zřejmě unaveni a místo aby mi pomohli se sedláním a mamce na opracovišti, nesli si v pohodě langoš…Ti hoši jsou fajn pane Balcar, ale tu Vaší školu by potřebovali jako sůl.
  
 
 
 
Měla jsem Vás ráda pane Balcare a nikdy na Vás nezapomenu. Už teď mi chybí Vaše tréninky na Kladně. Chybíte, mi a budete mi chybět… Neopouštějte nás pane Balcare……………………………………………
-----------------------------------------------------------------------------------------    Dnes se píše rok 2OO8.
Mário musel být v loňském roce pro velké zdravotní problémy utracen.Za panem BALCAREM odešli i pan PONCAR, pan CHÝLE STARŠÍ, náš velký kamarád a přítel pan KAREL MALÝ a další náš velký kamarád a pomocník pan MILOUŠEK ZAHRADNÍK.V tuto dobu nás koňaře také opustila vynikající a milá hlasatelka paní BUREŠOVÁ. Její hlas na závodech mi bude moc dlouho chybět. A aby toho nebylo málo, tak nás také opustil náš milovaný pejsek ALDÁNEK.  
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek